Test Nikonblogu: Nikkor Z 24–120 mm f/4 S – výborný „základní zoom s rozšířeným rozsahem“

Pokud Nikonblog čtete pravidelně a delší čas, víte, že jsem vždycky býval příznivcem spíše světelných pevných skel, a kdybych si měl vybrat jediný objektiv, který bych si vzal na obligátní pustý ostrov, by byla pevná pětatřicítka. Doba se však mění, fototechnika se neustále vyvíjí, a já jsem s příchodem mirrorless Nikonů Z a jejich nové nativní optiky musel poněkud poopravit svůj názor. Ne, neotáčím kabát naruby, pevná pětatříca je pevná pětatříca, o tom žádná. Ale ani ty nové zoomy nejsou vůbec k zahození. Co k zahození, jsou výborné! Třeba takový Nikkor Z 24–120 mm f/4 S…

Větší rozsah ve větším těle

Že bude objektiv s větším rozsahem také fyzicky větší, je jaksi nasnadě. Oproti svému staršímu bráchovi, Nikkoru Z 24–70 mm f/4 S, je „dvacet čtyři sto dvacítka“ téměř o 30 mm delší (118 mm vs. 88,5 mm) a má také větší průměr (89 mm vs. 84 mm). Tomu odpovídá také rozdíl v průměru filtrového závitu (77 mm vs. 72 mm). O 130 gramů se také zvýšila hmotnost – Nikkor Z 24–120 mm f/4 S váží 630 g. 

Zajímavé porovnání se nabízí ale také s „cestovním zoomem“ Nikkorem Z 24–200 mm f/4–6,3 VR, který je i přes větší rozsah (ale horší světelnost) také – byť jen o příslovečný fous – menší a lehčí nežli Nikkor Z 24–120 mm f/4 S.

V podobě Nikkoru Z 24–120 mm f/4 S dostanete špičkově zpracovaný objektiv třídy S čili sklo, utěsněné proti stékající vodě a prachu, opatřené také fluorovou ochrannou vrstvou na přední čočce. Oproti svému kratšímu kolegovi s rozsahem 24–70 mm, u tohoto zoomu najdete na levé straně tubusu navíc funkční tlačítko L-Fn, kterému lze přiřadit jednu z dostupných uživatelských funkcí. Ve shodě s „dvacet čtyři sedmdesátkou“ pak ani zde není malý OLED displej, nahrazující „průhledítko“ se stupnicí zaostření. To zůstává výsadou objektivů profesionální třídy, jako například zoomu Nikkor Z 24–70 mm f/2,8 S.

Pojistku proti samovolnému vysouvání tubusu objektivu na těle Nikkoru Z 24–120 mm f/4 S nenajdete, avšak musím suše konstatovat, že vám nebude chybět. Slícování jednotlivých komponent těla zoomu je velmi přesné, zoomovací prstenec má optimálně nastavený odpor otáčení, který umožňuje komfortní používání, ale zároveň nedovoluje tubusu samovolné vysouvání.

Tiše a rychle

Ostřicí systém využívá technologie tichých a rychlých krokových motorků (STM)… jak jinak také u objektivu pro Nikony Z :-) To stejné pak platí i pro elektromagnetickou clonu s možností plynulého nastavení otvoru (videomakeři ocení). Clona je devítilamelová, v celém rozsahu zoomu poskytuje rozsah od F4 do F22. Ještě k zaostřování: Nejkratší ostřicí vzdálenost je opět v celém rozsahu zoomu stejná – 35 cm (od roviny snímače), což odpovídá měřítku zvětšení 1 : 2,5 (0,4×). Tento drobný posun oproti kratšímu zoomu Nikkor Z 24–70 mm f/4 S (měřítko 0,35×) vám umožní tímto základním zoomem s rozšířeným rozsahem dělat detailnější záběry.

Optickou stabilizaci objektiv Nikkor Z 24–120 mm f/4 S nemá, ale vzhledem k tomu, že jde o fullframové sklo – a všechna plnoformátová těla Nikon Z mají stabilizovaný snímač – nebude se vám po „Vé eRku“ v objektivu vůbec stýskat.

Jako vejce vejci

Optická konstrukce se skládá z 16 čoček, uspořádaných ve 13 skupinách. Tři čočky jsou asférické, tři typu ED, a jedna pak kombinuje obě optické technologie – jde o asférický člen z nízkodisperzního ED skla. Antireflexní vrstvy jsou použité hned dvoje: už nějaký čas známý a osvědčený Nano Crystal Coating, plus poměrně nové vrstvy Arneo Coat, které jsou určené k odstranění reflexů ze světelných zdrojů, mířících přímo do objektivu.

Na začátku tohoto testu jsem objektiv Nikkor Z 24–120 mm f/4 S porovnával s kratším zoomem Nikkor Z 24–70 mm f/4 S – a nyní to udělám znovu. Otázka totiž zní: Je v podstatě stejný zoom, „pouze“ s delším koncem, shodný také opticky, nebo zde najdeme nezanedbatelné rozdíly? Odpovím rovnou, nenajdeme. Zanedbatelné ano, ale zásadní nikoliv. Oba objektivy jsou totiž opticky plus-minus fifty fifty. A to je výborná zpráva!

Začněme laboratorně naměřenými MTF křivkami, které – jak už jsem několikrát na Nikonblogu napsal – společnost Nikon nijak „nefejkuje“, naopak odpovídají reálných schopnostem konkrétního objektivu.

Co nám MTF křivky říkají (čtěte také vysvětlující článek)? Červené čáry představují přenos kontrastu, který lze hodnotit jako téměř stejný. Malé odchylky v grafech okem na reálných fotografiích nemáte šanci poznat. Připomínám, že MTF křivky jsou výsledkem testů, prováděných v přísných laboratorních podmínkách na optických lavicích. Přesto si ale nemůžete nevšimnout viditelnějšího poklesu kontrastu v rozích širokého ohniska (na pravém konci křivek). Ostrost je parametr, který je v synergii s přenosem kontrastu, protože na celkovém vjemu ostrosti fotografií se podílejí obě tyto veličiny. Interpretaci ostrosti pomocí modrých křivek lze opět vnímat na 24mm konci tentokrát už výrazněji horší v rozích, ale zase lepší ve zbývající ploše obrazového pole. Na 120mm ohnisku pak sice nemáme přímou souměřitelnost, ale i tak vychází nejdelší konec zoomu stejně nebo možná i o něco lépe nežli u objektivu 24–70 mm.

Co to všechno znamená v praxi, na reálných snímcích? Pokud z nějakého důvodu vyžadujete řezavou ostrost až do úplných rohů záběru, budete muset clonu objektivu Nikkor Z 24–120 mm f/4 S o jeden (až dva dílky u nejširšího ohniska) čili jednu až dvě clony přivřít. Opakuji to sice pořád dokola, ale udělám to i nyní – toto je však situace, která se týká specifických případů, jako je ryze technická fotografie nebo třeba reprodukce plošných předloh. U normální fotografie naopak budete z celkové ostrosti – a to platí i na „plnou díru“ – zcela jistě nadšení. Pracujete-li naopak často s velkou hloubkou ostrosti čili hodně cloníte, měli byste vědět, že toto sklo skoro vůbec netrpí ohybovým jevem neboli difrakcí. Ani u maximální clony jsem v celém rozsahu ohnisek nepozoroval okem viditelné zhoršení ostrosti.

Téměř stejně jako Nikkor Z 24–70 mm f/4 S, se zoom Nikkor Z 24–120 mm f/4 S také chová i co se týče vinětace, která zde přítomná je, a nedá se říci, že v malé míře. Není však nic jednoduššího, než zapnout její korekci ve fotoaparátu a/nebo v postprocesu. Následující ukázky jsou samozřejmě s vypnutou korekcí.