Na Facebooku se prezentuje jako Small lady with big camera a na svojí stránce má stále nahoře připnutý příspěvek z 13. prosince 2018 s fotografiemi z vernisáže Nikon kalendáře 2019 a komentářem: „Není možné. Pořád tomu nevěřím! Včera jsem byla nejšťastnější člověk na světě a můj stav se blížil infarktu. Kdyby na mě připojili kablík, rozsvítila bych snad celé město, jak velkou radost jsem měla…“
Taková tato drobná slečna, kterou nepotkáte bez fotobrašny – alespoň jak jsem ji stačil během našeho rozhovoru poznat – prostě je. Fotografií se baví, a dělá jí to obrovskou radost. Na nic si nehraje, o své tvorbě přemýšlí, nebojí se pochybovat, ale zároveň jde do všeho s nadšením.
Rozhovor s Lucií Šiprovou
Jak se „malá dáma“ jako vy, dostane v době, kdy všichni fotí mobily, k takříkajíc seriozní fotografii?
„Mě focení vždycky fascinovalo. V nějakých deseti letech jsem si pořídila svůj první kompakt, na který jsem si s pomocí rodičů našetřila. Ten mi vydržel poměrně dlouho, ale pak odešel do věčných lovišť. Asi rok jsem byla bez foťáku, ale pak jsem měla jet do Istanbulu, a řekla jsem si, že přece nemůžu odcestovat bez fotoaparátu. Tak jsem si pořídila Nikon D3200, abych zjistila, že bez foťáku nemůžu být. Od té doby mám fotoaparát pořád u sebe, i když už mám jiný model.“
Ta fotografická vášeň opravdu přišla úplně sama, přirozeně…? Ani v rodině vás k tomu nikdo nevedl?
„Ne, vůbec. Prostě to přišlo samo.“
To jste měla možná štěstí, že v té době ještě nebyly tak na vzestupu fotomobily. Protože by to mohlo dopadnout jinak :-)
„Já na mobil vůbec nefotím. Ani nemám telefon, který by toho byl v solidní kvalitě schopný.“
Takže jste klasický samouk…
„Ano. Byla jsem na jednom workshopu. A to spíš jen proto, že jsem ho dostala k předplatnému časopisu.“
A neláká vás nějaká z fotografických škol? Nebo obecně: neláká vás odborné fotografické vzdělání?
„Já studuji architekturu, což je škola na plný úvazek. Už jsem se sice několikrát přistihla nad úvahami o fotografické škole, ale nejsem si úplně jistá. Bavila jsem se o tom s vícero lidmi, a došla jsem k názoru, že to na jednu stranu člověka někam posune, ale zároveň ho to jistým způsobem změní. A nevím, kterým směrem bych se měla vydat. Vím třeba, že bych se potřebovala naučit fotit se studiovými blesky, protože mě láká focení v ateliéru.“
Na tyhle technické záležitosti existují workshopy.
„Je to tak. Ale škola… nevím. Na jednu stranu mě to láká, na druhou stranu si nejsem jistá, jestli po sedmi letech studia architektury budu mít ještě motivaci studovat.“
Architektura je do značné míry „estetický obor“, tak ta by vás nemusela zkazit :-)
„Ve focení snad ne :-)“
Mimochodem, neláká vás fotit architekturu?
„Láká, moc. Občas ji fotím a ráda. I když v poslední době to trochu zanedbávám. Je dost dobře možné, že jednou nebudu architekturu vytvářet, ale ‚jenom‘ fotit.“
Já o vás vím, že ráda fotíte street foto a také vítězná fotografie z Nikon kalendáře se dá do tohoto žánru zařadit. Na snímku Skotačení jsou kromě jednoho všechny děti ve výskoku. Byla to náhoda nebo jste pořídila několik fotografií a pak teprve vybrala tuto?
„Já na náhody moc nevěřím :-) Udělala jsem asi šest snímků. Víc nedělám skoro nikdy, nejsem ten typ fotografa, který od jedné scény udělá desítky záběrů.“
Kde ta fotografie vznikla? „To je v Polsku na pobřeží Baltu. Nad pláží byl takový most nebo přechod – takže jsem nefotila jako všichni ze země, ale využila jsem možnosti nadhledu.“
Proč černobílá? Zrovna u takové fotografie bych očekával spíš barvu.
„Já mám černobílou moc ráda, a zrovna u street fotografie se člověk soustředí na to, co se tam děje, a ne na barvy, které často působí rušivě. Třeba dopravní značky. Červená značka umí fotku pozvednout, ale taky ji zabít.“
Takže preferujete černobílou fotografii?
„Já jsem dřív fotila jen barevně, pak jsem měla černobílé období, a teď to střídám. Ale street foto dělám skoro jen černobíle. V tom mě hodně ovlivnily streetové skupiny na internetu.“
Nebojíte se fotit na ulici?
„Mám z toho respekt. Mým jediným objektivem je zatím jen padesátka, širší sklo nevlastním, takže nedělám vysloveně kontaktní fotky. Ale jednou bych se k tomu chtěla dopracovat. Už to sice není tak, že bych fotila jen lidi přes sklo nebo když šalina zavře dveře a odjíždí, ale pořád je ve mně kus respektu.“
Dostala jste někdy vynadáno nebo zažila jiný druh odporu vůči focení na ulici?
„Takové to ‚Nefoťte mě!‘ je vcelku běžné, s tím se potká asi každý street fotograf. Kupodivu největší odpor jsem zažila na taneční akci, kde jsem byla jako oficiální fotograf, a kde všichni účastníci podepisovali souhlas s focením. Jeden frajer to vzal špatně a flákl mi do foťáku. To je moje nejhorší zkušenost. Častěji se setkávám s tím, že lidi jsou spíš překvapení, že je někdo fotí. Na druhou stranu ale zatím nemám dost odvahy na to, abych fotila třeba dvoumetrového potetovaného týpka s vyholenou hlavou.“
Promiňte mi prosím trochu nevkusnou otázku. Patříte do té skupiny fotografů, kteří proto, aby si vydělali na techniku, fotí svatby – protože to považují za snadný způsob „zhodnocení“?
„Tuto otázku jsem coby studentka, která nevydělává, trochu čekala :-) Určitě víte, že já svatby fotím. Ale fotím je hloupě za symbolickou částku, takže se mi nezaplatí ani ten čas s tím strávený. Svatby přišly tak nějak spontánně, určitě jsem do toho nešla vypočítavě. Letos jsem chtěla fotit maximálně jen čtyři svatby, ale několik kamarádů mě přemluvilo, takže jich fotím asi deset. Určitě to ale nedělám klasicky komerčně, prostě to ke mně tak nějak doputovalo. Taky nemám dost zkušeností na to, abych o sobě mohla tvrdit, že jsem svatební fotograf. Ale na druhou stranu mě to baví. Baví mě povídat si s lidmi, svatba je hodně podobná street fotografii nebo reportáži.“
Čím fotí Lucie Šiprová
Objektivy: |
Je to tedy street foto, co vás baví nejvíc?
„Ano, street. Ale já jsem takový šílenec, který se pro všechno nadchne – i když si nejsem jistá, jestli je to občas dobře nebo špatně.“
Jakože se může stát, že se nadchnete a zase to rychle přejde?
„To ne. Ale zkouším všechno. Když se mě někdo zeptá, co fotím, tak já vlastně nevím. Dělám makro s manuálními skly, fotím svatby, street, snažím se o portréty, časem bych se chtěla dopracovat k fotografiím, které mají přesah, myšlenku. Podobně jako to dělá třeba Miloš Nejezchleb. Takže vlastně nevím, co fotím nejraději. Já mám totiž nejraději, když mám foťák v ruce a slyším zvuk závěrky. Na to jsem úplně úchylná :-) A ještě když pak ta fotografie přinese radost někomu jinému, to je nejhezčí.“
Od street fota je to jen kousek k dokumentu. Ten vás neláká?
„Láká. Nejprve bych chtěla zkusit série fotografií, protože zatím fotím jen ‚single‘ fotky. To všechno souvisí s tím nápadem, myšlenkou ve fotografii, o které jsem už mluvila. Fotografie v sérii musí mít příběh. Postupně se k tomu propracovávám. Docela často fotím i reportáže, a to je dobrý trénink.“
Jak vás tak poslouchám, tak vás baví lidi, že ano?
„Ano. Emoce, lidi, musí to být živé…“
Spousta lidí fotí street foto bez lidí. Nebo i architektura se tak často fotí.
„To není ono, to je jiné, to by mě nebavilo. I architektura se dá fotit s lidmi. Já jsem komunikativní typ, mám ráda lidi. Ale zároveň tím, jak studuji architekturu – což je napůl umění a napůl technika – potřebuji mít všechno spočítané. Ostatně studovala jsem před tím matematické gymnázium. Neříkám, že to mám třeba jako Da Vinci, ale dost často ve fotkách hledám matematická pravidla. Ne, že bych to dělala v počítači, vidím to v realitě. Dost často fotografie vůbec neořezávám, ten zlatý řez mi tam skáče sám. Ale občas se pravidla musí porušit…“
To jste se určitě učili na architektuře: Kdo vynalezl zlatý řez?
„To nikdo nevynalezl, zlatý řez pochází z přírody. To je chyták, že?“
Ano, omlouvám se, byl to chyták :-)
„Fotka, která je uspořádaná podle zlatého řezu je pro oko a mozek jakoby logická, divákovi se líbí. To se nedá jen tak vymyslet uměle. Jsou lidi, kteří to mají v sobě, nemusí se to učit, dělají to intuitivně.“
K fototechnice: Vy máte opravdu jen jeden objektiv?
„Ze zrcadlovek jsem fotila, jak už jsem říkala, nejprve Nikonem D3200, pak jsem měla D5500, a teď fotím od začátku roku Nikonem D750. V lednu, když byl cashback Nikonu, jsem rozbila prasátko a všechno utratila za ‚Dé sedmset padesátku‘ a padesátku pevné sklo. Nedostatek ohnisek kompenzuji ‚starosklíčky‘ a stále fotím na D5500, ke které mám dva objektivy.“
Nikon D750 byl v Nikon kalendáří 2019 nejzastoupenějším fotoaparátem.
„Já jsem s ním maximálně spokojená. Není velký a výborně se mi drží. A skvěle fotí.“
Jak prezentujete svoji tvorbu? Výhradně na sociálních sítích?
„Zatím výhradně na Facebooku. Instagram jsem hrozně dlouho nepoužívala, i když mi spousta lidí říkala, že je to chyba. Kromě toho mám ještě svoje stránky na známých fotografických webech jako je například 500px.com. Časem bych ale chtěla mít svoje webové stránky.“
No a ještě soutěžíte…
„Právě, že moc ne. Zatím jsem se zúčastnila jen několika soutěží – například Fotograf roku, kterou pořádá časopis FotoVideo, Nikon kalendáře a pár menších soutěží.“
Dobře, tak vám položím obligátní otázku: Jaké máte největší ambice ve fotografii?
„Moje největší ambice je, aby mě to nepřestalo bavit. Ne, že bych se bála, že mě to bavit přestane – o tom jsem přesvědčená, že se nestane. Ale vím, jak jsem byla nadšená pro architekturu, jenže ten český systém, školství, mně tu architekturu docela znechutily. Proto se bráním tomu, dělat třeba ty svatby komerčně ve velkém. Mám kamarády, kteří to tak dělají a pak na dovolenou jedou bez foťáku. Když se jich zeptám proč, odpoví, že si od focení chtějí odpočinout. Já mám foťák pořád u sebe a chci, aby to tak zůstalo. V poslední době sebou ještě nosím i kinofilmový aparát.
No a chtěla bych, aby se lidem dál moje fotky líbily. A největší ambicí je asi výstava. Vlastní autorská nebo i skupinová. Ale ne v rámci typických skupinových výstav fotoklubů. Výstava, na které se, jak bych to jen řekla… zasloužím o svoji účast.“
Už jste se jedné takové – v rámci výstavy Nikon kalendáře – zúčastnila.
„Ano, vlastně máte pravdu, to bylo moc fajn. Málem bych zapomněla, účastním se i soutěže Fotka měsíce Nikonblogu. Spíš než soutěž, je to pro mě velká inspirace. Jinak ale samozřejmě sleduji na sociálních sítích spousty fotografů.“
Jak moc upravujete svoje fotografie?
„Fotím do RAWu, to je základ. Takže vlastně upravuji. Ale retuše typicky ve street fotografii nedělám vůbec. Ani když si třeba nepohlídám kompozici a potřebovala bych třeba odretušovat lampu, tak to neudělám. To je pro mě nepovedená fotka, a musel by být zachycený moment o to úžasnější, aby špatnou kompozici přebil. U portrétů dělám základní retuše pleťových vad, ráda si hraju s barvami, kontrastem. Ale mám pár svatebních fotek, kde jsem dokreslovala sníh. Jedna svatba byla v prosinci na Soláni, v celé republice sněžilo, tam bylo minus patnáct stupňů, ale žádný sníh. Svatebčané ale chtěli pohádkovou svatbu :-)“
Děkuji moc za rozhovor, Lucie!
Lucie Šiprová
|
Fotografie Lucie Šiprové
