Čtenářský cestopis – Srí Lanka Martina Pluhaře

Konečně jsme si s přítelkyní domluvili dovolenou na únor – samozřejmě tedy v loňském roce. Původně jsme uvažovali znovu o jihovýchodní Asii, ale tentokrát nás zaujala cena letenky na Srí Lanku. Něco málo přes 14 tisíc rozhodlo. Také je to blíž než třeba do Bangkoku. Srí Lanka leží u jihovýchodních břehů Indie.

Cesta z Prahy do Dubaje zabere asi šest hodin, abychom pak dalších sedm hodin strávili čekáním na let na Srí Lanku. Jelikož je dubajské letiště největší na světě, lze volný čas trávit kromě ležení na lehátkách třeba i dlouhými procházkami. Let z Dubaje do Colomba na západním pobřeží Srí Lanky pak trvá už jen něco přes čtyři hodiny.

Uprostřed Srí Lanky

Po pěti dnech cestování po parcích a plážích ze západního na východní pobřeží se ocitáme v centrální části ostrova, v městečku Habarana. V okolí jsou rezervace a národní parky plné slonů a ptactva. Chobotnatce jsme pozorovali včera v parku Hurulu, dnes nastal čas přesunout se dál. V půl desáté ráno máváme na bus do Polonnaruvy, kde jsou významné historické památky. Platíme 124 rupií za oba (100 srílanských rupií je asi 17 Kč). Za hodinu nás vysazují ve Starém městě.

Nejdříve hledáme ubytování. U hlavní silnice spát nechceme. Jdeme jen pár desítek metrů od kruhové křižovatky na jih. První hostel má plno. Druhý má volno a pěkné pokoje. Vybíráme si ten ve druhém patře s výhledem na rýžová pole. A jde se na recepci smlouvat. „Máte online rezervaci?“ Zřejmě jen kontrolní otázka, protože jinak bychom šli na jisto, a neptali se na volné pokoje, že? „Nemáme.“ „Tak to vám můžu dát cenu 3 500, kolik nocí tady budete?“ „Dvě.“ „Tak 4 000 celkem?“ Proč ne, asi 700 korun za dvoulůžkový pokoj s koupelnou na dvě noci, to je příjemná cena. Moje a recepčního pravice se zaklesly v rozumné síle na znamení oboustranné spokojenosti, a jdeme se zabydlet.

V poledne si za 300 rupií půjčujeme kola. Je jich tady na dvoře celá řada. Nejprve zkoušíme, která tak nějak odpovídají naší představě. Hlavní je příjemné sedlo a funkční brzdy. Nakonec dva odpovídající exempláře vybíráme. Do košíku před řídítky tlačím fotobrašnu s Nikonem D7200 se seťákem a širokáč. Nikon D3300, teleobjektiv a makro nechávám ve fotobatohu na zádech.

Jedeme nejdřív na oběd na hlavní ulici. Rýže s kari za 120 rupií (asi 20 Kč) je docela nízká cena, obvykle se tu dá najíst za 200–400 rupií. Po obědě pokračujeme v cestě. Odbočujeme na hrázi nádrže Topa, a jedeme dál na jih. Zastavujeme u Viháry Potgul a jdeme ke čtyřmetrové soše vytesané do žulové skály. Pravděpodobně zpodobňuje krále Parákramabáhua I., který zde vládl ve 12. století. Nějací turisté se fotí se sochou, i když je u ní cedule se zákazem fotografování. Strážce na ně volá, oni nereagují. Píská píšťalkou, a pak u nich čeká, dokud fotografie nesmažou. V dobách kinofilmu by jim snad vytáhl film z foťáku. Ale pravidla jsou pravidla, zvyky a kultury se musí ctít. K samotné viháře se nám už nechce, sluníčko praží a při jízdě na kole je líp. Jedeme dál a dál. Auta jezdí pomalu, jede se pěkně, ulice v této okrajové části města jsou ospalé a prázdné.

Po krátkém odpočinku a selfíčkách pro mladíky z fotbalového plácku, otáčíme směr. U plochy hřiště Královské akademie (střední škola pro 3 100 studentů s údajně největším školním pozemkem v Asii o ploše 23 hektarů) nás zaujala prodejna čerstvých džusů. Uvnitř děti a asi babička. Sehnali sousedku mluvící trochu anglicky. Do papájového džusu nám dává navrch vanilkovou zmrzlinu. Pochutnali jsme si a ještě chvíli sedíme venku ve stínu. Vracíme se zase po hrázi. Necháváme kola u muzea a procházíme si volně přístupný areál s lázněmi a palácem krále Niššanka Mally. Při západu slunce jedeme ještě podél Prvního kanálu odvádějícího vodu z nádrže. V tuto roční dobu je docela plný. Potkáváme spoustu koupajících, myjících a mydlících se lidí. Občas propluje nějaký varan, nebo nad hladinou proletí ledňáček. Nádherný klid v kontrastu s nedalekou hlavní a hlučnou silnicí. Za tmy se proplétáme mezi tuktuky a troubícími autobusy zpět k domovu.

Věštění z koule i polokoule

Další den vyrážíme už před osmou. Tentokrát víc na lehko – odolný, patřičně těžký fotobatoh nechávám na pokoji. Zase tedy ukládám pistolovou brašnu s malými objektivy do košíku na kole, do malého batohu na záda dávám těžší techniku. Výhody jeho odolnosti bych dnes při jízdě na kole asi nevyužil. Jen doufám, že cestou „nehodím záda“. Bereme na dvorku osvědčené kostitřasy, a jedeme na snídani k hlavní silnici.

Aha, dnes se čerstvé snídaně nedělají. Je neděle a kuchař má dopoledne volno. Dáváme si tedy jen kokosové a vaječné placky. Zřejmě včerejší, ale výborné. Svištíme do muzea pro vstupenky k ruinám. Jedna stijí 3 500 rupií, tedy asi 600 korun (za stejnou cenu je i souhrnné vstupné k největším památkám v Anuradapuře, Sigiriya je ještě o něco dražší). U vjezdu do areálu vstupenky důkladně kontrolují. Začínáme u památek kolem Královského paláce krále Parákramabáhua I. Postupně jedeme na sever. Takzvaný Čtyřúhelník je skupina staveb na vyvýšené terase ve tvaru obdélníku. Atadágé je z nich nejstarší, je jedinou stavbou v Polonnaruwě z konce 11. století, kdy zde vládl král Vidžajábahu I. Po silnici ze zámkové dlažby dojíždíme k 54 metrů vysoké dágobě Viháry Rankot, největší ve městě a okolí, čtvrté na celém ostrově. Obcházíme ji buddhisticky po směru hodinových ručiček, bosi a bez pokrývky hlavy, jak se sluší a patří. Je neomítnutá, jsou vidět ty miliony pálených cihliček. Stejně tak činíme i u další dágoby Vihára Kiri. Ta má po více než 900 letech na povrchu ještě původní omítku. Nezbývá než smeknout před tehdejšími řemeslníky. Není tedy už co. Slunce do holé hlavy pálí a bosé nohy na žhavé kameny také nejsou zvyklé.

Experimentuji s focením přes křišťálovou kouli i polokouli. V té první se obraz převrací vodorovně, ve druhé zase zrcadlově kolem svislé osy. Vzbuzuji zájem, a klečícího na dlažbě si mě fotí nejen místní, ale i Japonci, kteří se nadšeně zajímají o tyto moje rekvizity.

Po třech kilometrech jízdy mezi ruinami stavíme kola u stánků u velkého parkoviště. Dokupujeme banánky a petku vody za 60 Rs. Na Srí Lance je dobré, že ceny jsou natištěné na obalech výrobků. Benzín také stojí po celé zemi stejně (92 oktanový 117 rupií, 95 oktanový 128, přibližně 20 Kč). To bude asi tím socialismem…

Jdeme zase kousek pěšky. Sandály odkládáme před příchodem k Viháře Gal – skupině soch zpodobňujících Buddhu a vytesaných v jedné žulové skále. Úchvatná kamenická práce. Největší je ležící Buddha dlouhý čtrnáct metrů, stojící socha má sedm metrů, v tesaném skalním výklenku je mezi obětinami jedna malá. Na levém kraji skály je asi pětimetrový sedící Buddha. Všímám si detailů kolem něho, obklopují ho lodě a věže. Všechny velké sochy mají detailně tesané i záhyby roucha a vlasové kudrlinky. Nadšení a znavení projíždíme bez zastavení celým areálem zpět až do města.

Jsou tři hodiny, nejvyšší čas na něco pořádného k jídlu. Birjani tady dělají nejen tradičně z rýže basmati, česneku a kurkumy, ale i z rozinek a kešu oříšků. V kombinaci s kuřecím stehnem a vařeným vajíčkem je jídla tak akorát. Na chvíli si jedeme dát oddech na pokoj pod větrák. Na patře nám přibyl soused. Starší šedivý pán, německý důchodce žijící v Itálii, si na čtyři týdny odskočil na Srí Lanku z dvouměsíční cesty po jižní Indii. Tak takhle bych si taky představoval důchod…

Až do úplného vybití

V půl čtvrté jedeme ještě jednou do historického parku, do Čtyřúhelníku. Na vstupní bráně se diví že se do areálu vracíme, ale ráno jsem se ptal, jestli je to možné. Něco na vstupenku napsali. Teď si to odpolední směna přečetla a bez potíží nás pouští dovnitř. Je méně lidí a dokonce se trochu zatáhlo, líp se dýchá a fotí. Nejvíc zajímavá a fotogenická mi připadá kruhová stavba Vatadágé s průměrem podezdívky osmnáct metrů. Dovnitř vedou čtvery schody, pod každým je měsíční kámen a po stranách dva strážní kameny. Ve zvýšeném podlaží je před každým schodištěm socha sedícího Buddhy. Za nimi, uprostřed celé stavby, je stupa, pro jejíž ochranu byla tato vatadágé vystavěna. Původně byla stupa zastřešená, ale dřevěná konstrukce se pochopitelně nezachovala. Když jsem vybil baterie u obou foťáků, nasávám i já poklidnou atmosféru posvátného místa. Zůstáváme až skoro do tmy… a zítra vyrazíme dál na jih, už zase do přírody.

Fotografie Martina Pluhaře ze Srí Lanky

Související články

Čtenářský cestopis – Africká zima

Vy ještě nemáte svůj cestopis na Nikonblogu?

Rubrika čtenářských cestopisů je otevřená všem, kteří se svými Nikony jezdí nejen po celém světě, ale třebas jen za humna vlastního bydliště. Nás – a čtenáře Nikonblogu – zajímá váš příběh z cest, samozřejmě doplněný fotografiemi. Chtěli byste nám poslat svůj cestopis a nevíte, jak na to? Veškeré podrobnosti čtěte v tomto článku.