Rozhovor: Ester Havlová, šťastná jako blecha

Jestliže se v českém prostředí bavíme o fotografování architektury, pak v této souvislosti nutně musí padnout jméno Ester Havlová. Není specialistkou na konkrétní architektonický styl, ale jak sama říká, nejvíce ji baví moderní stavby.

Kavárna pražské Leica Gallery je místo pro rozhovor jako stvořené a Ester Havlová v sobě fotografku architektury nezapře, ani kdyby chtěla. Když jsme se po skončení rozhovoru šli společně podívat na výstavu Andrease Bitesnicha, s úsměvem mě upozornila na kácející se linie u fotografie Brooklynský most. „Tady bych to srovnala. Tahá mě to za oči.“

Čím jste chtěla být, než jste se stala fotografkou architektury?

Za minulého režimu jsem se i já musela rozhodovat už ve třinácti letech, čím budu, což nebylo lehké. Po rodičích jsem zdědila výtvarné nadání, a tak nejlepší volbou bylo zkusit nějakou výtvarnou školu. A teď jakou… Táta mě už v dětství učil fotit a učil mě to na architektuře. Tak jsem se naučila používat světlo, kontrast, rytmus… Je to strašné, ale moje nejstarší fotky architektury vznikly před 35 lety. Přihláška na Střední průmyslovou školu grafickou, obor užitá fotografie, se musela dát už v sedmé třídě. Vyšlo to! Čím jsem chtěla být před tím, si už vážně nepamatuji.

Technika byla v té době docela drahá a výběr skoro žádný…

Neměla jsem vlastní foťák, jenom tátův Pentacon Six a k tomu tři objektivy. Ve škole jsme si fotoaparáty půjčovali. Na škole jsem ještě vůbec nevěděla, že se budu jednou fotografováním živit. Pak mě to začalo hodně bavit, bylo to pro mě inspirativní. Chtěla jsem jít na FAMU, ale v osmnácti jsem neměla žádný volný cyklus fotek, před kterým by si oni sedli na zadek, ani pocit, že jim mám co říct. Tak jsem tři roky pracovala, naštěstí jako fotografka, z toho jeden rok v Národním divadle, a až pak jsem se na FAMU dostala. Ale ani tam jsem ještě neměla vlastní fotoaparát. Ten jsem si pořídila až ke konci studia.

Torre Agbar v Barceloně, Jean Nouvel; 2000–2005, Foto: Ester Havlová
Torre Agbar v Barceloně, Jean Nouvel; 2000–2005, Foto: Ester Havlová
Dnes je obecně móda dělat z nectností umění – kácející se linie nikoho nezajímají, přidá se vinětace a šum… Ale u vašich snímků je všechno technicky perfektní.

Vycházím ze základních principů platných ve fotografii odjakživa a důsledně se je snažím respektovat. Vyhovuje mi to a cítím, že je to tak správné. Nerozlišuji příliš mezi svou tvorbou a prací na zakázku, ale samozřejmě u fotografování architektury na zakázku musím dbát na to, abych architektuře neublížila. Já ráda spolupracuji s architekty a vždycky chci architekturu ukázat v tom nejlepším světle.
Samozřejmě ale můžete s architekturou pracovat zcela svobodně a použít ji jako nástroj k vytvoření vlastní kreace. Oba přístupy jsou možné, a já se nezříkám ani jednoho. Hodně důležité ale je, že k tomu musím přistupovat zodpovědně jako v „analogové“ době. Mnoho fotografů se nechává unášet tím, co dnešní technika nabízí. Taky se mi to zpočátku stalo. Když jsem si donesla první digitální zrcadlovku a šla s ní fotit dům (dokonce bez stativu), přinesla jsem 150 naprosto banálních fotek. Byla jsem uchvácená, jak to šlo všechno rychle, a doma jsem to pak všechno vymazala. Bylo to úplně k ničemu.

Bylo to vlivem průpravy filmem?

Jsem přesvědčená, že ano. Dobře upravit fotky, když neznáte princip kipování a netušíte jak to všechno funguje, je téměř nemožné. Není možné například narovnávat bezmyšlenkovitě svislice pomocí softwaru bez znalosti proporcí stavby, jinak dojde k její deformaci. Na dobrých školách se tohle ještě učí. Měla jsem přednášku na grafické škole (kde jsem před dvaceti lety studovala) a zajímalo mě, jak to tam dneska chodí. Potěšilo mě, že se stále učí základy analogové fotografie, a pracují s velkými formáty, i když v praxi používají už jen digitální technologii. Problém dneška je, že fotografem může být každý. Koupí si dražší fotoaparát, Photoshop a je „king“. To je úpadek řemesla.

Arcidiecézní muzeum v Olomouci, HŠH architekti; 1998–2006, Foto: Ester Havlová
Arcidiecézní muzeum v Olomouci, HŠH architekti; 1998–2006, Foto: Ester Havlová
Předpokládám, že fotografujete do RAWu?

Abych se přiznala, nejsem moc technicky zdatný člověk. Dokonce jsem byla přesvědčená, že budu klasicky fotografovat po celý život. Přesto jsem se v roce 2004 začala o digitální technologii trochu zajímat a nejméně rok jsem fotila souběžně na filmy i digitálně. Zkoušela jsem, jestli mi to půjde. Digitálně jsem naostro začala, až když jsem si byla jistá, že umím dosáhnut stejného výsledku. A k tomu je fotografování do RAWu určitě nejlepší cestou. Nekomprimovaný formát má maximum dat, takže RAW jednoznačně ano.

U fotografky architektury očekávám trvale nasazený shift&tilt objektiv…

Budete se možná divit, ale já jej vůbec nepoužívám. Jeden jsem kdysi zkoušela, ale neoslovil mě ani kvalitou a už vůbec ne poměrem cena/výkon.

Kácející se linie tedy srovnáváte dodatečně v počítači?

Ano, ve Photoshopu.

A šplháte po žebříku a podobně?

Jak to jde, pomáhám si všemi způsoby. Nemám problém s výškami, lezu na lešení, jezdím stavebními výtahy.

Když budete fotografovat například Tančící dům, budete všechny ty dráty a tramvajové troleje retušovat?

Nejspíš ne všechny, to záleží na konkrétním záběru. Já jsem Tančící dům fotografovala a nakonec to s těmi dráty nebylo tak hrozné. Větší oříšek byl kubistický palác Diamant na rohu Spálené a Lazarské. Nejen, že tam jde špatně světlo, ale celou fasádu zakrývá síť tramvajového vedení. S dráty se nedá nic dělat, když je jich moc. Ale když fotografuji detail a jde přes něj třeba jeden drát, tak je to škoda ho nevyretušovat. Mou prioritou je, aby byly fotky hezké, výtvarné. Nedělám dokument, abych zachovala autenticitu.
Retušovat se ale dá jen do určité míry. Pro mě je například nepřípustné úplně odstranit z architektury třeba komín, pokud ho nedokážu skrýt výběrem místa záběru.

Hřbitov rodiny Brion-Vega v San Vito, Carlo Scarpa; 1969–1978, Foto: Ester Havlová
Hřbitov rodiny Brion-Vega v San Vito, Carlo Scarpa; 1969–1978, Foto: Ester Havlová
Nechybí vašim zadavatelům rozlišení, když váš Nikon D2X má „jen“ 12 megapixelů?

Ne, nechybí. Klienti chtějí většinou maximálně A3, proto jim rozlišení stačí. Když jsem ale připravovala před dvěma lety svou výstavu a fotografie měly formát kolem 80 × 60 cm, bylo poměrně složité připravit podklady pro tisk z tolika různých zdrojů (diapozitivy 9 × 12 cm, Nikon D2X a 6Mpx Nikon D100) tak, aby to nebylo poznat. Jsem přesvědčená, že to poznat není.

U exteriérové fotografie jste závislá na počasí. Jste ochotna vracet se na některá místa, když počasí zrovna nevyjde?

No ono to ani jinak nejde. S trochou nadsázky, k vlastnostem dobrého fotografa architektury patří i schopnost předpovídat počasí.

Používáte nějaké pomůcky k tomu, abyste zjistila, kudy putuje slunce?

Ano, mám ještě ze školy takový papírový graf se škálou podle měsíců a hodin. Ten jsem si vždycky přikládala na mapu a pomocí dvou pravítek dávala dohromady, kudy jde slunce. Teď jsem od kamaráda dostala odkaz na stránku www.suncalc.net, kde to zjistíte pohodlněji. Jednoduše zadáte požadovanou lokalitu a datum a pak už si jen posouváte ukazatelem času. Poloha slunce se přehledně graficky zobrazuje nad mapou.
Ale když fotíte ve městě, je to složitější, protože nikdy nevíte, jestli vám někde nebude stínit dům nebo jiný objekt. Obecně nejhezčí počasí na focení architektury je jaro a podzim, kdy je ale sluníčko nízko.

Používáte při fotografování interiérů blesky?

Nikdy jsem se s flešema nenaučila pracovat, používám halogenové lampy. Dřív to bylo problematické. Většinu interiérů jsem fotografovala na film na umělé světlo – buďto večer, nebo se zataženými roletami. Když se míchalo denní světlo s umělým, tak jsem různě filtrovala, aby záběry působily přirozeně. Žárovky se obalovaly modrými filtry – to nás učil docent Pavel Štěcha.
Dnes svítím čím dál méně. Barvy se dají dobře korigovat v počítači. Někde je přesto potřeba něco přisvítit. Světelný park se bohužel nezdigitalizoval.

Hotel Besídka ve Slavonicích, Roman Koucký architektonická kancelář; 2003–2005, Foto: Ester Havlová
Hotel Besídka ve Slavonicích, Roman Koucký architektonická kancelář; 2003–2005, Foto: Ester Havlová
Kdo jsou vlastně klienti fotografky architektury?

Především architekti, kteří potřebují dokumentaci. Důvodů je mnoho, proč se fotí domy, především proto, že je nikam neodnesete. Tudíž se musí nafotit, aby se mohly ukázat širému světu. Pak i z toho důvodu, že je architekt potřebuje do svého portfolia.
Oslovují mě i časopisy o architektuře, ale to je minimální procento. Další klienti jsou teoretici a kunsthistorici, se kterými dělám často knížky o architektuře. To je práce, která mě hodně baví. Je to trochu složitější focení – když jdete fotit nový dům, krásný, čistý, připravený k focení – to jsou ideální podmínky. Ale pak máte nafotit staré domy, kde nic nefunguje, nemáte umytá okna, přijede náklaďák, jsou tam dráty, dopravní značky…

Máte od zadavatelů tvůrčí volnost?

Mám i nemám, ale hlavně někdy ani úplně nechci. Představte si, že architekt dva roky dům kreslí, zná každý detail. Má tedy docela jasnou představu o tom, jak by měly vypadat i fotografie, které ho budou reprezentovat. Je rozdíl mezi poučeným a nepoučeným architektem. Ten poučený ví, co chce, ukáže mi svoje obrázky, řekne „Vím, co chci, ale mně se to tam nevejde, vyfoť mi to pořádně.“ V začátcích bylo podstatné, abych znala jejich požadavky. V tom mi také pomáhali kunsthistorici, protože u domů zdůraznili, čeho si mám všímat. Dneska už to sice vím, ale když přijdu k zajímavému domu, vždycky chci, aby tam architekt byl a ještě mi k tomu něco řekl.

Téměř nikdy se na vašich fotografiích nevyskytují lidé. „Já nerada fotografuju lidi“, řekla jste v jednom televizním pořadu.

To je pravda. Ani v divadle mě nezajímali tolik samotní herci, jako obrazy, které tam vytvářeli. Když to pak chtěl někdo korigovat, tak mě to nebavilo. Domy korigovat nechtějí, nenadávají mi, že se neusmívají.

Miliony fotografů ale zaznamenávají jenom lidi, vytvářejí portréty, akty…

To jsou fotografové, kteří umějí s lidmi lépe komunikovat. Například Jan Saudek nedovede vyfotit neznámého člověka, nejdřív s ním musí navázat komunikaci a souznít s ním. U domů je to jiné – tam je ten vztah pouze z mé stany. Občas po mně architekti chtějí, abych jim nafotila portréty, jsou to kamarádi a to může fungovat, protože se známe. Přesto se toho vždycky děsím, když mi říkají, že potřebují portrétní fotku z kanceláře. Nemám pro to cit, nikdy jsem nemohla fotit například módu.

Před časem jste také hodně fotila divadlo. Věnujete se tomu ještě dnes?

Ráda do divadla chodím, ale už ho nefotím. Není poptávka po tom, jak bych chtěla k fotografování přistupovat já. Navíc na takovou práci ani divadla nemají finance. Potřebují, aby tam člověk přišel a nafotil představení během posledních dvou, tří zkoušek. Ale z inscenace musí zbýt na fotografiích nějaká nálada. Není možné přijít, vidět hru poprvé, udělat pár fotek, přijít druhý den, dodělat a konec. Asi je to tím, jak nás to na škole učil prof. Krejčí: že je nutné tam dva měsíce s herci prosedět, od čtené zkoušky až do premiéry, a že režisér má být ten, kdo si vybírá fotografa k inscenaci.
Pak se nemůže stát, jako se stalo mně, že jsem dělala Kočičí hru na Vinohradech s Jiřinou Bohdalovou a byla to tragédie. Nikdo mi neřekl, co ode mě chtějí. Jen „přijďte a vyfoťte nám to“. Udělala jsem to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a režisér mi to hodil na hlavu, že jsem jim Bohdalovou degradovala, protože on tam chce vidět její rozzářené usměvavé oči. A přitom ona je v té hře zoufalá ženská. Tam mi došlo, že režisér si musí vybrat fotografa, stejně jako kostyméra nebo scénografa, jinak je to špatně.

Z cyklu Rezidua, Foto: Ester Havlová
Z cyklu Rezidua, Foto: Ester Havlová
Na vašich webových stránkách máte také cyklus Rezidua, který tak trochu připomíná streetfoto.

Je to zatím takový cyklus-necyklus. To, co mi mimochodem někdy vzniklo, není to cílené. Dost často tyhle fotografie vznikají během jiné práce. Jela jsem například do Benátek na architektonické bienále a přistupovala jsem k focení tak, jako bych fotila domy, přestože se mi tam hemžili lidi. Nechala jsem na sebe jen působit tu atmosféru a pár kousků se vylouplo. Je sice na nich vždycky člověk, ale není konkrétní a není to o něm. Situace si nevymýšlím spíš využívám nějaké nálady. Takové fotky mě baví, dělám si je tak nějak pro sebe.
To mně připomíná, že lidi občas v architektuře fotografuji, třeba v interiérech. U slavné vily v Berouně od HŠH, kterou jsme fotili několik let, v různých ročních obdobích, nezabydlenou, zabydlenou, jsme nechali obyvatele domu interiérem proudit, a když mi to v nějakém okamžiku přišlo správné, tak jsem je zastavila a vyfotila.

Loni jste dostala první cenu Czech Grand Designu za monografii o Josefu Gočárovi, a k tomu za mapu pražského metra. To je značně rozdílná práce.

V nominacích na tuto cenu se to zvláštně mísí, volná tvorba, zakázková tvorba. Že padla Akademii do oka moje kniha, to chápu, protože byla medializovaná. A k tomu ta cena za mapu metra. Udělalo mi to velkou radost. Kamarád František Staněk, zakladatel pražských galerií Kubista a Futurista, dostal kdysi nápad udělat průvodce po pražských architektonických stylech formou mapy. Pár jsme jich společně vytvořili a pak přišlo 35. výročí otevření pražského metra. Dopravní podnik neudělal pro propagaci téměř nic, přestože jsme ho oslovili ke spolupráci. František se tedy rozhodl, že fotografickou mapu architektury pražského metra vydá sám. Pozval ke spolupráci ještě kunsthistoričku Radku Sedlákovou, aby ke stanicím metra něco napsala, a společně jsem vytvořili mapu s brožurou, kde jsou nejzajímavější stanice metra i důležité stavby v jejich okolí.

V jakém domě vy sama bydlíte?

V secesním domě. Dvacet let jsem bydlela v Pařížské ulici, kde jsem se narodila. Pak jsem se vdala a odstěhovala na sídliště a byla jsem smutná, že nedokážu svým dětem dopřát podobnou atmosféru bydlení, jako jsem měla já. Teď už jsem zase svobodná zpátky v centru. Šťastná jak blecha.

  Ester Havlová
Ester Havlová. Foto Pavel Fiedler
Ester Havlová. Foto Pavel Fiedler
Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou, obor užitá fotografie, a posléze katedru umělecké fotografie FAMU (doc. Pavel Štecha, doc. Jaroslav Krejčí, doc. Miroslav Vojtěchovský). Od roku 1993 je fotografkou na volné noze.
Ester Havlová je držitelkou mnoha ocenění, z nichž jedno z nejvýznamnějších je cena Czech Grand Design 2010 v kategorii Fotograf roku za autorský podíl na monografii Josef Gočár a za mapu pražského metra.
Ester Havlová v současné době fotografuje Nikonem D2X a používá objektivy Nikkor 12–24 mm, 35–70 mm a 70–300 mm.
Fotografie Ester Havlové

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

3 komentáře

  1. Jsem fotograf vody. Architekturu dělám jen tu a tam, když mne něco osloví. Ukázka tvorby Ester Havlové mne oslovila. Velmi. Ester hledá při focení to co já i když z jiného úhlu. Příběhy i dění života. VU.

  2. Veľmi zaujímavý článok. Po dočítaní som si čo to dohľadal na internete a tvorba pani Ester ma veľmi oslovila. Je to tak silné, inšpirujúce a emotívne. Prekvapilo ma aj fotovybavenie, ktoré autorka používa. Ale ono je to tak, že ak človek vie ako s technikou (fotoaparátom) správne pracovať postačí mu v úvodzovkách priemerné vybavenie. Ja som si bol skoro istý, že fotografovia kt. sa živia fotografovaním architektúry používajú Tilt-Shift objektívy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Naše oznámení o ochraně soukromí se změnilo

Zlepšujeme naši správu uživatelských údajů v rámci Evropy. Od této chvíle budou naše e-maily odesílány a údaje zákazníků ukládány a spravovány centrálně společností Nikon Europe BV v Nizozemsku. Tato změna nám umožní spravovat údaje zákazníků účinněji a bezpečněji.

Aktualizovanou verzi oznámení o ochraně soukromí si můžete přečíst zde.

Den s Nikonem
Nikon škola
Nikon servis CZ
Nikon servis SK