Autor článku: Libor Vaicenbacher
Nejspíš jste zaregistrovali lehkou nadsázku již v samotném titulku. Kdo znáte mou práci, nejspíš jste si všimli, že valnou většinu svých fotografií pořizuji jediným objektivem s pevnou ohniskovou vzdáleností. A přestože je za tímto omezením částečně i kus výtvarného záměru, významným důvodem mé objektivové střídmosti je jednoduchý fakt, že rozměry mého fotobatohu, respektive limity leteckých společností pro velikost příručního zavazadla, nejsou neomezené.
Začátkem července se mi ale naskytla výjimečná příležitost, která mi umožnila projevit trochu neskromného rozmaru. Jako lektor Nikon Školy jsem si na fotografický trip do Norska mohl vzít „pár“ objektivů navíc. Výsledkem bylo, že se mnou letěly i takové objektivy, které by za normálních okolností zůstaly doma. Přesto – anebo právě proto – jsem pro ně našel uplatnění. V tomto článku bych se s vámi rád podělil o mé myšlenky ohledně praktického využití objektivů v obrovském rozsahu ohniskových délek od 14mm až po 560mm. Má cenu brát je sebou všechny na fotografickou expedici zaměřenou na zvířata? Posuďte sami.
Nikon Z 14-30 mm f/4 S
Jaký je vůbec důvod vzít si na takovou cestu (ultra) širokoúhlý objektiv? Těch důvodů je několik. Osobně fotografii vnímám jako příběh. Ten se dá ve zkratce vyprávět buď jednou jedinou fotografií anebo formou ucelené série. Nedílnou součástí takového příběhu je pro mě také prostředí, ve kterém zvířata žijí. K tomu, abyste je zachytili v celé jeho šíři, je širokoúhlý objektiv neocenitelný. Rozhodně to platí o fantastické norské krajině, s jejími fjordy a rozeklanými pobřežními útesy.
Za dalším důvodem stojí můj dlouhodobý projekt, během kterého se snažím fotografovat živočichy širokoúhlým objektivem. Ze zjevných důvodů to není snadná disciplína, ale pokud do sebe vše zapadne, výsledky jsou velmi zajímavé. V rámci jediného záběru pak můžete mít jak detailní fotografii živočicha, tak také jeho habitat, případně nějaké typické zajímavé chování. Po předchozí zkušenosti jsem věděl, že papuchalci na ostrově Runde nejsou nijak zvlášť plaší a že na přirozenosti jejich chování nic neubere ani objektiv vzdálený sotva pár desítek centimetrů od zobáku. Jen se k nim dostat dost blízko.
Když jsem zvažoval, jaký širokoúhlý objektiv vzít s sebou, měl jsem veliké nutkání vybrat si opticky dokonalejší a světelnější Nikon Z 14-24 mm f/2,8 S. Proč jsem nakonec zvolil jeho levnějšího sourozence? Důvodů bylo několik. Předně, 14-30 mm je menší, lehčí a lze na něj našroubovat filtry normálního průměru (a ceny). Co se týče filtrů, mým záměrem nebyly nějaké hrátky s ND filtry a dlouhou expozicí. Spíše jsem se na základě děsivé předpovědi obával norského horizontálního deště stékajícího po předním optickém členu. Otírat každou chvíli relativně levný UV filtr mi přeci jen přijde šetrnější, než mučit drahý (byť půjčený) objektiv.
Nikon Z 24-120 mm f/4 S
Pokud bych si měl vzít na cestu jen dva objektivy, tohle bude určitě jeden z nich. Standardní zoom objektiv dokáže do značné míry zastat práci širokoúhlého objektivu a při focení krajiny se s ním dají pořídit i záběry s mírně komprimovanou perspektivou krátkého teleobjektivu. Nakonec, několik mých nejlepších širokoúhlých „animalscapes“ jsem pořídil právě tímto objektivem. A upřímně, jen málo ptáků nebo jiných teplokrevných živočichů vás pustí tak blízko, abyste uplatnili ohniskové vzdálenosti kratší než 24 mm.
Pokud mám s sebou záložní tělo fotoaparátu, je na něm obvykle nasazený právě tento objektiv. To byl také případ mé poslední cesty. Což mě přivádí k malému zamyšlení nad významem záložního těla. Vždycky mě totiž pobaví, když skupina profesionálně vybavených, po zuby „ozbrojených“ wildlife fotografů přijede na nějakou krajinářsky atraktivní lokalitu, a před tím než rozloží své obrovské teleobjektivy, jako na povel všichni vytáhnou z kapsy telefon. Čestně se přiznám, často jsem jeden z nich. Jelikož ale vím, že se ve svých článcích a přednáškách budu chtít podělit o víc než jen o klasické wildlife fotky, snažím se i pro tyto běžné snímky krajin používat opravdový fotoaparát. Vždy je dobré mít nějakou motivaci k překonání lenosti.
Nikon Z 70-200 mm f/2,8 VR S II
Nadzvukovou střelu v podobě 70-200mm f/2.8 jsem si při fotografování papuchalků a chaluh vyzkoušel už před devíti lety. V té době to samozřejmě byla Nikon AF-S NIKKOR 70-200 mm f/2,8E FL ED VR. Už tento objektiv mě ohromil rychlostí svého autofokusu, který byl schopný udržet krok i s útočící chaluhou téměř až do okamžiku kontaktu. Ano, jednou jsem nebyl dost rychlý a objektiv schytal pořádnou ránu zobákem nebo pařátem.
Od té doby Nikon představil již druhou generaci Z-mount verze nejdelšího z členů své „svaté trojice“. Všechny jeho parametry se od dob F-mount předchůdců zlepšily, ale důvody proč si ho sebou vzít na wildlife expedici zůstávají stejné. První důvod jsem již zmínil, je jím bezprecedentní rychlost zaostřování. V ní má být poslední verze dokonce 3,5krát rychlejší než ta předchozí. Dalším důvodem je vysoká světelnost, která je zajímavá zejména v kombinaci se skvělým bokehem a schopností zaostřovat hodně na blízko. Na 200 mm vás objektiv nechá zaostřit již od 1 m, na širokém konci dokonce od 0,38 m. Pokud se tedy dokážete dostat dost blízko, 70-200 mm f/2,8 je skvělý portrétní objektiv.
Když se mi tahle novinka dostala poprvé do ruky, první co mě zaujalo byla její nízká hmotnost. Ručička váhy, která se ustálí těsně pod hranicí jednoho kilogramu naznačuje, že s tímto objektivem zvládnete fotit ptáky v letu klidně celý den. Pochopitelně z ruky. Proto mi přišlo trochu líto, že mi nová 70-200 mm nedala důvod odepnout od foto batohu můj stativ. Nikon totiž po letech vyslyšel modlitby mnohých uživatelů a konečně opatřil svůj stativový prstenec Arca-swiss kompatibilní nohou. Haleluja! Hosana! Zaplaťpánbu! Doufám, že se to stane novým standardem.
Co se týče ostrosti, ta je naprosto špičková již od f/2,8. Pokud pro vás není limitující ohnisková vzdálenost 200 mm (a ruku na srdce, pro ptačí fotografii je to většinou málo) ostřejší a rychlejší objektiv budete hledat jen těžko. Pokud jste ochotní obětovat trochu optického výkonu a rychlosti ostření, ani 1,4x telekonvertor objektiv nezabije. Na 280 mm je pořád velmi ostrý, ačkoliv tady jej již začíná předstihovat jeho delší parťák Nikon Z 100-400 mm f/4,5-5,6 VR S. Tak se na něj pojďme podívat.
Nikon Z 100-400 mm f/4,5-5,6 VR S
Tento objektiv se Nikonu prostě hodně povedl. Kdybych si mohl vzít na cestu tři objektivy, tento by byl spolu se standardním zoomem a dlouhým teleobjektivem jedním z nich. V jakých situacích bych jej použil? Nejspíš bych jej měl nasazený na druhém těle pro situace, kdy bych potřeboval o něco širší pohled zahrnující více prostředí. V Norsku jsem jej měl jako hlavní objektiv při naší plavbě lodí okolo ostrova. Díky proměnlivé ohniskové vzdálenosti mi umožnil měnit šíři pohledu ze stanoviště, jehož vzdálenost od subjektu jsem nemohl ovlivnit.
V portfoliu Nikonu je tento zoom navíc takový skrytý „macro“ objektiv. Se schopností zaostřit na dlouhém konci již od 80 cm můžete fotografovat detaily ptačích duhovek nebo kožní parazity. S nasazeným telekonvertorem dokonce možná i parazity kožních parazitů. To vše samozřejmě za předpokladu, že vás ptáci nechají přiblížit se tak blízko.
Za hlavní výtvarnou přednost tohoto objektivu považuji jeho „vypravěčské“ schopnosti, které vám díky zoomu umožní rychle přecházet od detailů k celku, aniž byste výměnou objektivů riskovali prach a kapky deště na senzoru nebo snad to že propásnete nějaký zajímavý moment.
Nikon Z 135mm f/1,8 S Plena
Tento objektiv je z pohledu wildlife fotografa tak trochu výstřední nesmysl. Přesto anebo právě proto jsem se na jeho použití těšil nejvíce. Zkušenosti s tímto objektivem mě dokonce nedávno inspirovaly k sepsání zvláštního článku, kde se dozvíte a uvidíte více. Na tomto místě si tedy dovolím spíše takové malé shrnutí a srovnání s objektivy o kterých jsem psal výše.
Osobně se mi fotografie pořízené Plenou moc líbí, ale… Clona f/1,8 poskytuje u menších subjektů (a tedy malé zaostřovací vzdálenosti) snad až příliš malou hloubku ostrosti. Čím tedy tohle specializované portrétní sklo nahradit? V zásadě kterýmkoliv z výše jmenovaných, kromě ultra-širokoúhlého zoomu. Jak zoom 24-120 mm, tak 100-400 mm by nicméně představovaly viditelný kompromis. Ani separace subjektu od pozadí, ani kvalita bokehu a nakonec ani ostrost nejsou plně srovnatelné s Plenou. Co však 70-200 mm? Clona f/2,8 mi přijde pro close-up portréty tak akorát a co se týče bokehu, ten je po mnoha generacích vypiplaný téměř k dokonalosti. Nemluvě o tom, že objektiv 70-200 mm f/2,8 je daleko všestrannější volbou.
Přesto, pokud se nějakou šťastnou náhodou přihodí, že budete mít na widlife expedici portrétní objektiv k dispozici, příležitosti pro jeho použití se jistě najdou. Kromě zvířecích portrétů se ostatně budete moct tu a tam podívat také kolem sebe a pořídit portrét některého z vašich parťáků. Určitě to ocení.
Nikon Z 400 mm f/4,5 VR S
Původně jsem si chtěl vzít jako hlavní teleobjektiv jiný 400 mm teleobjektiv ze současné produkce Nikonu. 400 mm f/2,8 s vestavěným telekonvertorem by byl pro podmínky větrem a deštěm bičovaného útesu naprosto ideální. Bohužel, těžce zk(r)oušený vzorek z NPS (Nikon Professional Service) dostal na předchozí akci Moto GP těžkou ránu a skončil na JIPce v rukou servismana. Má druhá volba tak padla na nejroztomilejšího z Nikon teleobjektivů, jako pírko lehkého a kompaktního Nikon Z 400 mm f/4,5 VR S. Ostatně čím jiným fotit jedny z nejroztomilejších ptáků světa?
Proč 400 mm a ne 600 mm nebo dokonce 800 mm teleobjektiv? V první řadě jsem na základě předchozí zkušenosti předpokládal (částečně chybně), že vzdálenost od ptáků nebude problém. Věděl jsem, že většina fotografií bude představovat ptáky v letu na relativně krátkou vzdálenost a pro tyto účely je 400 mm ideální. Nejenže je dostatečně lehký, ale poskytuje optimální úhel záběru pro rychlé nalezení rychle se pohybujícího subjektu.
A že papuchalci, alky nebo alkouni představují skutečně extrémní cíle pro fotografování. I za příznivých podmínek létají tyto střely neuvěřitelně rychle. Pokud však duje od moře vítr, který vám sotva dovolí vzpřímeně stát, je jejich let nejen super rychlý, ale také super nepředvídatelný. Bylo fascinující pozorovat a fotografovat jejich dech beroucí akrobatické manévry, díky kterým dokázali ve vichřici a v horizontálním dešti bezpečně přistát na úzké skalní římse nebo u hnízda.
Zpětně jsem vlastně rád, že jsem měl k dispozici právě tento objektiv. Jeho zaostřování je totiž dostatečně svižné i pro ty nejrychlejší ptáky a jeho hmotnost 1245 g je snesitelná i pro celodenní focení na útesu. Nemluvě o tom, že každý den jsme s naší výbavou museli nastoupat přibližně 600 výškových metrů. A tak jediné okamžiky, kdy jsem litoval, že nemám v ruce jeho většího sourozence nastaly, když jsem potřeboval nasadit telekonvertor. Jak již jsem zmínil v některé své dřívější recenzi, páčka ovládající 1,4x TC je silně návyková. Dobrá zpráva nicméně je, že pokud se odhodláte externí telekonvertor nasadit, obrazová kvalita tím utrpí jen minimálně.
Občas se mě lidé ptají, který z dvojice objektivů vybrat. Zdali Nikon Z 100-400 mm f/4,5-5,6 VR S nebo Nikon Z 400 mm f/4,5 VR S. Právě v použití telekonvertoru podle mě leží největší díl odpovědi. Pokud často potřebujete delší ohniskovou vzdálenost než 400 mm (a nechcete si pořídit opticky skvělý a lehký 600 mm f/6,3), jděte do pevného skla. Pokud vám stačí 400 mm, lepší službu vám nejspíš udělá zoom. Ačkoliv jsou totiž oba objektivy s telekonvertory kompatibilní, pouze u 400 mm pevného skla bych jej kdykoliv bez váhání použil. A to pouze kratší z existujících telekonvertorů, protože 2x TC nedělá dobře ani Nikonu Z 400mm f/4.5 VR S. Tento telekonvertor totiž skutečně skvěle funguje pouze na dvou objektivech. Hádejte na kterých.
Shrnutí
Jak jsem ukázal na fotografiích z mého posledního ptačího výletu do Norska, wildlife fotografie, to zdaleka nejsou jen dlouhé super teleobjektivy. Samozřejmě, s ohledem na plachou povahu fotografovaných subjektů jsou většinou první volbou každého fotografa, který nechce přijet zpět domů s prázdnou paměťovou kartou.
Přesto, pokud to situace dovolí, určitě se vyplatí zvážit také méně používané úhly pohledu. Klasické záběry pořízené dlouhými objektivy totiž kladou velký důraz na hlavní subjekt a upozaďují jeho okolí. Někdy je tento jejich efekt tak silný, že si divák může klást otázku, jestli snad fotografie nevznikla někde v zoo (raději nebudu zmiňovat skutečnost, že spousta „fotek“, včetně těch wildlife, dnes vzniká pomocí AI).
Zahrnutím okolí do vaší série fotografií tak máte skvělou možnost vyprávět příběh o tom, jak hrdinové vašich obrázků žijí. A je to právě vyprávění příběhů, kde vidím hlavní přínos wildlife fotografie. Ne každý má tu možnost, nebo chuť nechat se bičovat větrem a deštěm na vrcholku útesu nebo se brodit v bahně někde v pralese, pozorovat a obdivovat život okolo sebe. Vyprávěním příběhů skrze vaše fotografie se tak stáváte ambasadory divoké přírody. A teprve skrze poznání a tím probuzený zájem veřejnosti může přicházet ochrana.
