Tento malý rozhovor není úplně aktuální, o tom vím moc dobře. Nechci se vymlouvat, ale výborné portréty herců, režisérů, scénáristů a dalších filmových a televizních tvůrců oceněných soškami Českého lva 2018, které se předávaly na konci letošního března v pražském Rudolfinu, ke mně doputovaly až nedávno. Nejsem holt u všeho… nicméně hned jak jsem fotgrafie viděl, řekl jsem si „skvělá práce“. A dobře jsem vytušil, že za těmito snímky ambasadorky Nikonu Lenky Hatašové se bude skrývat i zajímavý příběh. Je to tak – čtěte v minirozhovoru.
Tato akce byl váš osobní projekt nebo šlo o práci na objednávku?
„Fotila jsem na zakázku pro ČFTA, tedy Českou filmovou a televizní akademii, což je pořadatel Českých lvů. Měla to být exkluzivní série portrétů umělců, kteří obdrželi cenu České filmové a televizní akademie za rok 2018. Autentická série, pořízená hned po předání cen.“
Takže jste fotila přímo v prostorách Rudolfina, kde se konalo slavnostní předávání lvů?
„Přesně tak. To na tom bylo nejzajímavější. Fotografovala jsem v zákulisí přímo během televizního přenosu. Ocenění putovali z pódia rovnou do zákulisí – do salónku, kde jsem měla improvizované studio. Vtip byl v tom, že jsem na vznik fotek měla vždy jen pár minut, ocenění se totiž neprodleně museli vrátit do sálu.“
Pár minut je kolik? Třeba pět nebo deset minut?
„To ani ne. Maximálně tři až čtyři minuty. Tím, jak za mnou přišli hned po obdržení ocenění, byli výherci často úplně v transu, skoro nevěděli, co se s nimi děje. Ale to není všechno – já jsem zase nevěděla, kdo ke mně přesně dorazí! V tom mém salónku/improvizovaném studiu nebyly monitory, a protože jsem samozřejmě netušila, kdo kterou kategorii vyhraje. Bylo to vždy i pro mě překvapení. Nakonec jsem se telefonem spojila se svojí maminkou a zaúkolovala ji, aby mi posílala SMS se jmény oceněných. Ale to taky neklaplo, protože ona to buď nestíhala nebo ty zprávy chodily nějak pomíchaně… takže jsem neměla nic jistého.“
Vy jste v tom salónku měla klasické studiové vybavení? Záblesky a podobně?
„Ano, měla jsem tam studiové blesky, ale obvykle jsem svítila jen jedním nebo dvěma, protože na nějaké světelné kompozice, na které jsem se původně chystala, jednoduše nebyl čas. Chvíli jsem používala i LED BAR tyč, takovou zajímavou novinku od Fomei. Na tu jsem ale zase potřebovala asistenta, které běžně nevyužívám. Nakonec mě zachránila přítomná hosteska, která mi tyč ochotně přidržovala“.
Musím říct, že právě kvůli té autentické atmosféře fotografií, kterou podtrhuje i svícení, jsem vás oslovil s touhle zpovědí :-) Vy jste ale nefotila jen jednotlivce, nýbrž několikrát i více lidí, kteří dostali ocenění jako tvůrčí tým, pohromadě. To asi bylo taky docela náročné v tom chvatu…
„To je pravda. Musela jsem dělat i skupinové kompozice třeba čtveřice lidí. Dát to rychle dohromady, aby to nevypadalo jako fotka z pionýrského tábora, nebylo jednoduché. Bylo to celé velká honička, ale stálo to za to – moc mě to bavilo. Ta atmosféra je fantastická. I když jsem nebyla přímo v sále, burácení filmového publika doléhalo ke mně do salónku až mi z toho běhal mráz po zádech.“
Byla výhoda to, že se mezi celebritami pohybujete v podstatě pořád? Že jste na ně tak nějak zvyklá?
„Je pravda, že s několika oceněnými jsem se osobně znala, měla jsem z jejich triumfu velkou radost. Nejdříve tedy proběhlo objímání a pak teprve focení :-) Zároveň si myslím, že mně ale zrovna u této akce pomohla také moje dřívější průprava sportovní fotografky, i když už je to mnoho let zpátky. Při focení sportu se naučíte být rychlý a pohotový za všech okolností, protože to zkrátka jinak nejde. A to se tady hodilo.“
Nedá mi se nezeptat trochu bulvárně: Ti výherci jsou opravdu z těch ocenění tak rozrušení? Není to jenom hrané? Přece jenom jsou to herci, lidi z šoubyznysu…
„Vůbec ne. Bylo vidět, že to jejich překvapení, radost nebo dojetí je opravdu upřímné. Ty emoce jsou skutečné. Navíc se šli za mnou fotit skutečně hned po převzetí ceny, takže to bylo v nich… čerstvé. Nejvíc překvapená byla asi hned první vyhlášená Martha Issová, která dostala sošku za mimořádný počin v oblasti audiovize díky minisérii Dukla 61. To byla totiž kategorie, kde vlastně nebyly nominace, takže se na to ani nedalo připravit.“
Poslední – technická – otázka: Čím jste fotila?
„Mým starým, ale pořád skvělým Nikonem D3X a novým mazlíčkem D850. Velmi často jsem měla nasazenou pětaosmdesátku Nikkor f/1,4, některé snímky vznikly zoomem AF-S Nikkor 24–70 mm f/2,8E ED VR.“
Děkuji za rozhovor a krásný příběh, Lenko!
Český lev 2018 | Foto Lenka Hatašová
