Předpokládám, že pojem vinětace každý fotograf zná a ví, co znamená. Je to zkrátka úbytek světelnosti čili více či méně pozvolné ztmavování fotografie směrem k okrajům a rohům obrazového pole. Vinětaci známe od pradávna a vždy se řadila k vadám optiky. Když jsme ještě fotili na film, byla tato optická vada takříkajíc citlivějším problémem – o dnešním pohodlném potlačení vinětace v digitálních datech se nám mohlo jen zdát. Jak je to tedy s vinětací nyní? Vadí? Nevadí? Může být i plusem?
Prolog
Musím se vám k něčemu přiznat. Tento článek jsem napsal proto, že v téměř každém testu objektivu uvádím něco v tomto smyslu:
„Vinětace je zde taková a maková, ale nejde o závažnou chybu, protože jak přímo ve fotoaparátu, tak i v postprodukci lze ztmavení okrajových částí obrazu efektivně opravit.“
Je pravda, že u většiny nových objektivů pro mirrorless Nikony Z, si jejich vývojáři s vinětací příliš hlavu nelámali. Mno…, nelámali – to bych jim asi křivdil. Spíš si myslím, že ji obětovali na oltáři potlačení jiných optických vad (chromatická aberace) a zlepšení dalších vlastností (ostrost, přenos kontrastu). Protože vinětaci skutečně lze velmi dobře a rychle potlačit nebo odstranit softwarově. A samozřejmě také „klasicky“ vyšším cloněním, což ale není vždy žádoucí a pokaždé to nemusí zmírnit ztmavení podle autorovy představy. Takže znovu a naposledy: Vadí? Nevadí?
Vadí
Určitě vás napadne více příkladů, ale podle mě je typickým „žánrem“, v němž je vinětace na obtíž – technická a dokumentační fotografie (neplést s dokumentární :-)). U „bílé“ produktovky čili produktové fotografie čehokoliv na bílém pozadí nejspíš nechcete mít tmavší rohy. Někdy se sice dělá ořez produktu a nahrazení pozadí, kdy vás vinětace jaksi nepálí, ale to není pravidlo. Takže pokud pořizujete takovéto snímky, musíte mít (případnou) vinětaci pod kontrolou, respektive s ní počítat a podle toho se zařídit v postprodukci.
To stejné platí pro reprodukce všeho druhu, kdy úkolem fotografa je pořídit snímek maximálně odpovídající realitě. Zde do hry vstupuje navíc také geometrické kreslení a ostrost v celé ploše záběru, nicméně vinětace je „škodlivá“ stejně tak. Znovu opakuji – u digitální fotografie stačí s tím počítat a patřičně se „zařídit“ při úpravách snímků.
Vadí nevadí
Asi neexistuje fotograf, který by si někdy necvakl nějakou tu krajinářskou fotografii. U většiny snímků „krajinek“ je zastoupená také obloha – a právě na ní je vinětace zřetelná více než u většiny jiných motivů. Příklad jsem nedávno uváděl u recenze širokoúhlého zoomu pro DX Nikony Z – NIKKOR Z DX 12–28 mm f/3,5–5,6 PZ VR.
V tomto konkrétním případě šlo vinětaci potlačit už při focení větším cloněním, které se v krajinářské fotografii používá běžně (i když to není pravidlo). Mimochodem, zrovna v případě této ilustrační fotografie si můžete všimnout, že vinětace zasahuje také do kresby stromu v pravé horní části (což je samozřejmě logické). Dole to už tak nevadí – „těžký spodek“ působí přirozeně.
Ale spíš bych se zeptal vás, milí čtenáři: Vadí vám viditelná vinětace na záběrech s oblohou? Mně osobně jak kdy. Zrovna v tomto případě už mi vadí – je fakt hodně vidět a ruší. Nicméně u mnoha dalších krajinářských záběrů naprosto běžně vinětaci toleruji a ztmavení neopravuji.
| NIKKOR Z DX 12–28 mm f/3,5–5,6 PZ VR | Ohnisko 12 mm, clona F3.5, čas 1/2000 s, ISO 100, korekce EV 0
Nevadí
Chce se mi napsat „u většiny běžných fotografií vinětace nevadí“, ale je mi jasné, že je to velké zjednodušení. Ovšem… zároveň je v tom i kus pravdy. Ostatně řekněte sami: Kdy jste naposledy „řešili“ vinětaci? Nevnímáte ji náhodou jako přirozenou součást svých snímků? Anebo ji dokonce i někdy do fotografií přidáváte? Nedělám si legraci – já to občas dělám. Vinětace totiž může působit i pozitivně. Tím, jak vlastně rámuje snímek, přivádí oko diváka „dovnitř fotografie“ a umožňuje lépe vyniknout hlavnímu objektu. Možná to nevíte, ale vinětu přidávali majitelé portrétních ateliérů k fotografiím už před mnoha mnoha lety, kdy ještě ani kinofilm nebyl na světě. A opět – podobných námětů by se jistě našlo více.
Vinětujete?
Tento článek si neklade za cíl postihnout všechny možné případy, kdy je vinětace na fotografiích na obtíž, kdy nepřekáží nebo kdy naopak pomáhá. Vinětace s námi zkrátka je a jak se zdá, hned tak nezmizí. Myslím však, že je dobré o ní vědět, potažmo ji také vidět – je-li tedy přítomná. A v tom případě posoudit, zdali stojí za to s ní „něco dělat“, nebo ji zkrátka „nechat žít“.
Jak to máte vy? Napište nám do komentářů pod článkem, zdali vinětaci nějak zvlášť „prožíváte“, a když ano, tak jaký k tomu máte důvod. Budeme rádi za každý váš názor.
5 komentáře
Ve výtvarné fotografii je vinětace přímo žádoucí, zvlášť u černobílé fotografie. Úmyslně ji tam přidávám běžně, krásně uzavře obraz .
U některých snímků mi vinětace opravdu nevadí, ale jako se vším, čeho je moc toho je příliš. Takže jemná přirozená vinětace může napomáhat k orámování a vést oko diváka, ale občas se setkávám s fotografiemi a utory kteří ji doslova cpou všude a čím víc tím líp. Pokud ji takoví fotografové používají bezúčelně i tam, kde není třeba tak tím můžou i dobrý snímek úplně pokazit. Za mě tedy vinětace ne a když ano tak jen s rozmyslem a citem.
Princíp „vzniku a tvorby“ obrazu u fotoaparátov a kamier je rovnaký ako u našich očí a mozgu. Optika, svetlocitlivé vrstvy, prenos a spracovanie signálu a nakoniec výsledný efekt. Riadi sa rovnakými zákonitosťami fyziky, chémie, elektriky. Keď sa pozeráme očami na nejaký predmet, vidíme ho z nášho pohľadu dokonale. No v skutočnosti vidíme dokonale (rozlíšenie detailov, ostrosť, kontrast, jas) len malú časť obrazu. Tú, na ktorú sa zameriavajú naše oči. Čím ďalej od stredu k okrajom je obraz menej kvalitný a poskytuje len hrubú informáciu. Ak si chceme detailne a kvalitne prehliadnuť celé prostredie, v ktorom sa nachádzame, tak pohybujeme očami všetkými smermi. Vtedy je celý obraz akoby bez chýb a máme pocit, že naše oči sú dokonalé. Fotoaparát tiež najlepšie „vidí“ strednú časť zachyteného obrazu. Ak si prezeráme hotovú fotografiu, taktiež nesledujeme len jej strednú časť, ale očami prezeráme celú fotografiu. Až vtedy si uvedomíme jej nedostatky. Fotografia nás má osloviť ako komplexná informácia obsahu a pocitov. Umenie dobrej fotografie spočíva aj vo využití nedostatkov tvorby definitívneho obrazu. Inokedy v ich odstránení, či aspoň čiastočnom potlačení. Je na nás, čo fotografiou chceme povedať. Skúsme sa občas pozrieť na našu fotografiu akoby na prácu iného fotografa. Či naozaj bude taká, ako ju vidíme my. Je to ťažké, lebo „moje“ fotografie sú predsa tie naj.. Asi najlepšie je posúdiť ich s odstupom času. Keď vyprchá ten pocit „majstra sveta“. Ale asi som nepovedal nič nové.
Kdyby byla vinětace jediný problém fotografů, bylo by dobře na světě a také na FB. :-) V té záplavě kompozitních chyb a špatné expozice se nějaký ten tmavší růžek ztratí…
Ahoj, souhlasím s tím, že výrobci objektivů se na vinětaci tak trochu vykašlali. Přesněji, už není podstatné, že tam je, ale jestli jí není tolik, aby se nedala odstranit v postprocesu. Fotím spíše krajinu a tedy vinětaci taky řeším (kdo ne). No někdy mě do fotky vyhovuje a někdy méně a je to opravdu prakticky vždy podle pocitu. Nedávno jsem fotil před Bouřkou a bylo i slunko do toho z boku při západu. Samotná fotka už měla vinětaci a já tam ještě trochu i přidal. Vyšla velmi dramaticky až mi to bylo vyčteno, ale cítil jsem, že zrovna to je případ kdy té fotce vinětace a ještě přidání pomohla. Byla tam dynamika a velká dramatičnost, a až po čase jsem musel uznat, že jí bylo moc. Je to vysloveně o pocitu toho kdo fotí a co ve fotce vidí a co tam chce zdůraznit. Takže tak, nemám problém s vinětací a v dnešní době různých programů na úpravu fotek se s ní dá velmi dobře pracovat a využít ji ve svůj prospěch.