„Když černobílá fotka nemá obsah, tak se na to koukat nedá.“ Rozhovor s Honzou Jirkovským o street fotografii, reportáži a dokumentu

Honza Jirkovský je bezpochyby jednou z nejvýraznějších tváří současné české street fotografie a jeho tvorba výrazně přesahuje i do reportáže a dokumentu. Jeho fotografie sleduji už delší dobu, a nevím proč mně tak dlouho trvalo, než jsem jej oslovil s prosbou o rozhovor pro Nikonblog. Nicméně když jsem si na Honzově facebookovém profilu přečetl, že obdivuje tvorbu Františka Dostála, fotografa, kterého já považuji za jednoho z historicky nejlepších „fotografů ulice“ u nás, bylo to jasné. A to jsem ještě netušil, že „Frantu“ zná mnoho let osobně.

Honzo, já o tobě vím, že jsi fotograf amatér, i když v tom nejlepším slova smyslu. Vím také, že pracuješ ve dvousměnném provozu. Ale když se podívám na množství výborných fotek, které zveřejňuješ, tak mám nutně pocit, že nic jiného už nemůžeš stihnout.
„Vzal bych to raději postupně. Fotil jsem už před dlouhými lety, pak se nám narodily děti, a fotografie šla trochu stranou. To jsem ještě pracoval na jednu směnu. Pak se to ale změnilo, přišel dvousměnný provoz, a já jsem zjistil, že mám volné dopoledne. Děti ve škole, takže jsem si vzpomněl zase na focení. Starou Dé stovku jsem vyměnil za Nikon D7100 a úplně jsem tomu propadl. V té době jsem měl spoustu koníčků, ty jsem hodil za hlavu, a věnuju se jenom focení. Když mám čas, tak jenom fotím, a když nefotím, tak přemýšlím o fotce, o ničem jiném.“

Jestli tomu dobře rozumím, tak tedy fotíš od dětství.
„To ne, já nejsem to dítě, kterému táta koupil foťák. Až někdy v pubertě mě začaly fotky hodně bavit, chodil jsem na výstavy, ale ještě jsem nepřemýšlel, že bych sám fotil. Pak jsem chodil jednu dobu s jednou holkou, která se zbláznila do focení, takže jsem ji v tom podporoval. No a jak to v životě bývá, vztah skončil, a já jsem si řekl, že tedy budu fotit sám. Začal jsem cvakat na film, chodil jsem do fotoklubu, což mi hodně pomohlo, protože se bavíme o době, kdy nebyl internet, a jediný kontakt s fotografy byl jedině přes fotoklub. Pak jsem měl asi pětiletou pauzu s těmi dětmi a teď už fotím pořád :-)

Hned na začátku jsi začal fotit street foto nebo reportáž, čili to, co tě charakterizuje teď? Nebo sis prošel takovým tím klasickým hledáním od krajinek a dalších žánrů?
„Tak nějak napůl. Je pravda, že jsem začínal jakousi krajinou, ale spíš městskou krajinou, fotil jsem pražská zákoutí, lidi minimálně. Po té pauze s dětmi jsem, sice v domnění, že navážu na to, co jsem fotil dřív, najednou vyfotil nějaké lidi na ulici. A hned jsem věděl, že tohle chci fotit. Dlouho jsem tak dělal jenom street fotku. Ona má totiž jednu výhodu – na ulici se pořád něco děje. Nemusíš přemýšlet, co bys tak mohl fotit. Vždycky se něco objeví samo. 

V poslední době se ale od streetu začínám trochu odklánět – i když nemůžu říct, že by mě to pořád nebavilo – a zaměřuju se víc na reportáž nebo i dokument. Mám nějaká dlouhodobá témata, a to mě hodně baví. Pražští Otužilci, Centrum sociálních služeb Tloskov, focení lidí s trestní minulostí pro neziskovou organizaci Rubikon, nebo Sokol Libeň…“

Na to jsem se tě chtěl samozřejmě taky zeptat. Ty jsi v loňském roce vyhrál 3. místo v Kategorii každodenní život na Czech Press Photo s fotografií Canisterapie v Domově Kněžny Emmy z domova pro seniory v Neratovicích, plus za stejnou fotografii také Cenu dětí. A letos jsi zvítězil v soutěži Život s handicapem v Praze se sérií fotografií z Centra sociálních služeb Tloskov. Což jasně ukazuje, že sociální témata jsou ti vlastní.
„Mě sociální témata zajímají, baví mě, když ta fotka má nějaký přesah, že díky ní třeba i můžu někomu pomoct. Poměrně často se mi stává, že fotografie, kterou při těchto projektech vyfotím dostane ještě nějakou přidanou hodnotu. Naposledy, když jsem udělal sérii fotek pro neziskovou organizaci Rubikon, která se snaží pomoci lidem s trestní minulostí navrátit do běžného života. Pár fotografií, kde pán pracuje v komunitní zahradě, natolik zaujalo grantovou komisi, že se rozhodla podpořit v této činnosti další lidi. Nebo, když jedné známé onemocněla fenka a já si v tu chvíli vzpomněl na canisterapii. Při ní pomáhají psi lidem a já jsem se to pokusil otočit. Na základě vybrané fotky nakonec lidé pomohli té fence. Taky fotografování  psích osudů v útulcích pomáhá jejich umístění k novým lidem, nebo podpoře činnosti těchto zařízení. “

Byl bych strašně nerad, aby to, co teď napíšu vyznělo nějak hloupě. Ale přesto. Už jsme řekli, že ty jsi amatér, a já vím, že ani tyto aktivity si nenecháš zaplatit. V době, kdy spousta fotografů má málem každé stisknutí spouště zpoplatněné, v tom já vidím obrovský kus pokory. Zejména pokud se to týká tak citlivých témat, která ty fotíš.
„No…, ono to v podstatě zadarmo není. Díky tomu, že tyto věci fotím, se dostanu do míst, kam se běžný člověk nedostane, mně osobně to neuvěřitelně rozšiřuje obzory. Mám jenom jedinou podmínku – že to, co vyfotím, můžu i zveřejnit. A že fotky budou černobílé. Ale rozhodně to neberu tak, že je to zadarmo. Vždycky mi to něco dá, posouvá mě to dál. Neumím si představit, že bych to fotil komerčně. Jenom takto mám tu správnou svobodu k focení.“

Ty jsi ale navíc taky českým fotografickým reprezentantem!
„Jsem :-) Asociace profesionálních fotografů každoročně sestavuje český národní tým na soutěž World Photographic Cup 2021. Taková fotografická olympiáda, největší týmová soutěž. No a pustili tam i amatérské fotografy, protože já jaksi z principu nejsem členem Asociace profesionálních fotografů. Tak jsem tam poslal fotku, prošel jsem tím sítem a vybrali mě do týmu pro kategorii Reportážní fotografie.“

S jakou fotkou soutěžíš a kdy budeme znát výsledky?
„Poslal jsem tam jednu z fotografií Pražských Otužilců, tudíž soutěžím s ní. Někdy v lednu se bude, myslím, že v USA, vyhlašovat semifinále, a na jaře pak v Římě finále. Bodovat může jak celý tým, tak i jednotlivci. Tak uvidíme.“

Chápu to správně, že jsi soutěživý fotograf?
„Úplně moc ne. Pár soutěží jsem obeslal, ale mám s tím trochu problém. Ne, že by mi vadilo, když nevyhraju, s tím se smířím. Někdy se prostě neztotožním s tím, co boduje. Ale to je asi normální :-)“

V úvodu k našemu rozhovoru píšu o Františku Dostálovi, coby fotografovi, který nás oba velmi inspiruje a jehož tvorbu oba obdivujeme. Co tobě se na fotkách „starého pána“ nejvíc líbí?
„Já to zase vezmu trochu zeširoka :-) Když jsem začal fotit a chodit do fotoklubu Nekázanka, tak tam chodil i Franta Dostál. Takže ho znám osobně už přes dvacet let.“ 

Tak to ti úplně nepokrytě závidím!
„Já tě s ním seznámím. Co mě na jeho tvorbě baví? Jednak ten jeho humor. Já sám mám rád humor ve fotografii, i když vím, jak těžké je s ním pracovat, aby to nevypadalo strojeně. Jsem si vědom toho, že svůj podíl na humoru ve Frantových fotkám má i to, že jsou to snímky z minula. Dnes už se lidi na ulici tak absurdně nechovají. Ale to je přesně to, co mě fascinuje na pouliční fotografii – že je to zároveň jakási kronika doby. Mně nejde o nějaké umění s dokonalým světlem, i když pokud tam je, tak je to samozřejmě fajn, ale pro mě dobrá street fotka musí především splňovat ten parametr kroniky doby. Když dnes ta fotografie vypadá hezky, tak za třicet let bude super, protože stářím narůstá její hodnota. A Franta Dostál to tam má. Pro diváka jsou to neznámí lidé v běžném prostředí, jsou ale přirození. On je pokorný a lidský, to je v jeho fotkách.“

Když jsme u té „dobové hodnoty“ – já jsem četl v nějaké knize od jednoho amerického fotografa, že na street fotkách by se měly zachycovat auta, výklady, oblečení lidí, zkrátka to, co po letech určí tu dobu vzniku fotky. Já si upřímně řečeno myslím, že je to už docela kalkul, s nímž se dost dobře nedá při focení počítat. 
„To asi ne, tohle neřeším. Je ale pravda, že některé věci si vyfotím, i když mě osobně štvou a jsou třeba i jinými fotografy odsuzované. Každý druhý ti řekne ‚Nefoť bublináře, to je hrozné klišé‘. Já jsem vyfotil třeba pět slušných fotek bublinářů, a najednou to magistrát zatrhl, bublináři zmizeli. A za deset let se na ty fotky podíváme a budeme říkat ‚No jo, v té době vlastně bývali na ulici tihle bublináři‘. Tak jsem fotil i plyšové pandy na Staromáku. Mně se to nelíbí, a jsem rád, že to zmizelo, ale je to jakási etapa života. Ale vyloženě cíleně se zaměřovat na aspekty doby, to nedělám. Mě zajímají lidi jako takoví, jejich výrazy, děj na fotce.“

Ty fotíš výhradně černobíle?
„Já fotím barevně do RAWu.“

To fotí každý :-)
„Myslím to tak, že nemám na foťáku nastavený černobílý režim. Ale 99 procent fotografií pak převádím na černobílé. Cítím to tak líp. V začátcích jsem prošel černobílou fotokomorou, a teď jsem na to navázal. V barvě nejsem dobrý a nebaví mě to. Ti, co fotí na barvu říkají ‚Když to nemá obsah, dej to do černobílé a bude to umělecké‘, ale já tvrdím, že barva ledaskoho z té fotky vytáhne, protože když je hezky barevná, i když je bezobsažná, tak se na to dá koukat. Ale když černobílá fotka nemá obsah, tak se na to koukat nedá.“

Mně se hrozně líbí tonalita tvých černobílých fotek. Používáš na to nějaký plug-in nebo to děláš ručně? Jestli to tedy není tvoje „výrobní tajemství“.

„Ne, není to moje výrobní tajemství. Černobílé fotky dělám pluginem od Nik Collection, tedy známým Silver Efex Pro. Vyladil jsem si tam dvě předvolby, ale k tomu dělám ještě jeden krok, o kterým jsem vlastně ještě nikomu neříkal, ale klidně to prozradím. Tu černobílou fotku totiž ještě potom možná trochu paradoxně otevřu v pluginu Color Efex Pro, a doladím ji ještě tam. Když třeba trochu přidávám vinětaci, tak ten Color Efex to umí líp. Nemá to tu hranu, není to taková ta klíčová dírka. Ale jinak co se týče úprav fotek, jsem spíš takový pankáč. Když vidím dobrý obsah, tak to tak nějak ‚pošmrdlám‘ a je to. Když mi pak někdo řekne, že celé odpoledne ladil jednu fotku, neumím si představit, co bych tak dlouho dělal.“

Přidáváš zrno?
„Nepřidávám.“

A retušuješ?
„Minimálně. Když fotím portréty, tak třeba nějaký ten pupínek vyretušuju. Takové ty dočasné vady. Ale když má někdo na tváři bradavici, tak to k němu patří a to tam nechám. U reportáží nebo street fotek neretušuju skoro vůbec. Možná, když mám třeba v záběru tmavou lampu a na ní svítí bílá samolepka, tak tu odretušuju. Ale že bych vymazal celou lampu, to ne. Snažím se dělat úpravy tak, jak bych je dělal ve fotokomoře. Nemanipuluju s obsahem. Já mám u street fotky vybudovaný takový vlastní vnitřní kodex, takže se snažím některé situace nefotit…“

Co tím myslíš? Třeba bezdomovce?
„Ano, ty třeba nefotím. Pak třeba není úplně nejlepší fotit lidi při jídle, jak otvírají pusu a ládují se. Vycházím z toho, jak by asi bylo mě, kdybych na té fotce byl já. Pak jsou témata, kterým třeba nerozumím. Nejsem věřící a je pro mě nepředstavitelné jít fotit do kostela. Rušit lidi u motlitby, to je pro mě tabu.“

Ty fotíš hodně širokým ohniskem, jsi tedy v takříkajíc kontaktní vzdálenosti od lidí. Jak to děláš? Ptáš se jich třeba, jestli je můžeš vyfotit?
„Na ulici se lidí neptám, to dost dobře nejde. Jak někoho oslovím, tak už to vlastně není street fotka, už je to svým způsobem aranžovaná fotografie. Člověk se už pak nechová autenticky. Takže na ulici to musím vyfotit tak, aby ti lidi o tom nevěděli.“

Takže proto ten širokáč, který umožňuje dostat do záběru i to, co není v optické ose?
„To ani ne. Já mám prostě rád fotky zblízka. Když fotíš z dálky teleobjektivem, tak ty fotky jsou ploché, nemají prostor ani kontext s prostředím.“

Naprosto souhlasím. Pojďme ale trochu změnit téma. Ty jsi jeden ze správců facebookové skupiny Street report, která je z mého pohledu výborná. Nejen svým obsahem, tedy fotkami, ale taky tím, že je víceméně nekonfliktní. Neprobíhají zde ty typické facebookovské žabomyší války a další neduhy známé ze sociálních sítí.
„My si na tomhle hodně zakládáme. Když jsem před lety začal chodit do fotoklubu Nekázanka, tak všichni ti slavní fotografové mně hrozně pomohli. Na nic si nehráli, co jsem potřeboval vědět, mi řekli, podělili se o svoje zkušenosti. Já sice ani teď ještě nemám takovou erudici jako oni, přesto však chci taky předávat svoje poznatky těm řekněme méně zkušeným fotografům. A hrozně mě štve, když se nějaký rádoby skvělý fotograf na Facebooku obuje do nějakého nováčka a totálně ho sepsuje. Já to vidím tak, že ti lidi fotí pro radost, mají o to zájem, i když málokdo z nich bude fotit jako třeba Sudek. Ale o tom to není. Takže jsem postupně prošel dvěma většími street skupinami na Facebooku, v jedné jsem dělal i moderátora, ale zjistil jsem, že tohle chování nedokážu ovlivnit. Tak jsem si založil vlastní skupinu Street report. Od začátku ji prezentuju jako skupinu, která je hlavně pro amatéry, začátečníky, vybízím lidi, ať se ptají, diskutují. A ono to funguje, pořádáme soutěže, přitáhlo to i známé fotografy.

Není to skupina jednoho muže, je nás tam osm nebo deset adminů, snažíme se to dělat pokorně. Ono se vždycky stane, že se vyskytne nějaký konflikt. Jako moderátoři se to snažíme urovnat, a většinou se ti lidi srovnají nebo odejdou.“

Vyhodili jste už někoho?
„Za tři roky jsme vyhodili tři nebo čtyři lidi. To už byli extrémisti. Tím, jak se snažíme utnout hloupé debaty už v zárodku, se nám vcelku daří to držet v rozumných mezích. Máme pravidlo nerozvíjet politické debaty, protože ty na fotografickou stránku nepatří, směřují k hádkám a navíc nemají konce. Dokonce se scházíme i naživo. Tedy když nejsou současná omezení. Ale dělali jsme už i online srazy a bylo to taky dobré. Posledně nás asi šestnáct lidí kecalo dvě a půl hodiny na Google Meet.“

Ty máš i svůj web. V době, kdy weby fotografů spíš vymírají, protože se veškerá prezentace zkrátka odehrává na sociálních sítích. Neříkám, že je to dobře nebo špatně. Proč ty si držíš webové stránky?
„Pořád ještě je nějaké procento lidí, kteří nejsou na sociálních sítích. A i oni by se třeba rádi na tu tvorbu podívali. Vidím to třeba u otužilců, když přijde pán a ptá se mě, kde může vidět fotky. Když se ho zeptám, jestli má Facebook, tak odpoví, že ne. Tak mu dám adresu svých stránek.“

Já jsem se na to ptal taky z jiného důvodu. V poslední době se začínají ozývat hlasy, že na sociálních sítích je člověk jakýmsi rukojmím jejich vlastníků, kteří mu můžou kdykoliv z nějakého důvodu zrušit účet a podobně.
„Já se především na Facebooku chovám tak, že je malá pravděpodobnost, že by mě ‚zabanoval‘. Možná jsem tam ještě slušnější než v životě. Nevyjadřuju se tam k politice, na svoje stránky dávám jen svoji tvorbu a maximálně, když chci někoho podpořit, tak něco nasdílím. Takže si myslím, že ti, kteří se chovají podle nějakých pravidel, nemusí mít strach. Facebook by byl sám proti sobě, kdyby ty lidi blokoval. Já na Facebook nedám dopustit. Dalo mně to spoustu známých, kamarádů. Ale taky se snažím lidi, které potkám na sociálních sítích, potkat i naživo – viz srazy naší skupiny Street report.“

Pojďme se ještě od sociálních sítí vrátit k fotoklubům. Já jsem zjistil, že fotokluby stále fungují, pořád se pořádá Mapový okruh a další aktivity. Přiznám se, že mě to překvapilo, protože jsem si myslel, že toto už je historie.
„Já jsem do Nekázanky dlouho nechodil, protože se mně schůzky kryly se směnami v práci. Teď se to upravilo, začal jsem znovu chodit, a chtěl bych jim pomoct tu činnost trochu oživit. Má to svůj význam. Byl jsem tam teď párkrát, donutilo mě to tisknout fotky, a můžu si živě nad těmi fotografiemi promluvit. Nekázanka je nejstarší fotoklub snad v celé Evropě, takže má obrovskou tradici. Třeba Mapový okruh je vynález Nekázanky. Členy byli takoví fotografové jako Josef Sudek nebo Přemysl Koblic. Mně ten klub strašně moc dal. Dal mi možnost vystavovat, dostal jsem spoustu cenných rad, získal jsem kamarády – tak se teď snažím jim to trochu vrátit.“

Na konec ještě krátce k fototechnice. Říkal jsi, žes „podruhé začínal“ fotit s Nikonem D7100, ale teď už máš Nikon D500. Jsi s ním spokojený? Nepřemýšlel si o fullframu?
„Dé pětistovka je super. Je rychlá a tím, jak má autofokus z Nikonu D5, vždycky perfektně zaostří. O fullframu jsem přemýšlel, ale odradilo mě to, že bych musel měnit i skla. Musel bych vyměnit úplně všechno, a to je spousta peněz. Ale ona ta pětistovka je výborná i na vysoké ISO, takže je pořád v pohodě.“

Díky moc za rozhovor, Honzo!