Minulý týden jste si mohli přečíst první díl pětidílného seriálu Václava Dušky Jr. o jeho letošním podzimním cestování za focením závodů rychlých motorek. Zatímco ještě 7. října byl tento fotograf v Thajsku, o den později si odskočil domů do Prahy, aby ihned zamířil o „kousek“ dál – fotit Mistrovství světa superbiků v Jižní Americe – v argentinském San Juanu.
Václav Duška Jr. – MS WorldSBK Argentina 08.–14. 10. 2019
Hned po příletu z Thajska jsem si vyměnil doma kufr, vytřídil si co potřebuji sebou na další cestu, a co nechám doma, připravil dva kufry na další dva týdny. Teď už jen všechno naložit do auta a po několika hodinách doma vyrazit zpět na letiště. Čeká mě trasa Praha – Paříž – Santiago de Chile letadlem, odtud pak do Argentiny opět na čtyřech kolech, autem.
Kvůli možným turbulencím nad Andami se oproti plánu letělo rychleji a přistáli jsme dokonce o jednu celou hodinu dříve. Už při čekání na celní (imigrační kontrole) jsem před sebou zahlédl GeeBeeho (kolega, skorošéf). Skvělé načasování – já jsem vyletěl z Paříže, on z Londýna, oba lety trvali přes 14 hodin… a pak se na minutu přesně sejdeme na letišti na druhé straně světa. Imigrační hotové, kufr přiletěl, veškerá technika v pořádku, jdeme si vyzvednout auto.
Na většině, vlastně skoro na všech závodních víkendech cestuji sám. V tomto případě jsem se ale domluvil s GeeBeem, že cestu podnikneme spolu. Přece jen je to vždy o něco bezpečnější a jednodušší takto daleko od Evropy. Před celým „tripem“ do Jižní Ameriky jsme museli mít vyřešené všechny důležité papíry ohledně vypůjčení auta a přejezdu hranice. Naším plánem bylo po příletu do Santiaga de Chile autem přejet hranice s Argentinou. Odtud je to necelých 5 hodin jízdy autem do cíle – do San Juan, které je hlavním městem stejnojmenné argentinské provincie regionu Cuyo.
„Na stole“ sice byla možnost letět přímo do Argentiny, do města Mendozy, které leží asi dvě hodiny jízdy autem od San Juanu. Ale když už člověk podniká takovou cestu, a může si prodloužit pobyt alespoň o jeden den, rozhodli jsme se k přejezdu autem už ze Santiaga, abychom si mohli prohlédnout kousek Chile a Argentiny.
Když to nejde autem, jdeme pěšky
Auto vyzvednuté, papíry na přechod a převoz hranice vyplněné. Pro zajímavost: poplatek za přejezd hranic autem z půjčovny je 166 600 chilských Pesos, což je v přepočtu 5 000 Kč. Kufry a veškerou techniku jsme naskládali do malého Chevroletu. Jen tak tak se do něj všechno vešlo. O to větší sranda to pak bude.
Cesta na hraniční přechod byla naprosto v pohodě. V říjnu mají v Chile jarní období, na spoustě místech na horách ale může být pořád poměrně dost sněhu. Hraniční přechod mezi Chile a Argentinou tvoří dlouhý tunel, kterým jsem však jel už minulý rok. Letos jsem chtěl vidět něco jiného – starý hraniční přechod na místě zvaném Christ the Redeemer of the Andes, který byl uzavřený v roce 2004. Cesta nahoru – osmikilometrové stoupání – je čistě šotolinová. Od samotného začátku stoupání je to kolem 84 zatáček na úplný vrchol. Na vrcholu, ve výšce 3 832 metrů nad mořem, je hraničním bod mezi Chile a Argentinou. Jak řídne vzduch, musíte každých pět minut zastavit. Odměnou jsou vám ale neuvěřitelně krásné přírodní scenérie.
Cesta nahoru byla náročná, vyhýbali jsme se různým nástrahám – kusům ledu, velkým kamenům a spoustě malých děr, do kterých by naše malé auto jednoduše zapadlo. Je poznat, že tento přechod je už několik let uzavřený, a nahoru se jezdí podívat jen málokdy nějaký turista. Bohužel necelých 400 m před cílem byla cesta pokryta namrzlým sněhem, který se už nedal projet. Po chvilce váhání jsme se rozhodli vyrazit a dokončit tu cestu pěšky. Přece to nevzdáme takový kousek od cíle! Vzali jsme si nejdůležitější věci a vyrazili.
Poprvé v životě jsem si uvědomil, jak asi musí být složité zdolávat nejvyšší světové hory. Jen po pár metrech strmé chůze do kopce jsem začal zpomalovat a oba dva jsme museli úplně zastavit a rozdýchat se. Mrazivé píchání v bocích a točení hlavy mě ubezpečilo, že jsem opravdu vysoko. Po několika minutách odpočinku a pár nafocených fotkách jsme znovu vyrazili. Na vrcholu na nás čekal úžasný výhled na obě dvě strany země. Uprostřed byl pomník Ježíše Krista, na každé straně kopce z barvených kamenů vyskládaná vlajka dané země. Státní hranice, poutní místo.
Pod dohledem policie
Zpátky na cestu – do cíle zbývá něco kolem 400 kilometrů, které už ubíhají strašně rychle. Člověk se dívá kolem sebe a nechápe, jak všechny ty hory kolem něj můžou být tak vysoké a tak blízko. Celá cesta z hraničního přechodu vede jedním dlouhým údolím, které je jednoduše úžasné. Každá skála je z jiného druhu kamene a svítí jinou barvou. Silnice jsou poměrně rušné hlavně kvůli kamionům, které dolů musí jezdit opravdu pomalu, aby jim neselhaly a nezačaly hořet brzdy.
Po sto kilometrech jsou rozmístěné policejní a vojenské kontroly, které prohledávají auto a zjišťují, co člověk převáží. Musíte prokázat svoji totožnost s mezinárodním řidičským oprávněním. Častokrát se vás ptají, jestli náhodou nemáte nějaké euro či dolary, ale jde čistě jen o úplatek. Za zkoušku nic nedáte. Času moc nemáme, člověku to nedá a chce opravdu všude zastavit, pořádně se podívat a vše si vyfotit.
Posledních 80 kilometrů před cílem se dostáváme na čistě štěrkovou silnici. Chvilku jsem si myslel, že je to jen nějaký úsek, který se opravuje, ale po pár kilometrech při rychlosti 20 km/h, jsem zjistil z GPS, že se jedná o normální běžnou argentinskou silnici. Člověk si pak uvědomí, jak je někdy fajn mít doma věci, které nazýváme samozřejmostí. Tady už člověk nepotká žádné auto, jen divoké koně, pasoucí se krávy a nekonečné plochy – to tato země nabízí.
Přibližně po sedmi hodinách autem jsme dorazili na hotel. Jeden velký pravý argentinský steak k večeři, šup do postele užít si zasloužený spánek. Po takové náročné cestě není nic lepšího.
Pískoviště na závodní trati
Tento týden se jede Mistrovství světa WorldSBK (World Superbike), což je jiný šampionát než Mistrovství světa MotoGP, které bylo minulý týden v Thajsku a bude příští týden v Japonsku. Zatímco v MotoGP jezdí čistě závodní prototypy, na superbikách naleznete základy běžných motorek, jako je například rám nebo celkový vzhled motocyklu jak ho můžete vidět v sériové produkci.
Páteční pracovní den probíhal tak, jak má – žádné problémy. Počasí bylo klidné a nabízelo krásný pohled na hory, které se daly využít jako skvělé pozadí na všech fotografiích. V sobotu však přišly drobné potíže se znečištěním tratě od písku, který se zde během roku nashromáždil. Nechci rozebírat, jak velká chyba pořadatele a okruhu to byla, nicméně stalo se, že několik závodníků do závodu na protest nenastoupilo. Tím pádem byl celý sobotní závod tak trošku smutný a zmatený.
Neděle už probíhala naprosto normálně, a tím pro mě také skončil poslední letošní víkend WorldSuperbike. Rychle dodělat veškeré edity fotografii, nahrát a poslat vše klientům, abychom vzápětí vyráželi zpět směr letiště Santiago de Chile. Ze zkušenosti z předešlého roku jsem ještě na Twitteru zkouknul stav hraničního přechodu. Minulý rok se nám totiž stalo, že několik minut před naším příjezdem byla hranice uzavřena kvůli špatnému počasí. Během krátké doby napadlo tolik sněhu, že se nedal včas a rychle odklidit. Letos byl ale klid – cesta utekla rychle, v polovině jsme se vystřídali u volantu, a po 550 kilometrech a osmi hodinách jízdy jsme dorazili na letiště. Popřáli si vzájemně šťastnou cestu a vyrazili každý za svým letem.
Kilometry na cestách aneb pár čísel na závěr
Ujeto autem: 1 122 km
Cesta letadlem: 25 050 km
Fototechnika Václava Dušky Jr. na Velké ceně Thajska 2019
Objektivy: |
Fotografie Václava Dušky Jr.
