„Táta mě učil fotografování a maminka mě vedla k lásce k lidem, k otevírání srdce.“ Rozhovor s Lenkou Hatašovou

Dělat rozhovor s Lenkou Hatašovou je čirá radost. Krásná, pozitivně naladěná fotografka, vypráví svůj zajímavý profesní příběh a s úsměvem se nebojí přiznat ani takové perličky, jak kdysi před lety, když ještě fotila hokejová utkání, v redakci domalovávali na snímky fixem puk, který nikdy nestihla zachytit. Dnes, vlastně už mnoho let, si užívá roli uznávané fotografky slavných lidí, hereček a herců, zpěváků, zpěvaček, zkrátka celebrit. A upřímně říká, že ji tato práce baví čím dál víc.

Foto Lenka Hatašová
Foto Lenka Hatašová | Z výstavy V jiném světle
Rozhovor s Lenkou Hatašovou
V době, kdy vychází tento rozhovor, otevíráte v Nikon Photo Gallery svou nejnovější výstavu s názvem V jiném světle. Na co se mají diváci těšit?

Ono je to možná všechno řečené už v názvu „V jiném světle“. Při komerčním fotografování známých osobností jsou parametry snímků většinou předem dané, a já mám proto velmi málo prostoru k vlastnímu vyjádření. Média, pro která převážně fotím, mají obvykle přesnou představu, pracuje se v ateliéru se zábleskovými světly. Ve svém volném projektu „V jiném světle“ jsem se naopak snažila, aby byly fotografie pořízené v přirozeném světle, které je různě modulované – hledala jsem světelné průzory, paprsky, protisvětlo. Použila jsem ale také například světlo svíčky, čelovky nebo speciální žárovku, kterou jsem si v podobě mikrofonu nechala vyrobit pro fotografování Karla Gotta. Takže v tomto projektu jsem si vynahradila to, co mi chybí v mojí každodenní práci: byla to naprosto svobodná tvorba.

Vy jste sice řekněme změnila způsob svícení, ale pořád jsou to de facto ti stejní lidé, které fotíte ve své komerční tvorbě.

Já se profiluji jako fotografka osobností, známých lidí. Sice si také jen tak pro sebe fotím v přírodě a samozřejmě i na cestách – mám třeba hotovou a dokonce i vytištěnou kolekci z cesty po Izraeli –, proč se ale prezentovat něčím, co pro mě není typické? Proto jsem zůstala i v tomto volném projektu u portrétů známých osobností, pouze jsem se jakoby vyhnula svému typickému pracovnímu prostředí, tedy studiu se zábleskovými světly.

Já jsem s údivem zjistil, že jste měla naprosto, ale úplně přesně stejný začátek kariéry jako František Ortmann, se kterým jsem také dělal rozhovor na Nikonblogu. Můžete svůj příběh našim čtenářům ve zkratce přiblížit?

K fotografování mě vedl tatínek, který byl fotografem v Ústavu jaderného výzkumu. Naučil mě vyvolávat filmy, zvětšovat, pořídil mi první foťák a učil mě, jak vlastně fotografie vzniká. Já jsem si to tak oblíbila, že jsem si nedokázala představit, že bych v životě dělala něco jiného. Takže jsem fotila jen tak pro sebe celé dětství, mládí, pubertu, až jsem se dostala v roce 1989 na Václavák, do samého centra dění Sametové revoluce. Fotila jsem na balkóně Melantrichu, všude… Pak mi někdo nabídl, že bych fotografie mohla vystavit v tehdejším divadle Albatros na Národní třídě. Přišla tam spousta lidí a jistý Američan, kterému se moje práce moc líbila, mě oslovil s nabídkou, zda bych svoje fotografie nechtěla vystavit v malé galerii v New Yorku.

Takže jste odjela do USA. Stejně jako František Ortmann…

Ano, výstava se povedla, fotografie se dokonce prodaly, a já jsem ve Státech nakonec zůstala skoro rok. Když jsem se vrátila, potkala jsem Davida Krause, který mi nabídl moji první profesionální práci fotografa v tehdy vznikajících novinách Metropolitan. V redakci jsme byli tři fotografové, já jsem vyfasovala hokej a tenis. To mi zpočátku vůbec nešlo, hlavně hokej mě nebavil, nebyla jsem schopná vyfotit puk. Naštěstí kolega, který vyvolával fotky, jej vždycky dokreslil.

Foto Lenka Hatašová
Foto Lenka Hatašová
Ale tenis vás, pokud vím, bavil víc.

Tenis se mi nakonec moc zalíbil. Fotila jsem grandslamová utkání ve Wimbledonu, Rolland Garros… A tenis byl navíc ohromná škola, díky kterému jsem se naučila rychlosti při fotografování. Ve zlomku sekundy musíte vyřešit kompozici, k tomu se snažit udělat záběr zajímavě, kontrolovat světelné podmínky, technickou kvalitu. Ta rychlost mi zůstala dodnes a promítá se i do mého portrétování. Možná také proto se mnou lidi rádi fotí – nezdržím je totiž dlouho.

A pak už přišly celebrity?

Ano. Do Metropolitanu totiž nastoupila Halina Pawlowská, která tam založila společenskou rubriku. To byla do té doby nevídaná věc. Nechápali jsme, proč máme chodit na vernisáže a fotit tam známé lidi, a byli jsme vyděšení, když bylo třeba jít fotit někoho domů. To pro nás nebyla fotografie. Navíc jsme předtím vůbec nepoužívali blesk, byli jsme zvyklí pracovat s citlivými filmy, převyvolávat je a podobně. Nicméně donucena okolnostmi jsem si pořídila blesk, a přestože jsem z toho byla zprvu dost nešťastná, nakonec se mi to prostředí zalíbilo a už jsem v něm zůstala. A zůstala jsem i s Halinou. Když odešla do jiné redakce, stěhovala jsem se s ní. Takhle tedy začalo moje fotografování celebrit.

Krátce jste ale fotila také ve válce v Sarajevu, že ano?

To je takový paralelní příběh z doby, kdy už jsem fotila slavné lidi. Jeden americký kolega-fotograf, který pracoval pro UNPROFOR, mi nabídl, jestli bych nechtěla udělat reportáž ze Sarajeva. Protože jsem vždycky chtěla být dokumentární fotografka, zaujalo mě to. On mi v OSN zařídil akreditaci a už jsem seděla v americkém bombardéru letícím směr Sarajevo.
Jakmile jsem se ocitla v té válečné realitě, dostala jsem strašný strach a bála jsem se jít ven fotit. Kolega se na mě zlobil, spílal mi, že jsem tam úplně zbytečně, a vyhnal mě ven do terénu. Nakonec jsem nějaké snímky udělala, ale bylo to strašlivě nepříjemné a už nikdy bych to nechtěla zažít. Proto vůbec nechápu třeba Honzu Šibíka, který tuhle práci dělá pořád. Lidské utrpení já nechci fotit a nechci u toho být.

Jak dlouho jste v Sarajevu byla?

Původně jsem tam měla být týden, ale jednou jsem při nějakém úprku – protože tam se samozřejmě střílelo, kolem vás létaly kulky – ztratila akreditaci. A bez ní se nedostanete z válečné zóny ven. Než se tedy přes satelit v New Yorku vyřídila nová akreditace, uběhlo asi dvacet dní. Rodina o mě neměla žádné zprávy, vůbec nevěděli, co se se mnou děje, takže to bylo šílené po všech stranách. Tudíž válku už nikdy!

To vám upřímně věřím. Vraťme se ale, prosím, k celebritám. Vy jste říkala, že vás to fotografování zpočátku vůbec nebavilo. Jak se přihodilo, že se to nakonec stalo hlavní náplní vaší práce?

Víte, co znamená slovo fotografie? Je zajímavé, že mnoho fotografů ani netuší, že je to „malba světlem“. A o to nejprve vůbec nešlo. Bylo třeba vyfotit slavné lidi, jak vedle někoho stojí, smějí se, žádná světelná atmosféra, holá fotka. Proto mě to nebavilo. Pak jsem ale začala dostávat i jiné zakázky, například fotografování obalů na CD, kde už jsem se mohla rozvíjet, pracovat tvůrčím způsobem. Taky přiznávám, že se mi posléze zalíbilo to dění kolem celebrit. Spousta večírků, koncertů, zájezdů. Byl to skoro až takový život zlaté mládeže. To mě v tu dobu bavilo. A trvalo to skoro patnáct let, než jsem zjistila, že je to vlastně úplně nesmyslný život, který nikam nevede. Nicméně u focení slavných lidí jsem zůstala, byť v poklidnější formě, s divokým životem jsem úplně přestala. Začala jsem si vybírat, co chci fotit, a dnes už můžu dělat jen to, co mě baví.

Foto Lenka Hatašová
Foto Lenka Hatašová
Mám takovou trochu vtíravou otázku: Když převážnou část fotografické kariéry pracujete s nejrůznějšími celebritami, s nimiž občas není úplně lehké pořízení, neštvou vás někdy jejich řekněme hvězdné manýry, permanentní nedostatek času, nestane se občas, že už máte těch lidí „plné zuby“?

Záleží, jak se na to díváte, na vašem úhlu pohledu, ne na jejich. Mě to vůbec neštve, naopak se mi ta práce líbí čím dál víc. Ostatně je to napsáno v úvodu k mé výstavě v Nikon Photo Gallery – táta mě učil fotografování a maminka mě vedla k lásce k lidem, k otevírání srdce. Pak práci s jakýmkoliv člověkem berete úplně jinak.

To je krásné. Takže jiná otázka: Je možné navázat s osobami před vaším objektivem přátelství? Funguje to v této branži?

Obecně to moc nefunguje, ale tak asi na prstech jedné ruky bych přátelské vztahy napočítala. Blízké kamarádky jsme třeba se zpěvačkou Jitkou Zelenkovou nebo se Simonou Stašovou, s níž hodně jezdím fotit po světě; právě na cestách jsme se sblížily.

Kdo jsou vlastně vaši klienti, zadavatelé práce? Předpokládám, že to není tak, že přijde třeba Simona Stašová a řekne: Potřebuji fotku na obálku nějakého magazínu.

Někdy se i to stává – fotím také rodinné fotografie. Například Jan Saudek si u mě nechal nafotit rodinné snímky. Jinak jsou ale zadavateli většinou nejrůznější média. Časopisy, internetové magazíny, hudební vydavatelství nebo i televize. Například pro TV Nova i Prima jsem fotila vizuály k seriálům.

Pojďme k fotografické technice. Čím fotí Lenka Hatašová?

Já jsem patriot Nikonu – mně se strašně líbí ten žlutý popruh. Černý foťák a žlutý popruh :-) Už můj první „pořádný“ fotoaparát, který mám mimochodem dodnes, byl Nikon FM2. Malý, lehký, krásný… Od toho se odvíjely další modely – F90, F3, F4, F5. Co se týče digitální techniky, tak jsem byla asi jeden z posledních profesionálů v Praze, který přešel na digitál. Fotolaby už byly prázdné, nikdo tam nechodil, jen já jsem tam lítala vyvolávat filmy. Digitálu jsem se bránila zuby nehty. Takže moje první digitální tělo byl Nikon D2X.
Teď mám Nikon D3X a Nikon D800 a jsem moc spokojená. Digitální technologie je skvělá věc. Jen ta zpětná kontrola, kterou máte okamžitě po vyfocení snímku, je k nezaplacení. Při snímání na film jsem stokrát zažila, že jsem něco nafotila a pak to bylo nepoužitelné. Film byl špatně exponovaný, nesprávně vyvolaný nebo cokoliv jiného. U digitálu tenhle stres odpadá a to se mi moc líbí.

Čím fotí Lenka Hatašová

Nikon D3X Těla:
Nikon D3X
Nikon D800

Objektivy:
AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED
AF-S Nikkor 35 mm F1,4G
AF-S Nikkor 58 mm F1,4G
AF-S Nikkorem 85 mm F1,4G

Jaké používáte objektivy?

Často fotím objektivem AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED – přestože je to zoom, má výbornou kresbu. Nově mám pevnou osmapadesátku AF-S Nikkor 58 mm F1,4G, a ta je skvělá, má krásný bokeh. To je teď můj neoblíbenější objektiv, fotím s ním velmi často na plnou díru, stejně jako s portrétním AF-S Nikkorem 85 mm F1,4G.
Externí blesk už nepoužívám vůbec, ten jsem dávno odložila, a ve skříni mám ještě z dob focení tenisu pevnou třístovku se světelností F2,8. Tu půlmetrovou rouru, kterou jsem také velmi dlouho neměla v ruce.

Zpracováváte si fotografie sama, nebo na to máte grafika?

Drtivou většinu snímků si zpracovávám sama, pouze ve výjimečných případech, kdy se jedná o nějaké složité montáže, mi pomáhá grafik. Ale to je tak jednou za rok.

A žehlíte pleťovku?

Jasně! Vždyť já fotím české zpěvačky a herečky – tam to patří takříkajíc k dobrým mravům. Snažím se ale retuš používat s mírou. Když si vzpomenu na svoje začátky ve Photoshopu, jak jsem z Jitky Zelenkové na jeden obal na CD udělala voskovou figurínu, tak to už jsem dnes opravdu někde jinde. Ono také záleží na tom, o jaký typ fotografie jde, jaké je její výsledné použití. Například u snímků na výstavu V jiném světle jsem se snažila o naprosto minimální úpravy.

Děkuji za rozhovor Lenko!
Lenka Hatašová
Rozhovor s Lenkou Hatašovou
Lenka Hatašová se Simonou Stašovou
Prošla s fotoaparátem v ruce válečným bojištěm na Balkáně, zeměmi Severní a Střední Ameriky či tenisovými kurty slavného grandslamu. Svět reportáží a dokumentaristiky opustila v devadesátých letech ve chvíli, kdy začala fotografovat pro média známé osobnosti kultury, sportu či politiky. Více než akce a adrenalin ji začal zajímat stylizovaný portrét, kterému se v posledních letech věnuje již výhradně.

Její fotografie zdobí titulní stránky magazínů, přebaly autobiografických knih, kalendáře, obaly desek českých zpěváků či kapel nebo fotografické vizuály k televizním kampaním a kampaně spojené se známými osobnostmi vůbec. 

Lenka Hatašová na Facebooku


Výstava Lenky Hatašové v Nikon Photo Gallery

Bližší podrobnosti o výstavě Lenky Hatašové v Nikon Photo Gallery najdete v našem článku.

Fotografie Lenky Hatašové

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Jeden komentář

  1. Rozhovory jsou pro mne asi to nejzajímavější, co je na nikonblogu ke čtení. Můžu tak třeba nakouknout do mně naprosto vzdáleného světa celebrit… Je to svět docela obskurní a něčím je mi i protivný, ale fotky z tohodle světa jsou jedny z těch, kterých je ve veřejném prostoru hrozně moc a nějak určují vizuální kulturu, v níž se pohybujeme, takže zaplaťpánbu, že je tvoří lidé, kteří to řemeslně perfektně ovládají, jako třeba Lenka Hatašová a František Ortmann…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Naše oznámení o ochraně soukromí se změnilo

Zlepšujeme naši správu uživatelských údajů v rámci Evropy. Od této chvíle budou naše e-maily odesílány a údaje zákazníků ukládány a spravovány centrálně společností Nikon Europe BV v Nizozemsku. Tato změna nám umožní spravovat údaje zákazníků účinněji a bezpečněji.

Aktualizovanou verzi oznámení o ochraně soukromí si můžete přečíst zde.

Den s Nikonem
Nikon škola
Nikon servis CZ
Nikon servis SK