Mimochodem: Chvála nedokonalosti. A (možná) nechtěný marketing

Stále mám v živé paměti, jak někdy po přelomu tisíciletí mnozí profesionální, ale i hobby fotografové prohlašovali, že „na digitál nikdy nebudou fotit“, protože „ten obraz je příliš sterilní“. Digitální fotoaparáty byly v té době v příslovečných plenkách a ten obraz nebyl ani zdaleka tak sterilní, jako je dnes. Podotýkám, že slovem sterilní myslím technicky dokonalý, ale to jste asi pochopili. Pochopitelně, že všichni nebo spíše asi drtivá většina těch, kteří tato či podobná slova říkali, dnes naprosto samozřejmě fotí digitálně. V profesionální branži je to víceméně nevyhnutelné, pro hobbíka snadnější, a nemusíme si nic namlouvat, oproti focení na film také levnější (byť tedy záleží na tom, jak moc kdo fotí).

Kdo se však o fotografii trochu zajímá, nemohl nezaznamenat jakousi módu focení „starosklíčky“ čili více či méně starými objektivy různého původu, adaptovanými na digitální zrcadlovku nebo mirrorless foťák. A přehlédnout nelze ani nekončící, nebo dokonce zvyšující se zájem o focení na film, často spojený s vlastním zpracováním obvykle černobílého materiálu. Co to všechno říká o nás fotografech a o fotografické technice a technologii?

Od sterility k nedokonalosti

Nepochybuji o tom, že vývoj digitálních fotoaparátů ani zdaleka neskončil a máme se ještě na co těšit. Ale i tak je už dnes vyspělost této snímací technologie na velmi vysoké úrovni. Nebojím se napsat, že výstupy z DX Nikonů, tedy aparátů se snímačem menším než 35mm film, tento, čili kinofilm, ve všech parametrech hravě strčí do kapsy. A obraz fullframových mirrorlessů může v klidu soupeřit s analogovým středoformátem, přičemž v některých ohledech, jako je focení na vysoké ISO, i ten předčí. S potřebnou mírou relativity tedy můžeme už dnes říct, že digitální obraz je dokonalý.

A právě to je – byť tedy paradoxně – dost možná příčina zájmu o… nedokonalost. Přemýšleli jste někdy, proč jsou vysoce ceněné hand made výrobky různého druhu? Ve hře je samozřejmě řemeslný fortel, někdy také původní technologie a jiné. Nicméně to, co nás k hand made výrobkům přitahuje asi nejvíce, jsou právě třeba jen drobné nedokonalosti ruční výroby, které z každého kusu dělají originál.

Když bychom měli být důslední, pak ve fotografii takovéto jedinečné originály představují pouze zvětšeniny z filmu, pořízené klasickou fotochemickou cestou, s menšími nároky na jedinečnost pak možná ještě výtisky z naskenovaného nebo digitálem ofoceného filmu. To jsou ale poněkud náročnější cesty, proto mnoho fotografů s gustem nasazuje na své nejmodernější foťáky staré objektivy, které punc nedokonalosti dodají takříkajíc instantně…

Starosklíčka 21. století

Nevím, co vedlo vývojáře a marketéry Nikonu k uvedení nové pětatřicítky a padesátky se světelností f/1,4 – objektivů NIKKOR Z 35 mm f/1,4 a NIKKOR Z 50 f/1,4, které se nepřehlédnutelně liší od dosavadní produkce skel pro mirrorlessy Nikon Z. Domnívám se ale, že si byli a jsou dobře vědomi právě jakési touhy po nedokonalosti a originalitě. Ona nepřehlédnutelná odlišnost totiž spočívá právě v nedokonalostech. Objektiv je sice světelnější než jeho dražší kolega, ale není tak řezavě ostrý, má horší přenos kontrastu, vykazuje chromatickou vadu, a tak bychom mohli pokračovat dál. Ale tyto vlastnosti ho dělají jedinečným, protože lepší skla jsou… sterilní. Perfektní, ale ve své dokonalosti zároveň nudná.

Nová nedokonalá skla od Nikonu mají oproti „starosklíčkům“ své výhody. Ostří autofokusem, jsou dostatečně ostrá i na plnou díru, mají moderní antireflexní vrstvy, jsou utěsněná proti stékající vodě a prachu… Myslím, že Nikon udělal skvělý krok, když vedle svých perfektních objektivů nabídl i tato méně dokonalá skla. Nemám žádné informace, ale tak trochu doufám, že se dočkáme pokračování této řady…

Paradox horšího

Konkrétně s uvedením prvního „nedokonalého“ objektivu, pětatřicítky NIKKOR Z 35 mm f/1,4 se pojí ještě jeden paradox. Nevím, kde se to vzalo, ale o jeho starším a dražším kolegovi NIKKOR Z 35 mm f/1,8 S jsem docela často slyšel nebo četl, že jde o jeden z nejméně povedených objektivů pro Zetka. Já sám si dovolím trvat na opačném názoru (viz recenze Nikonblogu). Toto sklo mě, jakožto jeden z prvních objektivů pro Nikony Z, okamžitě přesvědčilo o tom, že přechod z DSLR na mirrorless byl naprosto správným krokem, vedoucím k novému charakteru obrazu, který se, co do prostorového podání, nebojím srovnávat se středoformátem.

Co se však s příchodem světelnější pětatřicítky NIKKOR Z 35 mm f/1,4 nestalo? Starší „eSkový“ model se světelností f/1,8 najednou i u těch fotografů, kteří ho dříve kritizovali, stoupl v ceně. Nyní to napíšu poněkud bulvárně, ale nebojím se toho: Nikon zkrátka musel přijít s horším objektivem, aby si uživatelé začali vážit toho, co zde bylo dobré už několik let před tím. Z mého pohledu je ale nejvíc paradoxní to, že ono dobro se nijak nezměnilo, jen ho prostě někdo nechtěl vidět. Ale možná se pletu :-)

Pod čarou

Můžete samozřejmě namítnout, že v touze po větší či menší nedokonalosti existuje také cesta focení špičkovou fototechnikou, jejíž obraz se pak v posprocesu „znedokonalí“ (napadá mě i jiné slovo, ale to je v seriózním médiu nepublikovatelné :-)) To samozřejmě nelze rozporovat. Tento ale postup ztrácí kouzlo přímé cesty. Fotografování je fascinující v celém svém procesu. Stisknout spoušť a vědět (nebo aspoň tušit), že fotografie bude rovnou pořízená ve „starém stylu“, je mnohem zábavnější než dělat technicky dokonalé fotky a pak je „ničit“. Ale i v tomto se možná pletu. Napište mi, prosím, do komentářů pod článkem, jak to máte vy. Budu rád za každý názor.