Od konce listopadu minulého roku, kdy jsem naposledy upozorňoval na nový díl Z Show čili videorozhovorů Honzy Kozáka se zajímavými tvůrci, přibyly v tomto pořadu další tři díly – dalších 140 minut povídání o fotografii, videu, ale spoustě dalším. Kdo byli hosté (zatím) posledních tří dílů? Lenka Hatašová, Petr Jan Juračka a Martin Páv. Pojďte na to! U videí, která Honza Kozák natáčí spolu s kameramanem Martinem Přívratským, se rozhodně nudit nebudete.
Sláva elpíčkům
Lenku Hatašovou, jakožto – velmi zjednodušeně – fotografku celebrit, budou čtenáři Nikonblogu určitě znát. Honza Kozák od ní přijal pozvání do jejího pražského studia, kde – ale nejen tam, nýbrž třeba i v podzemních garážích či okolí domu – vzniká mnoho jejích fotografií slavných osobností. Nebo taky Honzy Kozáka :-)
Přiznám se, že mně osobně vlastně až po shlédnutí rozhovoru s Lenkou Hatašovou došlo, jaký „fotografický význam“ má novodobý boom klasických vinylových LP desek se svým – v porovnání s cédéčky – luxusně velkým formátem. Lenka Hatašová snímky na obaly desek ráda pořizuje, a říká k tomu:
„Já jsem úplně nadšená z toho, že se vrátila tahle retro-doba. Že si lidi zase začali kupovat gramofony, a hudební vydavatelství zase začala vydávat elpíčka. Protože v době, kdy já jsem měla gramofon a kupovala si elpíčka – když mi bylo dvanáct, třináct – mě nikdy nenapadlo, že na těch deskách budou moje fotky. I když já už v té době jsem si přála být fotografkou. To jsem si přála odjakživa. Takže miluju, když se k cédéčku vydá ještě elpíčko, a já ty fotky můžu mít ve velkém formátu.“
Ten, který exhumoval Mendela
Petra Jana Juračku taktéž není třeba čtenářům Nikonblogu představovat. Mezititulek odkazuje na jednu z nových prací PJJ pro National Geographic, kterou teprve uvidíme, a která se bude týkat jednoho z nejznámějších brněnských rodáků, Johanna Gregora Mendela. Na tomto místě bych si jakožto brněnský patriot dovolil Petra laskavě poopravit, protože ve své úctě k Mendelovi říká „Brněnská Masarykova univerzita by se měla jmenovat Mendlova…“ MU se nemusí přejmenovávat – v Brně už totiž Mendelovu univerzitu, známou jako „zemědělka“ nebo „lesárna“, dávno máme. Ale to Petr, jakožto kromě jiného také vědecký pracovník Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity, samozřejmě jistě ví :-)
Rozhovor s Petrem Janem Juračkou dost dobře nemůže být vedený ve vážném tónu, i když Honza Kozák se o to v jedné chvíli pokusil. Otevírá knihu Sylvaina Tessona s názvem V sibiřských lesích, a čte krátký úryvek:
„Nejlepší způsob, jak zabít intenzitu nějakého okamžiku, je pomyšlení, že by se měl vyfotit.“
Petr se zasměje a suše konstatuje: „To promarnil úplně, no :-)“ Honza to ale nevzdává a Petra se ptá: „Kdy k tomu přijdeš? Kdy se zastavíš? Kde pořád bereš tu energii? Máš vůbec nějaké chvíle, kdy třeba civíš do zdi?“
„Na to není čas“, odpoví PJJ… a dál si to už poslechněte a nakoukejte sami :-)
Přeestetizovaná fotografie
Dokumentarista Martin Páv sice (zatím) není takovou celebritou jako Lenka Hatašová nebo Petr Jan Juračka, nicméně tvorba tohoto absolventa katedry režie na FAMU, zaměřeného na vztah člověka k přírodě, oslovuje nejen diváky, ale také odborné poroty filmových festivalů. Jeho debut s názvem Kibera: Příběh slumu, vyhrál cenu diváků na českém dokumentárním festivalu MFDF Ji.hlava, dále pak zvláštní cenu poroty na festivalu Jeden svět v Bratislavě a následně byl promítaný v Evropě i v Africe.
Martin o svém prvním dokumentu samozřejmě také hovoří v Z Show, a mimo jiné zde říká, jak mohou zjednodušené nebo dokonce zkresleně podané fotografie či videa přímo – a bohužel negativně – ovlivnit život samotných obyvatel slumu.
Honza Kozák, jakožto moderátor pořadu Z Show vždy každému autorovi ukazuje tvorbu obvykle velkých jmen fotografie či filmu, a chce slyšet jejich názor na své slavnější kolegy. Když před Martinem Pávem listuje nádhernou knihou Genesis od Sebastião Salgada, zazní od Martina zajímavá myšlenka:
„Dýchá na mě krása těch fotek, ale také neuvěřitelná síla toho černobílého obrazu, který ale samozřejmě v dnešní době si fakt může dovolit málokdo – musí to být někdo, kdo třeba celý život fotí černobíle, postaví si na tom nějaký kánon. Ty fotky musí být fakt dobrý.“
Chvíli poté Martin Páv dodává v souvislosti se Salgadovými dřívějšími dokumenty, ale také obecně dokumentární fotografií:
„Přemýšlím nad tím, jestli opravdu ta dokumentární fotografie má budoucnost v tom, kdy budeme dělat tyto epické obrazy o všech těch konfliktech. Jestli tak estetizace, ta krása těch obrazů už v dnešní době není tím, co nás od toho trošku vzdaluje. Tu esteticky hezkou fotku už vlastně může udělat každý. Ale tak nějak jsem zaznamenal, že to, co teď vyvolává hnutí ve společnosti, naopak bývají opravdu ty nejmíň estetizované fotky na mobil, protože jsme přehlceni tím krásným čistým obrazem, a už mu pomalu nejsme ochotni věřit.“
