„Producent mi řekl: ‚Tak pojď fotit’ a byl z toho můj první velký film – Lidice.“ Rozhovor s „filmovou“ fotografkou Julií Vrabelovou

Přestože jsem se nikdy fotografováním neživil (a po pravdě ani nehodlám), vím, že práce člověka za hledáčkem foťáku není vůbec žádný med. Jedné fotografce však maličko závidím. Fotit filmy, přesněji natáčení filmů, s celou tou úžasnou atmosférou kolem, to je práce, o které jsem přesvědčen, že by mě bavila až „do morku kostí“. Ne proto, že se zde potkáváte se známými herci, režiséry či kameramany, ale kvůli tomu, že jste součástí zdánlivě nesourodého týmu, de facto s ním nějaký ten čas žijete, stejně jako všichni ostatní tvoříte, a když pak na premiéře vidíte výsledný film, nemáte ani tak radost z výsledku, ale spíš je vám smutno, že už to celé skončilo. I tak je však focení u filmu tvrdá řehole, to mi můžete věřit. Respektive měla by vás o tom přesvědčit mladá krásná fotografka, která tenhle neobvyklý žánr umí fakt výborně. A se kterou se mi moc příjemně povídalo. Julie Vrabelová.

Martin a Venuše | Foto Julie Vrabelová
Martin a Venuše | Foto Julie Vrabelová
Rozhovor s Julií Vrabelovou
Jak se člověk dostane k tak „exotickému“ žánru, který focení filmu nebo „u filmu“ bezesporu je?

U mě to byla velká náhoda. Ještě při bakalářském studiu managementu jsem se potkala s producentem filmu Lidice. A protože jsem chtěla dál pokračovat ve studiu produkce (což se následně také stalo na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku), při povídání s producentem jsem se ho zeptala, jestli bych nemohla něco dělat na jeho filmu. Myslela jsem třeba runnera nebo tak něco. Ale on hned – protože věděl, že fotím – řekl: „Tak pojď fotit“. Takže to byl můj první velký film – Lidice.

Čili jste byla takříkajíc hozena do vody a musela jste plavat…

Přesně tak, to byla neskutečná škola. Vůbec jsem nevěděla, jaká jsou specifika takové práce, proto mě hned druhý den každý ze štábu znal jménem – protože jsem všude překážela, stála jsem před kamerou, blízko k hercům… Takže jsem se musela velmi rychle naučit sledovat, co se kdy děje, že každý má svoji chvíli, kdy a kam přichází, že nejprve se dělá pohybová zkouška s herci, pak se svítí, zkouší, poté kostýmy, masky, rekvizity. Jak skončí záběr, zase to má svoje pořadí – a v tom všem jsem musela najít svůj čas k focení. Navíc to bylo o to těžší, že jsem fotila každý natáčecí den a zpočátku se každý den musely odevzdávat fotky. Naštěstí jsem na zpracování nebyla sama.

To byla asi hodně tvrdá zkušenost. Předpokládám ale, že to dopadlo dobře?

Ano, byla jsem pochválena. A trochu si myslím, že ten úspěch byl také právě díky mojí nezkušenosti. Protože jsem takovým druhem focení byla „nepolíbená“, tak jsem se nedržela žádných pravidel, fotila jsem, co se mi líbilo, co jsem si myslela, že je zajímavé, neměla jsem žádné „profesní zlozvyky“.

S kým při focení komunikujete, s režisérem?

S režisérem zřídka, obvykle s pomocným režisérem. Ten mi řekne, jaký bude záběr, co bude dál, může poprosit herce – když je nemůžu požádat já –, aby mi chvíli zůstali na scéně i po skončení záběru. A řekne všem ostatním – nahlas a zřetelně, což já až tak úplně neumím –, aby se mi nepletli do záběru. Protože jinak, jakmile se řekne stop, všichni ze štábu začnou být jako broučci, je jich všude plno a nehledí kolem sebe. Nezajímá je, jestli tam někdo ještě fotí. Skončil záběr a tečka.

Jinak ale „jedu sama na sebe“. Když potřebuji a jde to, poprosím herce, když to nejde, požádám pomocného režiséra. Většinou však čekám, jak dopadne zkouška, hledám si vhodné místo, úhel záběru.

Polednice | Foto Julie Vrabelová
Polednice | Foto Julie Vrabelová
Máte k dispozici scénář filmu?

Scénář mám už před samotným natáčením a často podle něj už dopředu vybírám scény, které by mohly být zajímavé k focení. I když někdy si řekne sám producent, jindy je ale výběr na mně.

Připraveným štěstí přeje…

To rozhodně, nicméně i přesto, jakmile dojde ke konkrétnímu záběru, zjišťuji od kameramana, jaké bude používat ohnisko, čili jestli půjde o detail nebo naopak třeba širokoúhlý záběr, abych sama věděla, jak bude vypadat scéna, a přizpůsobila se tomu. Navíc o všem musím přemýšlet dopředu, protože musím používat odhlučňovací box, abych nerušila zvuk filmu. Montáž fotoaparátu do něj není otázkou sekund, není to jako běžná výměna objektivu, nějaký nezanedbatelný čas to trvá.

Přiznám se, že toto příslušenství jsem zaznamenal poprvé, když jsem se připravoval na rozhovor s vámi. Můžete odhlučňovací box našim čtenářům blíže představit? Je to něco podobného jako podvodní pouzdro?

Je to něco podobného jako podvodní pouzdro – tedy stejně velká „krabička“.

Takže obrovská bedna… A když dovnitř zavřete zrcadlovku, tak při expozici není vůbec nic slyšet?

Minimálně… Já aktuálně fotím Nikonem D800E, který má lehce hlučnější závěrku, takže to v tichých scénách slyšet je. Například, když my dva si tady povídáme, tak bych nemohla fotit – protože by to na filmu, přesněji na zvukové stopě, bylo zaznamenané. U exteriérových scén s běžným ruchem to už není problém. V brzké době si ale budu pořizovat Nikon D810, který má mnohem tišší závěrku, takže doufám, že budu mít více prostoru k focení i při tichých záběrech. Alespoň podle zkoušek, které jsem s ním dělala, tomu vše nasvědčuje.

Dovolte mi trochu bulvární otázku: Jsou mezi českými herci, herečky nevyjímaje, nějaké „echt“ primadony – nezajímají mě jména –, které se nechtějí fotit, dělají problémy a podobně?

Je pravda, že někteří herci, než se se mnou seznámí, se mě ze začátku trochu bojí. Mají špatné zkušenosti s fotografy z bulváru.

Oni neví, že jste členem štábu?

To jim musím říct, protože na natáčení se může objevit jakýkoliv jiný fotograf. A pokud to produkce předem neřekne, tak oni neví, kdo je kdo. Najednou je někdo fotí při jídle, když smrkají, dělají cokoliv normálního, lidského – to je známka bulváru. Proto já nerada dělám ty takzvané making of snímky. Nebo focení premiér… Odmítám je, protože když mě herci uvidí na premiéře v roli „novináře-reportéra“, tak už mi na place při natáčení nebudou věřit. Já pro svoji práci potřebuji jejich důvěru. Aby mi věřili, že je nefotím do bulváru, že jsem fotograf u filmu. Stalo se mi třeba, že jsem fotila Karla Rodena, on mi do toho zívnul – a já jsem okamžitě řekla „Omlouvám se, snímek mažu.“ Takže než si na mě herci zvyknou, tak můžou být ty primadony, až se poznáme a oni vidí, že jim neškodím, je to jinak.

Příběh kmotra | Foto Julie Vrabelová
Příběh kmotra | Foto Julie Vrabelová
To mi připomíná klasický postup dokumentaristů. Nejdříve se pohybují v daném prostředí třeba jen bez fotoaparátu, a až získají důvěru lidí, teprve potom fotí.

Ano, to je podobné. Proto také považuji za nejkritičtější první den natáčení. Mnohdy jsou na place herci, se kterými se neznáme, ostatní členy štábu nevyjímaje. Vzájemně si na sebe musíme zvyknout, oni musí poznat, že jim nepřekážím, že tam nejsem jen tak do počtu. Fotky z prvního dne jsou pro mě to nejhorší.

Takže jestli jsem to dobře pochopil: vy nejprve před natáčením studujete scénář, už v této fázi se vám v hlavě rodí obrazy, pak místo zevlování v cateringu pečlivě sledujete zkoušky, čímž se vám ty obrazy zpřesní, a když už se jede na ostro, tak víte přesně, co jdete fotit. Chápu to správně?

Vystihl jste to naprosto přesně.

To mě trochu překvapuje, protože jsem doposud žil v tom, že je to spíše reportérský způsob focení.

Někdo to tak dělá, ale mně vyhovuje mnohem více tento řekněme tvůrčí styl focení. A moc mě to baví.

Jak vlastně takové focení u filmu probíhá? Myslím z hlediska času.

Když se natáčí v Praze, tak vstávám většinou o půl páté ráno, v pět pro mě přijede auto, někdy dříve, někdy později. V šest jsem na place, v šest večer se končí. Ale když se „zadaří“, může to být i později. Pak se zase čeká na auto, které mě odveze domů. Doma stáhnu fotky, zazálohuji je a pokud mi zbývá ještě nějaká energie, udělám výběr snímků, které budu později zpracovávat.

Směna ale může být i posunutá nebo „nočka“. Posunutá znamená například od poledne do jedné do noci, „nočka“ pak 18.00–6.00 hod. U „noček“ je trochu komplikace se stravováním. V šest hodin večer dostanete filmovou snídani, po šesti hodinách oběd – což může být jakékoli chlapské/dřevorubecké jídlo. Z toho pak může být trochu nevolno. Takže je potřeba hlídat si stravování, aby se z děvčete nestal váleček. Já se to teprve učím.

To je pěkná šichta! Kolik natáčecích dní má jeden film průměrně?

Je to kolem pětadvaceti až třiceti dní. Někdy jsem na filmu po celou dobu natáčení, jindy třeba jen třetinu natáčecího času – záleží na rozpočtu a požadavcích producenta. Pokud se třeba týden natáčí ve stejném interiéru, je zbytečné, abych tam celou dobu byla. Samozřejmě pokud se každý den neodehrává něco extrémně zajímavého – požár, výbuch, bitka… V mezičase zpracovávám fotky.

Čili měsíc „makáte“ dvanáctihodinovky bez volného dne?

Není to úplně přesné – natáčení většinou probíhá tak, že je šest dnů práce a jeden den volna. Ve volnu pak zpracovávám fotky nebo si je „předchystávám“ ke zpracování.

Soukromé pasti | Foto Julie Vrabelová
Soukromé pasti | Foto Julie Vrabelová
Kolik takových třicetidenních maratonů za rok absolvujete?

Tento rok jsem fotila čtyři filmy plus nějaké reklamy. A čekám ještě na vyjádření k dalšímu filmu. Ale jindy může být práce víc, například u televizních sérií.

Kolik odevzdáváte průměrně fotografií za jeden film?

Já garantuji patnáct snímků z jednoho natáčecího dne. Samozřejmě se může stát, že se natáčí v jednom dni třeba jen dva obrazy, kde by byly všechny fotky stejné nebo skoro stejné, tak se záběry doplní reportážními snímky, making of, i když to, jak už jsem říkala, nedělám moc ráda.

Výběr fotografií, které odevzdáváte, je na vás?

Ano, výběr dělám já. Pouze jednou, při natáčení filmu Lída Baarová, to vypadalo, že bude chtít vybírat fotografie producent, ale když jsem odevzdala první várku snímků, dostala jsem důvěru a selekci jsem i zde dělala sama.

Jaký je odpad při focení u filmu?

Když je ve filmu hodně herců, tak může být odpad kolem 50 % fotografií. Typický problém je mrknutí. Když máte skupinku tří, čtyř nebo více herců, tak fotím několik snímků, protože pokaždé někdo na některé fotce zavře oči.

Předpokládám, že docela často fotíte v umělém světle. Kalibrujete vyvážení bílé nebo to necháváte až na postprodukci v RAWu.

S umělým světlem je to tak půl napůl. Když se film svítí umělým světlem, často se dívám, „jakýho Kelvina“ má nastaveného kameraman na kameře a sama si nastavím stejnou hodnotu. Pokud tedy nechci mít fotografie barevně jinak než film. Třeba se mi stalo, že podle barevnosti snímků u filmu Lidice se poté barvil celý film…

Skutečně?! Tak to je ale velká pocta, ne?

No bylo to velké a samozřejmě příjemné překvapení, bylo to super. Musím ale upřesnit, že na Lidicích ještě dělal postprodukci fotografií můj bývalý přítel, takže je to vlastně jeho zásluha. Teď třeba film Polednice zpracovávám v lehce polaroidovém stylu, v teplých tónech. Chtěla jsem vystihnout to, že celý scénář je o tom, že je strašné horko. Taky se natáčelo v těch největších letošních vedrech.

Vy můžete stylizovat fotografie? Když pak bude film vypadat jinak?

Já jsem to samozřejmě předem konzultovala s produkcí, která s tím neměla problém. Vlastně ani nevím, jak bude vypadat samotný film, který navíc není natáčený digitálně, ale klasicky na film. Nicméně obecně svoje fotografie dělám víceméně stále podle sebe. Ve zbytečné stylizaci se ale nevyžívám, často nechávám reálné barvy, jinak se řídím citem.

Lidice | Foto Julie Vrabelová
Lidice | Foto Julie Vrabelová
My jsme na začátku nakousli vaši fototechniku, pojďme se o ní pobavit více, prosím.

Jak jsem už říkala, teď jsem ve fázi, kdy budu měnit Nikon D800E za D810 kvůli tišší závěrce. Vyzkoušela jsem si to při focení filmu Polednice a rozdíl zde je „slyšitelný“. Jakmile budu mít Nikon D810, už se budu moci ucházet o focení nejen českých filmů, ale i u zahraniční produkce.

Kvůli tomu odhlučnění? To je jediný důvod?

To je jediný důvod. V zahraničních štábech jsou prostě náročnější lidi. Ano, český film je samozřejmě profesionální, ale atmosféra ve štábu je více uvolněná. Když nechtěně cvaknu do ostrého záběru, dostanu vynadáno, omluvím se, na chvíli vypadnu z placu a na všechno se zapomene. Kdyby se mi tohle stalo u zahraničního filmu, tak mě hned vyhodí.

Julie během zpracování a autorizace našeho rozhovoru absolvovala natáčení v zahraničním štábu, takže k předchozímu ještě dodává:

Zjistila jsem, že na zahraničních natáčeních jsou všichni moc milí. Navíc co se týče focení, je pro ně opravdu prostor. Herci s focením nemají problém, a když se řekne, že se fotí, tak se fotí a nedělá nic jiného. Nikdo mi nepřekáží v záběru a herci pro mě zpomaleně odehrají celou scénu. Přesto platí, že bez odhlučňovacího boxu bych se tam rozhodně neohřála. Všichni jsou sice moc fajn, ale vyžaduje se profesionalita.

Jiný přístup zahraniční produkce je také k výsledným fotografiím. Vyžaduje se pouze základní úprava – korekce expozice, kontrastu atd. Všechny fotky se odevzdávají v RAWu a jejich grafik poté výslednou podobu zpracuje sám.

Co objektivy? Široké, úzké, pevná skla, zoomy?

Já jsem se ustálila na zoomech AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G a AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VR II. Rozsah jejich ohnisek pokryje všechno, co potřebuji. Já mám nejraději, když mi z foťáku „vyleze“ konečný výsledek čili téměř nedělám výřezy a k tomu mi zoomy naprosto vyhovují.

Ty objektivy jsou skvělé, takže není třeba se „omlouvat“ U vás navíc asi také hraje roli nutnost uzavírat fotoaparát do odhlučňovacího boxu, ne?

To určitě. Neustále měnit pevná skla by mě hrozně zdržovalo, a navíc by to bylo finančně velmi náročné – na každý objektiv musíte mít na odhlučňovací box speciální tubus, který jaksi také „něco“ stojí. Zoomy jsou pro mě zkrátka nejflexibilnější.

Čím fotí Julie Vrabelová

Nikon D800E Tělo:
Nikon D800E

Objektivy:
AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G
AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VR II

U toho blimpu – odhlučňovacího boxu – se kouká do hledáčku nebo na displej v režimu LiveView?

Fotí se klasicky přes hledáček.

A ovládací prvky jsou na té „krabici“ všechny vyvedené ven, tak jak tomu bývá například u podvodních pouzder?

Já tam mám pouze spoušť a tlačítko na prohlížení snímků. Nic dalšího, takže se můžu podívat jen na poslední pořízenou fotografii. Ještě tedy můžu ručně ostřit a zoomovat.

Takže ani korekci expozice nebo jiné důležité parametry nemůžete nastavovat?

Ne. A proto je také u mě naprostá nutnost fotit do RAWu.

A jsou i lepší modely silent boxů, které by měly tyto možnosti?

Každý je něčím specifický. Já jsem si svůj model vybrala kvůli váze a možnosti práce s více ovládacími prvky.

Poslední otázka: Naše čtenáře bude jistě zajímat, jaké filmy jste fotila. Padly zde Lidice, Lída Baarová a Polednice. Jaké další?

Fotila jsem například film Gangster Ka, ale tam jsem nebyla celou dobu, jen na hlavní scény. Někdy o Vánocích bude premiéra Padesátky, fotila jsem Příběh kmotra, Hany, Martin a Venuše, pár dnů jsem byla na Soukromých pastích, mám za sebou obě série Nevinných lží. Na všechno si fakt nevzpomenu…

Dovolte přece jenom ještě jednu otázku: těšíte se na premiéry?

Jo jo! Při natáčení vznikne rodina, a když se zase po půl roce nebo i po roce potkáme, je to krásné. Při natáčení vznikne nějaké pouto a je fajn se znovu potkat na premiéře. Je fajn vidět, jak vypadá ve výsledku ten film.

Já jsem se po pravdě ptal spíš na ten film, i když to sepětí naprosto chápu. Shoduje se výsledné „kino“ s vašimi představami, které si při natáčení uděláte?

Někdy se mi opravdu stane, že jsem si film představovala jinak. Ale já jsem hodně ovlivněná svými fotografiemi, tedy způsobem, jakým ten film vidím já sama.

Vy vlastně máte ten film už dopředu poskládaný ze svých fotografií a pak přijdete na premiéru a oni vám tam pustí něco jiného :-)

Ano, je to vtipné, ale tak to někdy je.

Děkuji moc za rozhovor Julie!
Julie Vrabelová

Julie Vrabelová Po absolvování oboru management na Newton College vystudovala produkci na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Fotografii se aktivně věnuje od sedmnácti let a ke své současné práci říká:

„Od malička jsem hodně sledovala filmy a odmítala přepínat reklamy. Ty filmy mi zůstaly. Dá se říct, že od kameramanů čerpám inspiraci.“

Pokud zrovna nepracuje, jezdí na kole nebo na snowboardu či cestuje. Miluje jídlo, zvláště pak indickou kuchyni.

www.julvrab.com


Fotografie Julie Vrabelové

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

3 komentáře

  1. Já jsem sice u filmu taky jednou fotil, ale že to je vyloženě profese jsem teda fakt netušil :O :) Takže od lidí jako je Julie jsou pak ty doprovodný fotky u filmů (třeba u recenzí atp.)? Já si doteď myslel, že to jsou prinscreeny z filmu :))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *