Fotoreportérem od třinácti let. Tomáš Halász, ambasador Nikonu na Slovensku v rozhovoru pro Nikonblog.cz

Do bratislavské kavárny, kde jsme spolu měli schůzku, přišel Tomáš Halász s novotou vonící „zlatou medailí“. Výroční cenu slovenského Literárneho fondu v kategorii novinářská fotografie získal za sérii Cesta do paláca, dokumentující volební kampaň současného slovenského prezidenta Andreje Kisky. Na Facebookovém profilu fotografa pak někdo z legrace napsal: „Tá séria už má hádam viac cien, ako v nej bolo publikovaných fotiek.“ Czech Press Photo, Foto roka, Novinarska cena… Tento hubený vysoký muž sbírá ve svých jedenatřiceti letech jedno ocenění za druhým, přesto však zůstává skromným a tvrdě na sobě pracuje. Fotografuje komerční zakázky, ale i dokumenty pro nevládní organizace, hledá pravý smysl fotografie a ještě k tomu s podobně „postiženými“ kolegy vydává výborný internetový publicistický magazín Mono.sk.

Rozhovor s Tomášem Halászem
Fotografie roku | Ze série Cesta do paláca | Foto Tomáš Halász
Rozhovor s Tomášem Halászem
Na svém webu píšete, že jste začal fotit ve třinácti letech. Předpokládám, že jste měl nějaký vzor v rodině, je to tak?

V rodině vůbec. Bylo to životní období, kdy jsem zkoušel různé koníčky. Hrát na kytaru jsem vydržel čtrnáct dní, karate dopadlo stejně. O něco déle mi vydrželo jezdění na skejtu, ale pak jsem se úplně náhodou dostal k fotografii. Po prvním cvakání kompaktem mi máma od někoho půjčila zrcadlovku a to už mě pevně chytilo. A hned jsem začal reportáží.

V roce 1998 se za vlády Vladimíra Mečiara konaly velké demonstrace, které jsem fotil manuální zrcadlovkou. Fotky nebyly nic moc, ale já jsem věděl, že to je přesně ten žánr, který chci dělat. Pak jsem studoval Střední fotografickou školu a pořád jsem byl posedlý reportáží. Četl jsem Reflex, sledoval jsem světové reportážní fotografy…

Není moc obvyklé, aby – promiňte mi ten výraz – pubertální chlapec fotil politické mítinky.

Už před tím, než jsem začal fotit, jsem se zajímal o společnost, politiku, četl jsem noviny, takže zaměření na aktuální reportáž bylo v podstatě logické – začal jsem fotit to, co se děje kolem mě.

Takže to nebylo tím, že jste posléze začal fotit pro různé agentury?

Ne, přesně naopak. Já jsem do agentur a do novin chtěl jít proto, že mě zajímala fotoreportáž. To byl vždycky můj sen.

Teď už jste sice na volné noze, nicméně zkuste, prosím, našim čtenářům popsat, jak to chodí v takových fotografických agenturách nebo v novinách.

Hned po střední škole jsem krátce pracoval v jednom bratislavském večerníku, který bohužel asi po dvou měsících zkrachoval, takže jsem odjel na necelé dva roky za prací do Velké Británie, kde jsem si chtěl vydělat na digitál – do té doby jsem fotil pouze na film. Po návratu jsem pracoval v agentuře ČTK, poté nějaký čas v deníku Pravda jako fotoeditor a pak skoro tři roky v agentuře TASR, což je slovenská obdoba ČTK.

To všechno byla super škola. Člověk fotí velmi intenzivně nejrůznější události. Ráno fotíte tiskovou konferenci, v poledne sport, večer zase něco jiného. Takto se velmi rychle naučíte adaptovat na různé situace, komunikovat s různými lidmi. Ale zároveň je to za nějakou dobu docela ubíjející. Stává se z toho rutina, pro nějakou kreativitu není skoro žádný prostor a hlavně u takové práce není čas na dlouhodobé projekty. Jinak to ovšem byla skvělá zkušenost a já si velmi vážím fotografů, kteří tuto práci dělají.

Rozhovor s Tomášem Halászem
Ze série Cesta do paláca | Foto Tomáš Halász
Kdy jste odešel na volnou nohu?

Bylo to v roce 2010, kdy jsem se začal živit komerčními zakázkami. Fotil jsem nejrůznější akce, komerční projekty, něco málo reklamy. Moje předchozí zaměstnání mě vychovala v tom, že jsem byl adaptabilnější, rychlejší, byl jsem schopen se přizpůsobit nejrůznějším požadavkům. To byly moje konkurenční výhody, na kterých jsem si mohl začít budovat vlastní jméno.

Nicméně při přechodu z agentury na volnou nohu se u mě projevil známý „syndrom vyhoření“. Po ukončení zaměstnaneckého poměru jsem byl strašně vyčerpaný. Měl jsem velkou krizi, nevěděl jsem, jestli se vůbec chci fotografii dál věnovat, přestával jsem v tom vidět smysl. Mé snímky sice byly otištěny na titulních stranách novin, nafotil jsem spoustu významných událostí, ale nebyla vidět žádná změna, nedošlo k žádnému posunu. Několik měsíců jsem fotil skoro z donucení.

Jak jste tu krizi zažehnal?

Pomohla mi shoda náhod. S fotografkou Máriou Candrákovou jsme vyrazili na cestu do Thajska a Kambodže. Vysloveně na dovolenou, odpočinout si. Vzali jsme si jen jeden fotoaparát s tím, že nebudeme pracovat. Náhodou jsme se ale ocitli v kambodžském sirotčinci, který provozuje slovenská nevládní organizace Dvojfarebný svet. Řekli jsme si, že tam nějaký čas pobudeme a uděláme pár fotek. Předpokládali jsme, že tam nevydržíme dlouho – čekali jsme velmi depresivní sirotčinec pro děti s HIV. Po příjezdu jsme však velmi brzy změnili názor. Bylo až překvapující, jak pozitivní atmosféra v sirotčinci vládla. Díky laskavé péči vypadaly děti téměř zdravě. Na většině z nich ani nebylo poznat, že mají HIV.

To nás přinutilo kompletně změnit plány. Odpočinkové aktivity jsme zrušili a zůstali v těch dvou sirotčincích v Kambodži, abychom mohli nafotit větší projekt pro nevládní organizaci, která by naše snímky mohla použít na web, do tiskovin, k čemukoliv…

Pak jste asi litovali, že jste si nevzali dvě fotovýbavy, nebo ne?

Ano. Museli jsme se střídat, ale někdy to bylo zajímavé. V průběhu focení jsme zjistili, že příběh sirotčince je úplně jiný, než jsme čekali. Byl to příběh dětí, které mají navzdory nevyléčitelné nemoci normální život. Nebyly to typické obrazy v žalostných podmínkách umírajících dětí s nataženou rukou. Takže jsme si řekli, že toto je příběh, který si zaslouží důstojnější prezentaci než jen někde na Facebooku. Proto jsme v Bratislavě uspořádali charitativní výstavu spojenou s prodejem fotografií. Vydražily se snímky za několik tisíc eur. Získané finanční prostředky byly poskytnuty sirotčincům. Výstava měla velkou odezvu v médiích.

V tu chvíli nastal v mém životě zlom. Zjistil jsem, že fotografie nemusí jen informovat v tom čistě novinářském pojetí, ale že může přímo pomáhat. Jejím prostřednictvím lze získat peníze na smysluplné projekty, může přesvědčovat lidi o významu pomoci, může spoustu věcí změnit.

Díky tomu jsem se začal víc věnovat focení pro nevládní organizace. Od té doby jsem pracoval pro Nadaci Orange, fotím pro Greenpeace, Nadáciu otvorenej spoločnosti, Ľudia proti rasismu, v Čechách jsem fotografoval pro Ligu lidských práv a jiné.

Rozhovor s Tomášem Halászem
Ze série House of Family | Kambodža | Foto Tomáš Halász
Kromě toho všeho ještě tvoříte velmi zajímavý publicistický web Mono.sk. Jak tento projekt vznikl?

Na podzim roku 2013 jsme se s dalšími třemi novináři Palom Sibylom, Filipom Struhárikom a Tomášom Prokopčákom spojili s cílem vytvořit experimentální mediální platformu, která by se dlouhodoběji věnovala vybraným tématům. Od té doby se nám za články na Mono.sk podařilo získat dvě novinářské ceny a několik nominací. Já jsem byl fotoeditorem a kromě toho, že vybírám snímky do článků, připravuji také samostatné fotogalerie. Snažíme se také publikovat tvorbu zahraničních fotografů – vyhledáváme náročnou dokumentární a reportážní fotografii, která se na Slovensku v médiích téměř nevidí. V březnu jsem se stal šéfredaktorem a spolu s realizačním týmem posouváme Mono.sk dál.

Mono.sk je ale aktuálně uvozeno fotografií Slovenského prezidenta Andreje Kisky. A to je přece váš snímek z oceňované série Cesta do paláca.

Když se loni na Slovensku blížily prezidentské volby, přemýšleli jsme, jak je fotograficky zpracovat. Politice se v Mono.sk moc nevěnujeme, ale já jsem měl už delší dobu v hlavě plán, v němž jeden fotograf dokumentuje prezidentského kandidáta v průběhu celé kampaně. A protože jsme malý neziskový projekt, nemohli jsme žádnému fotografovi slíbit honorář za několik měsíců práce. Z toho důvodu jsem se toho ujal sám. Vybral jsem si pana Kisku, jehož příběh mi přišel zajímavý, přestože jsem samozřejmě nemohl vědět, že nakonec volby vyhraje.

Dohodli jsme na přesných pravidlech: Budu mít přístup i do zákulisí, kam žádný jiný novinář nesmí, ale zároveň žádné fotografie nezveřejním před skončením voleb, abych neovlivňoval výsledky. Také bylo domluveno, že prezidentský tým bude mít možnost vidět fotografie ještě před tím, než „půjdou ven“, nicméně nebude mít právo bránit jejich publikování.

To je docela „drsné“…

Je. Byl jsem však velmi příjemně překvapen, že tým pana Kiska s těmito podmínkami souhlasil. Na začátku jsem fotil s tím, že i kdyby Andrej Kiska nevyhrál, pořád to pro mě bude skvělá zkušenost. Když se „můj kandidát“ dostal do druhého kola, tak už to začínala být velká záležitost, a když vyhrál, stala se z toho samozřejmě Cesta do paláca.

Úspěch mého dokumentu mě mile překvapil, byla to asi nejčtenější fotoesej na Slovensku za posledních několik let. Kromě Mono.sk jsem sérii publikoval ještě v dalších dvou denících, přičemž čtenost se počítala ve statisících.

Rozhovor s Tomášem Halászem
Ze série Give a Christmas 2012 | Foto Tomáš Halász
Myslíte si, že by váš dokument měl takový úspěch i v případě, že by Andrej Kiska nevyhrál?

Tak velký úspěch by to bezpochyby nebyl, ale pro mě by to byla stále velmi dobrá zkušenost. Mnoho jsem se během projektu naučil – donutilo mě to „přepnout“ z fotoreportérského uvažování na dokumentaristické, což je (i když se to nezdá) poměrně velký rozdíl.

Vy jste vlastně postupně přešel z reportážní fotografie k dokumentu. Cesta do paláca je klasický dokument a vaše práce pro nevládní organizace většinou také…

Pro nevládní organizace dělám i menší věci, které jsou vysloveně reportážní – typicky například pro Greenpeace –, ale střídá se to. V dnešní době se bohužel kvalitní fotožurnalistika nebo dokumenty dělají spíše mimo média. Věnují se jim spíš nadšenci ve svém osobním volnu, fotografové v médiích na to nemají čas, protože jsou zahlceni každodenní prací. Oligarchizace médií situaci vůbec nepomohla, spíše naopak. I proto jsem rád, že dobrým fotografům můžeme dávat prostor na Mono.sk.

Udělejme nyní malou odbočku. Vy fotíte také svatby, což se mi okamžitě spojilo s Janem Šibíkem, který coby fotoreportér zároveň fotí i svatby, přičemž tvrdí, že je to jistý druh reportáže.

Je to přesně tak. Já tedy svatby fotím poměrně málo – dělám jich jen pár ročně. Pro mnoho fotografů je focení svateb nutnost, obyčejná práce, jíž si vydělávají na živobytí. Bohužel svatební fotografie má obecně docela špatnou pověst kvůli kýčovitým, laciným, vyumělkovaným fotkám. Dobře nafotit svatbu je totiž hodně těžké. Celá „akce“ je dlouhá, stále se něco děje, světelné podmínky jsou většinou strašné a zároveň je to velmi důležitý den, který se nedá zopakovat.

Já jsem si hned na začátku umínil, že budu-li fotit svatby, budu to dělat po svém, tak, aby mě to bavilo. Už u první svatby jsem věděl, že fotografie musí být černobílé a že budu potřebovat více času, než jen jeden svatební den. Například portréty chci fotit v klidu, musím mít možnost měnit lokace a podobně. Samotný svatební den pak dokumentuji od ranních příprav až po veselku.

Rozhovor s Tomášem Halászem
Greenpeace | Foto Tomáš Halász
Zpátky k vaší reportérské a dokumentární tvorbě: Ve svých 31 letech jste za svou práci posbíral už slušnou sbírku ocenění. Vlezla vám sláva do hlavy? :-)

Myslím, že ne… S pokorou přiznávám, že za mým úspěchem stojí nejen moje práce, byť ji dělám s radostí, což na tvorbě musí být vidět, ale i trocha štěstí. Ocenění jsou však především výzvou a připomínkou, že se nelze zaseknout na patnácti minutách slávy při předávání „medailí“. Každý další větší projekt bude porovnáván s tím již oceněným a to je velký závazek.

Naše čtenáře bude zajímat, čím fotíte. Vidím, že máte nový Nikon D810. Jak jste s ním spokojený?

„Osemstodesiatkou“ fotím pár měsíců. Ještě mám Nikon D700, který navzdory svému stáří a všemu, co se mnou zažil, stále perfektně funguje. Ostatně snímek, za který jsem dostal ocenění Fotografie roku, byl pořízen Nikonem D700. Na Nikonu D810 mě velmi potěšilo, že je mnohem tišší – to je pro mě velké plus. A samozřejmě ta citlivost ISO. Je neuvěřitelné, jak se to kvalitativně posunulo.

I přes nárůst rozlišení? Nikon D810 má třikrát větší rozlišení nežli D700.

I přesto. Zcela běžně mohu fotit akce na ISO 8 000. Dříve jsme ani nevěděli, že takové ISO existuje… Zatímco u Nikonu D700 jsem používal citlivost maximálně do ISO 3 200, s D810 si troufnu na mnohem vyšší hodnoty. Kvůli D810 jsem ale musel dokoupit větší paměťové karty a vyřešit zálohování obrovského objemu dat. Fotím samozřejmě do RAWu, takže dat je opravdu mnoho.

Čím fotí Tomáš Halász

Nikon D810
Těla:
Nikon D700, D810

Objektivy:
AF-S Nikkor 16–35 mm F4G ED VR
AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED
AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VRII
AF Nikkor 35 mm F2D
AF-S Nikkor 50 mm F1,8G
AF-S Nikkor 85 mm F1,8G

Jaké používáte objektivy?

Mám klasické „dvaosmičkové“ zoomy, tedy AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED a 70–200 mm F2,8G ED VRII. Kromě toho vlastním také AF-S Nikkor 16–35 mm F4G ED VR, ale s tím fotím málo. Pak mám pevná skla se světelností F1,8, a to padesátku a pětaosmdesátku – s těmi jsem velmi spokojený. Fotografie roku byla pořízena starou pětatřicítkou – objektivem AF Nikkor 35 mm F2D, který jsem kdysi koupil z druhé ruky za 100 eur.

Používáte blesky?

Ano, ale snažím se, aby na fotografii nebyly vidět. Ale například pana Kisku jsem během jeho prezidentské kampaně fotil bez blesku, protože jsem chtěl maximálně zachovat přirozenou atmosféru. Oproti tomu třeba už třetím rokem, pokaždé v prosinci, fotím jeden sociální (černobílý) projekt, kde flešuji – opět ale tak, aby to nebylo na snímcích poznat.

A co DSLR video, oslovilo vás? Natáčíte také?

Je to pro mě velký výzva! Zatím se ale jen seznamuji, pomalu se učím a ani zdaleka zatím nemám nic, co by se dalo ukázat. Ale videu bych se chtěl postupně věnovat více.

Děkuji za rozhovor Tomáši!
Tomáš Halász

Tomáš Halász Profesionální fotograf, který se specializuje na reportážní fotografii a projekty pro nevládní organizace. Pracoval v tiskových agenturách ČTK, TASR a v deníku Pravda. Od roku 2010 je na volné noze.

Jeho snímky byly publikovány v hlavních slovenských médiích, některé fotografie převzala také americká agentura AP. Dlouhodobě spolupracuje s řadou nevládních organizací – fotografuje například pro Nadáciu Orange, Nadáciu otvorejnej spoločnosti, Dakujeme.sk, Greenpeace a další.

Získal několik ocenění v soutěžích novinářské fotografie Czech Press Photo a Slovak Press Photo. Jeho fotoesej Cesta do paláca, dokumentující prezidentskou kampaň Andreje Kiska, získala prestižní ocenění Foto roka 2014, Novinárska cena 2014 a Czech Press Photo 2014.

Je spoluzakladatelem a šéfredaktorem webového projektu Mono.sk a ambasadorem značky Nikon na Slovensku. V roce 2014 se v Miláně zúčastnil výběrového mentoringového vzdělávacího projektu fotoagentury VII.

www.tomashalasz.com
mono.sk

Fotografie Tomáše Halásze

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

3 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Naše oznámení o ochraně soukromí se změnilo

Zlepšujeme naši správu uživatelských údajů v rámci Evropy. Od této chvíle budou naše e-maily odesílány a údaje zákazníků ukládány a spravovány centrálně společností Nikon Europe BV v Nizozemsku. Tato změna nám umožní spravovat údaje zákazníků účinněji a bezpečněji.

Aktualizovanou verzi oznámení o ochraně soukromí si můžete přečíst zde.

Den s Nikonem

Nejnovější komentáře

Nikon škola
Nikon servis CZ
Nikon servis SK