Na novou sérii videorozhovorů Z SHOW Honzy Kozáka, jemuž parťáka za kamerou, ve střižně a také režijně dělá Martin Přívratský, jsem vás už na Nikonblogu před nějakým časem zval (čtěte zde). Od té doby přibyl v playlistu na YouTubu také rozhovor s Julií Vrabelovou, jejíž specialitou je focení u filmu (viz náš starší rozhovor) a také s Danem Vojtěchem, kterého asi na stránkách Nikonblogu dvakrát představovat nemusím :-) Dnes sérii Z SHOW doplňuje další dílko autorské dvojice Kozák/Přívratský – rozhovor s Alžbětou Jungrovou, titulovanou zde jako první dáma současné české dokumentární fotografie.
Honza Kozák si s Alžbětou Jungrovou povídá v jejím pražském letenském bytě (přičemž zde nakousnou i téma „letenské šlechty“ :-)) o dokumentární fotografii, o focení těch největších hrůz po celém světě, o psaní dopisů mamince i o tom, že pět procent populace pozná dobrou fotku a padesát procent populace nemá žádný vkus, jak fotografka říká v závěrečné scéně u jedné fakt velmi kýčovité fotografie z Instagramu (a tomu zbytku, co říkala, jsem nějak nerozuměl :-)). Ne, vážně to nechci zjednodušovat a už vůbec ne zesměšňovat. Koukněte na video sami. Uvidíte mimo jiné také Alžbětu Jungrovou při práci – jejíž výsledky čili výsledky portrétování Honzy Kozáka, můžete vidět i na konci tohoto článku ve fotogalerii.
Pro mě nejsilnější moment tohoto videorozhovoru představuje chvíle, kdy Honza vytahuje z knihovny Alžběty Jungrové knihu Aleše Palána Nevidím ani tmu. Tento publicista, známý svými dvěma knihami rozhovorů se „samotáři v české divočině“, s Alžbětou Jungrovou spolupracoval na svém dalším titulu – opět rozhovory, v tomto případě s šesti neobyčejnými ženami s řekněme pohnutými osudy. Alžběta se v této chvíli Honzovi Kozákovi přiznává, že když jí Aleš Palán zavolal, že by pro ni měl práci, doufala, že to budou další „samotáři, kteří jsou velmi jednoduchý na focení“, jak sama říká.
Nicméně ukázalo se, že jde právě o tyto příběhy šesti žen (Alžběta fotila jen pět z nich, šestá se fotit odmítla), což je, jak říká Alžběta „neuchopitelný téma“, z něhož ale nakonec sama „vytřískala co se dalo“. Na zbytek se podívejte sami ve videu, já jen dodám, že je mně toto přiznání autorky velmi sympatické. Nevím, zdali je to skutečná pokora ke svojí práci nebo řekněme jistá forma sebeprezentace, nicméně jak jsem stačil před pár lety Alžbětu Jungrovou krátce poznat při tvorbě rozhovoru pro Nikonblog sám, tak tato fotografka k upřímnosti rozhodně daleko nemá.
Fotografie Alžběty Jungrové
