Existuje-li skutečná hvězda české sportovní fotografie – a myslím tím hvězdu stejného rodu, jako je ono slovo –, pak není pochyb o tom, že je to Barbora Reichová. Žena, která se s těžkými profesionálními Nikony na krku pohybuje po sportovních kláních od svých třiadvaceti let, dlouhé roky fotila všechny myslitelné sporty pro Deník Sport, je nyní oficiální fotografkou Českého olympijského výboru. Kromě dalších světových sportovních akcí fotila například šest olympiád, za své fotografie získala několik prestižních ocenění doma i v zahraničí… a v následujícím rozhovoru se podělí se čtenáři Nikonblogu o své zkušenosti.
Bára Reichová o sportovní fotografii
Je důležité znát sport, který jdu fotit? Měl bych vědět, co se na hřišti nebo při závodu děje, jaká jsou pravidla, zkrátka být připravený i takříkajíc teoreticky?
„Samozřejmě, že je důležité umět si správně nastavit foťák a vědět, jaký objektiv na místě použít, ale zároveň je nezbytné, aby měl fotograf i ty informace, na které se ptáte. Když bych to měla říct úplně od základu, tak člověk musí vědět, jestli bude fotit v hale nebo venku, měl by si zjistit, jak daleko bude stát od sportovců nebo závodníků, a pak je důležité znát pravidla toho konkrétního sportu. To, že se hraje fotbal z jedné strany na druhou, asi vědí všichni, ovšem pak je tam – a v každém jiném sportu taky – spoustu zákonitostí, pravidel, která je dobré znát.
Já jsem třeba letos byla poprvé na Světových hrách (World Games), což je olympiáda neolympijských sportů, kde jsou netradiční sporty, jako je korfbal, terénní lukostřelba, létání s drony nebo třeba parkour. V podstatě 90 % těchto sportů jsem za posledních 15 let, co se pohybuji s fotoaparátem po sportovištích, nikdy nefotila. Proto jsem šla například před hlavním závodem parkouru už na kvalifikaci, abych se podívala, jak soutěž probíhá, jak se závodníci pohybují, jaká jsou pravidla, jaký je rozdíl mezi rychlostní a dovednostní disciplínou…
To jsou všechno věci, které je potřeba před focením nastudovat. A to jsem ještě nemluvila o tom, že je dobré zjistit si, odkud půjde světlo, kde bude možné stát během focení, jak dlouho trvá zápas nebo závod, abych pak najednou nezjistila, že už je konec a já ještě nemám dostatečně dobré fotky.“
Fotila jste někdy baseball nebo softball? Ptám se proto, že pravidla těchto sportů jsou pro mě jednou velkou záhadou :-)
„Fotila, a jsou to pro mě přesně ty sporty – baseball, softball, ragby a americký fotbal –, které nefotím tak často, a u kterých si musím docela podrobně nastudovat pravidla, abych vůbec pochopila, co se na hřišti děje. Když jsem pracovala ve Sportu, měla jsem výhodu, že jeden z mých kolegů byl bývalý baseballista, s nímž jsem to mohla konzultovat. Ragby a americký fotbal jsou to stejné. Všichni vědí, že se tam sportovci „honí“ za šišatým míčem, ale ostatní je pro nezasvěceného zahalené tajemstvím. Nicméně třeba i u ‚obyčejného‘ hokeje musí, nebo by měl, fotograf poznat, kdy je například ofsajd, aby věděl, proč rozhodčí píská, proč se zápas pozastavuje. Díky tomu, že chápete pravidla pak můžete zachytit nějaký z rozhodujících okamžiků, o kterých pak – pokud jsou snímky publikované v médiích – může redaktor psát. Když byl třeba neuznaný gól, protože byl hráč v ofsajdu, a vy máte právě fotku z tohoto okamžiku, je to fajn.“
Vy jste fotila nejrůznější druhy sportů, a že jich není málo. Kdyby se však na vás obrátil člověk, který se sportovní fotografií začíná, doporučila byste mu fotit „všechno“, nebo se spíše specializovat na jeden sport nebo druh sportů?
„Asi bych mu řekla, ať alespoň zpočátku fotí různé sporty Pro získání nějakých základních dovedností focení sportu je to určitě dobré. Člověk si osahá různé způsoby focení, přístupu k němu a pak, až o tom něco bude vědět, se může více specializovat na sport, ke kterému ho to více táhne. Také se může stát, že je někdo například bývalý fotbalista, lyžař nebo atlet, tak je jasné, že ho logicky zajímá focení toho jeho sportu o něco více než ostatní. Nebo někdo začne fotit z vášně k rychlým motorkám či autům… je to různé. Ale já za sebe jsem ráda, že jsem si mohla vyzkoušet fotit hodně druhů sportů, a pořád mě baví dělat něco nového, učit se nové věci. Asi bych nechtěla fotografovat jen jeden sport, trochu bych se bála sklouznutí do nějaké rutiny.“
Teď jste mi – ať zůstanu u sportovní terminologie – trochu nahrála na další otázku. Vy sama aktivně sportujete, nebo jste sportovala. Napadá mě: Je to pro sportovního fotografa výhoda, když sám nějaký sport provozuje?
„Hrála jsem závodně florbal i basket, ale teď už si chodím jen tak plácnout :-) Odpověď ale není jednoznačná. Ano, když někdo aktivně dělá nějaký sport, tak to může být výhoda i při focení. Ale stejně tak si můžeme položit otázku, jestli výborný trenér musel být skvělý vrcholový sportovec? Na začátku to třeba může být výhoda – člověk má blíž k tomu prostředí, k lidem, zná ten sport… ale nemyslím si, že je to nezbytné. Kdybychom to brali do extrému, tak potom by člověk mohl fotit jen ten sport, který sám aktivně dělá nebo dělal. Víc si myslím, že pokud chce někdo dobře fotit sport, tak je třeba ho mít skutečně rád. Třeba i proto mám pocit, že s foťákem na krku na sportovních kolbištích potkávám méně holek, které spíš fotí svatby, portréty, děti a zkrátka tíhnou více k jiným námětům. Muži mají naopak obecně sport rádi, proto je také více mužů – sportovních fotografů. Fotit něco, co člověka nebaví, není dobrá cesta u žádného žánru.“
O sportu tedy něco vím, dokonce pravidla znám, před sebou mám však další dilema. Jaká fototechnika? Jak moc je technika při focení sportu důležitá?
„Sportovní fotografie je specifický žánr, na který vždycky byly a pořád budou, co se týká techniky, vysoké nároky. Focení sportu skutečně vyžaduje tu nejlepší fototechniku, co na trhu je. Tedy myslím to v kontextu s nějakou konkurenceschopností, v mém případě v mezinárodním měřítku. Zároveň si ale myslím, že jen samotná špičková technika nestačí. Fotograf by neměl jen mechanicky mačkat spoušť, ale přinášet do snímků nějakou přidanou hodnotu. Musí samozřejmě umět komponovat, měl byl nad fotkou přemýšlet, snažit se být kreativní, dát tomu něco ze sebe.
Samozřejmě, že když někdo začíná, tak si pravděpodobně nemůže pořídit tělo za 150 tisíc a k tomu světelné objektivy od rybího oka, po dlouhý teleobjektiv. Ani já jsem nejprve neměla takové vybavení. Ale dá se začít s jedním tělem střední třídy a jedním světelným objektivem. A postupně, podle potřeby a finančních možností techniku doplňovat.“
Báro, o vás je známé, že si svoje zkušenosti nenecháváte jen pro sebe – neděláte z nich „konkureční know-how“. Ostatně důkazem budiž třeba i tento rozhovor. Co byste sportovní fotografie chtivým čtenářům Nikonblogu vzkázala na závěr?
„Je třeba to zkoušet. Fotit, nenechat se odradit neúspěchy, naopak se z nich poučit, a příště se to snažit udělat líp. Být trpělivý a pracovitý. Osobně ráda komukoliv poradím, můžu vzít i někoho z mladých čtenářů k sobě na praxi. Když mi čtenář napíše, domluvíme se.“
Báro, děkuji moc za příjemné povídání!
Fotografie Barbory Reichové
Barbora Reichová |
