Nikon posloužil unikátnímu projektu: Desetileté sbírce měsíčních zatmění z celého světa

Autor článku: Petr Horálek

Srpen byl ve znamení vzácných nebeských zatmění. Nejprve nastalo po dlouhých 27 letech na evropském kontinentu sluneční zatmění, konkrétně ve středu 12. srpna 2026, a o více jak dva týdny později, v pátek 28. srpna 2026 se odehrálo téměř úplné zatmění Měsíce. Za oběma úkazy se vydali astrofotografové Petr Horálek a Josef Kujal. V článku se podíváme na výsledky expedice za druhým úkazem z nich – tím měsíčním. Je s ním totiž spojeno také završení desetiletého fotografického projektu, který vznikal prakticky po celém světě. A k jeho zdárnému dokončení posloužil Nikon Z6III.

Zatměňová „květinka“

„Na co se to koukáte? Na první pohled se vám může zdát, že na nějakou podivnou květinku nebo prostě náhodně rozházené a obarvené měsíční úplňky. Ale kdepak. Tohle fotografické dílo jsem před vámi tajil posledních 10 let jeho postupného vzniku a je mnohem, ale mnohem důmyslnější, než se může zdát!“ uvádí svůj desetiletý projekt Horálek. Na projektu se ovšem nepodílel sám, některá zatmění zaznamenali a do projektu poskytli jeho kolegové.

Co tedy na snímku vidíme? Tato neobvyklá mozaika se skládá z různých fází všech 18 výrazných zatmění Měsíce za poslední desetiletí (úplných, částečných i polostínových), která Horálek s kolegy pořídil z různých míst na Zemi, například v Thajsku, na Slovensku, v Česku (samozřejmě), ale také na observatořích Cerro Tololo a Kitt Peak. Mozaika zahrnuje i nejdelší zatmění století uprostřed snímku (pořízené 27. července 2018 z Rhodosu v Řecku). Velikosti a polohy úplňků jsou normalizovány na jednotkový úhlový průměr zemského stínu, který NASA udává pro zobrazení kruhového stínu Země pro každé jednotlivé zatmění.

Jinými slovy: úhlové velikosti Měsíce jsou srovnány tak, aby odpovídaly jeho skutečné velikosti na obloze v závislosti na vzdálenosti Měsíce od Země a poloze v zemském stínu během zatmění. Díky tomu dokonale odhalují tvar zemského stínu a barvy v něm. Různé odstíny Měsíce jsou dány různými polohami v zemském stínu. Do jeho prostředku se přitom skrze zemskou atmosféru láme nejméně slunečního záření, proto „středová“ zatmění jsou vždy nejtmavší. Viditelný je také modrý okraj způsobený krátkovlnným zářením pronikajícím na měsíční povrch skrz ozonovou vrstvu v našem vzduchu. Tento „tyrkysový jev“ je nejčastěji pozorovatelný po začátku a před koncem téměř každého úplného měsíčního zatmění.

Pomoc fotografů za pandemie

„Rád bych se chlubil tím, že je to čistě mé dílo. Ano, myšlenka je moje, ale ne všechna zatmění jsem mohl zachytit sám,“ přiznává Horálek, který za většinou těchto zatmění za poslední dekádu vycestoval sám. Ne vždy to ale bylo možné. „Během období pandemie COVID-19 jsem nemohl za některými zatměními vycestovat, a tak jsem použil snímky pořízené mými kolegy, kteří souhlasili s účastí na tomto projektu. Konkrétně šlo o Roberta Sparkse (NOIRLab), Johna Melsona a Davida Hashe, kterým tímto děkuji za pomoc. Velké díky patří Josefu Kujalovi, který se se mnou plahočil na několik zatmění do zahraničí a rovněž se podílel na focení některých z nich. Díky vám všem!“

Desetiletá kolekce měsíčních zatmění

„Druhý, méně atraktivní obrázek z tohoto desetiletého projektu pak ukazuje, jak daná zatmění vypadala v maximech jejich průběhů,“ vysvětluje Horálek. „Nejsou zde všechna, ale většina z nich. V této mimořádné kolekci měsíčních zatmění si můžete prohlédnout maximální fáze osmnácti nejvýznamnějších měsíčních zatmění od září 2016 do srpna 2026, zachycených po celém světě, včetně observatoří NOIRLab.“

Maxima zatmění byla pořízena s podobným nebo stejným vybavením a nastavením expozice (liší se pro jasnější částečná/polostínová zatmění než pro tmavší úplná zatmění), takže ukazují rozdíly v jasnosti pro konkrétní zatmění v zemském stínu nebo v jeho blízkosti. Také byly zohledněny úhlové velikosti Měsíce v různých vzdálenostech během každého zatmění. Zatímco nejblíže k Zemi byl Měsíc během úplného zatmění Měsíce 21. ledna 2019 (asi 354 400 km), nejvzdálenější zatmění Měsíce nastalo 27. července 2018 (402 930 km). Druhé zmíněné zatmění bylo ve skutečnosti také nejdelším zatměním století, což není náhoda. Měsíc byl dále od Země, takže se pohyboval velmi pomalu v zemském stínu a také téměř dokonale v jeho středu. Proto úplné zatmění trvalo 102 minut a 57 sekund. Delší zatmění v tomto století už nenastane, budou si na něj muset počkat až další generace 9. června 2123.

Pokaždé vypadá jinak

Protože se Měsíc pokaždé objevuje v jiné části zemského stínu a množství aerosolů v naší atmosféře, které mohou rozptylovat slabé světlo Slunce do zemského stínu na měsíční povrch, se jednotlivá zatmění Měsíce liší. Každé zatmění má trošku jiné barvy. Nejběžnější je tmavě oranžová nebo červená, ale na okraji Měsíce se může objevit i zmíněný modrý odstín, protože ozonová vrstva naší planety absorbuje červené světlo a posílá na okraj zemského stínu jen namodralý odstín. Někdy je nevýrazný, jindy opravdu nápadný. Opět záleží na tom, jak moc je při daném zatmění čistý zemský vzduch.

A co zatmění 28. srpna 2026

Na desetileté kolekci měsíčních zatmění je tím posledním právě ono z 28. srpna 2026. V Česku jeho maximum probíhalo už za úsvitu a velmi nízko nad obzorem. Horálek se proto se svým kolegou Josefem Kujalem z Astronomické společnosti v Hradci Králové vydali až téměř do Španělska, konkrétně je předpověď počasí dovedla na úpatí pyrenejské hory Ursuya ve Francii, jen několik desítek kilometrů východně od španělských hranic.

„Čtyři dny jízdy, skoro 4000 kilometrů, celkem asi jen 8 hodin spánku za tři noci. A čtyři dny, které hrdinně odšoféroval kamarád Pepa. Proč ta cesta? Mimo jiné pro tuhle fotografii, která o tom pátečním měsíčním zatmění řekne tolik,“ září nadšením nad výsledkem Horálek. A dále svojsky vzpomíná: „Dovalili jsme to noc před zatměním až pod francouzskou horu Ursuya na hranici Pyrenejí a kousek od Španělska. Na místě se v nějakém karavanu tlačily dva rozjařené a z nás poměrně překvapené mladé páry, které ovšem velmi rychle nabídly pohostinnost výměnou za ještě větší překvapení, že když se ráno vykopou z mobilního příbytku, spatří něco nebývalého. O zatmění Měsíce neměli ani páru. A fakt si na tu 6. hodinu, kdy mělo zatmění vrcholit, s vervou přivstali! V noci ještě strašila hustá a dokonce dešťová oblačnost, ale na zatmění se vyjasnilo perfektně!“

Za nejpovedenější považuje Petr Horálek ukázku tří fází tohoto zatmění. Ve středu snímku je maximum úkazu, kdy byl Měsíc ponořen 96 procenty svého kotouče. Šlo tedy o téměř úplné zatmění. Zleva a zprava jsou pak fáze úkazu 35 minut před maximem a po něm. Proč je tedy právě z tohoto obrázku Horálek šťastný? „Protože právě tohle zatmění se díky svému pěknému geometrickému průchodu zemským stínem a korektnímu seskládání tří fází úkazu, pořízených Nikonem Z6III přes 1,4m ohnisko na naváděné montáži, zasazuje o edukativní pohled (M)měsíce. Jak totiž Měsíc procházel zemským stínem, ale nikdy se do něj neponořil úplně, tvar toho stínu byl po celou dobu nápadně zakřivený díky kulaté (dobře, geoidové) Zemi. Mimochodem, toho samého efektu v 16. století využil i mořeplavec Fernando Magallanes, aby své námořníky ujistil, že nikde ze Země nikam nespadnou, pouze planetu při plavbě kolem světa obeplují,“ vysvětluje. A dodává, že pokud se vám zdá měsíční okraj napravo takový roztřesený, není to větrem, ale tím, že Měsíc už byl nízko nad obzorem a tetelící vzduch jeho obraz začal 30 minut po maximu úkazu pěkně rozechvívat.

Největší vzácnost – nedaleká mlhovina Helix

Čím ovšem úkaz 28. srpna překvapil nejvíce? Mlhovinou Helix. „Tenhle pohled se totiž nezopakuje opravdu pěknou řádku let! Proč konkrétně? Mrkněte pořádně, namiřte svoje hledítka na snímek nízko nad ten pyrenejský horský horizont. Ta malá červená skvrna je ikonická mlhovina Helix, lidově zvaná ,Boží oko’. A právě letos dělala zatmělému Měsíci úchvatně fotogenickou společnost, která fakt není běžná,“ upozorňuje fotograf. Vskutku. Mlhovina Helix leží v souhvězdí Vodnáře asi 10° jižně od roviny Sluneční soustavy. Přímo před ní se tedy Měsíc nikdy nepromítne, ale může se k ní úhlově přiblížit. Ale abyste ji zachytili spolu se zatmělým Měsícem, musíte znát velmi precizní nebeský řád.

Ten v jednoduchosti říká, že nejblíže se Měsíc v úplňku, tedy jediné fázi, kdy zatmění Měsíce může nastat, ocitá u mlhoviny každoročně okolo 28. srpna. Konkrétně musí zemským stínem projít ideálně na přelomu 27. a 28. srpnového dne. Jen takové zatmění Měsíce, ke kterému dojde právě v toto datum, se zatmělý Měsíc úhlově octne nejblíže tomuto ikonickému kosmickému útvaru, který vznikl skonem staré hvězdy podobné našemu Slunci před asi 12 tisíci lety.

„Maximální fáze zatmění proběhla ještě za tmy, zatímco u nás už svítalo. Dopřáli jsme si více jak hodinu zatmění navíc. A ruku v ruce s tím to znamená hlavně to, že v době maxima zatmění nejen Měsíc, ale také ono ,Boží oko’ ležely dostatečně vysoko nad obzorem, aby se tahle vzácná astronomická scéna dala pohodlně zachytit,“ míní Horálek, který o této vzácnosti věděl už o několik měsíců dříve, a proto se za každou cenu za zatmění chtěl vydat co nejdál na západ Evropy. A jak je to vlastně vzácné?

„Aby takováto fotka vznikla, musí zatmění Měsíce být ideálně úplné (vyniknou hvězdy a mlhovina, což za běžného měsíčního svitu nenastává), musí k němu dojít ideálně 27./28. srpna, musí být v té době tma (nikoliv svítat nebo se teprve stmívat) a oba objekty musejí ležet už dostatečně vysoko nad obzorem. S tím posledním se člověk popasuje tak, že zkrátka zapřáhne železného oře a vycestuje třeba 2000 kilometrů daleko, odkud se Vodnář i Měsíc vyhoupnou výš nad obzor než třeba u nás. To ostatní je ale už jen na přesných orbitálních řádech přírody,“ popisuje Horálek zevrubně. Pokud taková zatmění začneme hledat v minulosti i v budoucnosti, zjistíme, že naposledy mohli fotografové mlhovinu Helix relativně blízko úplně zatmělého Měsíce zaznamenat docela nedávno, 28. srpna 2007. Ale znovu, teď se podržte, nenastane podobná příležitost až do 28. srpna 2072!

Zachyceno na Nikon

Ne všechny snímky byly zaznamenány na Nikon, ale ty v posledních letech ano. Samotný Nikon Z6III v tomto případě sehrál zásadní úlohu ani ne tak záznamově, jako ve snadném pohotovém nastavení a extrémně rychlém snímání. „Využil jsem tentokrát funkce 9stuňového expozičního vějíře, který je nezbytný pro zachycení přirozeného dynamického rozsahu zejména u částečného měsíčního zatmění. Jak známo, dokud není Měsíc zcela ponořen v zemském stínu, jeho nezastíněná část je řádově tisíckrát jasnější než ta zastíněná. Především tak u úkazu z 28. srpna byl expoziční vějíř nesmírně efektivní. Děkuji přírodo i Nikone za další nezvyklý fotografický úlovek,“ uzavírá Horálek.

Více o Petru Horálkovi