Fotografie jako splněný sen. Rozhovor s Lucií Vysloužilovou a Michalem Kubalou

Když loni v červenci Nikon vyhlásil soutěž o akreditaci na fotografování Desperados High Jump 2015, vzešla z ní pětice fotografů, respektive čtyři muži a jedna žena, kteří si poté na přelomu července a srpna užili focení adrenalinových skoků do vody v Hřiměždicích u Příbrami. Tedy alespoň to tvrdí Lucie Vysloužilová a Michal Kubala, první dva z fotografů, které jsem aktuálně vyzpovídal. Ale řeč nebyla ani zdaleka jen o High Jumpu – z rozhovoru jsem měl občas pocit, že se bavím o jakémsi příslovečném… americkém snu. Čtěte první dvojrozhovor Nikonblogu.

Fotografie jako splněný sen. Rozhovor s Lucií Vysloužilovou a Michalem Kubalou
Foto Lucie Vysloužilová
Rozhovor s Lucií Vysloužilovou a Michalem Kubalou
Začneme tím, že byste se našim čtenářům krátce představili. Já vlastně ani nevím, zdali jste fotoamatéři nebo se focením živíte.

Lucie: „Já se focením už asi čtyři roky živím. Mým hlavním žánrem je fashion a lifestyle fotografie. Snažím se to sama směrovat více k autorskému pojetí, nerada se nechávám od klientů tlačit do stylu, který sama nechci, dalo by se říct, že co se mi nelíbí, to nefotím.“

Michal: „Fotím přibližně pět let a také se považuji za profesionálního fotografa, protože poslední dva roky je to moje živnost. Živí mě převážně reklamní, módní a také sportovní fotografie. Tyhle tři žánry se snažím skloubit dohromady – například když fotím módní snímky, snažím se do nich dávat pohyb. Při fotografování mám rád různorodost, kterou dosahuji častou záměnou objektivů.
Každopádně jsem velmi rád, že se fotografie z původního hobby stala mojí prací. Ale prací toho typu, že i když pracujete, vůbec vám to nepřijde jako práce.“

Lucie: „U mě je to úplně stejné. Splněný sen, srdeční záležitost…“

Fotografie jako splněný sen. Rozhovor s Lucií Vysloužilovou a Michalem Kubalou
Foto Michal Kubala
Vy jste oba mladí a fotíte de facto krátce. Mnozí starší fotografové však říkají, že komerční práci dělají jen proto, aby měli na složenky, ovšem nejraději by fotili jen volnou tvorbu. Kdyby se jí dalo uživit…

Lucie: „Já mám vystudovaný marketing a vyzkoušela jsem si, jaké je to sedět v kanceláři. Strašně jsem tam trpěla a nevěděla proč. Říkala jsem si, jestli není chyba ve mně, že asi nejsem dostatečně loajální vůči zaměstnavateli a tak dále. Pak jsem odjela na tři měsíce do Kalifornie na kurz bikram jógy a když jsem se vrátila, bylo mi jasné, že do té kanceláře už zpátky nemůžu, že chci dělat svobodnou práci, která mě baví. Ano, ze začátku jsem musela brát skoro každé focení, fotila jsem hodně rodinné portréty, děti, těhule, věci, které byly hezké, ale ne tak úplně směřované tam, kam mě srdce nejvíc táhne. Poslední rok, dva se dostávám k tomu, co dělat chci a co mě strašně naplňuje.“

Michal: „U mě je to možná ještě větší extrém. Já jsem původně dělal hotelovou školu a pracoval jsem jako kuchař, což o mě moc lidí neví. Dělal jsem v restauraci, pak jsem ji i vedl. Práce v restauraci mi dala jiný pohled, naučil jsem se lidi víc vnímat… což se mi samozřejmě hodí i při focení. Ale k bývalé profesi bych se nevrátil. Jsem přesvědčen, že člověk má vždycky – v jakémkoliv věku, ve dvaceti, ve třiceti, v padesáti letech – možnost rozhodnout se, co chce dělat. A pokud ví, že chce něco dělat na sto procent, tak ať to prostě dělá. Pokud to dělat nechce, tak ať jde pryč.
Já jsem třeba prvního asi dva a půl roku měl stavy, kdy jsem dodělal zakázku a půl roku nic. Přemýšlel jsem, jestli to dělám dobře, jestli to nemám vzdát. Teď samozřejmě vím, že jsem udělal dobře, když jsem vytrval.“

Lucie: „To je ono – nevzdat to. Když budete cokoliv dělat srdcem, tak neexistuje jiné vyústění než úspěch, protože energie, kterou do takové činnosti dáváte, se pak několikanásobně vrací. Není to hned, ale když tomu člověk věří, jde za svým snem a vytrvá, tak se to musí podařit.“

Michal: „Pro mě bylo také poměrně klíčové, že jsem ze začátku fotil při zaměstnání. Měl jsem příjem, takže mě tolik netrápilo, když nebyly zakázky na focení. Až jich postupně bylo dost k uživení, začal jsem fotit naplno. Ale ten stres a nejistota jsou věci, kterými si člověk asi musí projít.“

Fotografie jako splněný sen. Rozhovor s Lucií Vysloužilovou a Michalem Kubalou
Foto Lucie Vysloužilová
Pojďme k vaší loňské účasti na High Jumpu. Co vás vedlo k tomu, zúčastnit se soutěže o fotoakreditaci na téhle akci? Třeba vy, Lucie, jestli jsem to správně pochopil, sport nefotíte.

Lucie: „To je pravda. Ale fotím třeba baletky, tanečnice. A navíc… pro mě je důležitá dynamika ve fotce, ať je to třeba jen pohyb vlasů.“

Michal: „Já sport fotím, převážně skejty, kola, lyže. Na High Jumpu jsem nikdy nebyl, na soutěž jsem narazil úplně náhodou. Na základě práce, kterou jsem dělal před tím, jsem si tak trochu myslel, že na to mám, takže jsem fotky do soutěže poslal a ono to vyšlo.“

Jaké to je, fotit High Jump?

Lucie: „Pro mě to byl skvělý zážitek, užila jsem si to dokonale.“

Fotila jste i z nejvyšší rampy, z třicetimetrového jeřábu?

„Taky… (smích) Z té jsem málem asi třikrát sletěla. Já jsem ten typ fotografa co pro dobrou fotku udělá téměř cokoliv, takže v tu chvíli ani nepřemýšlím kde jsem, co dělám, a soustředím se jen na to, co mám v hledáčku.“

Michal: „Na tom jeřábu, kam pouštěli pět lidí, jsme se jednou zrovna s Luckou sešli. Jednou už jsem ji fakt viděl dole… ale dopadlo to dobře.
Jinak musím ocenit, že jsme na High Jumpu měli v podstatě úplnou volnost. Mohli jsme dělat cokoliv, nebylo žádné zadání, člověk si mohl fotit vlastním stylem.“

Lucie: „To bylo pro mě klíčové. Já prostě nemůžu být svázaná nějakými mantinely.“

Fotografie jako splněný sen. Rozhovor s Lucií Vysloužilovou a Michalem Kubalou
Foto Michal Kubala
Mně se líbí, jak stále zdůrazňujete svobodu tvorby. Nicméně mě zajímá, kdo jsou vaši klienti, kteří vám tuhle volnost umožňují? Tenhle přístup totiž není vůbec samozřejmý nebo řekněme obvyklý.

Lucie: „Teď nevím jak to říct… já si to prostě přitáhnu. Věřím na vyzařování energie a na sílu přitažlivosti. Nerada bych, aby to vyznělo, že jsem snad nějaká zenová žena, ale jednoduše věřím tomu, že zakázky ke mě přichází z nějakého důvodu. Jasně, jednou za čas se stane, že mi klient řekne: ‚Takhle nebo takhle to musí vypadat, takhle nebo takhle to musí být.‘ Ale většinou je to obráceně. Art directing si dělám celý sama, takže jedu pořád ve svých představách. A když zadavatel řekne ne, tak zakázku nevezmu. Nechci fotit věci, které nejdou ze mě.“

Opravdu jste schopná odmítnout zakázku?

„Ano. Když je to opravdu něco, co nechci fotit, tak to nedělám.“

Michale, a vy? Umíte to taky?

„Mně se to stalo minulou zimu, kdy jsem měl strašně moc práce a musel jsem odmítnout dvě zakázky.“

To ale bylo z důvodu nedostatku času, ne?

„Je to tak. A navíc to ani nebyla fotografická práce, ale pokročilejší počítačové montáže a retuše. Kdyby to bylo focení, možná by se ten čas našel. Jinak se ale obecně snažím každou zakázku dovést do finále tak, aby byly spokojené obě strany. Ano, některé zakázky nejsou úplně příjemné, ale nemusíme si nic namlouvat, výdaje se nějak zaplatit musí.“

Fotografie jako splněný sen. Rozhovor s Lucií Vysloužilovou a Michalem Kubalou
Foto Lucie Vysloužilová
Když jsme nakousli úpravy fotografií – zpracováváte si snímky sami?

Lucie: „Já si nedokážu představit, že bych si postproces nedělala sama. Vím, že je spousta fotografů, kterým úpravy dělá někdo jiný, nebo prostě předají surové fotky agentuře a nechají úpravy na nich. Ale tohle já neumím. Pro mě už by to nebylo moje dílo, já to potřebuji dodělat až do poslední fáze. Pak je to autorská fotografie.“

A dovedete si představit situaci, kdy budete mít tolik práce, že úpravy budete opravdu muset někomu zadat?

„Asi ano. Ale bude to muset být někdo, kdo fotku upraví přesně tak, jako bych to udělala já.“

Michal: „Já počítám s tím, že taková situace přijde. Může to být třeba až za deset let, za patnáct. Ale takhle to dělá mnoho fotografů a ve výsledku se nepozná, že snímky neupravovali oni. Když si svého ‚úpravce‘ naučíte na svůj styl, nevidím v tom problém. Klient za vámi chodí pro nějaký váš rukopis a ten musí zůstat zachovaný, aniž by zadavatel věděl, kdo ty fotky upravoval. Jinak já si ale zatím upravuji všechny fotografie také sám.“

Fotografie jako splněný sen. Rozhovor s Lucií Vysloužilovou a Michalem Kubalou
Foto Michal Kubala
Čím fotíte?

Lucie: „Aktuálně Nikonem D610, ale budu si pořizovat Nikon D750.“

Michal: „Já fotím čtyři roky na Nikon D700, půjčuji si ale občas na ‚větší focení‘ Nikon D810. Ten mi naprosto vyhovuje už jen tím, že mi perfektně sedí v ruce – stejně jako sedmistovka.“

A objektivy?

Lucie: „Moje úplně nejoblíbenější sklo je pětatřicítka. Hodně mě baví 85mm ohnisko, taky padesátka, to je klasika, občas použiji i dvacítku.“

Zoomy žádné?

„Ne. K těm jsem si zatím žádný bližší vztah nevytvořila. Pevné sklo je pevné sklo…“

Čím fotí Lucie Vysloužilová

Nikon D610 Tělo:
Nikon D610

Objektivy:
AF-S Nikkor 20 mm F1,8G ED
AF-S Nikkor 50 mm F1,8G
AF-S Nikkor 85 mm F1,8G
AF-S DX Nikkor 35 mm F1,8G

Co na to Michal?

„Když jsem začínal s Nikonem D3100, tak jsem na něm měl 35mm pevné sklo. Když jsem pak přešel na D700, fotil jsem dva roky jen padesátkou. Minulý rok jsem ale hodně investoval do objektivů – pořídil jsem si ‚dvaosmičkové‘ zoomy 24–70 mm a 70–200 mm, plus k tomu rybí oko. Od té doby nejvíce používám zoom 24–70 mm, ale třeba padesátku jsem skoro úplně přestal používat.“

Mám jednu zákeřnou otázku: Řekněte mi, jakou máte – zdali tedy nějakou máte – fotografickou úchylku.

Lucie: „Já jednak dost často lidi svlékám :-) Mám ráda čistotu ve fotografii, pokud se jedná o portrét, kladu důraz na objekt a jeho podstatu, oblečení mě často ruší, takže alespoň odhaluji ramena, případně celý trup, není to ale o prvoplánové nahotě, akty zatím nefotím. A druhou věcí je pak moje puntičkářská povaha a z toho plynoucí zodpovědnost za celkové dílo, dokud tedy nemám sama pro sebe pocit, že je vše nafoceno a nafoceno skvěle, focení nekončí.“

Michal: „Preciznost… Nesnáším, když odcházím z placu a nejsem se svojí prací spokojen. To je moje úchylka: musím mít všechno tip-top, stoprocentní. Abych – když doma sednu k počítači – nemusel nadávat sám sobě.“

Poznáte tedy v okamžiku stisknutí spouště, že ta fotografie bude dobrá?

Michal: „Ano. Když se mi fotografie líbí ve foťáku, tak vím, že bude úplně skvělá i v postprodukci.“

Já jsem to ale myslel skutečně v okamžiku stisknutí spouště – aniž byste se dívali na náhled na displeji.

Michal: „Ne, tak to určitě ne. Myslím si, že to ani nejde. Chtěl jsem říct spíš to, že pokud nejsem v průběhu focení spokojený, tak jednoduše domů nejdu a udělám to znovu.“

Lucie: „Tohle já mám úplně stejně. Z focení musím odcházet s pocitem, že mám ty správné záběry. Nedovedu si představit, že bych si sedla k počítači a zjistila, že třeba místo deseti snímků mám jen tři dobré. Ale to se mi díkybohu ještě nikdy nestalo.“

Čím fotí Michal Kubala

Nikon D700 Tělo:
Nikon D700

Objektivy:
AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED
AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VR
AF-S Nikkor 50 mm F1,4G

Doposud jsme spolu mluvili de facto jen o komerčním focení. Zajímá mě ale také, jestli vám zbývá čas na svoji volnou tvorbu, respektive jestli máte vůbec nutkání se volné tvorbě věnovat?

Michal: „Jsem přesvědčený, že je jednoznačně dobré, aby si člověk při všech těch zakázkách dělal ještě svoje volné věci. Já třeba na léto chystám jeden větší sportovní projekt.“

Lucie: „Já už asi třetím rokem fotím projekt s názvem Yoga and the city. Původní myšlenka vznikla tak, že jsem propojila svoje dvě vášně – fotografii a jógu. Fotím jogínky v městském prostředí. Takové to éterično vložené do chaotického pozadí města. Brzy se chystám do New Yorku fotit v jeho kulisách kromě jogínek i baletky, tam bych chtěla v rámci tohoto projektu posbírat materiály na svou první výstavu.
Takže samozřejmě souhlasím s Michalem – člověk by určitě měl fotit i volnou tvorbu. Nechci, aby se z té lásky, z té vášně, kterou pro mě fotografování je, stala jen povinnost dělaná pro peníze.“

Počkejte, neodporujete si teď trochu? Na začátku jste říkala, že je pro vás fotografování vysněným povoláním…

Lucie: „Neodporuje si to. Tím, že si přitahuji věci, které chci fotit, jsou i zakázky, z nichž mám výdělek, pro mě super. Ale myslím si, že časem – třeba klidně až za deset let – se v tom může objevit stereotyp. A proto je potřeba mít svoje volné projekty.“

Děkuji za rozhovor Lucie a Michale!

 

Lucie Vysloužilová

Lucie Vysloužilová Její cesta fotografky začala velmi pozvolna a nenápadně v roce 2011 v Los Angeles, kam odjela, aby se z ní stala instruktorka bikram jógy. Po návratu si už ale nedokázala představit, že se vrátí zpátky do kanceláře v marketingu. Svéhlavě se proto rozhodla následovat svoje srdce, jít do zdánlivé nejistoty a stát se profesionální fotografkou. Od začátku se věnuje lifestylové fotografii. Začínala focením rodinných portrétů, dětí, těhulek, nyní už se většina její tvorby skládá z fashion focení, komerční fotografie a stále oblíbených portrétů. Ve fotografii je pro Lucii zásadní komunikace s objektem, „nacítětí“ se na člověka a vzájemná spokojenost z výsledku.

www.lucephotography.cz

Michal Kubala

Michal Kubala Michal Kubala působí jako módní, reklamní a sportovní fotograf. Do svých 22 let žil v Brně, pak se přestěhoval do Prahy, kde vystudoval reklamní fotografii pod vedením profesora Miroslava Vojtěchovského. Momentálně žije v Praze už šestým rokem a fotografie se přehoupla z koníčku na živnost. Zakládá si na čisté práci, klade důraz na světlo, pohyb a jednoduchost. S oblibou říká, že každý by se měl v životě neustále učit v tom, co miluje. Také proto se chystá v nejbližší době načerpat zkušenosti v zahraničí.

www.MichalKubala.com


Fotografie Lucie Vysloužilové
Fotografie Michala Kubaly

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *