Velký rozhovor Nikonblogu – Jakub Kasl: „Na slovo cestovatel jsem trochu alergický“

Fotograf Jakub Kasl patří mezi lidi, kteří nevydrží dlouho sedět doma. Svědčí o tom dlouhý seznam zemí, které během patnácti let projel dodávkou s namontovanou postelí, na motorce, na kole či prošel pěšky. Nepokrytě se vyznává z lásky k Novému Zélandu, který je také námětem jeho komponovaného slideshow, s nímž úspěšně putuje pro změnu po českých sálech, aby divákům svými fotografiemi a osobním výkladem zprostředkoval kouzelnou atmosféru této země. Na promítání „diáků ze Zélandu“ také přišla řeč hned na začátku našeho rozhovoru.

Pro fotografa je obvykle vrcholem tvorby výstava v prestižní galerii, ideálně spojená s vydáním knihy. Vy jako nějaká bigbítová hvězda vyprodáváte sály se slideshow z Nového Zélandu. A přitom je to vaše první akce tohoto typu…

Ano, přátelé mě varovali – nejsi populární jako Šimánek (Leoš Šimánek, cestovatel, který jezdí se svojí slideshow po celé Evropě – pozn. redakce), neprodáš ty sály, nepřijde ti tolik lidí. Premiéru jsem měl v Liberci, přišlo 200 lidí a dalších padesát se tam nevešlo. Po dvou měsících jsme dělali reprízu a přišlo zase skoro 200 lidí. V Praze byla situace podobná. Domluvil jsem rozhovor v rádiu, trochu jsem se staral o propagaci. Do sálu jsme dali 160 židlí. Ty se začaly zaplňovat, pak bylo třeba dovézt další a další židle, celkem přišlo 390 lidí. Měl jsem ohromnou radost a snažil se ji předat divákům.

Připravit takovou akci asi není otázka týdnů, ani měsíců, ale spíš roků. Je to tak?

Na Zélandu jsem bez jednoho měsíce strávil rok času. Když tam během tří let jedete třikrát, strávíte tam takovou dobu, prochodíte ho, seznámíte se tam s lidmi a máte takovou hromadu fotek, že už vám stejně nezbývá nic jiného než obětovat další čas na přípravu slideshow. Chcete se o ten skvělý zážitek podělit.

© Jakub Kasl

Vaše slideshow trvá dvě hodiny. Jsou tam fotografie i video?

Video tam není. Tohle je ovlivněno Německem, kam jsem jezdil na zkušenou. A asi i mojí konzervativností. Například Michael Martin (prezident německé asociace promítačů a „guru“ přes slideshow) je také opatrný v používání „nových efektů“. Dlouho se dokonce držel diapozitivů, i když už dávno běžně fungoval digitál.

Kolik fotek promítnete během dvou hodin?

Od začátku mi to pořád vycházelo na 500–600 fotografií. Jirka Kolbaba, brněnský fotograf, mi řekl, že je to blbost, že to neumluvím. Že on v dlouhém pořadu zvládne tak maximálně 350 snímků. Nenechal jsem se tím zviklat a mám tam po vzoru německých show opravdu 500–600 fotek. Dvě hodiny k tomu povídám do mikrofonu. Celé je to svižnější než je v Čechách u podobných pořadů běžné. Na mém promítání nesmí divák zívat.

Rok na Zélandu, z toho vybraných pět set fotek. Kolik snímků bylo celkem a jak dlouho jste dělal výběr? Ta selekce musí být šílená práce.

To je opravdu těžké. Ale naštěstí jsem odkojený na černobílé fotce a potom dlouhá léta na diáku, tak se snažím nebýt úplně digitální cvakálek. Myslím si, že tak to prostě nefunguje, mě by to neuspokojovalo. Musím si v krajině postavit stativ, dát si tam třeba filtr – to je to, co mi dělá radost. Celkový výběr jsem přesto dělal asi z pěti tisíc, nebo ze sedmi, to nevím přesně.

Dneska se směju, když si vzpomenu, jak jsem byl čtyři měsíce v Africe, měl jsem s sebou 35 roliček filmu. 35 × 36 políček – to je samozřejmě dnes nepředstavitelné. Záviděli jsme tehdy lidem z National Geographic, že nejsou limitovaní materiálem. Dostanou sto filmů a když je vypotřebují, pošlou jim další. Člověk si tenkrát říkal, no jo, to se to potom fotí.

Víte už při focení, že tahle fotka bude ta pravá? Děláte selekci už po první cestě, nebo až po poslední sedíte u hromady fotek týden? Máte už předem připravený scénář?

Toto byl první projekt, který vznikl tak, jak vznikl. Dnes bych se už aspoň trošku posouval do varianty „scénář“. Jsem rád, že jsem se na Zéland mohl nakonec vydat třikrát. Člověk musí dělat v limitech nějakého rozpočtu. Dá se zde koupit velice levně předělaná dodávka s postelí, jezdíte s ní čtyři měsíce, a když jste šikovný, trochu ji vylepšíte a vyčistíte, tak ji zase za ty stejné peníze prodáte. Takto jsem projezdil Zéland na dvou ze tří svých cest.

Pak jsem tam chtěl potřetí ještě vzít bratra, abych mu tuto zemi neukazoval jen na fotografiích, ale „in natura“. A navíc jsem zjistil, že nemám na snímcích lidi. Je tam fantastická příroda, ledovce, pralesy, atd. ale hlavně skvělí lidé a ty jsem neměl moc nafocené. Třetí cesta tedy byla s cílem ukázat Zéland bráchovi, a vyfotit lidi, protože ty jsem trochu zanedbal.

© Jakub Kasl

Předpokládám, že zároveň s prezentací „starého“ slideshow paralelně pracujete na dalším.

Teď mám „v šuplíku“ připravený materiál na další pořad, bude to Norsko, kam jsem jezdil poslední tři roky. Je to složené v podstatě ze čtyř cest, nebo spíš ze tří, protože ta první je deset let stará. Mám z ní ale pár diapozitivů, které stojí za to. Podruhé už to bylo s malou myšlenkou na další pořad. Jižní Norsko, potom střed a letos jsem zjistil, že mi chybí úplný sever. Dopravit se tam autem je strašně drahé, vzal jsem tedy kolo a letěl do Tromsø. Byl to fantastický čundr.

Jediný problém byl dostat na fotky lidi. Norové jsou určitě dobří, ale jsou chladní, odměření, turisty v klidu nechají prohlédnout si jejich krásnou zemi, ale nehrnou se do kontaktu… Vezměte si rozdíl mezi námi – střední pás Evropy – my, Němci, třeba Belgie. A posuňte to na jih – Španělsko, Řecko, Itálie, kde se s vámi hned přátelí, hned vás objímají. Ten skok, který je mezi námi a jihem, je stejný i opačným směrem a v opačném smyslu. Je těžké se k nim dostat nebo je někde fotit. Navíc když třeba přijedete do Asie nebo do Afriky, lidé jsou zajímaví už svým vzhledem. Mají jiné oblečení, jiný životní styl. V Africe lidé pracují na ulici – něco takového v Norsku není, tam vyfotíte leda pár rybářů. Chodí stejně oblečení jako my, takže žádné snadné fotogenické úlovky, jako když přijedete v Namibii k lidem z kmene Himba. U Zélandu je pro změnu velmi důležité o lidech a jejich soužití mluvit. Jsou fakt fantastičtí, celé fungování společnosti je tam skvělé.

Vidím, že Nový Zéland vám skutečně učaroval. V čem jsou jeho lidé fantastičtí?

Vysvětlím vám to na banálních věcech. Když třeba přiběhnete do obchodu, koupíte bagetu a mléko a stoupnete si do fronty se třemi až čtyřmi lidmi s plnými košíky, tak vás s úsměvem a naprosto automaticky pustí dopředu. A stává se to celkem pravidelně, ne náhodou. A ještě vám popřejí hezký den. Když jsem tam dovezl bráchu, řekl mi, že jsou to zaplacení herci, které jsem tam sjednal. Že to jinak snad není možné.

Nebo jsme vraceli auto v půjčovně. V podmínkách je, že si to berete a vracíte s plnou nádrží, čisté. Při vracení jsme vyřídili papíry a vrátili klíče. Oni se hned zeptali, jestli chceme odvézt někam do hotelu nebo na letiště. My jsme chtěli, aby si šli auto osobně přebrat – neměli zájem. Je to pro ně normální, tam si lidi důvěřují.

A ještě jeden příklad do třetice: Většina farem má běžný prodej pro lidi – stánek u silnice, kde jsou nabalíčkovaná jablka po kilogramu, po pěti kilech. U toho je kasička. Není přimontovaná. Je zde napsáno, kolik dolarů stojí který balíček, vy do kasičky máte vhodit peníze a můžete si vzít zboží… Jak by to fungovalo v Čechách?

Pojďme k technice. Vy používáte Nikon D3X. To je na cestování docela zátěž.

Když jezdím po Evropě, fotit majáky, nebo třeba moji oblíbenou Provence ve Francii, tak je jedno, pro co si sáhnu do auta, to uveze jakkoliv velkou výbavu. Váhal jsem však před Norskem na kole. Běhal jsem do Nikonu, uvažoval jsem o D5100. Pro potřebu slideshow – nestačilo by to? Ne, nestačilo ani pro slideshow. Jsem perfekcionalista. Ale musím říct, že stále nemám vyřešené – s jakou výbavou – pojedu na kole příště. S D3X je to fakt dřina.

S výbavou jsem ale jinak naprosto spokojený. Šel jsem z D300 na D700, což byl docela skvělý foťák na cesty. Pak jsem si ale porovnal fotky z D3X, a na větší plátna a kalendáře je tam rozhodně více detailů.

© Jakub Kasl

A co odolnost – je to pro vás u D3X podstatné?

Začínal jsem fotit „neodolným“ kinofilmovým aparátem jiné značky, to je hodně stará historie. Projel jsem s ním Afriku, poušť v Austrálii – a všechno přežil. Jsem naučený mít věci dobře zabalené, netřískat foťákem.

Čtenáři na Nikonblogu rozebírají Nikon D600, který má hořčíkové tělo, respektive jen horní a spodní část, zbytek je plast. Lidé se bojí, že to nic nevydrží, že se ulomí objektiv.

To dnes lidem vnutil marketing. Tomu nefandním. Tlak, že potřebujete opět novou věc, protože tamta už je rok stará. Stejné je to i s odolností. Když o techniku pečujete, nerozbije se vám ani plastový foťák.

Dan Vojtěch mi řekl, že si okamžitě koupil D800, protože jako profesionál cítí, že musí dát klientům to nejlepší, co je na trhu. Pak jsou „fotografové-intelektuálové“, kteří tvrdí, že fotka se dá udělat dírkovou komorou z krabice od bot, důležité je, aby měla duši…

Já jsem někde přesně mezi. A také jsem – musím být – pragmatik. Pokud má někdo zaplaceno za fotografii tak, že si může dovolit ihned pořídit novou techniku, pak je to super. Viděl jsem odlétat do Afriky fotografa, který měl s sebou patnáct kufrů a dva asistenty. Za těchto podmínek bych taky byl ochotný si pro každý záběr měnit jiné pevné sklo, protože vím, že zoomy nedělají tak dobré fotky jako pevná skla. Jenže žiju v reálu. Nemůžu s sebou vozit sadu pevných skel, a nemohu si je nakoupit za dnešní ceny.

Jaká skla používáte?

Mám tři zoomy: AF-S Nikkor 16–35 mm F4G ED VR, AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED a AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VR II a se všemi jsem naprosto spokojený. Rád fotím pevnou padesátkou, tou obyčejnou čínskou F1,8. Je neuvěřitelně ostrá, mám raději tvrdší obraz. Fotografuji také pětaosmdesátkou, opět F1,8. Ta je také perfektně ostrá, ale jako portrétní sklo méně kontrastní. To jsem vyřešil polarizačním filtrem od Nikonu. Je tmavý, ale dává fotkám kontrast.

Fotíte ze stativu?

Rád a často. Nedávno jsem fotil ze stativu Prahu ráno v šest hodin – všichni na mě podivně koukali, bylo už totiž relativně dost světla. Fotografuji ze stativu, protože kompozici v ruce nechytnu, abych byl spokojený. Mám z éry diáku v sobě to, že musí být „hotovej“. Je to pro mě hezčí práce, když si to dám na nožičky, vychytám si kompozici, můžu na to chvíli koukat, a čekat, až mi ten pán, co tam stojí a fotí mobilem, odejde.

Mám zkušenost z diapozitivů, že vždycky ta první kompozice byla nejlepší, a asi nejsem jediný, kdo tohle říká. Takže to potřebuji dát na nohy a udělat tu první dobrou…

© Jakub Kasl

Já mám s krajinou špatné zkušenosti. Když už někam jedu a postavím stativ, zaleze slunce, začne pršet. Nemám trpělivost na to, abych hodinu čekal, než se změní počasí. Nedejbože kdybych měl někam šplhat v pět ráno.

Tak tohle naopak naprosto miluju. Neříkám, že když se tomu člověk nevěnuje, tak to nemůže být dobrá fotka. Ale já si to užívám – když vím, že vlny budou za tři dny takové a takové a já jsem na místě připravený a ty vlny fakt přijdou, to je nádhera.

Na tohle mám rád Bretaň. Třeba když vím, že je zataženo a prší, fronta bude odcházet za tři hodiny. Když budu mít štěstí, přijde na 10 až 15 minut perfektní světlo, kdy nad krajinou ještě visí mraky a na západě, odkud fouká, se to protrhá. Začne svítit sluníčko pod ty mraky, což je nejlepší okamžik. To když se podaří a já jsem tam připravený se stativem, to je pro mě nejkrásnější zážitek.

Focení je tvořivá práce, co víc si můžeme přát. Mám kamarádku Bětku Jungrovou – rád se s ním potkávám a mluvím s ní o tom, co dělá. Ona fotí válečné oblasti. Máme to úplně proti sobě, ona zase říká, že krajinu by nedokázala fotit.

Na Photokině měla Leica skvělou výstavu, která začínala tím, že tam byli asi čtyři váleční fotografové. Přešel jsem to, tyhle fotky moc nemusím…

Na něco takového se rád podívám, když je to kvalitní. Velice silný zážitek jsem měl s tímto druhem fotografie v Paříži, kde je Evropské muzeum fotografie. Fotky z válečných konfliktů jsou tam v podzemním patře. Je to působivé, když člověk sejde do pološera, skvělá instalace. Jedna fotografie byla z bývalého Sovětského svazu – temný les – sněhový poprašek s obrysem člověka, který tam předtím ležel, pravděpodobně zastřelený. Někdo ho odnesl, v tom poprašku zůstala jen silueta figury a stopy po krvi. Nebyla tam mrtvola, ale bylo to daleko silnější, než kdyby tam byla. Byl to perfektní snímek na šílené téma – super kompozice, temné světlo. Fakt síla. Že bych tyhle fotky přecházel, to ne, na to se vydržím dívat, takové snímky mají ohromnou výpovědní hodnotu.

Špatně jsem se vyjádřil, ne že bych ty fotky přecházel, spíš je přejdu rychleji než ostatní. Ale když mluvíte o republikách bývalého Sovětského svazu – na vašem webu máte uvedeno, že jste procestoval všechny části světa kromě těchto zemí. Je to záměr?

Asi jsem si v sobě ještě pořád nevyřešil problém, který jsem měl za bolševika. Nebyli jsme bůhvíjaká disidentská rodina, ale u nás se otevřeně mluvilo o tom, co je bolševik za svini. Žil jsem na západě Čech – v Plzni – a protože jsme chytali německé rádio i televizi, viděl jsem už jako dítě, že tam lidi žijí jinak, že nejsou tak šediví. Není to tedy náhoda, nehrnu se do zemí, které mi připomínají heslo ze školní nástěnky: „Se Sovětským svazem na věčné časy.“ Rád jezdím třeba do Švýcarska.

Zcela otevřeně také říkám, že doby, kdy se opravdu cestovalo tak, jak to popsal třeba Jack Kerouac nebo Richard Halliburton jsou bohužel pryč. Dnes je cestování jeden velký byznys a průmysl, ze kterého není snadné uniknout. Na slovo „cestovatel“ jsem trochu alergický. Jako cestovatel si opravdu nepřipadám. To byl podle mě třeba James Cook.

© Jakub Kasl

Nevadí vám ve Švýcarsku „fízlování“? Slyšel jsem, že je to horší než v USA.

Ve Švýcarsku vždycky uteču někam do hor. Zatím to není naštěstí ještě tak daleko, že by většina lesů byla pokryta kamerovým systémem a odposlechem, jak popsal budoucnost Orwel. Oproti tomu týden stará zkušenost z Londýna, kde jsem byl poprvé, byla naprosto příšerná. Už před deseti lety jsem slyšel od kamaráda, že Londýn nepřejdeš bez toho, abys nebyl na kameře. Jsem přesvědčený, že dnes si vás můžou promítnout ve 3D, protože tam jste vždycky minimálně ve třech kamerách, a to bez nadsázky. U focení, kdy neprovádím nic špatného, pořád čekám, kdy někdo přijde a zeptá se: „Prosím vás, vy už si tady půl hodiny fotíte to metro, to nám sem chcete dát bombu?“ Pořád to někde visí ve vzduchu. Je to strašně nepříjemné.

Tyhle zážitky mohou člověku docela znechutit práci. Jaká je vaše největší motivace?

Na cestách bych si to občas užil víc bez foťáku. Je sice hezké si v krajině postavit stativ, ale někdy už člověku přeskočí a pak běhá v chrámu a hledá kompozici, místo toho, aby si to užil, spočinul a třeba meditoval. Pořád kouká do hledáčku… Focení cestu obohacuje v mnoha směrech, ale i ochuzuje. Musím se učit sebekontrole.

Ale na druhou stranu jsem v produktivním věku, ve škole mi říkali, že fotit se člověk nenaučí, že buď to vidí, nebo nevidí. A na tom je asi kus pravdy. Takže pokud to bylo člověku dáno a lidem se fotky líbí… Když lidi přijdou a já je motivuji, že se rozhodnou třeba jet na Zéland, nebo když vidím, jak si lidi moje fotografie prohlížejí na výstavě, usmívají se, pak přijdou a řeknou „Děkujeme pane Kasle“, tak to pro mě má smysl… Snad to není jen ego. Toho je v naší branži totiž strašně moc. Negace, shonu, závodění, toho všeho je moc. Nemám rád, když se nějaký „cestovatel“ prezentuje tím, že dobyl – pokořil, nějaký vrchol, prales, sopku. Přírodu nelze pokořit, to je nesmysl. To ona nám naše kroky buď umožní, nebo neumožní.

Na druhou stranu znám pár lidí o generaci starších, například manžele Páleníčkovy. Hodně píšou pro cestovatelské magazíny a hodně jezdí – u nich vychází větší poměr strávený mimo republiku než v rodné zemi. Když se s nimi bavím, cítím, že v jejich případě výraz „cesta je cíl“ není žádné klišé – jim to prostě věřím.

A ještě poslední otázku: Kde mohou čtenáři Nikonblogu v nejbližší době vidět vaše slideshow?

Zhruba za tři týdny, 8. listopadu budu promítat v Kulturním centru Novodvorská v Praze. A všechny čtenáře Nikonblogu tímto samozřejmě srdečně zvu!

Jakub Kasl – Nový Zéland

  Jakub Kasl
Jakub Kasl | Foto Petr Hlaváček
Jakub Kasl | Foto Petr Hlaváček
„Začalo to, když jsem přerušil studia na fotografii s tím, že si na rok odskočím do Austrálie vylepšit angličtinu, kterou nám komunisté upírali. Docela jsem bojoval s myšlenkou, zda se vůbec mám z té úžasné země vracet, ale nakonec byla emigrace z osobních důvodů zamítnuta. Zůstat trvale v Čechách však již také nešlo. Stal jsem se štvancem toulavých bot, chytil jakousi nemoc, propadl závislosti. Sedět ve škole a učit se, jak nasvítit produkt na reklamní fotku či přepudrovanou tvář modelky, mi najednou přišlo nesnesitelné.

V začátcích jsem sice musel k fotografiím psát články, abych je uplatnil v časopisech, ale dostal jsem tím možnost toulat se světem. Archiv postupně narůstal. Pak přišly výstavy a začala se rozšiřovat klientela se zájmem o mé snímky také mimo obor tištěných médií.

Po patnácti letech vášnivého toulání mám „v šuplíku“ spoustu materiálu, který čeká na pečlivé zpracování. Od této práce mne však stále vyrušuje touha po poznávání dalších vzdálených horizontů.“

www.gallery22.cz

Fotografie Jakuba Kasla

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

3 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *