Rozhovor Nikonblogu – Petr Slavík: „Zespoda je na grizzlyho zvláštní pohled“

„Fotograf na cestách“ Petr Slavík není svojí fyzickou konstitucí žádná třasořitka a navíc má pro strach uděláno – byť, jak o sobě říká, pud sebezáchovy má vyvinutý dostatečně. Člověku, který si lehne pod grizzlyho nebo slonici, se to ale věří trochu obtížně. To všechno dělá z lásky ke zvířatům – a fotografii – kterou zprostředkovává užaslým divákům exotické šelmy a jiná zvířata. S oblibou říká, že kdyby lvi a tygři pobíhali po nábřeží v Ústí nad Labem, kde žije, pokud zrovna nepobývá v Africe, nikam by nejezdil a zůstal fotit doma.

Jak se našinec, který u nás potká zajíce, divoká prasata a jeleny, dostane k focení exotické zvěře?

Já jsem ke zvířatům, konkrétně k africkým, tíhnul odmalička. Vyrůstal jsem na příbězích lvice Elsy a levhartice Penny, na knížkách Joy Adamsové, na životopisu Georga Adamsona… Tehdy těch cestopisných filmů nebylo tolik a já jsem vždycky hrozně chtěl do Afriky. Pamatuji si na seriál Přežijí rok 2000?, který byl o africké divočině, ten jsem měl jako kluk hrozně rád.

Takže jste si vlastně splnil a stále prožíváte klukovský sen.

Ano, přesně tak. Prvně jsem vycestoval v roce 1990 na jaře, když se otevřely hranice. Stoupnul jsem si za Prahu a podařilo se mi dojet stopem do Maroka. Skončil jsem ve španělské Ceutě, protože na další cestu jsem neměl peníze. A Afrika – jakákoliv – peníze vyžaduje. Ceuta je sice součást Maroka, ale to město je na španělském území. Do Maroka jsem tedy nevkročil, avšak dotknul jsem se afrického kontinentu, což byl cíl mojí cesty.
Pak jsem se různě toulal po světě, cestoval do Jižní Ameriky, projel jsem stopem Argentinu, pak jsem projížděl od činných vulkánů na jihu Chile až po Amazonii – to už jsem jel sám (Argentinu ještě s kamarádem). Pro mě to byla nádherná zkušenost, protože kdy je člověk sám, tak vás to víc nutí ke komunikaci s místními. Když jste dva, tak si povídáte mezi sebou a už tolik jinou společnost nepotřebujete.

A to už jste jezdil s foťákem?

Fotografování začalo při mojí další návštěvě Afriky, kdy jsem si naplánoval výstup na Kilimandžáro, kde jsem chtěl vidět sníh, dokud nezmizí. Půjčil jsem si zrcadlovku, na kterou jsem neuměl sáhnout. Předtím jsem fotil, ale jen malými foťáčky, abych měl z cest vzpomínky. Nejsou to fotografie, které by měly jakékoliv ambice.

Čili tak, jak fotí milion lidí, když jedou na dovolenou…

Přesně tak. Ale vzalo to jiný spád. Po úspěšném výstupu na Kilimandžáro jsem ještě absolvoval safari v Serengeti, Lake Manyara a výpravu do kráteru Ngorongoro – to jsou takové ty tanzánské top záležitosti. Udělal jsem nějaké fotky, a pak – jelikož jsem za ně byl pochválen od svých kamarádů a známých – jsem s neuvěřitelnou drzostí nechal ty snímky zvětšit a v galerii Za vraty, což je takový průchod v Teplicích, jsem udělal výstavu. Proběhla vernisáž, pozval jsem kamarády, aby byla legrace, udělali jsme dražbu. Kupodivu se vydražily docela pěkné peníze, které jsem věnoval ústecké zoologické zahradě. A poté jsem začal fotit v ústecké zoo, přišly první moje vlastní zrcadlovky, přišla první cesta, odkud jsem chtěl přivézt fotografie, a následně se to změnilo z koníčka v zaměstnání.

Dnes jste tedy profík, nemusíte na každou výpravu dlouho šetřit?

I to dělám – šetřím. Protože lahůdky vám nikdo nezaplatí.

Lahůdka je třeba co?

To je, když se budete chtít vypravit za sněžným levhartem, tak vám pravděpodobně peníze nikdo nedá, protože se vrátíte bez fotek. Je tam takové riziko, že jej ani nespatříte, natož abyste pořídili kloudný snímek, že to prostě nikdo předem nezaplatí. I dnes to funguje tak, že já si 60 % expedic hradím sám a potom až ty výstupy vydělávají peníze. Jenom fotografie vás ale neuživí, takže člověk musí dělat spoustu jiných věcí. Já jsem začal pořádat fotoexpedice, což je samozřejmě forma toho, jak lidem ukázat nádherné kouty, které jste už vy sám poznal. Jezdíme vždy do destinací, které já už znám. Umožníte tak účastníkům fotoexpedice přivézt hezké fotky, protože za nimi stojíte, a pomůžete jim jak s nastavením, tak s kompozicí a zároveň si to mohou užít.

Vypadá to jako na běžných fotografických workshopech, kdy mají všichni stejné snímky?

To prostě jinak nejde. Proto pokud vím o něčem, co je top a není jistý výstup, tak jedu nejprve sám… Z devadesáti procent cestuji sám, protože vím, jak to dopadá, když jezdí fotografové v partách. Projdete jejich stránky a jedna fotka je jako druhá.

Vraťme se k tomu, že máte rád Afriku…

Afriku miluji, ale nejen Afriku.

Pravda, slyšel jsem vás vyprávět v rozhlase, jak jste fotil v polském Bělověžském pralese zubry.

Jeli jsme tam na začátku ledna, bylo takové počasí jako dnes – pět až šest stupňů nad nulou, mlha, šedo, totálně nefotitelno. Ať to zmáčknete jak chcete, tak to nejde. Navíc zubry v tomto počasí nepotkáte, jsou zalezlí v pralese, kde mají ještě dostatek jídla. Je skoro nemožné je najít. V polovině pobytu začalo sněžit. Jenže v okamžiku, kdy napadne sníh, trvá zubrům jeden až dva týdny, než vyjdou z lesa, protože se bojí – vědí, že jsou na tom sněhu moc vidět. Takže se mi podařilo vyfotit zdálky něco mizícího v lese a to ještě mimo národní park, v honitbě, kde jsou zubři líp přikrmovaní, protože myslivecké svazy se o ně starají líp.

Oni je střílejí?

Střílejí. To už je mimo národní park, takže asi jako když tady máte daňky. Předpokládám, že to podléhá nějaké státní kontrole, ale pravděpodobně se jedná o vydělání si peněz na podporu dalšího chovu těch zvířat. Tohle funguje všude stejně. Například na ostrově Kodiak je ročně vydán určitý počet povolení k odstřelu medvědů. Stojí to strašné peníze, ale část z nich, které za to lovec dá, jde na ochranu medvědí populace na ostrově.
Když máte hodně peněz, můžete zastřelit cokoliv na světě. Bílého lva, černého nosorožce, na co si vzpomenete… Jednou jsem přijal pozvání jihoafrické společnosti, se kterou jsem měl začít dělat fotosafari. Řidič společnosti mě po několika hodinách jízdy z Johannesburgu vyhodil na lovecké farmě. Byl to obrovský barák, na zdi jedno vedle druhého vycpané zvíře – na jaké si jen vzpomenete.
Lovci jeli střílet a já jsem tam seděl asi čtyři hodiny. Pak už jsem měl pocit, že na mě všechna ta zvířata koukají těma skleněnýma očima. Takže v Africe opravdu – pokud máte peníze – si můžete dovolit úplně všechno. Včetně lovu chladnou zbraní, kuší, lukem…

Střelil jste si někdy?

Ne. Přesněji – střílel jsem brokovou zbraní na ptáky, když jsem byl na Río Caura u indiánů. Nebylo co jíst. Byli jsme lovit s třináctiletými indiánskými kluky, připadal jsem si vedle nich jako hluchý, slepý, tupý. Ale je by pravděpodobně taky v civilizaci přejeli na první křižovatce…

A vozíte s sebou zbraně na obranu?

Ne, není to povolené.

Nikde?

V národních parcích mají zbraně pouze rangeři a v soukromých občas personál, který vás na safari provází.

A tak alespoň vysílačku? Přijel by vůbec někdo, kdybyste potřebovali pomoc?

Na své expedice jsem ji nikdy nevezl. Jakýkoliv incident i zdravotní potíže jsou v divočině průšvih.

Stalo se vám, že vás napadli lidi – domorodci?

Asi jsem měl štěstí, takže ne. Okradli mě o nějaké peníze na ulici v Tanzanii, ale že bych byl přepadený, to ne. Ani v autě nenechám nikdy nic, dávám si velký pozor. Na mě koukali divně i Švýcaři, protože tam se auta nezamykají, ale já jsem si bágl s foťáky vzal, i když jsem šel na oběd. Hrozně záleží, jak moc jste v cizí lokalitě vidět, jak moc je vidět, že tam nepatříte, jak moc jste turista. Když jsem byl ve Venezuele, tak jsem trávil měsíc s indiány kmene Yekwana, a když jsem se vrátil do Caracasu a chtěl jsem ženě koupit dárek, tak mě zatkli v nákupním centru. Měl jsem foťák v hadrovým pytli, na sobě vestu a kraťasy, které jsem ten měsíc nosil v indiánské vesnici, kde jsme rybařili. Když jsem jim ukázal kartu, tak mě zase pustili. Na cestě z Caracasu do Maputa přepadávají autobus několikrát týdně, ale ode mě si lidi odsedávali. Člověk musí volit odpovídající mimikry odpovídajícímu místu. Když vypadáte chudší než ten, který vás chce okrást, tak vás pravděpodobně neokrade.

Asi to také souvisí s tím, že většinou cestujete sám a musíte komunikovat s místními, že?

Snažím se nedistancovat od lidí, kteří se mnou pracují – od řidičů, průvodců, stopařů. Jím s nimi, nevyžaduji evropské jídlo. V Etiopii jsme jedli rukama indžaru (nakyslá placka – etiopské národní jídlo. Pozn. redakce) a polosyrové maso. Většinou mi zle nebývá, tělo to snáší, mám žaludek asi zvyklý – a místní lidé to přijímají s povděkem.

Spíte na vašich výpravách ve stanech?

Jak kdy. Byl jsem loni na začátku února s jedním holandským kamarádem v Botswaně, stanovali jsme v buši, a to je pro mě vůbec nejhezčí a nejideálnější pobyt v Africe. Máte jen ten stan, ohniště a táboříte uprostřed buše. Kolem vás žije Afrika, vy slyšíte ty zvuky noci. Stanovat tedy jde. Jsou pro to vyhrazená tábořiště, nebo existují oblasti jako je Khwai Development Trust, což je na hranicích národního parku Chobe, který spravují křováci a tam je to skoro bez pravidel. Dopředu sice musíte mít povolení, oni vás přijdou zkasírovat, ale pak si postavíte stan u akácií…
Je to stejné, jako když táboříte na Sázavě, akorát musíte dodržovat určitá pravidla. Jak větrat, otevírat stan, aby nebyla vidět vaše silueta, kdyby přišla nějaká „kočka“ v noci atd. Když potřebujete na záchod, musíte vzbudit kamaráda, aby vám svítil, hlídal vás. Neexistuje nějaký ostych, protože jdete na záchod do buše. Rozbijete kemp, vykopete díru… A když tam v noci jdete, tak to nejdřív prohledáte, jestli tam není nějaká šelma.

I jídlo musíte mít pověšené na stromech?

Ne, to je většinou v autě. Ale musí se dát obrovský pozor. Mimochodem botswanské hovězí je jedno z nejlepších na světě. My jsme samozřejmě vozili stejky s sebou, protože jsme měli mrazničku autě. Přes den jsme maso nechali rozmrazit a večer jsme dělali na ohni stejky. Pak ale nesmí nikde zůstat nějaký obal od krve – vše se musí spálit. Šelmy to jinak cítí na tři kilometry – a je to pozvánka „Přijď.“ Nesmíte nechat nic před stanem, jakýkoliv impuls pro šelmu, který ji donutí, aby přišla do tábora, je pro vás špatný. Vždycky může dojít k průšvihu.

K samotnému focení – ono je to asi hodně podobné tomu střílení. Předpokládám, že abyste mohl fotit takováto zvířata, musíte vědět, jak se chovají, jak se vy máte chovat apod. Kde se získají takové znalosti a zkušenosti?

Jak jsem říkal, od dětství jsou zvířata moje obrovská vášeň, láska na celý život. Ale to vám nestačí k tomu, abyste věděl, jak se máte pohybovat. Spoustu věcí jsem načetl, žil jsem na vesnici, od malička běhal po lese, což vám dá taky hodně. Nejvíc vám ale dá pobyt u domorodců a jejich zkušenosti. Když jste s domorodým stopařem, s lidmi, kteří tam vyrostli – to je nejlepší škola, kterou můžete dostat. Myslím si, že i rangerská škola v JAR, určená pro pracovníky národních parků v celé Africe, vám nedá tolik, jako měsíc chození po buši s člověkem, který se v ní narodil.

Taková autoškola s místním borcem?

Autoškola napříč zeměkoulí, napříč biotopy, od severských lesů, od ostrova Kodiak po jihoamerickou džungli, hory… Zvířata jsou většinou na nedostupných místech, tedy ta, která nejsou moc nafocená. To od vás samozřejmě vyžaduje určitou námahu, abyste se k nim dostal. To se ale netýká třeba Afriky, protože tam 90 % fotografií, které vidíte na internetu, nebo jsou prezentované od BBC přes National Geographic, jsou pořízené z auta.

Ten fotograf ani nevystoupil z auta?

Nevystoupil. Protože auto je brané jako velký celek, zvířata jsou v parcích nebo rezervacích na auta zvyklá, nebojí se jich. Navíc například kdybyste šel pěšky ke smečce lvů, tak je pravděpodobné, že pokud se moc přiblížíte, některý z nich vás napadne. Kdežto autem mezi ně vjedete, oni spí, zvednou hlavu, slyší motor, a zůstanou v klidu. V duchu si řeknou něco ve smyslu „Zase tady otravují turisti.“ Já jsem takto strávil asi pět hodin přímo uprostřed lví smečky. Lvi nás obestoupili-zavřeli, nebylo kudy vyjet.

Kdybyste se rozjeli, oni by neuhnuli?

Já jsem jednak nechtěl, ale také je třeba brát v úvahu, že jsou to většinou otevřená auta, která ani nemají dveře. K tomu se váže třeba jedna příhoda z Dolního Zambezi. Ve smečce bylo jenom jedno lvíče, ale neuvěřitelnej parchant. Všechny otravoval, a když ho přestali bavit lvi, tak ho začalo zajímat auto. A já jsem viděl, jak to tak čtyřměsíční lvíče jde proti mně. V duchu jsem se modlil – vrať se, nechoď sem – a najednou se zvedne maminka, a jde za ním. Vy jenom čekáte, kdy to lvíče udělá nějaký průšvih – začne vřískat, uteče – to vše je stimul pro matku, že je mládě v ohrožení… Lvíčeti auto pravděpodobně smrdělo, takže se tři až čtyři metry od něj otočilo a uteklo. Ale ta samice šla pořád. Sedíte v autě, vidíte tu tvář, zjizvenou po všech šarvátkách. Stará lvice, nádherné žluté oči. Sedíte a ani se nepohnete. Nesmíte ani zakašlat, musíte být jako socha. Prochází lvice, otočí hlavu, vpije se do vás očima a jde dál. Tak takové zážitky vám zůstanou pod kůží – člověk z toho tady pak žije, když se tlačí s košíkem v hypermarketu.

Předpokládám, že tedy převážně využíváte teleobjektivy?

Teď právě jsem fotil tygra širokáčem. Z ruky. Bylo to ve volné přírodě, ale zvíře bylo vedené tak, aby bylo schopné pracovat s fotografem.

To jsou ti takzvaní zvířecí herci?

Ano, fotil jsem téměř s veškerými velkými šelmami – tygr, lev, levhart, vlk, puma, grizzly… Fotil jsem sibiřského tygra v Montaně s jedním člověkem, který ta zvířata cvičí pro film, měl 300 kg. Předtím jsem pracoval s grizzlym, který měl 380 kg. S tím medvědem jsem se šel projít, mohl jsem ho vzít kolem ramen. U „kočky“ nikdy nevíte, jak to bude, co bude.
Stane se, že vás pokouše jezevčík, kterého máte doma roky. A tohle je zvíře, které vás zabije během vteřiny.

Co s těmi zvířaty jejich cvičitelé dělají, aby byla krotší?

Je to všechno v rámci žrádla. Trénink sám o sobě jsem neviděl, ale je potřeba najít zvíře, které k tomu má určité dispozice. Jako když se vybírá slepecký pes. Když jsem fotografoval grizzlyho Adama, tak ten za celou dobu, co fotí, filmuje, se v životě ani neohnal, ani nezavrčel. Jel jsem za ním do Montany a už když jsem odjížděl, jsem měl v hlavě fotku. Mám hrozně rád film Medvědi od francouzského režiséra Jeana-Jacquese Annauda (animované scény v tomto filmu dělal Břetislav Pojar). Je to příběh podle románu Jamese Olivera Curwooda Král šedých medvědů, v němž je scéna, kdy lovec nabírá pod převisem vodu z malého vodopádu a ten obrovský grizzly jde po něm shora. Grizzlyho v tomto filmu hraje Bart the Bear, nejslavnější hollywoodský medvěd, který točil například s Bradem Pittem. Bylo to tak dokonale zvládnuté zvíře s úžasnou povahou, že každou neděli chodil se svým pánem v malém městě do místní cukrárny, kde mu děti dávaly koblihy.
Nicméně k té mojí fotografii: Jeden z projevů agrese u medvěda se skládá z toho, že mává tlapou proti vám, bouchá do země, hází na vás písek, otvírá tlamu, řve… A já jsem chtěl takovou fotku, což ale znamená si pod toho medvěda lehnout. Tak jsem si tedy nakonec lehl pod grizzlyho a ty fotky udělal. Bylo to zajímavé, je to zvláštní pohled zespoda.

Přece jenom tedy občas dojde i na kratší ohniska…

Samozřejmě, z toho širokáče je cítit kontakt a fotografie musí být atraktivní, aby lidem něco řekla. Proto jsem si vymyslel snímek, který se jmenuje Než tě slon rozšlápne. To bylo když jsem dělal první knihu pro ústeckou zoo, kde mám spoustu známých, hodně se kamarádím s ošetřovateli od slonů a také obě děvčata slonice znám velice dobře. Takže jsem vymyslel fotografii, na které vyfotím zespoda plosku sloní nohy, včetně hlavy se zvednutým chobotem toho slona. To znamenalo si pod slonici lehnout. Ona zvedne nohu a chobot, já si lehnu pod ni a vyfotím to. Slonice mají natrénované zvedání nohy, aby jim mohli čistit chodidla. Takže to fungovalo tak, že slonice dostala povel – zvedla nohu, já jsem se nakulil pod slonici, cvakl jsem záběr, a než stačila tu nohu položit, tak jsem se zase odkulil. Takhle jsem to zkoušel asi desetkrát, než nám slonice začala nadávat. Sloni vydávají takový zvuk podobný jako morčata, je to projev nervozity. Jakoby říkala „Seš blbej, proč pode mě lezeš, když tě můžu rozšlápnout.“ Ona nechce ublížit. Nakonec se to docela povedlo, fotka z toho je docela hezká, příjemný zážitek.

Vy nemáte moc vyvinutý pud sebezáchovy, že?

Mám, právě si myslím, že mám velice dobrý pud sebezáchovy, protože kdybych ho neměl, tak už tady s vámi asi nesedím (smích).

Ale přesto – většina vašich fotografií je pořízená teleobjektivem, na tom se jistě shodneme?

Většina je teleobjektivem, ve volné přírodě to ani jinak nejde.

Vy fotíte převážně v národních parcích, že ano?

Dnes už ta zvířata po světě nikde jinde než v národních parcích skoro nejsou. Já mám ale moc rád prostory nebo oblasti – konkrétně v severní Africe, v Botswaně – které jsou spravovány společnostmi se soukromou licencí, jež umožňují safari offroad. To je věc, která je v národních parcích striktně zakázána – tam musíte jezdit jenom po cestách. Takže vy jedete po cestě a například vidíte 200 metrů od ní lvy. Sjet z cesty nesmíte, máte prostě smůlu.

Takže buďto delší objektiv, nebo nic?

To stejně není ono. Ale na safari offroad sjedete z cesty a dojedete si na potřebnou vzdálenost. Tomu samozřejmě odpovídá i cena toho pobytu a omezený počet návštěvníků pro danou oblast.

Vraťme se ještě k fotografické technice prosím.

Teď momentálně mám tři těla – D300, kterou už nepoužívám, nechám ji asi pro dceru. Dále mám Nikon D3, který je už pomalu také na odchodu do důchodu. U mě bohužel ty aparáty dostávají strašně zabrat – když si koupíte foťák jako ateliérový fotograf, tak vám to vydrží mnoho, mnoho let. Ale v přírodě je to horší – mráz, voda, prach, každá výměna objektivu znamená s prominutím zasraný snímač. Teď tedy jezdím s Nikonem D800 a s D3. D800 mám hodně rád, ale na focení zvířat je pomalá.

Co to znamená pomalá?

Má jen 5 sn./s.

Takže vy fotíte pomocí sériového snímání?

Sériové snímání používám, pokud očekávám akci. Většinou v Africe na safari, když mám foťák na klíně v autě, mám nastavené pomalé sériové snímání. Protože při něm když chcete, uděláte jenom jeden snímek. Když ale vidím lvy, kteří číhají na zebry, tak mám samozřejmě nastavené rychlé sériové snímání – vím, že bude dobrý třeba jenom jeden záběr ze série.

Na Nikonu D3 už to má význam, to je „šicí stroj“.

Ano, takhle se mi podařilo vyfotit Nártouna filipínského – jednoho z nejmenších nočních primátů – ve skoku. Toto zvířátko nejste schopen zachytit očima. Já jsem to zkoušel přes hledáček a nebyl jsem s to, reagovat na pohyb toho zvířátka. Teprve když jsem připojil kabelovou spoušť, a vlastně jsem vnímal tu scénu s odstupem, tak jsem byl schopen zmáčknout v pravé chvíli. Nikon D3 dělá 9 sn./s a já mám nártouna na jedné jediné fotografii – tak si asi dovedete představit rychlost toho zvířete. Dělal jsem na projektu na záchranu těchto nártounů s doktorkou Miladou Řehákovou-Petrů, a řekl bych, že dost úspěšně, protože to proběhlo celým britským tiskem, moje snímky mi otiskl i BBC Wildlife Magazin.

Jaká používáte skla?

Kompletní řadu od Nikkoru 14–24 mm, 24–70 mm, 70–200 mm, 200–400 mm a 600 mm – vše s výjimkou zoomu 200–400 mm a teleobjektivu 600 mm, které mají světelnost F4, jsou to skla F2,8. Dneska musím říci, že kdybych se měl znovu rozhodovat o dlouhém sklu, tak ten 600mm Nikkor vyměním za 400 mm F2,8 s dvojkovým telekonvertorem, protože jsem s touhle sestavou fotil medvědy na Kurylském jezeře a pracovalo to úplně neuvěřitelně.

Fotíte s těmito „děly“ ze stativu, z monopodu?

Ne, hodně z ruky.

Vždyť to člověk ani pořádně neunese…

Medvědy jsem většinou fotil vleže, na pláži, měl jsem batoh pod objektivem. Když jsem byl fotit jaguáry z lodi, tak to šlo všechno z ruky. Při fotografování zvířat se vždycky snažím dostat níž než je úroveň očí toho zvířete, nebo aspoň do úrovně těch očí. Jaguáry jsem nafotil všechny z ruky. Šestistovkou. Na lodi nejvíc chvění udržíte vlastním tělem. Je to jako když střílíte puškou. Úplně stejný princip. V Africe používám beanbag (pytlík s fazolemi, který nemusí nutně obsahovat zrovna fazole – pozn. redakce). Ten fláknete na okno, na kapotu auta – je to lepší než stativ. Stativ jako takový hrozně málo používám.

Fotíte do RAWu?

Ano, náhledové JPEGy plus RAW. Pokud chcete dělat velký print, tak JPEG vám to v životě nedovolí.

Děkuji za rozhovor!

Petr Slavík Nejprve se jen tak toulal po světě s pár dolary v kapse a svobodou v srdci. Dnes se do divočiny vydává s batohem plným fototechniky. Jezdí do tropických deštných pralesů, na zamrzlé pláně Arktidy nebo do hustých lesů Minnesoty… Jako fotograf přírody ví, že ta obdaruje hlavně trpělivé a pokorné pozorovatele. A tak je stále na cestě za jejími mizejícími panenskými krásami a za vymírajícími nebo dosud málo prozkoumanými živočišnými druhy. Za své fotografie získal Petr Slavík řadu mezinárodních cen, mezi které patří i Photographer of the Year 2011 nebo zlatá medaile v soutěži Trierenberg Super Circuit. Je autorem publikace Divoká srdce věnované tvorům chovaným v zajetí a spoluautorem knihy Divoká planeta. Podílí se na charitativních projektech spojených s ochranou přírody. Pravidelně publikuje v magazínech zaměřených na fotografii, přírodu a cestování. Má za sebou řadu autorských výstav. www.petrslavik.eu

Fotografie Petra Slavíka