„Jako regulátor dnes bohužel nefunguje ani vkus.“ Rozhovor s fotografem a kurátorem Nikon Photo Gallery Stanislavem Pokorným

Však to znáte: vystudujete nějakou školu, ale v životě se pak realizujete v úplně jiném oboru. To není nic zvláštního. Neobvyklé naopak je, když někdo absolvuje dva poměrně velmi rozdílné obory, aby následně v praxi úspěšně využíval vědomosti z obou a dokonce je i vzájemně doplňoval. Stanislav Pokorný je právník i fotograf – a dá se říci, že ani jednu profesi neupozaďuje.

Proto jsem se rozhodl, rozhovor s ním postavit do několika rovin. Jednak jako povídání o autorském právu a dalších právních aspektech ve fotografii, v druhém plánu jsme se bavili o Stanislavově působení v roli kurátora Nikon Photo Gallery, což následně vyústilo k zamyšlení o celkové úrovni fotografie u nás. A konečně jsme samozřejmě nemohli opomenout ani autorovu samotnou vlastní tvorbu.

Kde jinde jsme si mohli se Standou povídat, nežli v inspirativním prostředí poklidné Nikon Photo Gallery…

Foto Stanislav Pokorný
Foto Stanislav Pokorný

Stando, ty jsi „fotografující právník“, který velmi často v rámci svého angažmá v Asociaci profesionálních fotografů radí svým kolegům a řeší jejich problémy. Můžeš prosím naším čtenářům ve zkratce osvětlit význam autorského práva?
Na autorské právo je potřeba se podívat ze dvou rovin: z pohledu fotografa a z pohledu fotografovaného. A to nejen z pohledu lidského, ale také ze stránky materiální, čímž mám na mysli třeba budovy nebo obecně architekturu, umělecká díla, sochy, skulptury a jiné objekty ve veřejném prostoru.

Pokud to vezmeme z pohledu autora fotografie, pak je lhostejné, kdo snímek vyfotí – ať je to turista, fotoamatér, profesionál, prostě kdokoliv – vždy spadá pod ochranu autorského práva. S jedinou výjimkou, a tou jsou fotografie pořízené na zakázku, čímž mám na mysli výhradně snímky, které jsou vytvořené v rámci živnostenského podnikání. Protože v takovém okamžiku panuje názor, že fotografii – produkt –, který vytvoříte, není pořízený na základě smlouvy o vytvoření díla podle autorského zákona, ale je „vyrobený“ na základě smlouvy o dodání zboží. Považuje se tedy za vytvořený v rámci živnosti a veškerá práva k němu má ten, kdo si jej objednal a jako zboží zaplatil. Typicky jsou to například – pouze v důsledku opomenutí či nedbalosti autora – například reklamní fotografie, kdy objednatel zároveň získává právo fotografii, právnicky řečeno zboží, jakkoliv upravit a jakkoliv používat. Autor se pak sám diví, co se s jeho fotografií děje, obranu však nemá prakticky žádnou.

Takže když já budu mít živnostenský list na fotografické práce a vyfotím někomu na zakázku reklamní fotografii, tak k ní nemám autorské právo?
Přesně tak. Platí to však pouze za podmínky, že ji dodám v rámci živnostenského podnikání a opomenu skutečnost, že tvořím dílo a neuzavřu současně licenční smlouvu. A v tom je právě základ celého problému. Mnoho lidí to buď neví a uzavře pouze smlouvu na dodání zboží, které v tomto případě představuje fotografie, nebo se nechá ovlivnit neochotou objednatele uzavřít licenční smlouvu a smlouvu o vytvoření díla. A nebo je to v řadě případů z pohodlnosti se o to vůbec zajímat. Pak ovšem nastane stav, kdy si objednatel s dodanou fotografií, která v takovém případě nepožívá dostatečné právní ochrany, může dělat co chce.

Odlišná situace ale nastává, pokud autor dodává zboží mimo živnostenský list, mimo podnikání jako vytvořené dílo. Nebo když i k fotografii vytvořené v rámci živnosti včas uzavře příslušnou smlouvu o vytvoření díla nebo alespoň licenční smlouvu, kterou stanoví rozsah a způsob jeho užití. V tom případě jej dodává v rámci autorského zákona, je autorem, a pak už fotografie i on sám požívá veškeré ochrany podle autorského práva. Mělo by vždy platit pravidlo, že ten, kdo fotografii využívá, musí mít licenční smlouvu, která přesně specifikuje, zdali se jedná o využití pro vystavování, pro tisk, pro publikování, v jakém rozsahu, v jakém teritoriu a podobně. Autorské právo k dílu je právem osobnostním, není možné jej převést na jinou osobu a je hodnotou, která se dědí. Naproti tomu s autorským právem spojené právo na odměnu za vytvoření díla a jeho užití je právo majetkové a lze jej převést na kohokoliv.

Foto Stanislav Pokorný
Foto Stanislav Pokorný

Obávám se, že o tomhle mnoho lidí nemá ani tušení…
Fotografie se dnes bohužel zcizují, kradou se z internetu, a kradou se po celém světě. Zejména díky sociálním sítím. Velmi mnoho lidí tyhle věci vůbec neřeší, a neřeší je ani z pohledu svého, čili z pohledu ochrany svých autorských práv. Týká se to nejen fotografií, které publikují na internetu, na sociálních sítích a podobně, ale i snímků, které dodávají „někam“. Protože dnes to bohužel funguje tak, že fotografii může prodat každý, stejně tak licenci k ní může udělit každý. Člověk si ve čtvrtek koupí fotoaparát a v pátek fotí na kšeft svatbu. Nejsou žádné požadavky na to, aby se ti lidé ve svém oboru vzdělávali. Ani po odborné, fotografické stránce, ani v právním minimu. Povědomí, že fotoaparát vlastně umí všechno a fotografií tvoří technika, nikoliv autor ve své hlavě, je dnes velmi převažující.

Může to být tím, že fotografie je volná živnost?
Ano, po revoluci se to značně uvolnilo. Fotografování se stalo volnou živností, byť nějaký čas bylo vázanou, ale pak se zákon změnil pod jakousi rouškou volného trhu, kde údajně každý může dělat všechno. Takže ať je to jak je to, každý to nerad slyší, ale svým způsobem došlo k určité degradaci fotografie a fotografické tvůrčí činnosti vůbec. Máme střední a vysoké školy specializované výhradně na fotografii. Studentům, a není jich skutečně talentovaných mnoho, trvá čtyři, respektive osm let, než dokončí studia a jsou schopni se fotografií začít živit na skutečně vysoké odborné a umělecké úrovni. Jenže proti nim stojí absolvent základní školy s živnostenským listem na fotografické služby, kde nemusel prokázat nic ze znalostí fotografické práce a začne vydělávat a podle jeho webových stránek poskytovat profesionální umělecké služby. Dost zásadní nepoměr, nemyslíš?

Já tvrdím, že fotky visí všude, ale na skutečnou fotografii jako takovou, na tu člověk narazí málokdy. Skutečných fotografií se objevuje hrozně málo, regulátor kvality není žádný, a jako regulátor dnes bohužel nefunguje ani vkus. Lidi jsou zahlcení množstvím fotografií, hodnocení je postavené na lajkování na sociálních sítích, tudíž snímek, který má mnoho lajků, je pro lidi nejlepší. Lidé ztratili skutečnou schopnost rozlišit dobrou a špatnou fotografii a důsledkem je stav, kam fotografie dnes spěje. Máme tu miliony fotek od tisíců autorů, jen nikdo nepoznáme od koho jsou, protože jsou všechny stejné, bez autorského rukopisu, bez přidané hodnoty, kterou do fotografie autor vkládá ze sebe a která dělá fotografii jedinečnou a výjimečnou.

Foto Stanislav Pokorný
Foto Stanislav Pokorný

Já myslím, že to není jen o fotografii, ale obecně o jakési kulturní vyspělosti národa…
Ano, je to všude, téměř ve všech oblastech společenského žití. A myslím si, že i tohle je jedna z příčin toho hrozného nepořádku v autorských právech a v autorskoprávní ochraně. Každý, kdo dnes začne fotit, jde stejnou cestou, čímž mám na mysli, že fotí všechno, Začne makrem, pak skočí na krajiny, pak začne fotit holky a další – a to všechno hned vypustí na sociální sítě. A nikdo si, když pominu skutečnost, jak tahle záplava fotek kazí a deformuje vkus a výtvarné vnímaní diváků, neuvědomuje dopady tohoto počínání do oblasti autorského práva. Všichni už slyšeli, že z hlediska amerického práva – protože provozovatelé sociálních sítí vesměs pochází z USA – pozbývají jakékoliv právo na ochranu zveřejněných fotografií. Protože podle amerického autorského práva, cokoliv se objeví na sociálních sítích, je volné a tedy k volnému užití, respektive k libovolnému zneužití. U nás takové pravidlo zatím neplatí, ale zneužití díla se zabránit vlastně stejně nedá.

V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že takovou publikací fotografií autor vystavuje velkému nebezpečí také fotografované subjekty. Většina lidí, kteří se fotografií neživí, pomíjí tu skutečnost, že by s fotografovanou osobou, pokud i jen vzdáleně uvažují o tom, že fotografii použijí jinak, než jen k domácímu koukání, měli uzavřít nějakou smlouvu. Když je to nezletilý subjekt, čili děti, měl by mít fotograf souhlas rodičů, zákonných zástupců. A když jde o modelky nebo prostě holky, ale samozřejmě i kluky, prostě o ty, kdo se chtějí fotit, tak by s nimi měl mít uzavřenou smlouvu, specifikující práva k čemu ty fotografie může použít. A jestli je může používat zdarma a jakým způsobem, jestli ty osoby souhlasí s publikováním, případně za jakých podmínek a zejména pak, jestli může fotografie použít komerčně za účelem vlastního zisku…

To je ten takzvaný model release?
Přesně. Protože obrovský problém může nastat v okamžiku, kdy všichni jsou spokojení, všem se to na webu líbí, na sociálních sítích také, kamarádi i kamarádi kamarádů lajkují jak o život a ego autora roste. Byť třeba zcela neoprávněně. A pak najednou nastane situace, kdy autor dostane mail: Máte na Facebooku nebo na Twitteru nebo kdekoliv fotografii téhleté dívenky a já bych ji chtěl, abych si ji mohl pověsit doma zarámovanou na stěnu, manželce by se moc líbila do ložnice. A autor tu fotografii prodá… V té chvíli může nastal řada nechtěných problémů, s nimiž autor buď vůbec nepočítal, nevěděl o nich anebo si myslel, že mu v takovém počínání nic nebrání. Opak je však pravdou –  vzniká tu otázka, zda fotografie mohla vůbec být veřejně publikována, zda s tím „model“ souhlasil a zda mu nevznikl nárok na odměnu, když autor s fotografií podniká. Myslím, že tyto skutečnosti převážná část autorů publikujících na sociálních sítích vůbec nevnímá a neřeší je. Osvěta v tomto směru je velmi malá, v podstatě to skoro nikoho nezajímá a vžilo se pravidlo „Já jsem to vyfotil, tak si s tím můžu libovolně nakládat“. Jenže to obrovský omyl.

Foto Stanislav Pokorný
Foto Stanislav Pokorný

Dobře, ale já třeba můžu řekněme s tou modelkou uzavřít smlouvu, že dostane jednorázovou odměnu, a za další rozšiřování fotografií už nedostane nic.
Ano, to je v pořádku. To je to, co já říkám: rozšiřování fotografií do časopisů, do novin, po sociálních sítích, tady všude je to bez problémů. Ale jakmile tu fotografii použiješ k obchodu, k vlastnímu zisku, tak je to něco jiného. V tom případě musí být ve smlouvě specifikované, že fotografii můžete použít i k obchodním účelům. Zejména u fotografií aktů a podobných žánrů, je poptávka veřejnosti po fotografiích velká. Buď si je lidi stáhnou z webu, tedy sprostě ukradnou, nebo je chtějí koupit. A v okamžiku, kdy se ta fotografie někde objeví a model se to dozví, může nastat neskonalý problém…

Předpokládám, že pokud dojde ke sporu, právo je v takových případech obvykle na straně modelu.
Bohužel. Nebo možná, při neúctě mnohých k fotografii i fotografovanému modelu, bohudík. Vždycky to tak je. Fotograf těžko může něco v případném sporu dokázat a prokázat a model požívá práva na ochranu osobnosti. A v konečné fázi to může mít i jiné důsledky než autorskoprávní a finanční.

Když jsme u ochrany osobnosti – mě, a věřím, že i spoustu našich čtenářů – zajímá tato problematika z pohledu focení „na ulici“. Při street fotografii, reportáži. Jak je to v těchto případech?
To je oblast, která je přesně specifikovaná a je od toho, co jsme si řekli doteď, odlišná. Fotografie pořízené v rámci reportáže, k dokumentárním a reportážním účelům, podléhají autorskoprávní ochraně – fotograf k nim má autorská práva –, ale osoby, které na nich jsou, požívají ochranu omezenou. Máme na mysli oblast, kdy se pohybujeme ve zpravodajství, kde se předpokládá, že ty osoby ani to právo udělit nemohou, jelikož se jedná z valné většiny o situace, kdy s nimi není možné vejít ve styk, kdy se s nimi nedá komunikovat. A je to oblast, která má sloužit ke sdělení určitých dějových událostí, společenských vztahů, vazeb, kdy se jedná o dokument okamžiku, události a doby, kde autorskoprávní ochrana je zákonem vyloučena.

Foto Stanislav Pokorný
Foto Stanislav Pokorný

Vztahuje se to i na klasický dokument?
I na dokument se to vztahuje, pokud se nejedná o kvazidokument, tedy inscenovanou fotografii dokumentárního charakteru. To jsou ty fotografie, kdy jako autor stylizuji, v rámci dokumentování určité situace, lidi v určitém prostředí, stavím je do póz a podobně a tvořím předem vymyšlené dílo s přesně daným účelem. Potom už je to práce s modelem, a v tom případě už fotografovaní požívají ochrany osobnosti a je s nimi třeba uzavřít příslušné smlouvy, chci-li se vyhnout budoucím problémům.

A street fotografie ve smyslu uměleckého žánru, kdy fotografie nejsou určené ke zpravodajství?
Street fotografie je svým způsobem specifická, protože každý, koho fotíte na ulici, může říct: já nechci, abyste mě fotil. V tom okamžiku to musí fotograf respektovat a tu fotografii nemůže zveřejnit.

To ale platí i v reportážní fotografii, ne?
V reportážní fotografii to neplatí. Reportážní fotografie patří do novinářské oblasti, kde se předpokládá, že se jedná o obrazový záznam takzvaně sdělný. Když už dojde k nějakému sporu – tak pokud znám podobné případy –, soudce se vždy vyjádřil v tom smyslu, že se jedná o fotografii v rámci reportáže nebo dokumentu, což je oblast, v níž fotografované osoby ochrany nepožívají. Vyloučit by snad bylo možno fotografie záměrně model dehonestující, zesměšňující a podobně. Tam by asi bylo možné a jistě i na místě, ochrany se domoci.

Dobře, probrali jsme pravidla pro publikování fotografií, pravidla pro takříkajíc zpeněžování snímků, je tady ale ještě jedna specifická oblast – soutěže. Na co si mám dát pozor, když chci svůj snímek nebo sérii fotografií poslat například do Czech Press Photo – ale nemám to ve smlouvě, protože jsem s tím původně zkrátka nepočítal?
Pokud máš ve smlouvě specifikováno, že fotografii můžeš publikovat, můžeš ji šířit na webu a hlavně – můžeš ji šířit pro svoji propagaci –, a dohodl jsi se s modelem na jednorázové odměně, pak soutěže jsou v tomto zahrnuty. Soutěže nejsou obchodní aktivita, je to prezentace autora, zde není podle mého problém.

Foto Stanislav Pokorný
Foto Stanislav Pokorný

Ještě se vrátím k reportážní fotce. Může se stát, že mě někdo napadne – a může se stát, že i fyzicky – s nesouhlasem. Dnes se moc „nehraje“ na novinářské průkazy, vesty a
visačky se používají obvykle jen na akreditovaných akcích, kde problém nebývá, nicméně u „běžného“ focení se může stát, že dotyčný na mě třeba zavolá policii.

Policii se to obvykle dá vysvětlit. Když sdělíš, že jsi skutečně fotožurnalista, třeba to i dokážeš průkazem redakce, neměl bys mít problém. Ale pokud ten člověk opravdu trvá na tom, abys jej nefotil – třeba proto, aby jej manželka neviděla v novinách s jinou ženou –, měl bys to respektovat, protože by ses mohl vystavit soudním tahanicím, ve kterých by jsi sice pravděpodobně uspěl, ale je to časově náročné a stojí to spoustu peněz. Není mnoho fotografií, které by stály za takové úsilí. V drtivé většině případů je lepší se slušně omluvit, sklopit foťák a odejít.

Ještě prosím jeden návrat, tentokrát úplně na začátek. V odpovědi na první otázku jsi uvedl, že autorské právo se vztahuje také na architekturu i rozličná umělecká díla. Jak je to tedy s jejich focením?
Ano, i toto podléhá ochraně a Evropská unie se to snaží ještě více regulovat a také implementovat do českého právního řádu… Reprodukovat cizí výtvarná díla můžeš pro svoji osobní potřebu. Nemůžeš je však dále publikovat, šířit a zpeněžovat, aniž bys měl souhlas autora díla či správce autorských práv.

Kolem toho byla před časem nějaká aféra i „horké hlavy“, že ano?
Ano, spočívalo a spočívá to v tom, že se fotí umělecká díla bez souhlasu autora a publikují se dál. Platný autorský zákon říká, že můžeš reprodukovat cizí autorské dílo jiným způsobem sdělování. Nesmíš ze sochy udělat sochu, ale můžeš ji fotografovat a můžeš to publikovat, můžeš ji na fotografii libovolně upravit. Pak se to netýká autorskoprávní ochrany. Evropská unie chce, aby díla požívala ochrany i při ztvárnění jiným médiem. Zatím k tomu nedošlo, ale v současné době se projednává novela autorského zákona, a tento návrh v ní je. Znamená to, že by tomu podléhaly památkově chráněné budovy, autorské plastiky, sochy a další a další. V okamžiku, kdyby tyto objekty člověk nefotil pro osobní potřebu, ale pro komerční využití, musel by mít souhlas autora nebo subjektu, který ta práva momentálně drží. Všichni se jistě setkali s omezením fotografování na hradech a zámcích, v kostelech a podobně.

Lze předpokládat, že to bude schválené?
Je k tomu obrovská nechuť a já pevně věřím, že se to schválit nepodaří.

Čím fotí Stanislav Pokorný

Nikon D800
Tělo:
Nikon D800

Objektivy:
PC-E Nikkor 24 mm F3,5D ED
AF-S Micro Nikkor 105 mm F2,8G VR
AF-S Nikkor 14–24 mm F2,8G ED
AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED
AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VR II
AF-S Nikkor 80–400 mm F4,5–5,6G ED VR

Pojďme k „druhému“ plánu našeho rozhovoru. Ty jsi v první části řekl, že fotografie v dnešní době není zrovna v nejlepší kondici. Mě hned v tom okamžiku blesklo hlavou, že i přes jistou skepsi jsou pořád ještě lidé, kteří fotografii kultivují – a mezi ně patří také kurátoři výstavních síní. Ty jsi kurátorem Nikon Photo Gallery, povíš o této práci něco našim čtenářům, prosím?
Já jsem velmi rád, že tady mohu kurátora dělat a stejně tak jsem rád, že se naše galerie dostala do povědomí a je mezi fotografickou veřejností docela považovaná. Snažím se, aby v Nikon Photo Gallery vystavovali autoři, kteří mají fotografií co říct, mají už určité jméno, jasný osobní rukopis a nebo jsou to mladí, talentovaní tvůrci, jimž by byl hřích prostor nedat. Já v rámci toho, že fotografii také učím, říkám svým studentům jednu věc: V neděli odpoledne si sedněte k internetu a projděte namátkově stránky padesáti, sto fotografů – kteří mají v záhlaví napsáno „fotím od roku 2015, kdy jsem to měl jako koníček a v současnosti se tím živím, jsem umělec a profesionál“. Prohlédněte si všechny ty snímky všech žánrů, a já večer přijdu a ukážu vám pět vytištěných fotografií od těchto autorů. Nikdo ze studentů mi neřekne, kde, respektive u koho tu kterou fotografii viděl – protože jsou ty snímky všechny stejné. Tématicky, zpracováním, nehledě k tomu, že v sobě mají určité módní manýry, které zrovna letí a nemají s konkrétním autorem žádnou spojitost. Ať je to HDR, „stržené“ barvy, závoj v protisvětle, dlouhé časy s neprůhlednými neutrálně šedými filtry a další a další. Jinak řečeno, každý se snaží dělat to stejné co ostatní a myslí si, že tak se stane umělcem a jeho snímky budou skvělé. No a já pak studentům vysvětluji, že to není jenom o focení. Foťák sice umí všechno, ale fotografie vzniká v hlavě, fotografii musím předem vidět a teprve až ji vidím takřka ve finální podobě, pak můžu stisknout spoušť.

A podle toho se také snažím vybírat a oslovovat autory do Nikon Photo Gallery. Hledám je po celém Česku i Slovensku a sleduji je i delší dobu, abych věděl, jestli je jejich tvorba systematická, zdali vykazuje známky fotografického myšlení a samozřejmě že má i určitý autorský vklad. Jestli je tam tedy ona přidaná hodnota, která toho autora jednoznačně odlišuje od ostatních fotografů.

Nikon Photo Gallery je „free“ galerií z toho pohledu, že je zde vstup zdarma. Je v tom nějaký záměr?
My chceme pomocí tvorby vystavujících fotografů ovlivňovat co nejširší fotografickou i laickou veřejnost. Nechceme se orientovat jen na úzkou, řekněme elitní skupinu fotografů či teoretiků fotografie, protože na placené výstavy obvykle chodí víceméně jen lidé, kteří k fotografii mají nějaký vztah. Nám sem přijdou i lidé fotografií „nepolíbení“ a ten vztah k ní zde mohou získat. A přesně to je důvod, proč máme v Nikon Photo Gallery vstup volný.

Foto Stanislav Pokorný
Foto Stanislav Pokorný

Přiznám se, že takovou odpověď jsem trochu čekal a velmi se mi líbí. Myslím si totiž, že takovýto přístup k popularizaci kvalitní fotografie je jedna z věcí, které mohou ten vkus, o kterém jsme se bavili před tím, pozitivně ovlivňovat. I kdyby to mělo být jen proto, že se v Nikon Photo Gallery neplatí vstupné, přijdou sem lidé, kteří by jinak nikdy na fotografickou výstavu nešli.
Možná sem přijdou jenom proto, že venku prší a nemají se kde schovat :-) Ale každopádně zde najdou něco, co je může zaujmout – ať je to třeba jen jedna jediná fotografie ze všech, které tady visí. A řeknou si: „Jé hele mámo, něco podobnýho máme u nás za barákem, to bych já mohl taky vyfotit“. A třeba takto k focení dojde, chytí ho to, a stane se z něj výborný fotograf. Účelem naší galerie je zkrátka přitáhnout lidi k fotografii, naučit je vnímat krásno, pozitivní vjemy tak, aby byli schopní tu estetiku nějakým způsobem vstřebávat a chápat, a aby postupem času byli schopní rozlišovat mezi fotografií, která je jen cvakáním a zábavou, a fotografií, která vzniká jako produkt tvůrčího procesu a má něco vypovídat.

Když jsme opět u toho vkusu – myslíš si, že by se měl vyučovat na „obecných“ školách, základních nebo možná až na středním stupni jakýsi kulturní přehled i řekněme rovnou vkus?
Já si myslím, že tohle je základ výchovy. Rodinné i školní. Jsem přesvědčen o tom, že nějaká výchova estetiky by na školách měla fungovat. Předměty tohoto typu na školách odpadly, ale dnes se k tomu vracíme, protože zjišťujeme, že děti jsou touto problematikou nedotčené. Já v současné době pracuji na projektu výuky fotografie na základních školách. Začíná to od druhé třídy a už to přináší nějaké ovoce. Děti se v tom začínají orientovat, začínají to chápat, a když už nic jiného, tak ví, co je hezké a co není, což je to nejzákladnější, co může být – a na tom by se mělo dál stavět.

Foto Stanislav Pokorný
Foto Stanislav Pokorný

Pojďme se prosím nyní přesunout do třetího plánu našeho rozhovoru – k tvojí fotografické praxi a tvorbě takříkajíc kombinované s právničinou.
Můj profesní život byl takový houpavý. Pocházím z rodiny, která byla po roce 1968 politicky postižená, takže když jsem zrovna mohl, dělal jsem právničinu, když jsem nemohl, tak jsem fotil. Když jsem nemohl ani fotit ani dělat právo, odjel jsem do Švýcarska, kde jsem fotil pro firmu Ciba Geigy, výrobce proslulých pozitivních fotopapírů Cibachrome.

V rámci svého fotografického učení jsem kromě školy prošel ateliérem Freda Kramera a Mirka Vojtěchovského – takže jsem samozřejmě skončil u holek, u módy a… u skla. Sklo bylo tím, co mě dlouhé roky živilo. Troufám si tvrdit, že sklo je jedna z nejtěžších fotografických disciplín. Vyžaduje, aby autor věděl všechno o světle, o materiálech, o všem ostatním. Já jsem vždycky říkal – a to není moje myšlenka, jejím autorem je Mirek Vojtěchovský, se kterým jsme 40 let přátelé –, že fotografie skla v ateliéru je „turistická fotografie“. Protože člověk se při ní nejvíc naběhá. Od matnice ke stolu a zpátky, posunout světla nebo předměty o milimetřík sem, milimetr tam. Tak, aby to opravdu sedělo, focený materiál měl svoji strukturu, objem, aby to vypadalo dokonale.

Někdy na začátku devadesátých letech jsem se začal věnovat volné tvorbě, kterou jsem před tím dělal spíše okrajově. Začal jsem fotit krajinu, vydával jsem kalendáře, ale hlavně jsem začal spolupracovat s architekty a pořizovat velkoplošné interiérové fotografie. I když samozřejmě fotím i na digitál, tuhle práci dělám převážně na film, středoformátovým Hasselbladem.

Proč?
Je to možná můj osobní pocit, ale do dneška tvrdím, že co není na negativu nebo na papíru, jakoby nebylo. Jsem stará škola, a pořád mám pocit, že uchovatelnost digitálních dat není věčná. Pořád mě straší neustálé přehrávání dat na nová média, na nové disky, v nových formátech a další. Takže když mám digitální fotografie, které za to stojí – ono jich moc není, když je to třeba deset za rok, tak je to moc –, tak s nimi dojedu do Mnichova a nechám si je z digitálních dat překopírovat buďto na pozitiv nebo na negativ, abych je měl uchované v této formě.

Děkuji za rozhovor Stando!

Stanislav Pokorný

Stanislav Pokorný Stanislav Pokorný (*1952) je fotografem na volné noze od roku 1983. Byl členem fotografické sekce Svazu výtvarných umělců a členem Fondu výtvarných umění. V roce 1990 se podílel na založení Unie výtvarných umělců a byl členem její první správní rady.

Prošel ateliérem předních českých fotografů Freda Kramera a Miroslava Vojtěchovského, odkud si odnesl pokoru k fotografickému řemeslu a povinnost k preciznosti odevzdávaného díla. Dlouhé roky se živil fotografii skla, ve volné tvorbě se věnuje krajinářské fotografii, portrétu a zátiší.

www.stanpokorny.com

Fotografie Stanislava Pokorného

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

6 komentáře

  1. Díky moc za tento rozhovor.
    O problematice autorských práv se v souvislosti s podnikáním moc nepíše. Spíš se řeší jen ochrané známky nebo patenty. A nebo neplatiči.
    Dobře napsaná smlouva nebo aspoň objednávka je základ.
    A je pravda, že se to u drobných zakázek moc neřeší…
    Problém je, že se začne hrát se slovíčky a pak může být smlouva nakonec k ničemu. A u zakázky za pár tisíc zase není prostor pro kontrolu od právníka.
    Byla by možnost nějaké vzorové jednoduché smlouvy?
    Aby to zákazníka nevyděsilo a přitom splnilo podmínky pro uplatnění Autorského zákona. Případně, co by vypracovaní takové jednoduchého vzoru stálo?
    A nestačí jen napsat to na fakkturu, že je účtován honorář podle AZ?

    Díky a hezký den.

  2. „Když sdělíš, že jsi skutečně fotožurnalista, třeba to i dokážeš průkazem redakce, neměl bys mít problém. Ale pokud ten člověk opravdu trvá na tom, abys jej nefotil – třeba proto, aby jej manželka neviděla v novinách s jinou ženou – měl bys to respektovat, protože by ses mohl vystavit soudním tahanicím. Není mnoho fotografií, které by stály za takové úsilí. V drtivé většině případů je lepší se slušně omluvit, sklopit foťák a odejít.“

    Děkujeme za rady, jakým způsobem by měl novinář provozovat autocenzuru. Díky! :D

  3. Pokud může novinář vydělávat na fotkách bez souhlasu fotografovaných, pokud může kdokoliv prodat fotku, na které jsou i obyčejní lidé (nejen celebrity) do novin nebo prodat fotku, na které jsou i obyčejní lidé, do fotobanky k redakčním účelům… nevidím důvod, aby musel mít umělec souhlas modelky s tím, že svoji uměleckou fotku prodá za velké peníze například arabskému šejkovi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *