Za dokonalou krajinářskou fotografií s Mariánem Kuricem

Marián Kuric má svůj rukopis, jeho krajinářské snímky ocenila už mnohá (nejen) zahraniční porota fotografických soutěží. Kdo zná jeho práci, rozpozná jeho snímky i bez označení autora. Vlastní styl si tříbí na svých cestách, fototrecích, z nichž si přináší nádherné záběry a zážitky. Některé z jeho fotografií ho stály obrovský kus fyzického i psychického sebezapření, ale o to více jsou pro něj důležité. Jeho srdcovkou je Island – a právě se z tohoto čarovného ostrova vrátil. Využil jsem příležitost „dokud je kaše horká“, a položil mu několik otázek.

Foto: Marián Kuric
Foto: Marián Kuric

Rozhovor s Mariánem Kuricem

Mariáne, jak ses poprvé dostal na Island, a proč tě to neustále táhne zpět?
„Na Island jsem se poprvé dostal v září roku 2019. Okolnosti byly vcelku bizarní. Ne, že bych nechtěl fotit tuto krásnou krajinu, ale ‚semlelo‘ se to tak nějak náhodou. Kamarád Stanko totiž vyhrál zájezd v určité hodnotě, a vybral si právě Island – ale s rodinou. Čekal asi rok než jeho malý syn odroste. Všechno měli naplánované, jenže jednou mi zatelefonoval a říká: ‚Čau, nechceš jet se mnou na Island?‘ Rozumím mu správně? ‚…prosím?‘ ‚No víš, zatímco jsme čekali, až malý odroste, poštěstilo se nám, že čekáme další dítě. A v době, kdy máme letět, už by to bylo riskantní.‘ Slovo dalo slovo a vyrazil jsem na Island.“

Co je pro tebe na Islandu nejfotogeničtější?
„To je otázka… no krajina přece :-) Začnu tím, co jsem na Islandu ještě neviděl – to je Reykjavik. Věřím, že je to pěkné město, ale mě fotit kostely či budovy nijak neláká. A to, co je nejfotogeničtější, se mění. Už jsem ve stádiu, kdy evergreeny jako Skogafóss mně až tak neberou. Baví mě poznávat cosi nové, nefocené, ale přitom zajímavé. To dokážou vytvořit na kdejakém místě nečekané povětrnostní podmínky – kdy se z ničeho může stát parádní podívaná. Kdybych si však měl vybrat jedno místo, na které se vždy velmi těším, pak je to Eystrahorn. Je to trochu méně focené místo, kde je vždy klid, a také mi tam velmi přeje štěstí. Máme se rádi navzájem – ideální kombinace. Prožil jsem tam nejkrásnější východ i západ slunce na Islandu. Tento ostrov je ale celý fotogenický, je to neuvěřitelně rychle se měnící krajina. Chvíli lávová pole, potom ledovce, vodopády, hory, útesy či sopky. Nádherná rozmanitost, těžko si přát víc.“

Eystrahorn, Island | Foto Marián Kuric
Eystrahorn, Island | Foto Marián Kuric

Která země je ti ještě takto blízká?
„Rád se vracím téměř kamkoliv, ať jsou to Lofoty v Norsku, italské Dolomity, ale třeba i Balt má své kouzlo. A to ani nemluvím o Slovensku, které v poslední době zanedbávám. Každé místo má svoje. Na Lofotech je zážitek fotit zasněžené štíty trčící přímo z moře – to se jen tak někde nevidí. Dolomity jsou pro mě jakousi Mekkou, a přes desítky návštěv mě stále umí překvapit, a dokážu si tam najít něco nové. Jsou pro mě jakýmsi zázrakem – jsou poměrně blízko, jsou dostupné a jsou nádherné. A Balt? Má mé duši velmi blízké čarovně pochmurné oblačné počasí, které zalézá pod kůži.“

Dolomity, Itálie | Foto Marián Kuric
Dolomity, Itálie | Foto Marián Kuric
Vikten beach, Lofoty | Foto Marián Kuric
Vikten beach, Lofoty | Foto Marián Kuric

Proč jsi začal organizovat své fotografické kurzy či výlety do krásných destinací? Rozhodl ses, že také ostatním fotografům zprostředkuješ krásné zážitky, a pomůžeš jim ke krásným fotografiím?
„Ta myšlenka ve mně zrála hodně dlouho. Upřímně… nevěřil jsem si. Vždyť kdo by na mně byl zvědavý? Ale když mě párkrát poznali lidé na kopci se stativem v ruce a ptali se, zdali jsem to já, byl to pro mě dost velký šok. Když mě při sestupu z Veľkého Choče poznala každá druhá skupinka, která šla nahoru, řekl jsem si, že to zkusím. Aspoň si to nebudu moc později vyčítat. A tak byla organizace fotoworkshopů a fotoexpedic logickým vyústěním. Snažím se jejich prostřednictvím každému zpřístupnit krásné fotodestinace, a pomoci na místě s kompozicí či technickým nastavením. Zažijeme spolu vždy hromadu srandy a je zábavné a motivující potkat tolik neznámých lidí, zapálených pro stejnou věc – pro fotografii. V poslední době si čím dál víc uvědomuji, jak je to pro mě obohacující. Poslechnu si jejich příběh, úspěch či pád. Dá se z toho velmi mnoho načerpat.“

Nepatříš k těm, kteří nejraději fotí sami a svá tajemství si střeží pro sebe, aby ostatní neměli podobné záběry? Na svých kurzech dokonce učíš absolventy svoje know-how zpracování fotografií.
„Z toho jsem už vyrostl. Vždyť dnes stačí otevřít Google Earth a najdu téměř všechno. Rád vezmu lidi na pěkná fotogenická místa, nemám s tím problém. Vždyť to ode mě také očekávají. Co se týče know-how, styděl bych se, kdybych jim to neukázal – vždyť o tom dnešní krajinářská art-fotka je. Právě postprocesu se na mých kurzech věnujeme velmi pedantně. Aby si každý účastník uvědomil, že výstup z fotoaparátu nemusí být finálním výsledkem, ale že ho můžeme jako vývar trochu okořenit. A absolventi kurzu si velmi pochvalují, že je pouštím do své ‚kuchyně‘. Nejednou se mi stalo, že po workshopu přišel klient a říká: ‚Jsem už na pátém podobném kurzu, ale toto mi ještě nikdo neukázal. Děkuji!‘ Vždy mě to velmi potěší. ‚Kursisté‘ také dostávají 200stranová skripta zpracování fotografií s obrázky, aby si každý domů odnesl svůj fotonávod. Doma u počítače se pak lépe zorientují krok po kroku, co dál s fotografií dělat.“

Last dance | Foto: Marián Kuric
Last dance | Foto: Marián Kuric

Jak si může fotograf přírody vybudovat svůj vlastní styl? Nebylo už všechno vyfocené? Minimálně ve známých a frekventovaných destinacích?
„Také já jsem měl a mám své vzory, hlavně zahraniční, které mě určitě ovlivnili. Mám rád fotky s atmosférou, světlem, ale s nepřepálenými barvami. Myslím, že tím se moje fotografie vyznačují. Často slyším, že mou fotku lidi poznají i bez označení autora. Doufám, že to znamená, že už svůj rukopis mám :-) Mám rád, když divák ocení jemné světlo či přirozené barvy. Nechci zaujmout přílišnou saturací.

Co se týká populárních či ‚přefocených‘ destinací, snažím se jim vyhýbat, ale ne vždy se to dá. Vyfoceného už bylo mnoho, ale ne vždy kvalitně, zajímavě, a s myšlenkou ještě méně. Vlastně je dobře, že o tom mluvíš. Rozmohl se nám tu takový nešvar vypeckovat saturací, expozicí či HDR efekt na maximum, často bez jakékoliv kompozice. Přesně ve smyslu ‚tady jsem stál, tak jsem fotil‘. Potom se o tři metry posune, a udělá téměř identickou fotku, aby bylo i na zítra. Jsou z toho tisíce followerů na sociálních sítích. Lidé mají rádi barvičky a hodně světla po celé fotce. Však si stačí projít Instagram a podívat se, co se nejvíc sdílí. A obyčejný člověk, který večer scrolluje mobilem, si řekne: ‚Jo, toto je fotka, když má tolik lajků!‘ Toto ale není moje cesta. Mám raději, když moji tvorbu ohodnotí odborná porota. Tam bývám daleko úspěšnější než na sociálních sítích :-)“

V minulých rozhovorech a příbězích fotografie jsi nám hodně prozradil, kolik tajemná večerní, noční či ranní fotografie vyžaduje sebezapření až utrpení. Stalo se ti i na Islandu, že některé fotky byly doslova „vydřené“?
„Napadá mě příběh mých bolestí v kříži, o kterých jsem už psal. Co krok, to strašná bolest! Byl jsem na sopce, už byla tma, a k autu to bylo tak dvě hodiny po poměrně zledovatělém terénu ve větru 80 km/h. Dodnes vděčím kamarádům, že mi tam pomohli a odnesli mi věci. Poznamenalo to dalších jedenáct dní fototreku, ale nelituji. Fotka sopky obletěla celý svět a jsem za ni velmi vděčný. 

Dějí se různé bizarní situace. Když například úpěnlivě držíte mobil a sledujete povětrnostní situaci. Reálně nám hrozilo, že se přes zaplavený most nedostaneme dál k dohodnutému ubytování. Málem ho zavřeli, protože voda už lízala spodek mostu. Anebo když jsme se vraceli ve strašném větru k letišti, aniž bychom tušili, jak dobře děláme. Za pár hodin zavřeli cestu – odfoukávalo to auta ze silnice. O pár hodin později bychom už neodletěli podle plánu. No a jsme-li u odletů, tak naposled na Lofotech nás od zbytku světa odstřihly laviny. Nemohli jsme se dostat na svůj let, po cestě na letiště v Narviku spadly tři laviny. Trvalo dva dny než je Norové odklidili. Ale i tam jsme vlastně měli štěstí v neštěstí. Pár minut před tím než laviny spadly, jsme se po cestě, kterou zatarasily, vraceli na ubytování. Jenom minuty nás dělily od toho, že bychom zůstali zasekaní mezi nimi, nebo dokonce pod jednou z nich. Ale zatím všechno pokaždé dobře dopadlo, a zůstaly jen vděčné vzpomínky.“

The Doom | Foto Marián Kuric
The Doom | Foto Marián Kuric

Tvé cestovatelské příběhy jsou typické vždy nějakou komplikací na začátku. Jednou před odjezdem chytíš covid, jindy vzniknou komplikace s cestováním, a teď, před odjezdem na Island, jsi chytil zánět slepého střeva. Podepsal jsi reverz, aby tě pustili z nemocnice?
„S tím covidem to bylo trochu jinak. Dostal jsem ho po návratu z Lofot, a ležel jsem v karanténě na hotelu na Islandu, protože tak byla nastavená pravidla příchodu do země. Naštěstí jsem byl negativní a mohl jít do opuštěné islandské krajiny. Dnes jsem za to mega rád – to už asi nebude možné zažít. Potkat za dva týdny jen tři lidi bylo nezapomenutelné. Ale ano, operovali mi slepé střevo čtyři dny před odletem. Naštěstí reverz nebyl nutný. Všechno jsem jim vysvětlil, a i když kroutili hlavami, pustili mě. Úsměvnější to bylo po návratu z Islandu. Na kontrole se mě ptali, proč jsem přišel tak pozdě. Vysvětlil jsem jim to, a oni: ‚Tak to jste vy? Ten Islanďan?‘ :-)“

Jak jsi to zvládl?
„Dalo se to, nebylo to tak zlé. Přelepoval jsem si náplasti na ranách – naštěstí slepé střevo se už dnes dělá laparoskopicky. Sem tam to píchlo, ale jinak pohoda.“

Co sis nejvíc vychutnal, jakou fotku si nejvíce ceníš?
„Nejvíc paradoxně stál za to zmíněný pobyt na Islandu, kde mě vzaly kříže a 80 % času jsem nemohl chodit. Všude zuřil covid, a Island měl velmi přísnou politiku přijímání cestovatelů. Málokdo byl ochotný to podstoupit. Avšak kdo se odhodlal, byl odměněný nádhernou a prázdnou krajinou. 

Nerad upřednostňuji jednu fotografii. Vím, že to zní jako klišé, ale každá má za sebou jedinečný příběh, na který si při pohledu na ni vzpomenu. Pokud bych měl ale přesto označit jednu, pak je to Rolling Stones – fotografie, která se dostala i do Nikon kalendáře 2018. Podmínky jako na této fotce už asi nezažiju, nebo jen velmi těžko. A přidal bych i sérii fotografií Doom, které jsem pořídil na sopce. Je jedinečná, takovou sérii nemá každý fotograf ve svém portfoliu.“

Rolling Stones | Foto Marián Kuric
Rolling Stones | Foto Marián Kuric

Jak se ti fotilo Nikonem Z 7II a ultraširokáčem NIKKOR Z 14–24 mm f/2,8 S?
„Parádně! Nikon Z 7II je pro mě ztělesněním všeho, co krajinářský fotograf potřebuje. Spolehlivý společník bez kompromisů. A je-li doplněný stejně nekompromisním objektivem NIKKOR Z 14–24 mm f/2,8 S, je to radost. Hlavně v noci, kdy je clona F2,8 nenahraditelná. Myslím, že jde o set snů nejednoho fotografa, a to nejen krajináře.“

Mariáne, děkuji za tvůj čas, krásné fotografie, a přeji mnoho dalších krásných cest a fotek!

Já děkuji pěkně za rozhovor a přeju všechno dobré tobě i čtenářům Nikonblogu :-)

Inspirativní tvorbu Mariána Kurice můžete sledovat na jeho instagramovém kanálu.


Galerie fotografií Mariána Kurice

Sdílej

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *