Představujeme vám šestici fotografů z České republiky a ze Slovenska, kteří se jako první v našich zemích mohou pyšnit titulem Nikon Ambassador. Tito ambasadoři svými díly ovlivňují a inspirují řadu jiných fotografů nejen u nás, ale i ve světě, protože fotografie nezná hranice a nemá jazykové bariery. Jsou inspirací pro svůj výtvarný projev, řemeslné zpracování svých děl nebo výjimečné nápady. Jsou to lidé, kteří našli svůj vlastní rukopis a dokázali se s ním ve světě tvrdé konkurence skvěle prosadit. A na jejich úspěšné cestě je spolehlivě provází Nikon. Pojďte se spolu s námi seznámit s jednotlivými Nikon ambasadory. Vezmeme to podle abecedy, ale… Dámy mají přednost!
Lenka Hatašová
„Mnoho fotografů vůbec neví, že slovo fotografie znamená ‚malba světlem‘“, říká Lenka Hatašová nejen ke svému aktuálnímu volnému projektu V jiném světle – fotografiím známých osobností české kultury v podmínkách přirozeného osvětlení.
Lenka Hatašová prošla s fotoaparátem v ruce válečným bojištěm na Balkáně, zeměmi Severní a Střední Ameriky či tenisovými kurty slavného grandslamu. Svět reportáží a dokumentaristiky opustila v devadesátých letech ve chvíli, kdy začala fotografovat pro média známé osobnosti kultury, sportu či politiky. Více než akce a adrenalin ji pohltil stylizovaný portrét, kterému se v posledních letech věnuje již výhradně. Její fotografie zdobí titulní stránky magazínů, přebaly autobiografických knih, kalendáře, obaly desek českých zpěváků či kapel nebo například fotografické vizuály k televizním kampaním.
Rozhovor s Lenkou Hatašovou najdete na Nikonblogu zde
Alžběta Jungrová
Přestože je tato autorka – „srostlá“ s fotoaparátem již od raného dětství – obecně známá jako reportážní či spíše dokumentární fotografka, s úsměvem sobě vlastním vypráví: „Když mi bylo asi devět let, tak jsem dělala stylizované fotky. Kradla jsem v obchodním domě Máj ruce figurínám, a z nich jsem vytvářela různá zátiší. Nemyslela jsem si, že budu dělat dokument a reportáž.“
Nicméně po studiu na legendární „Grafárně“ v pražské Hellichově ulici, její cesta vedla vcelku logicky do redakcí tuzemských deníků. Pracovala jako reportérka v MF Dnes, později navázala spolupráci s Hospodářskými novinami, fotografovala pro Lidové noviny a deníky vydavatelství Vltava Labe Press. Její práce brzy nezůstala bez povšimnutí ani u zahraničních tiskových agentur jako například CPA či Demotix. Odtud už pokračování fotografické kariéry Alžběty Jungrové směřovalo převážně „ven“. S fotoaparátem dokumentovala ta nejděsivější místa a příběhy naší planety. Po bezmála jedné dekádě, kdy fotila války, nemoci, utrpení a drogy, Alžběta Jungrová tentokrát už bez úsměvu na tváři říká: „Při téhle práci poznáte, že my se tady trápíme nad obyčejnými blbostmi, které vůbec nemají tu váhu, jíž jí přisuzujeme. Ztratila jsem víru v jakoukoliv spravedlnost, logiku, smysl…“
Fotografie Alžběty Jungrové získaly naprosto právem několik ocenění Czech Press Photo a dvakrát tato autorka obdržela ocenění UNHCR, udělované za významnou pomoc uprchlíkům. V současné době již Alžběta pobývá v Praze, fotí pro lifestylové magazíny, živí se komerční fotografií a hlavně si užívá tvůrčí svobody volné tvorby.
Rozhovor s Alžbětou Jungrovou najdete na Nikonblogu zde
Tomáš Halász
Existuje-li na Slovensku někdo, kdo se snaží držet nad pomyslnou vodou vzhledem ke „globální zasíťovanosti“ vadnoucí slávu fotožurnalistiky, pak je jím právě Tomáš Halász. Sám držitel mnoha ocenění za fotoreportérskou práci o sobě říká: „V trinástich rokoch mi po prvom cvakaní kompaktom mama od niekoho požičala zrkadlovku, a to už ma pevne chytilo. A hneď som začal reportážou.“
Přestože je Tomáš Halász dnes už – jako spousta stejně orientovaných fotografů – na volné noze, nikdy nezanevřel na dřívější tvrdou školu, které se mu dostalo při práci pro tiskové agentury a jež ho podle jeho vlastních slov naučila přizpůsobit se nejrůznějším požadavkům, být rychlejší a adaptabilnější. Důkazem budiž například jeho nejznámější projekt Cesta do paláca – reportáž, přesněji spíše dokument z volební kampaně současného slovenského prezidenta Andreje Kisky, za který Tomáš s trochou nadsázky dostal více ocenění, než je fotografií v samotném vítězném souboru.
Dokumentu – ale i kratším reportážím – se Tomáš Halász věnuje také při svých osobních aktivitách pro nevládní organizace. Kromě toho působí jako šéfredaktor webu Mono.sk, kde nejen slovenská, ale i česká a zahraniční fotožurnalistika dostává prostor, který jí současná média na Slovensku, ale i třeba v Česku, příliš neposkytují.
Rozhovor s Tomášem Halászem najdete na Nikonblogu zde
Tomáš Hulík
Těžko říci, zdali je Tomáš Hulík více fotografem nebo kameramanem či režisérem. K tomu vystudovaným biologem a environmentalistou… Nicméně ať tento slovenský ambasador Nikonu kouká do hledáčku fotoaparátu, nebo sedí v pomyslné režisérské skládací židli či stojí za kamerou, téměř vždy je jeho doménou příroda.
Fotografie Tomáše Hulíka najdete v časopisech, jako je National Geographic, Geographic Traveller, GEO, Universum, Wildlife či v The Times, případně Daily Mirror. A přírodopisné filmy? Koukněte se na televizní kanály ARTE, NDR, WDR, ORF, Discovery Channel nebo třeba Al Jazeera…
„Keď už dlho točím, potom sa veľmi teším na fotenie, a keď už dlho v jednom kole fotografujem, teším sa na filmovanie“, vysvětluje Tomáš Hulík své mediální dilema. I když se zpočátku bránil pod domněnkou zprofanovanosti fotit v Africe, dnes už ví, že zde je člověk součástí přírody. Ovšem stejně jako v Mongolsku nebo třeba při natáčení bobrů na Slovensku. Tomáš ke své tvorbě přistupuje s obrovským respektem k přírodě, což je ostatně velmi zřetelně vidět na jeho víceplánových kompozicích, kdy se nesoustředí jen na prosté „portréty zvířat“, ale snaží se ve svých záběrech zachytit okolní kontext. Nejspíše díky tomu působí jeho snímky – ať už statické, nebo pohyblivé obrázky – tak velmi přirozeně.
Rozhovor s Tomášem Hulíkem najdete na Nikonblogu zde
Petr Slavík
Když strávíte dětství hltáním příběhů lvice Elsy a levhartice Penny, knížek Joy Adamsové nebo životopisu Georga Adamsona, je předem jasné, že vaše fotografická kariéra začne v Africe, aby se postupně takříkajíc teritoriálně rozrostla téměř do celého světa. A svět divokých zvířat, to je také svět Petra Slavíka, fotografa, který s oblibou tvrdí, že kdyby lvi a tygři pobíhali po nábřeží v Ústí nad Labem, kde žije – pokud tedy zrovna necestuje po světě –, nikam by nejezdil a fotil by jen doma.
Původní fotografický koníček spojený s cestováním se pro Petra Slavíka stal životní náplní. Do exotických míst ale nejezdí jen za skvělými snímky. Mnohdy žije s domorodci, sdílí s nimi jejich stravu, učí se od nich poznávat místní podmínky, krajinu. Podílí se také na charitativních projektech pro ochranu přírody.
Za své fotografie získal Petr Slavík řadu mezinárodních ocenění, mezi které patří například Photographer of the Year 2011 nebo zlatá medaile v soutěži Trierenberg Super Circuit. Je autorem publikace Divoká srdce věnované tvorům chovaným v zajetí a spoluautorem knihy Divoká planeta. Pravidelně publikuje v magazínech zaměřených na fotografii, přírodu a cestování, má za sebou řadu autorských výstav a též pořádá fotoexpedice.
Rozhovor s Petrem Slavíkem najdete na Nikonblogu zde
Dan Vojtěch
Už při studiu fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně projevoval Dan Vojtěch výrazné nadání při focení zejména adrenalinových sportů – ostatně ocenění Nikon No.1 Talent v roce 2006 a následně o rok později vítězství v Nikon No.1 Profi je toho jasným důkazem.
Když poté Dan Vojtěch vyhrál v roce 2013 kategorii New Creativity v soutěži Red Bull Illume, Jym Wilson, senior fotoeditor USA Today a jeden z porotců Red Bull Illume, řekl: „Existují talentovaní fotografové, ale i geniální fotografové. Zdejší vítězové nejsou jen akční fotografové, ale i lidé s úžasnými technickými a uměleckými dovednostmi.“ Jeho slova byla určena všem oceněným, nicméně kdyby byla platila jen pro Dana Vojtěcha, jejich význam se nezmění.
Dan Vojtěch je nepřehlédnutelnou tváří – nejen sportovní – fotografie. Pracuje jak v Česku, tak i v podstatě po celém světě pro významné společnosti, časopisy, agentury. Kromě komerční práce se zabývá také volnou tvorbou – jeho snímky Vavřince Hradilka, Tomáše Slavíka či Martina Šonky jsou skutečnou kreativní lahůdkou. Nelze se tedy divit, že Dan Vojtěch patří do celosvětového týmu oficiálních Red Bull fotografů.
