NIKKOR Z 26 mm f/2,8 po italsku. Čtenářský cestopis Jany Kupčákové

Je to už více než šest let, kdy jsme vás na Nikonblogu vyzývali, abyste nám posílali své čtenářské cestopisy. Byla to právě fotografka, cestovatelka a lektorka Jana Kupčáková, která – kromě jiných čtenářů – tehdy do této rubriky nejednou přispěla. Vlastně ani nevím, proč nám čtenářské cestopisy tak nějak „usnuly“… Nicméně byla to právě Jana, která se mi nedávno znovu ozvala, jestli bychom nechtěli „otisknout“ její cestopis z italského Bari, kde fotila novým objektivem NIKKOR Z 26 mm f/2,8. Neváhal jsem ani sekundu a samozřejmě odpověděl ano. Jana je nejenom skvělá fotografka, ale taktéž výborná vypravěčka. Užijte si její letní fotografický příběh z jihu Itálie.

Foto: Jana Kupčáková
Foto: Jana Kupčáková

Jana Kupčáková: „Tady má člověk pocit, že je svět ještě v pořádku…“

Každý, kdo mě trochu zná, ví, že Itálie je mojí srdeční záležitostí. Když tedy na první červencový týden připadly letos hned dva státní svátky, rozhodla jsem se využít možnosti práce na dálku a nahlásila si v kanceláři home office. Koupila jsem letenky do Bari, zamluvila ubytování přímo v centru starého města a vyrazila s foťákem a notebookem do hlavní metropole kraje zvaného Apulie, který leží v podpatku pomyslné italské kozačky. 

Bari jsem navštívila v minulosti už dvakrát a staré město Bari Vecchia, jsem si doslova zamilovala. Přesto, že je toto místo díky snadné dostupnosti dnes oblíbenou turistickou destinací, jedná se o stále živé a pulzující město, kde jsou turisté sice vítáni, ale kde stále žijí převážně místní. Nejstarší část města tak není žádným skanzenem, kde byste na každém rohu potkávali kýčovité obchody se suvenýry, hotely a předražené restaurace. Ne, je to místo, kde žijí velké italské rodiny, kde visí prádlo v ulicích, z oken se line zpěv nebo hlasitý zvuk rádia, kde dědouškové a babičky posedávají na zápražích svých domů a celé dny klevetí. Je to místo, které připomíná kamenný labyrint, ve kterém se i po několika dnech pobytu těžko orientujete.

Foto: Jana Kupčáková
Foto: Jana Kupčáková

Můžete si tu nechat opravit sešlapané boty, vidět, jak se přímo na ulici vyrábí místní slavné těstoviny, dáte si tady tu nejlepší kávu i zmrzlinu, koupíte to nejsladší ovoce, a i v té nejužší uličce musíte být opatrní, aby vás nepřekvapila rozjetá motorka. Je to místo, kde se z každého koutu line jiná omamná vůně, kde na hlavní třídě, lemované butiky s italskou módou, venčí své načesané pejsky pánové v drahých oblecích, a kde nechávají lidé dveře od svých domů stále dokořán. O pár metrů dál na nábřeží se pro změnu opalují polonazí starouškové a koukají po holkách. V přístavu perou rybáři čerstvě ulovené chobotnice, čistí své barevné oprýskané bárky nebo vysedávají u stolku zdejšího slavného „Peroni“ baru. Ten stojí přímo na rybím trhu a nabízí svým zákazníkům celodenní stinné zázemí, kde mohou likvidovat jednoho lahváče za druhým a mastit u toho karty. 

Nejhezčí jsou však večery. Italové jsou nejen rodinně založení, ale jsou také společenští a rádi tráví čas pospolu. Jakmile se tak ostré červencové sluníčko skloní k západu, vyjdou místní do ulic, obsadí každou volnou lavičku i zídku ve městě, k tomu si donesou vlastní rybářské židličky, dostatek jídla a pití a pustí se do vášnivých debat. Tyhle diskusní kroužky mají v průběhu dne různou podobu. Přes den bývají striktně rozděleny podle pohlaví. Nad kávou nebo na lavičkách s novinami vidíte převážně pánskou sestavu diskutující o politice, zatímco dámy se drží pospolu spíše na domovních zápražích a rozebírají, co nového u sousedů. Večer se jako mávnutím kouzelného proutku tyhle malé skupiny promění na velká rodinná setkání všech generací a zaplní celé nábřeží. Jedinou lavičku na promenádě tak v jednu chvíli okupuje babička s dědečkem, rodiče, strýčkové, tetičky, malé i větší děti, rodinní přátelé a někdy i psí společníci. I když občas u někoho samozřejmě zahlédnete mobil, stejně většinu času tráví živou konverzací. A to je prostě úžasné. Líbí se mi, že tímto způsobem tráví večer co večer, užívají si vzájemné společnosti a všech malých radostí života. Tady má člověk pocit, že je svět ještě v pořádku a že nás ta digitální doba ještě úplně nepohltila.

Foto: Jana Kupčáková
Foto: Jana Kupčáková

Svoboda přenositelnosti

Miluju tuhle atmosféru, a tak jsem se rozhodla, že každou volnou chvíli, co nebudu sedět nad prací, se budu proplétat malebnými uličkami a zaznamenávat každodenní život v Bari. Jako výbavu jsem si s sebou přivezla svůj milovaný Nikon Z 6, k němuž jsem si pořídila nový objektiv – NIKKOR Z 26 mm f/2,8 – tzv. „palačinku“. Nejsem velký fanda do techniky a tak úplně nerozumím tomu, proč Nikon vyrobil nejdříve objektiv 28 mm a o pár měsíců později 26 mm s tou samou světelností. Rozdíl v ohnisku mi přijde tak zanedbatelný, že by mi dávalo větší smysl, kdyby nové sklo mělo buď širší záběr, nebo větší světelnost. Ale v tomhle ohledu jsem amatér a zřejmě mi některé souvislosti unikají. 

Důvod, proč jsem pro focení v Bari sáhla po šestadvacítce, byla jeho váha a velikost. Jsem holka, co ráda cestuje, miluje focení, ale také minimální zátěž. Chci si svoje chvíle na cestách užívat plnými doušky, necítit se svázaná drahou výbavou ve fotobatohu, nechci se zdržovat výměnou objektivů nebo se omezovat nošením těžkého břemene na krku. Chci se cítit svobodně a mít po ruce právě takovou techniku, které mi pomůže zachytit pouliční život tak, jak ho vnímám já, a to v celém jeho kontextu. A právě kontext a příběhy na ulici byly dalším důvodem, proč jsem zvolila širší ohnisko, než běžně volím v ulicích Prahy.

Foto: Jana Kupčáková
Foto: Jana Kupčáková

Lidé se mě často ptají, jaké sklo je pro focení street fotografie nejlepší a já jim vždy odpovídám stejně. Každý záběr by si zasloužil jiné :-) Nikdy nevíte, kdy a jakou situaci potkáte, nevíte, jak daleko budete od svého objektu vzdáleni nebo jaké budou zrovna světelné podmínky. Musíte tedy volit takovou výbavu, aby byla pravděpodobnost vašeho úspěchu co možná nejvyšší. A v neposlední řadě se také musíte umět smířit s faktem, že váš úspěch nebude nikdy stoprocentní a že dříve nebo později vám nějaký ten skvělý záběr uteče.

V Praze používám nejčastěji objektiv NIKKOR Z 40 mm f/2. Praha je město rozlehlé, ulice široké a po letech praxe jsem zjistila, že objektiv, který se nejvíc blíží základnímu, mi pro takové prostředí maximálně vyhovuje. Naše hlavní město je také daleko víc anonymní, než jsou města v jižní Itálii. Lidé jsou tu mnohem odtažitější, mají svůj vlastní svět, svůj prostor a udržují si od ostatních spíše odstup. Proto se také doma zaměřuji víc na výtvarnou fotku než na tu, která by vyprávěla příběhy. Ty se snažím do svých snímků dostat právě na cestách. 

Z výše popsaného je zřejmé, že Bari se od Prahy liší na míle daleko. Lidé tu na ulici víceméně žijí, a tak je kontakt s nimi daleko jednodušší a má mnohem osobnější rovinu. Uličky jsou tu úzké,  focení s 26mm objektivem je zde ideální volbou. A i když netvrdím, že bych v určitých situacích neuvítala o fous lepší světelnost, byl i tento parametr nakonec dostačující. Ve starém městě jsem se toulala v červenci, kdy ostré sluníčko pronikne i do těch nejtemnějších koutů a v záběru měla často tolik lidí, že bych po vyšší cloně ve finále stejně sáhla. Za mě byla tedy zvolená kombinace těla i skla naprosto ideální a určitě jsme spolu nevyjely do světa naposled.

Foto: Jana Kupčáková
Foto: Jana Kupčáková

Místo streetu portréty

Jak se k mému focení stavěli sami Italové? Víc než vřele! Když cestujete úplně sami, lidé si vás všimnou a je mnohem snazší s nimi navázat kontakt. A pokud přihodíte i nějaké to italské slovíčko navrch, máte u už tak společenských Italů v podstatě vyhráno. A tak jsem se během jediného týdne stihla projet na rybářské lodi, podívat se do sochařské dílny, seznámit se s místními rybáři, dělníky, plážovými playboy i štamgasty z Peroni baru, ke kterým jejich snímky právě míří poštou, aby si je mohli vyvěsit nad svůj milovaný výčep. A protože se moje procházky městem každý den opakovaly, lidé na ulici už mě poznávali a já se jim mohla díky mobilu a dnešní technice svými fotoúlovky hned pochlubit. Jásot střídal nadšení, a když se moji modelové na fotkách poznávali, pózovali ochotně znovu. Ze street fotografa se tak rázem stal fotograf portrétní :-)

Týden v Bari byl plný krásných dojmů, zážitků a milých setkání. To je to, co se mě na fotografii baví nejvíc. Dokáže lidi spojit, uchovat vzpomínky a rozdávat radost. A když k tomu všemu připočtěte ještě fotografickou výstavu mého milovaného Oliviera Toscaniho, která se tou dobou konala v nedalekém Monopoli, nemohla jsem si ten týden užít víc. Asi si tuhle cestu příští rok zopakuju, abych zkontrolovala, zda česká pošta nezklamala a moje fotky našly ten správný bar :-)

Foto: Jana Kupčáková
Foto: Jana Kupčáková

Jana Kupčáková

Rodačka z Českých Budějovic je absolventkou a od roku 2013 také lektorkou Školy kreativní fotografie v Praze. Fotografii se aktivněji věnuje od roku 2008. Za tu dobu se zúčastnila několika skupinových i samostatných výstav doma i v zahraničí a její fotografie byly otištěny v několika fotografických publikacích. V roce 2012 získala ocenění Fotografka roku časopisu FotoVideo, její fotografie se objevily na stránkách prestižního Nikon kalendáře a je aktivní členkou světové fotografické komunity Women Street Photographers.

Jana Kupčáková
Jana Kupčáková

K fotografování ji přivedla její druhá vášeň – cestování. Právě tyto své dva největší koníčky se snaží aktivně propojovat. I když je svým okolím vnímána spíše jako všestranná fotografka, zaměřuje se ve své tvorbě především na street fotografii, ať už doma, nebo na svých zahraničních cestách. Humanistická fotografie a s ní spojené výjevy z běžného života jsou jí tím nejbližším tématem.

www.johankaphotography.com

Sdílej

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *