Už docela dlouho jsme se na Nikonblogu nevěnovali videu, a kdy je nejlepší čas, trochu si zase osvěžit znalosti a prozradit nějaký ten fígl? Ano, v létě samozřejmě – v čase dovolených, cestování, poznávání nových krajů – zkrátka v době, kdy i ten největší ignorant videa neodolá a alespoň pár minut pohyblivých obrázků se zvukem pořídí.
Nyní se budeme věnovat takříkajíc „jednoduchému videu“ s maximálním – ale efektivním – využitím automatických funkcí. Čili podobně, jako byste video natáčeli amatérským kamkordérem nebo videokamerou v automatickém režimu. Zatímco DSLR, které sice poskytují špičkovou kvalitu obrazu i ve videu, se pro jeho natáčení používají víceméně „filmovým způsobem“, a téměř žádný prostor pro ono „jednoduché video“ uživateli neposkytují, mnohem větší možnosti v tomto ohledu poskytují Nikony 1. Tento článek tedy bude věnován snadnému natáčení videa pomocí Nikonů 1.
Ostří sám a spolehlivě
Zůstaneme-li při porovnání možností se zrcadlovkami, pak u těch je zatím ve videu téměř nepoužitelný kontinuální autofokus. Pro smysluplnou práci je třeba ostřit manuálně, k tomu mít přídavné pomůcky typu externího hledáčku nebo zvětšovací očnice na hledáček, ideálně pak ještě tzv. follow focus, zkrátka a dobře, bez detailnějšího rozebírání, nic pro náš účel.
Nikony řady 1 jsou ale z pohledu průběžného zaostřování takříkajíc „někde jinde“ – naštěstí na té správnější straně barikády. Není třeba mít obavy ani o spolehlivost, ani o rychlost a už vůbec ne o rušení zvukové složky záznamu hlukem AF motorku.
Takže rychlá rada číslo jedna: Zapněte si zaostřovací režim na AF-F a Režim činnosti zaostřovacích polí nechte na automatické volbě.
Jen pozor, v tomto módu bude fotoaparát automaticky ostřit na objekty, které mu budou nejblíže. Tomu je potřeba přizpůsobit scénu nebo kompozici záběru. Budete-li chtít například natočit panorama krajiny přes větrem rozevláté traviny v popředí, aparát bude velmi pravděpodobně trvat na zaostření trávy, což se vám asi moc líbit nebude. V takovém a podobných případech holt budete muset sáhnout po manuálním zaostření.
Stabilizaci vypněte…Nebo nechte zapnutou, ale vyhněte se rychlému švenkování a vůbec prudkým pohybům kamerou. Stabilizace totiž v takových případech nestíhá (spíše nemá tak velkou výchylku) a obraz ve směru pohybu „poskakuje“. Ostatně přečtěte si rozhovor s profesionálním kameramanem Pavlem Otevřelem, který v něm kromě jiného hovoří právě také o (ne)používání optického stabilizátoru ve videu. A já dodávám ještě jednu radu: Pořiďte si místo stabilizace monopod… Nemusí to být tento profesionální model (byť je skutečně skvělý), pro malé Nikony 1 stačí obyčejná teleskopická „tyčka“. Uvidíte sami, že jakmile monopod pro natáčení videa vyzkoušíte, už jej nebudete chtít odložit. |
O zvuk navíc
Zaostřování tedy máme vyřešeno, nyní uděláme takzvaný „úkrok stranou“ a budeme se krátce věnovat zvuku. Nemáte-li zrovna model Nikon 1 V1 nebo V2, které umožňují nasazení externího mikrofonu s tzv. wind screenem nebo „mrtvou kočkou“ (viz náš článek) – tedy prostředky pro potlačení rušení zvuku větrem – pravděpodobně již při mírném vánku bude zvuk ve videu nepříjemně rušen známým „chrastěním“.
Takříkajíc systémová podpora zde bohužel neexistuje – funkce Redukce hluku větru, kterou najdete v menu, spíš nefunguje než ano, co si tedy počít? Rada, která může znít i hloupě, nicméně funguje, zní: Stoupněte si do závětří. Samozřejmě pokud to jde… Máte-li však možnost změnit stanoviště (vím, že to mnohdy také nejde) a ukrýt se za roh domu, do závětří zastávky MHD, za strom, kvalitě zvuku to velmi pomůže.
Pak je ještě jedno řešení – vyrobit si deadcat, malou „mrtvou kočku“ – vlastně vzhledem ke dvojici stereofonních mikrofonů dvě kočičky – které se přidělávají na tělo fotoaparátu na suchý zip. Návodů najdete na internetu několik, zde přinášíme jeden z nich (v angličtině).
Pro „šťouraly“ jen ještě dodávám, že zvuk lze samozřejmě nahrávat i externě, například některým z cenově dostupných rekordérů, které lze běžně opatřit protivětrnou ochranou (a co si budeme nalhávat – kromě toho mají také lepší kvalitu zvuku), a poté jej spojit s obrazovou složkou videa ve střižně. Ano, také to tak dělám. Nicméně v úvodu byla řeč o tom, že nyní se budeme věnovat jednoduchému natáčení videa…
Vždy napevno
A jsme u expozice. Ta je ve videu stejně důležitá jako ve fotografii, možná ještě klíčovější. Fotím-li do RAWu (a to taky dělám), mohu s expozicí do jisté míry hýbat i dodatečně po pořízení snímku – to každý fotograf ví. S videem je to ale jako s JPEGem – máte-li podexponované části obrazu, v počítači z nich kresbu dodatečně nevydolujete ani náhodou.
Zásadní rada zní: Mějte vždy pevnou clonu. Jakmile totiž dáte fotoaparátu volnost nastavovat clonu automaticky (čili v režimech P nebo S), nevyhne se váš videozáznam známému blikání při změně clony. Ani Nikony jedničky, resp. jejich objektivy, ještě neumějí ovládat clonu tak plynule, aby její změna ve videu byla pozvolná, nikoliv skoková.
Takže clonu zafixovat! Neboli použít režim A, případně také M. Ale s manuálem se už zase ztrácíme od jednoduchosti, berme tedy za vděk režimem A – prioritou clony. Podívejte se nyní na kratičké video, které ukazuje rozdíl mezi fixní a automatickou clonou. Zmíněného blikání si nelze nevšimnout.
Je jasné, že v případě pevné clony bude aparát „dohánět“ správnou expozici časem (ve hře je ještě ISO, ale o tom až dále). Nyní opravdu už jen pro informaci – zvláště v „přebytku světla“ – tedy například v počasí, jaké aktuálně vládne, budou časy elektronické závěrky velmi krátké a dokonce budete muset clonit i více, než byste třeba chtěli. Tomu zamezíte jedině použitím neutrálně šedého filtru (v nouzi postačí i vhodně natočený „polarizák“). No a co se týká vlivu časů závěrky na video, o tom jsme už také na Nikonblogu psali.
Pozor na zoomování!Zůstaneme-li ještě u zmíněné pevné clony, pak je třeba vědět, že její otvor se mění také při zoomování. Ano, i když jste ve clonové prioritě nebo manuálu… Rada je jednoduchá – neměňte ohnisko uprostřed záběru – natáčejte raději kratší sekvence s pevně nastaveným úhlem zobrazení nežli jeden dlouhý záběr „proložený“ několika změnami ohniska. Budete se možná divit, ale vaše video díky tomu bude působit mnohem profesionálněji… |
Finta k nezaplacení
Ještě nám zbývá vyřešit, co s citlivostí ISO? Natáčíte-li v podmínkách, kde se jas scény příliš nemění, je samozřejmě ideální nastavit citlivost ručně na nejnižší ISO, které bude danému osvětlení a zaclonění vyhovovat. Pokud se ale intenzita světla v jedné scéně proměňuje zásadněji, mohli byste se dostat do problémů s rozsahem časů. Zkrátka že to na jednu clonu „nedáte“. Ale protože jsme řekli, že s clonou během záběru hýbat nechceme, jak si pomůžeme? Automatickým ISO!
Ano přátelé, tohle je ta finta, kterou u DSLR nepoužijete, kdežto u Nikonů 1 ano. Prostě proto, že „jedničky“ na rozdíl od zrcadlovek umožňují nastavit v režimu videa automatickou citlivost. Ta je stejně jako expoziční čas otázkou elektroniky, nikoliv mechanickou záležitostí jako je clona, a tudíž ani při jejím automatickém ovládání nedochází ke skokovým změnám expozice.
Půjdeme-li do menšího extrému, pak můžete mít dokonce nastavený expoziční režim M, plný manuál, díky kterému budete mít pod kontrolou i vliv času na vzhled videa (opakuji – článek je zde) a osvit bude řízen pouze pomocí automatiky ISO.
Samozřejmě, je zde hrozba nárůstu šumu v obrazu při vyšších hodnotách citlivosti. To už ale skutečně záleží na vás a na konkrétních natáčecích podmínkách. Rozsah automatického ISO se dá nastavit jak velký, tak jen v malém rozmezí, to ale uživatelé Nikonů 1 jistě vědí.
Kdybych to tedy měl shrnout do jedné věty, zněla by: V neměnných nebo málo se měnících světelných podmínkách nastavte prioritu clony a pevné ISO, ve složitém osvětlení pak prioritu clony ponechte, ale citlivost dejte automatickou ve vhodně zvoleném rozmezí mezních hodnot.
Drobnosti na závěr
Ne, že bych to chtěl zbytečně natahovat, neřkuli „zesložiťovat“, ale video je už ze svého principu náročnější než statická fotografie (bez zvuku), takže na konec si ještě proberme pár nikoliv nevýznamných detailů.
Byla-li teď řeč o citlivosti, pak pokud nepracujete se skutečně vysokými hodnotami (od ISO 1 600 výš), vypněte redukci šumu. Obraz bude ve velkých jednolitých plochách a v jemných texturách „klidnější“.
Také je třeba věnovat pár řádků vyvážení bílé. Snažte se nemít nastavenou automatiku – mohla by se totiž v průběhu jednoho záběru měnit barevnost – a to jistě nechcete. Na sluníčku a v podmínkách, u kterých chcete zachovat korektní barevnost scény (typicky západ či východ slunce) nastavte „sluníčko“, ostatní předvolby používejte podle jejich označení, a tam, kde to nejde, kalibrujte vyvážení bílé na středně šedou plochu.
Úplně poslední rady se týkají Picture Control, čili nastavení obrazu z pohledu jasu, kontrastu, doostření atd., které má u videa – opět kvůli absenci RAWu – podobně jako správná expozice větší význam než u focení. Podotýkám, že zde je třeba rozlišovat mezi modely Nikonu 1. Starší, vlastně první modely typu J1, J2 nebo V1 měly trochu měkčí obraz, takže u nich je dobré v nastavení Picture Control trochu přidat na ostrosti. Já jsem také zároveň vždy o stupeň snižoval kontrast a občas i saturaci.
Něco jiného jsou nejnovější modely bez AA filtru před snímačem, které poskytují krásně ostré video a ani na ostatní charakteristiku obrazu není třeba – nemáte-li speciální požadavky – zbytečně sahat. Pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo je snad jen černobílý režim, který se díky Picture Control dá hezky vyladit podle aktuálních požadavků. Pracujte ale kromě „barevných filtrů“ také s kontrastem a jasem – samotné filtry podávají nepříliš odlišné výsledky.
