„Úplně nejraději bych fotila do šuplíku.“ Alžběta Jungrová v rozhovoru pro Nikonblog

Pokud bych měl říci, co mám na svojí práci nejvíc rád, pak jsou to právě rozhovory. Člověk při nich potká skvělé zajímavé lidi, dozví se spoustu nového, inspirujícího, je to zkrátka nesmírně obohacující. Myslím si, že jsem poměrně komunikativní a neostýchám se ani před největšími celebritami. Jenže před rozhovorem s Alžbětou Jungrovou jsem byl trochu nervózní. Tahle úžasná mladá dáma už toho o sobě řekla tolik… Přečetl jsem snad všechny rozhovory, které kdy nejrůznějším médiím poskytla, poslouchal jsem záznamy z rádií, asi pětkrát koukal na výborný rozhovor na DVTV. „O čem já si s ní ještě budu povídat?“, říkal jsem si v duchu asi stokrát.

Ale dopadlo to dobře (i když to musíte posoudit vy sami). Když jsme se sešli v pražské Leica Gallery, kde má Alžběta aktuálně výstavu svojí volné tvorby, navrhl jsem, že by možná nebylo špatné, kdybychom se nebavili o focení válek, násilí, dealerů drog, prostě celé té hrůzy, kterou tato fotografka mnoho let dokumentovala. Spadl mi kámen ze srdce, když Alžběta okamžitě souhlasila. Trochu jsme se sice tohoto tématu dotkli, ale jen na začátku…

Alžběta Jungrová – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto Alžběta Jungrová
Rozhovor s Alžbětou Jungrovou
Vy jste strávila mnoho let fotografováním v ne zrovna moc příjemném prostředí, fotila jste ty největší hrůzy světa. Co vám to dalo a co vám to vzalo?

Co život dal a vzal? Ale vážně, dalo mi to nadhled. Ovšem nic povýšeného, naopak. Prosté poznání, že my se tady trápíme nad obyčejnými blbostmi, které vůbec nemají tu váhu, jíž jí přisuzujeme. To je největší plus, které mi tahle práce dala. Vzala mi víru v jakoukoliv spravedlnost, logiku, smysl…

Naprosto to chápu. Zeptám se ale ještě jednou: Co vám to dalo a vzalo ve fotografii?

Když člověk velmi intenzivně fotí každý den, je to obrovská škola. Navíc při tom něčím procházíte, všechno, co je kolem, vás ovlivňuje, poznáváte spousty lidí, kteří ve vás také zanechávají stopu. Ono to není jen o focení, i když u mě se to snoubí velmi těsně. Díky tomu, čím vším jsem prošla, jsem teď tady a dělám to, co dělám. A vzít mi něco ve fotografii? To nejde. Ztratit ideály můžu u lidí, ta fotka za to ale nemůže.

Zůstaňme ještě chvíli u reportážní či dokumentární fotografie. Vy jste v roce 2010 v rozhovoru pro časopis DIGIfoto řekla, že nesdílíte názor na úpadek fotožurnalismu, způsobený nástupem fotomobilů a sociálních sítí. Uvedla jste, že je to v rukou fotoeditorů v médiích a vůbec vám nevadí, jestli je dobrá fotografie pořízená zrcadlovkou za dvěstě tisíc nebo mobilem. Uplynulo šest let – je váš názor stejný nebo jste jej „poopravila“?

Myslím si pořád to stejné. Upřímně řečeno nejsem přesvědčená o tom, že by za těch šest let přibylo dobrých fotografů. Přibylo fotek, to ano, strašné množství. Nemyslím si ale, že bychom dnes vyjmenovali víc jmen výborných fotografů než v roce 2010. Tahle situace nevytvořila víc dobrých autorů, jen nesrovnatelně víc fotografií.

Ten „obrazový smog“ je ale úplně šílený!

Ano, ale tomu se můžeme všichni velmi jednoduše vyhnout. Jasně, sociální sítě jsou toho plné, asi i internetové deníky. Ale nikdo vás nenutí to sledovat. Já třeba nečtu žádné deníky. Ani na papíře, ani na internetu. A na sociálních sítích si můžete vybrat, co chcete sledovat.

Alžběta Jungrová – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto Alžběta Jungrová
Pak do toho vstupuje takříkajíc seriozní tvorba, konceptuální umění…

Tak tohle jde úplně mimo mě. Já tomu říkám dekadence, vykrádání sama sebe. Doufám, že přijde virtuální realita, která tohle celé smete… Jsem přesvědčená, že dnes jsme na konci nějakého období. Lidi se úporně snaží vymyslet něco nového, ale ve skutečnosti to nedokážou posunout dál. Musí přijít něco jako renesance, nějaký zlom, který celou tvorbu nasměruje smysluplným směrem. Jak jsem řekla, myslím si, že to může být třeba virtuální realita. My dnes žijeme v datech, která přeléváme do počítačů, žijeme na sociálních sítích. Musí přijít něco, co tu tvorbu změní. Protože jestli ještě uvidím kostřičku mrtvého zvířátka na fotce, tak už mě fakt klepne :-)

Když jsme u těch technologií: Vy jste, tuším taky někdy před pěti lety řekla, že s sebou nosíte zrcadlovku i na mejdany, protože si prostě neodpustíte cokoliv zaznamenávat ve vysoké kvalitě. Přetrvává tenhle stav?

Dělám to tak pořád. Já jsem hrozná konzerva. Samozřejmě, foťáky se třeba zmenšily, už to nemusí být ta obrovská věc, ale pořád s sebou nosím zrcadlovku na mejdany.

Fotíte mobilem?

Mno… docela málo.

Takže například portfolio, které máte na Instagramu, je tedy focené Nikonem?

Možná půl na půl zrcadlovka versus mobil. Samozřejmě, že někdy to cvaknu telefonem, ale pro mě jsou pořád důležitá ta data, kvalitní výstup. I když třeba pro sociální sítě nejsou tak potřeba, můžu z nich posléze udělat například tuhle výstavu. Velký print z telefonu neuděláte, jedině, že by to byl záměr – přiznat tu menší kvalitu. Ale k takovéhle dekadenci jsem se ještě nedostala.

Alžběta Jungrová – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto Alžběta Jungrová
K vaší aktuální tvorbě: Vy už teď necestujete do těch takzvaně horkých oblastí. To je uzavřená kapitola?

Ano. Cestování skončilo. Samozřejmě, říká se „nikdy neříkej nikdy“, ale neplánuji to. Plánuji cestovat do New Yorku, do Paříže, podívat se na výstavy, dát si cappuccino v kavárně na Broadway, ale nic z toho, co bylo dřív.

Lanaří vás agentury stále?

Občas to přijde. A někdy je to taková nabídka, že se jí velmi těžko odolává. Ale já třeba nikdy nechci „dělat Afriku“, a ostatně obecně je to všude na světě čím dál horší. V době, kdy já jsem byla například v Pákistánu, to byla oproti dnešku procházka růžovým sadem. Ano, když je na focení dobrý rozpočet, tak se dá udělat bezpečně téměř cokoliv. Ale je to pak strašně drahé. Lidi si obecně myslí, že si sbalím batoh a vyjedu třeba do Afghánistánu. Tak to však není. To je obrovská produkce, kde hlavní roli hraje bezpečnost. Takže nabídky ano, jsou, avšak zatím nepřišlo nic, co by mě donutilo na ně kývnout. Já bych třeba hodně chtěla fotit v Latinské Americe, ale to dnes nikoho nezajímá, protože se tam zrovna nic neděje. Rozhodně už nechci dělat žádná… zvěrstva.

Nicméně, když jsme se bavili o tom úpadku fotožurnalistiky, tak to ještě nebude tak hrozné, když ještě existují tiskové agentury, které jsou ochotné zaplatit tak náročné projekty.

Jsou, ale je jich velmi málo. V poslední době do toho navíc vstupuje, ehmm…, „nová generace takzvaných válečných fotografů“, což jsou děti z bohatých rodin, které jezdí na vlastní triko do válečných zón. Jste třeba v Sýrii a vedle vás stojí kluk, který má kinofilmový foťák, protože je to děsně cool a já mu říkám: „Co budeš s těma fotkama dělat?“ On na to: „No až se vrátím do New Yorku, tak to vyvolám a pokusím se to prodat.“ Kolem něj stojí fotografové Reuters, AP, všech světových agentur, kteří pošlou fotku za deset minut do redakce, zítra to vyjde a pozítří už to nikoho nebude zajímat.
Mně třeba napíše nějaký člověk, abych mu poradila, jak se má dostat do pásma Gazy! Co to je? Udělali jsme z války safari? To je strašidelné. Lidi se nudí a vyhledávají zábavu focením ve válečných zónách.

Alžběta Jungrová – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto Alžběta Jungrová
Fotíte do RAWu? Ptám se v souvislosti s nařízením agentury Reuters, která z důvodu „autenticity“ nyní požaduje od fotoreportérů neupravené soubory typu JPEG.

Já jsem po pravdě začala do RAWu fotit až, když jsem přestala cestovat. Kdybych v té době fotila do RAWu, seděla bych u počítače deset hodin a to jsem si nemohla dovolit. Ale hlavně jsem přesvědčená, že u reportáže je to víc o obsahu než o technice. Nicméně současnou komerční a volnou tvorbu už samozřejmě fotím do RAWu.

Pojďme, prosím, k fototechnice. Vy jste jedním z ambasadorů, respektive jednou ze dvou žen mezi současnými šesti ambasadory Nikonu.

Já jsem na Nikonu začala. Na „grafárně“ na Hellichovce jsem měla Nikon FM2…

Promiňte, že vám skáču do řeči, ale tohle už sem snad ani nebudeme dávat – tahle story se opakuje s železnou pravidelností v každém rozhovoru! :-)

Ale je to tak, „eFeM dvojku“ měli v té době úplně všichni. A já teď zvažuji, že si ji znovu koupím a budu zase fotit na film – jen tak pro radost. Nicméně asi vaše čtenáře nadšené do fototechniky moc nepotěším, jsem totiž přesvědčená o tom, že to není foťák, co fotku vytváří. Fotoaparát je jen „lopata“ – pracovní nástroj, nářadí.

Ano, ale jedna moje moudrá kamarádka říká, že mistr musí mít mistrovské nářadí.

Dobrá fotka jde udělat i plechovkou od Coca Coly, když by na to došlo. Dírkovou komorou. Ostatně to byl můj úplně první foťák – v Pionýrské vlaštovce byl někdy v roce 1985 návod, jak si vyrobit z plechovky – ne od Coly, protože ta v té době tady nebyla dostupná –, ale z plechovky od barvy, dírkovou komoru. Tím jsem fotila.
Abych to ale nezlehčovala. Nyní fotím s úžasným Nikonem D810, nejčastěji se středním trafem 24–70 mm.

Čím fotí Alžběta Jungrová

Nikon D810 Tělo:
Nikon D810

Objektivy:
AF-S Nikkor 35 mm F1,8G
AF-S Nikkor 50 mm F1,8G
AF-S Nikkor 14–24 mm F2,8G ED
AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED
AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VR

Mně se hrozně líbí, jak vy všichni absolventi „grafárny z Hellichovky“ říkáte zoomům „trafo“. To jsem slyšel už jen od kameramanů.

Fakt? Taky říkáme termoska…

Termoska?

To je taková příhoda z nějaké tiskové konference vlády ČR, kam se běžně chodilo s „tříkilem“. Na recepci tehdy nastoupila úplně nová paní, já jsem se přišla registrovat, postavila jsem na pult svoji fotovýbavu a ona říká: „Nám sem dnes všichni chodí s těma termoskama!“

Fotíte s bleskem? Myslím se systémovým bleskem, nasazovaným do sáněk fotoaparátu.

Ne. Řekněme od roku třeba 1994 jsem nepoužila blesk. Já to strašně nemám ráda! Pro mě je to věc, která je určená k tomu, aby ty věci, co fotím, byly líp vidět. Ale dnes se dá fotka udělat i potmě a pořád bude poznat, že jde o přirození osvětlení. Nevidím jediný důvod, proč tenhle „divný světelný zdroj“ používat.

To tedy znamená, že oceňujete onu úžasnou možnost digitálních fotoaparátů měnit ISO „za pochodu“ a ještě si dovolit hodnoty, které v době filmu byly nepředstavitelné?

Oceňuji, samozřejmě. Všechno, co jde dopředu, co mi umožňuje jít dál, posouvat se, je skvělé. Já se technice vůbec nebráním. Je skvělé, že nám to dovoluje dělat věci, které bychom před deseti, dvaceti lety vůbec nemohli dělat.

Alžběta Jungrová – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto Alžběta Jungrová
Já třeba nechápu, jak se dřív fotil sport bez autofokusu.

O tom bych mohla vyprávět! To je moje noční můra, se kterou se dodneška někdy probouzím. Když jsem nastoupila do Mladé Fronty, tak jsem měla Nikon FM2 (jak jinak – poznámka redakce.) a poslali mě fotit hokej na „Kobru“ v Bráníku. Při cloně F2,8 jsem se nedostala na čas kratší než 1/125 s, takže pravděpodobnost, že to bude rozmazané, byla téměř stoprocentní. Na jedno utkání jsem měla jeden film o 36 políčkách… Když jsem se vracela do redakce, tak jsem brečela a říkala jsem si: „Proboha, ať je tam aspoň jedna ostrá fotka. Jedna!“

To je ale, omlouvám se, historie – nebo diplomatičtěji řečeno – minulost. Co děláte dnes?

Užívám si to (Alžběta ukazuje na svoje fotografie vystavené v kavárně Leica Gallery).

To je tedy vaše volná tvorba?

Přesně tak. Tohle teď nejvíc fotím. Když člověk pracuje dvacet let v novinách, dělá reportáž, dokument, pak nutně musí přijít moment, kdy už nechce dokumentovat svět kolem sebe, ale chce něco sám říkat, něco vyjadřovat. Přišlo to úplně logicky, samozřejmě. Živí mě ale samozřejmě komerční fotografie.

Co si mám představit pod pojmem „komerční fotografie“?

Reklamní fotografie. V době, když jsem skončila svoje cestování po světě, jsem řešila, co vlastně budu dělat, jak budu vydělávat na živobytí. Vrátila jsem se odněkud ze Súdánu, řekla jsem si, že už nikdy v životě nikam nejedu, oznámila jsem to v redakci, a pak jsem seděla doma a říkala si: „A co já teď vlastně budu dělat?“ Tři, čtyři měsíce jsem takhle seděla a neměla jsem práci. Věděla jsem, že zpátky do novin nechci, takže komerční fotografie byla logická volba. Abych vydělala a zároveň mi zbylo dostatek času pro volnou tvorbu…

Komerční tvorba je pořád hodně široký pojem. Co nejvíc fotíte?

Fotím pro časopisy, dělám portréty, reklamní kampaně pro ČSOB, České dráhy, T-Mobile, Pilsner a další společnosti. Ale i při tom se snažím fotit co nejvíc svých věcí.

Takže komerční studiová práce?

Studiová ani moc ne. Mě zastupuje 4D Photo, což je agentura, která má v portfoliu třeba Antonína Kratochvíla, a my jsme tam všichni nějakým způsobem profilovaní. Já jsem spíš takový „lifestyle mood“, náladový fotograf, takže atelier moc nedělám. V poslední době hodně spolupracuji například s magazínem SOFFA, což je skvělý lifestylový časopis, v němž mám naprosto volnou ruku. Šéfredaktorka mi například řekne: „Máme téma tělo.“ A já si to celé vymyslím, nafotím tak, jak to cítím a chci já. Naprosto ideální stav.

A vůbec vám do toho nikdo „nekecá“?

Ne! Je to ale obrovská výjimka, jeden z milionu případů. Pro mě je to „dream job“, čistá radost…

Alžběta Jungrová – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto Alžběta Jungrová
Máte za sebou dvacet let fotografování, teď vystavujete svoji volnou tvorbu v pražské Leica Gallery – chystáte něco dalšího?

Ne. Výstavy jsou za trest (smích). Je to pokaždé strašný stres, stojí to spousty peněz, a pak vás na vernisáži pár lidí poplácá po rameni a řekne: „Máš to hezký“. A to je všechno.

Fotografové často říkají, že vrcholem tvorby nebo řekněme jakéhosi uznání, je vlastní fotografická kniha. Co vy na to?

Ano, chci knihu, už o tom přemýšlím tři roky. Chci tím uzavřít kapitolu cest po světě. Mám už dokonce i vybránu stovku fotografií, které by měly být doplněné deníky-maily mojí mámě, které jsem jí celá ta léta psala. V podstatě jsem už domluvená s jedním vydavatelstvím. Teď se už jen někam na měsíc zavřít bez telefonu, bez internetu, a dát knize finální podobu – to bych chtěla letos v létě udělat.
Ještě také chci letos vydat kalendář. Už tři roky totiž fotím backstage Pražské burlesky, tak jsme si řekli, že těch dvanáct fotek vybereme.
Jinak já ale bych úplně nejraději fotila do šuplíku :-)

Cesta je cíl?

Ne tak docela. To samotné focení mě baví ze všeho nejvíc, to je pravda. Baví mě i ta fotka, ale třeba až s velkým odstupem. Samozřejmě, že po focení snímky stáhnu do počítače, rychle je prohlédnu, něco i předvyberu, ale co pak s tou prezentací?

Třeba na Instagramu jste aktivní docela dost.

Ano, to jsem. Ale je to víceméně jediná síť, kam svoje fotky dávám. Pokud to tedy není nějaký časopis a podobně, což už je ale záležitost komerční práce. Instagram mě baví. Na Facebooku mám třeba pět tisíc přátel, které vůbec neznám. Ti postují pět tisíc blbostí denně a tohle nejde sledovat. Na Instagramu mám lidi vyselektované, sleduji jen ty, které chci sledovat a díky tomu mě baví se na to i dívat. Vidím, co dělal můj bratr, co moje máma a co James Nachtwey. Proto se mi Instagram líbí. Je to fotografická záležitost.

A co váš vlastní web?

Já ani svoji webovou stránku nemám. Mají vůbec ještě fotografové dnes vlastní weby?

Mají :-)

Mně přijde, že dnes lidi žijí na sociálních sítích. Všichni sice nadávají na Facebook, ale stejně tam chodí, mají tam svůj profil. Kdybych měla svůj web nebo blog, tak bych musela lidem z Facebooku nebo Instagramu říkat: „Koukejte se na můj blog.“ Proč, když to jde přímo?
Já mám ráda tyhlety moderní věci. Chtěla bych třeba fotit na velký formát, ale žiju v době, kdy se fotí na digitál. A digitál je fajn, tak proč jen z principu odmítat?

Díky moc za rozhovor Alžběto!
Alžběta Jungrová – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto Alžběta Jungrová
Alžběta Jungrová

Alžběta Jungrová Fotografuje od raného dětství, nicméně po studiu na legendární „Grafárně“ v pražské Hellichově ulici, její cesta vedla vcelku logicky do redakcí tuzemských deníků. Pracovala jako reportérka v MF Dnes, později navázala spolupráci s Hospodářskými novinami, fotografovala pro Lidové noviny a deníky vydavatelství Vltava Labe Press. Její práce brzy nezůstala bez povšimnutí ani u zahraničních tiskových agentur jako například CPA či Demotix. Odtud už pokračování fotografické kariéry Alžběty Jungrové směřovalo převážně „ven“. S fotoaparátem dokumentovala ta nejděsivější místa a příběhy naší planety.

Fotografie Alžběty Jungrové získaly naprosto právem několik ocenění Czech Press Photo a dvakrát tato autorka obdržela ocenění UNHCR, udělované za významnou pomoc uprchlíkům. V současné době již Alžběta pobývá v Praze, fotí pro lifestylové magazíny, živí se komerční fotografií a hlavně si užívá tvůrčí svobody volné tvorby.

Alžběta Jungrová na Instagramu


Fotografie Alžběty Jungrové

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *