„Fotografie skla je fotografie turistická.“ Rozhovor se Stanislavem Pokorným o focení skla

Ve vyhlášení druhého kola naší soutěže Fotka Nikonblogu s tématem Světlo a stín mimo jiné píšu, že světlo je základní esence fotografie, její podstata. Toto je jakési obecné tvrzení, které platí pro fotografii jako takovou. Ale ta má velmi mnoho tváří – a přece jenom – u některých z nich hraje světlo o něco větší roli než u jiných. Třeba taková fotografie skla. To je velmi těžký námět, v němž ale světlo hraje naprosto klíčovou roli. 

Osobně znám jenom dva fotografy, kteří se někdy zabývali profesionálním focením skla. Nestora tohoto žánru, profesora Miroslava Vojtěchovského, a také čtenářům Nikonblogu jistě známého Stanislava Pokorného, žáka a letitého přítele Miroslava Vojtěchovského. A právě se Stanislavem Pokorným jsem si o focení skla povídal, abych vám mohl přinést tento rozhovor – a k tomu inspiraci, plus nádavkem hned několik „fint od praktika“ k nezaplacení! :-)

Rozhovor se Stanislavem Pokorným o focení skla

Já si upřímně řečeno nedovedu moc dobře představit svítit sklo pomocí studiových blesků. Vím, že třeba zrovna profesor Vojtěchovský to svítil trvalými světly, čili tak nějak předpokládám, že i ty jsi to dělal stejně.
„Je to tak, začínal jsem fotit sklo trvalými světly. Používal jsem dvě až pět světel, pomocí kterých je třeba charakter toho skla přenést na fotografii. Podstatou fotografie skla je nasvítit to tak, aby se zobrazila kvalita materiálu čili to, jestli je hladký povrch, jestli je sklo čiré a tak dále. Potom musíš zachytit objem skla – udělat fotografii ve 3D, nikoliv ‚placku‘, no a nakonec musíš uhlídat nežádoucí odlesky, které dokážou tu fotku znehodnotit.“

Říkal jsi, že to se dělá černýma „odraznýma“ deskama
„Ano. Můžeš ale použít cokoliv černého – já jsem třeba využíval černé vnitřní obálky od fotopapírů 50 × 60 cm, které jsem rozstřihl a získal jsem tak černé pruhy 50 × 120 cm, nebo 60 × 100 cm, které jsem věšel na různé držáky. 

Základní princip je takový, že si dáš po obou stranách tyto černé desky, a pohybuješ s nimi dopředu nebo dozadu až do okamžiku, kdy na čelní čočce fotoaparátu nevidíš žádné odlesky. Tedy veškeré odlesky jak od světel, které svítí na scénu, tak jakékoliv jiné odlesky. Takto se výsledná fotografie zlepší o 80 až 100 procent.“

Tyto praktické rady mě fascinují! Na to se asi nedá přijít jen tak – to se předává od učitele k žákovi, ne?
„Máš pravdu, toto mě naučil Mirek Vojtěchovský, který mi dal ještě další radu, která se týká focení broušeného skla – což je největší problém nasvítit. Je třeba to udělat tak, aby byly zachované lomy, objem, aby jednotlivé plochy nebyly přezářené… je to zkrátka ošemetné. No a jednou jsem dostal na focení dvě broušené vázy. Nasvítil jsem to, všechny lomy byly krásně zachycené, jenže to sklo nemělo objem, ty vázy byly na fotce ploché. Mirek mě na tom trápil asi tři týdny. Vždycky mi řekl: ‚To je úplně blbě, zkoušej dál.‘ Po třech týdnech přišel a povídá: ‚Řeknu ti, jak se to dělá, ale jestli to někde vykecáš, tak tě zabiju. Protože toto ví jenom Jindřich Brok, kterej to řekl mně, a víš to ty, kterýmu to říkám teď.‘ To bylo někdy v roce 1984. Dnes už to můžu veřejně říct, protože je to známé.“

Jsem jedno velké ucho! :-)
„Ta finta je úplně jednoduchá. Zase třeba z té černé obálky od fotopapíru ustřihneš pěti- až deseticentimetrový proužek, přeložíš ho napůlku, nasliníš ho a zezadu ho přilepíš na tu broušenou vázu. V podstatě ten kónický tvar, který je přilepený na tu vázu, tu zadní stěnu vycloní tak, že ona se najednou zakulatí. Musí to být ale na povrchu té vázy. Pokud bys tuto clonku dal až za vázu – čili byl by mezi ní a vázou volný prostor – tak to nebude fungovat.“

To jsou věci… Ale vraťme se ke světlu. Používáš stále trvalé světlo?
„Dnes už nefotím na kardanový velkoformát nýbrž na digitál, a snažím se i to sklo fotit blesky. Ale velmi často – spíš v podstatě pokaždé – to dopadne tak, že nakonec svítím jen pilotními žárovkami blesků – takže vlastně trvalým světlem. Ony sice ty pilotky nemají bůhvíjaký výkon, ale foťák je tak jako tak na stativu, sklo se nehýbe, tak není problém použít dlouhé časy závěrky.“

Jak je to s barvou světla při focení skla? Předpokládám, že zde velmi záleží i na tomto parametru.
„Na barvě světla samozřejmě záleží, ale možná víc v souvislosti s barvou pozadí než se samotnými produkty. Valná většina focení na zakázku se dělá na šedém pozadí. Ať fotíš trvalým světlem nebo blesky, může se stát, že na to pozadí dostaneš nějaký ‚štych‘ – nežádoucí barevný nádech. Mně se to stalo někdy na konci 80. let při focení broušených lustrů s ověsy z železnobrodského skla na velkoformátové diapozitivy. To ti přivezou devět lustrů v krabicích, které musíš postupně vybalit, rozložit, pověsit lustr v ateliéru, navěsit na něj ty ověsy, nasvítit, vyfotit, hotovo. Pak to zase všechno sbalit, odvézt zpátky do Železného Brodu. A večer na Petřiny pro vyvolané diáky. Tam jsem zjistil, že mám na všech fotkách pozadí mírně zabarvené do purpurova. Takže trapas. Rychle k telefonu, volat do Brodu, všechno znovu přivézt, vyfotit… Od té doby jsem si začal diapozitivy vyvolávat sám, a dokud jsem neviděl výsledek, produkty zůstávaly na svém místě v ateliéru.“

Nic moc, ale i tak cenná zkušenost. Nicméně dovedu si představit, že to člověka nepotěší.
„Kdyby to byly ‚obyčejné‘ produkty, tak to je v podstatě hotové raz dva. Fotografie skla je ale bohužel ‚fotografie turistická‘ – než zmáčkneš spoušť, tak neděláš nic jiného než chodíš od matnice nebo hledáčku ke scéně a zpátky. Tam pohneš o milimetr světlem, tu pohneš o milimetr sklem – a tak to děláš pořád dokola, dokud to není stoprocentní. Naběháš se u toho fakt hodně :-)“

Já se zase vrátím k tomu svícení. Když bys měl dnes poradit někomu, kdo chce začít fotit světlo. Řekl bys mu, ať svítí trvalým světlem nebo blesky?
„Poradil bych, aby svítil dvěma nebo třemi trvalými světly. A vyhrál si s jejich nastavením. Jak už jsem říkal: Aby pomocí nich dal tomu sklu objem, aby dokázal zobrazit samotný materiál – aby sklo vypadalo jako sklo a ne třeba jako umělá hmota, a aby vychytal všechny odrazy, které tam nemají být. Aby byly vidět plochy, které vidět být mají, a aby byly zachované kontury. Protože zachytit objem toho skla je sice hezké, ale pokud to sklo nehraje na hranách – není vidět kde končí a kde začíná, tak je to všechno špatně. A toho všeho se dá dosáhnout intenzitou světla, odraznými deskami a odstíněním černými plochami.“

Zní to velmi jednoduše, ale je mně jasné, že to bude chtít spoustu pokusů a omylů :-) Nicméně ještě si říkám, že při focení skla je nutné mít v ateliéru de facto dokonale uklizeno.
„To ano. Tím, jak se ve skle všechno odráží, stačí nechat někde v rohu nepoužívaný stativ… Je ale pravda, že spousta věcí se dá odstínit průsvitkami – pauzákem, který se používá pro rozptýlení světla. Já mám všude kolem pověšené velké plochy pauzáku v dřevěných rámech. K tomu se váže ještě jedna finta. Pauzák má sám o sobě jemnou strukturu, kterou obvykle na pozadí skla nechceš.“

Musíš ho mít pověšený dál, mimo hloubku ostrosti, ne?
„Nemusíš, může být i v hloubce ostrosti. Ta jednoduchá finta spočívá v tom, že zavěšený rám s pauzákem trochu rozkýveš. Dáš mu pohybovou neostrost… :-)“

Poslední otázka: Kdybychom šli řekněme o level níž, k focení lesklých kovových věcí čili třeba nerezového nádobí, které už není – jako sklo – průhledné. Jak v tomto případě zacházet se světly?
„U lesklých věcí, třeba u příborů nebo čehokoliv podobného, musíš vytvořit iluzi objemu pomocí odrazu tmavších ploch. Musíš na některých místech nechat odrážet se černé nebo tmavé desky a na protějších stranách zase nechat vyniknout lesk té samotné věci, přesněji jejího materiálu. Podobným způsobem vytvoříš i kontrastní hrany. Ten proces není moc odlišný od focení skla.“

Stando, děkuji moc za rozhovor!