„Udělat skvělý záběr ‚hocikoho‘, to mě neláká.“ Jak se fotí královna slovenského biatlonu v rozhovoru s Igorem Stančíkem

Slovenský fotograf Igor Stančík se nebojí výzev. Ba co víc, on si je sám vytváří. Nečeká, až mu příležitost spadne do klína, nýbrž jí jde sám vstříc. Neustále vymýšlí nové fotografické projekty, a… dělá maximum pro to, aby nezůstaly jen v pověstném šuplíku. Například si usmyslí, že nafotografuje příběh slovenské biatlonové hvězdy ruského původu Anastasie Kuzminy. A udělá to. Vznikne krásná série fotografií, která vyústí až ke zrodu knihy Biatlon je krásny, již vydal Slovenský svaz biatlonu. O tom všem jsem si s Igorem povídal. Nyní tento fotografický biatlonový příběh předáváme také čtenářům Nikonblogu.

Foto Igor Stančík
Foto Igor Stančík
Rozhovor s Igorem Stančíkem

Ty nejsi specialista na sport, fotíš více žánrů. Jak jsi se dostal zrovna k biatlonu?
Začalo to v roce 2016. Po fotografování hokejisty Mariana Hossu v roce 2015 jsem chtěl nafotit další známou sportovní osobnost a volba padla na Anastasii Kuzminu. Jenže v době, kdy jsem ji oslovil, čekala druhé dítě, takže se focení odložilo téměř o rok. Nicméně pak mě pozvala na soustředění do Ramsau v Rakousku, kde se na ledovci pod Dachsteinem připravovala na návrat do vrcholového sportu. Poté mě manžel Nasti Daniel Kuzmin představil na Slovenském svazu biatlonu, a dopadlo to tak, že jsem v lednu fotil svoje první závody Světového poháru v italské Anterselvě.

To znamená, že jsi tam byl už jako akreditovaný fotograf?
Ano, byl jsem tam jako člen slovenského biatlonového týmu a měl jsem oficiální akreditaci. Pořadatelé jsou velice přísní a kontrolují akreditace během celého „svěťáku“. Skutečně byli důslední až do konce, a dostal jsem se jenom tam, kam mě akreditace opravňovala chodit. Na Světovém poháru se akreditovaní fotografové dělí na dvě skupiny. Jedni mají šedou vestu, druzí modrou. Modrou mají jen fotografové z největších světových agentur a fotograf, který fotí pro IBU – Mezinárodní biatlonovou unii. Všichni ostatní jsme měli šedé vesty. Rozdíl byl jen v tom, že fotografové s modrou vestou mohou fotit i z boční strany střelnice, mají tedy záběr i na tváře závodníků při střelbě.

To je kvůli bezpečnosti?
Kvůli bezpečnosti také, ale hlavně proto, že tam není místo pro všechny fotografy. Hovoříme o prostoru velikosti přibližně 4 × 4 m. Jsou tam navíc televizní kamery, místa je poskrovnu.

Foto Igor Stančík
Foto Igor Stančík

Takže kromě střelnice jsi se dostal kamkoliv? I na trať?
Kolem trati se může chodit libovolně. Samozřejmě nesmíš nikomu překážet. Akreditovaní fotografové se dostanou do těsné blízkosti takzvané Red zone, což je prostor u startu, cíle a trestného kola. Red zone znamená, že do daného prostoru nesmí vstoupit nikdo kromě závodníků a pořadatelů. Před každým závodem se koná krátká schůzka fotografů, při které všem sdělí, jak bude vypadat trať, jaká jsou aktuální omezení, případně odkud je na trať snazší přístup. Běžný divák musí chodit různě přes les, kde je mnoho sněhu nebo náročný terén. Fotografové se na závodní okruh dostali jednoduše od stadionu, protože už vlastně kráčeli po trati. Pokud si ale uvědomíš jak probíhají biatlonové závody, tak zjistíš, že na trati ani moc nemá smysl být.

Proč? To nechápu
Jednoduše nestihneš fotit start, trať i cíl. Musíš si vybrat. Pokud chceš fotit trať, tak nebudeš mít žádné záběry ze stadionu, protože nemáš šanci se tak rychle přemístit. Tedy dá se to, jenomže ne při mém stylu fotografování. Já jsem fotil konkrétního sportovce – kdybych fotil všechno, tak je mi jedno, koho mám „na ráně“.

Dobře, vraťme se ke Kuzmině. Kde se konal další závod, na kterém jsi ji fotografoval?
Díky mým fotografiím z Anterselvy jsme se dohodli se Slovenským svazem biatlonu, že nafotím ještě jeden závod, a to závěr Světového poháru na Sibiři v Ťumeni. Také proto, že zde byla šance na výhru Velkého křišťálového glóbu, který… bohužel Nasti nakonec o vlásek unikl.

Foto Igor Stančík
Foto Igor Stančík

Zaznamenal jsi rozdíl mezi focením v západní Evropě a na ruské Sibiři?
Absolutně ne. Respektive jediný rozdíl jsem vnímal ve velikosti stadionu. V Ťumeni je prostor, který musíš s fotoaparátem oběhat, jednou tak velký než v Anterselvě. Což je náročnější na přesuny. Navíc v Rusku nebyly tak komfortní přechody tunelem jako v Itálii. Jinak ale byla organizace závodů, a všechno kolem nich, i v Ťumeni na nejvyšší světové úrovni. Vůbec nebylo poznat, jestli jsi v západní Evropě nebo na Sibiři. Mně, jako fotografovi, se ale lépe fotilo v Anterselvě, protože tam zkrátka bylo vše více pohromadě – tolik jsem se nenaběhal :-)

A počasí? Zima?
Zima byla větší možná paradoxně v Itálii. Ale bylo to nejspíš dané tím, že závody v Anterselvě se konaly v lednu, kdežto na Sibiři až koncem března. V Ťumeni bylo jen jeden den minus osm stupňů Celsia, jinak bylo pořád kolem nuly nebo těsně pod nulou. Také je třeba brát v úvahu nadmořskou výšku. V Itálii jsem byl v asi 1 600 metrech nad mořem, v Rusku jenom ve stovce.

To jsem tedy zklamán :-) Já jsem na Sibiři nikdy nebyl, ale představuji si ji jako krajinu, kde nejvyšší teplota je tak minus dvacet stupňů…
Jak říkám, bylo tam velmi příjemně. Ano, sněhu bylo všude minimálně půl metru, zima nádherná. Ale teploty už nebyly tak nízké, jaké možná byly před dvěma měsíci.

Takže předpokládám, že fototechnika to zvládala bez problémů.
Nikoňáckou techniku jsem sice neotestoval ve velkých mrazech, ale hustého sněžení si užila dost. Byla skoro pořád zasněžená.

Ty jsi nepoužíval žádné ochranné návleky?
Ne. Měl jsem profesionální výbavu a ta musí trochu sněhu vydržet.

Foto Igor Stančík
Foto Igor Stančík

Souhlasím. Prozraď tedy našim čtenářům, čím jsi královnu slovenského biatlonu a další závodníky a závodnice fotil?
Primárním tělem byl Nikon D850, v brašně jsem měl jen jako zálohu ještě starší Nikon D700. Ten jsem ale nakonec nemusel vůbec vytáhnout. Pětadevadesát procent snímků jsem pořídil pevnou třístovkou, objektivem AF-S Nikkor 300 mm f/2,8ED VRII. S sebou jsem měl ještě svůj starší telezoom AF Nikkor 80–200 mm f/2,8D ED, který jsem použil pouze u závěrečného ceremoniálu, kdy třístovka už byla moc dlouhá. Ale to bylo možná tak celkově pět snímků. Podobné to bylo s využitím základního zoomu AF-S Nikkor 24–70 mm f/2,8E ED, kterým jsem fotil pouze Nasťu, když dostala glóbus a odcházela s ním ze stadionu (získala dva malé glóbusy – za sprint a stíhačku).

Otázka k fotografickému workflow: Ty jsi fotil pro slovenský biatlonový svaz. Bylo to tak, že jsi musel každý den odevzdat nějaký fotografický set nebo jsi měl volné ruce?
Měl jsem úplnou svobodu. Ostatně na svazu věděli jak pracuji, takže mně dali volné ruce v tom, co budu fotit, a jak to budu fotit. Prioritou bylo vytvořit fotografický příběh o Paulíně Fialkové a Anastasii Kuzmině. Čili o dvou sportovkyních, z nichž jedna je vycházející slovenská hvězda, a druhá pomalu končí svoji sportovní kariéru.

To jsi fotil skoro takový sportovní dokument…
Dá se to tak říct. Ale když už jsem byl na závodech Světového poháru, tak jsem samozřejmě udělal i fotografie ostatních slovenských biatlonistů a biatlonistek. Už jen z toho důvodu, že závody žen a mužů se nekonaly ve stejný den. A když už jsem byl na stadionu, neměl jsem důvod neudělat fotografie i mužů. Ale u nich už to není fotografický příběh, prostě „jen“ dobré sportovní snímky.

Rozumím – primárně jsi „šel“ za příběhem dvou slovenských biatlonistek.
Přesně tak. Na biatlonu se dá udělat velká spousta krásných fotografií. Ale udělat skvělý záběr „hocikoho“, jak to dělá většina fotografů, to mě neláká. Já tento přístup nijak nezpochybňuji, je to zcela regulérní, ale osobně jsem měl jiný cíl. Chtěl jsem, aby moje fotografie vyprávěly ucelený příběh. Začíná to tím, že se biatlonista jde rozcvičit, a končí jeho posledním rozhovorem po závodu. Chci zachytit biatlonový příběh v celé kráse tohoto sportu. Ukázat úspěchy i neúspěchy a všechno ostatní, co s tím souvisí. Zachytit všechny aspekty biatlonu, které ovlivňují výsledek, kdy do poslední chvíle není vůbec jistý vítěz závodu. Když Nasťa vjížděla do závěrečného kola posledního závodu v Ťumeni, jakoby už byla majitelkou Velkého křišťálového glóbu. Bohužel ale „dostala“ půl minuty a o tři body jí celkové vítězství uniklo. V tom je kouzlo biatlonu jak pro samotné sportovce, tak i pro diváky.

Ty skládáš snímky ve svojí „dokureportáži“ téměř jako film, takže mně nedá se nezeptat – nelákalo tě někdy místo fotografování spíše natáčet video?
Uvažuješ logicky, ale moje odpověď zní ne. Nikdy jsem si ještě neřekl, že bych chtěl natáčet video. Neumím si totiž odpovědět na otázku, proč bych to měl dělat. Neláká mě to. Stejně jako mě nelákají některé fotografické žánry, neoslovuje mě ani video.

Foto Igor Stančík
Foto Igor Stančík

Vraťme se, prosím, ještě jednou k biatlonu, respektive k Anastasii Kuzmině. Po všem, co jsi s ní zažil, můžeš říci, že jste kamarádi? Nebo tě prostě bere jako součást týmu kolem sebe?
Nasťu jsem fotil zatím čtyřikrát, relativně i v soukromí. Když se spolu bavíme, je to v jakési kamarádské rovině. Ale ona si drží určitý odstup. Ne proto, že by se s někým nechtěla přátelit, ale proto, že velmi těžko snáší publicitu. Spousta lidí si myslí, že to, jak mile působí, jak má stále na tváři úsměv, vystupuje upřímně, je jen póza. Ale ona taková skutečně je. Tím pádem je zranitelnější, a proto si více chrání svoje soukromí. Takže když spolu mluvíme mimo závody, je to debata na řekněme kamarádské bázi, nicméně při závodech není vhodné ji vyrušovat.

A jak se staví k focení, když už jsi u ní na kontaktní vzdálenost?
To nemá ráda. Jednou jsem ji v Anterselvě před závody fotil dvacet čtyři sedmdesátkou a bylo vidět, že to na ni nepůsobí dobře. Od té doby používám už jen delší ohniska. Ona ví, že ji fotím, vidí mě, ale je to lepší, než kdybych byl fyzicky u ní. Jsou závodníci, kterým to nevadí, ale Kuzmina mezi ně zkrátka nepatří. A to je nutné respektovat.

Já vím, že z Ťumeni máš jeden „speciální“ zážitek. Prozraď ho, prosím, čtenářům Nikonblogu.
Díky tomu, že jsem fotil Kuzminu, byl jsem se pozvaný na návštěvu k Šipulinům, rodičům Nasti (Anastasia Kuzmina, rozená Šipulina, je sestra biatlonisty Antona Šipulina. Pozn. redakce). Jejich dům stojí deset minut chůze od stadionu Perla Sibiře. Šipulinovi mají doma něco, co se dá nazvat rodinné muzeum s trofejemi Antona i Nasti. Ale i jejich rodičů, protože ti byli ruskými reprezentanty v běžeckém lyžování. Takže se chlubím tím, že jsem navštívil místo, kam se mnoho evropských novinářů nedostane.

Díky za rozhovor Igore!

Titulní strana knihy Biatlon je krásny s fotografiemi Igora Stančíka
Titulní strana knihy Biatlon je krásny s fotografiemi Igora Stančíka

Igor Stančík

Igor Stančík Slovenský fotograf z Nitry, u kterého se postupem času z koníčka stala profese. Jeho hlavním tématem je člověk. Fotografuje divadlo, sport, svatby, a jeho specialitou je medicínská fotografie (viz další články na Nikonblogu zdetady). Pracuje pro časopis Interview, pro nějž fotí osobnosti různých profesí, a zároveň s nimi dělá rozhovory.

V rámci svojí volné tvorby vytváří specifické projekty – příběhy známých osobností sportu či kultury v podobě reportáže prolínající se až k fotografickému dokumentu.

Práci Igora Stančíka nejvíce ovlivnili fotografové Rudolf Baranovič a Tina Botková.

www.photostancik.com

Výběr z biatlonových fotografií Igora Stančíka

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *