Většina dnešních náctiletých chlapců nejraději sedí u počítače nebo PlayStationu a „paří“ hry. Nebo pomalu začínají koukat po holkách, že ano? Ne, tak to jistě není, to bych hloupě házel všechny do jednoho pytle. Jsou i tací, kteří ani neprosedí půl dne u Minecraftu, ani nekoukají po holkách. Michal Bogár, zvaný Bogi, miluje přírodu a kouká na ni přes hledáček svého fotoaparátu. Ale kdyby jen to – focením přímo žije, a výsledky tomu také odpovídají. Opět nechci zobecňovat nebo snad shazovat um a dovednosti dnešních pubescentů, ale řekli byste, že tyto fotografie pořídil třináctiletý kluk?
Michal Bogár – rozhovor pro Nikonblog.cz
Osobně jsem začal fotit někdy v deseti letech díky tomu, že můj táta rád fotografoval – takže jsem měl jakýsi vzor. Jak to bylo u tebe? Vedl tě k tomu někdo, chtěl jsi být jako někdo jiný? Nebo jsi začal prostě tak, že tě k tomu „něco“ táhlo?
„Vzor jsem neměl. Táta sice fotil, ale jen pracovně, ale díky tomu vždy nějaký foťák ležel někde v dosahu. Na focení se mi vždy líbilo, že můžu fotit věci, jak je vidím jen já a ukazovat to ostatním. Pamatuji si, že jsem vždy věci zkoumal z různých úhlů a pak jsem fotil ty nejzvláštnější. To si soukromě dělám dodnes, ale víc se už věnuji jiným tématům.“
Fotíš převážně přírodu a volně žijící zvířata v ní. Proč třeba ne lidi nebo sport?
„Koukat na sport mě nikdy moc nebavilo. Tedy aspoň ne na ten kolektivní. A při focení lidí vzniká potřeba s nimi komunikovat. Ptají se, chtějí koukat, jak vypadají, chtějí vypadat lépe než skutečně vypadají. To se sice díky fotce dá udělat, ale nebaví mě to. Já raději sám bloumám kolem rybníků a lesů, užívám si klidu a kamarádím se s ledňáčky. Asi se prostě více cítím být součástí přírody než města. V přírodě se cítím bezpečně a sebejistě.“
Tuším, že focení přírody je pro tebe něčím více než jenom zachycení správného okamžiku. Je to „útěk“ do klidu, do pohody, spojení s přírodou, jakožto naší „pramáti“?
„Focení přírody je pro mě všechno. Jsou to asi jediné chvíle, kdy jsem skutečně šťastný. Je to nádherná souhra klidu a krásy. Nikam nespěchám, nic nemusím. Jsem tam, protože tam být chci a příroda mi ukáže, co mi ukázat může. Fotím, protože spousta lidí tu krásu nechce nebo nemůže vidět a já se jim ji snažím ukázat.“
Focení volně žijících zvířat vyžaduje obrovskou míru trpělivosti. Chodíš jen tak „nazdařbůh“ přírodou, nebo v tom máš přesně daný záměr a jdeš si za svým cílem, i kdyby to mělo znamenat stovky hodin čekání a tisíce nepovedených snímků?
„V lednu jsem čekal v rákosí po kotníky ve vodě osm hodin na fotku sýkořice vousaté. Když hledám noru ledňáčka, vyjdu ráno v šest a vracím se až se setměním a často se stane, že nenajdu nic. Z toulání většinou špičkové snímky nevzniknou. Toulám se, abych našel místa, kde pak budu čekat. A čekání mi nevadí. To vzrušení, když před vás skočí nějaký vzácný druh nebo se i běžný druh posadí přesně tam, kde potřebujete, za to stojí.“
A kde na to bereš čas? :-) Je focení tvým jediným koníčkem? Je to vášeň? Dáváš mu všechno – jak volný čas, tak i energii a třeba i sebevzdělávání?
„Ještě píšu a sbírám starožitnosti, ale focení věnuji 90% veškerého volného času. Já nekoukám na televizi, nehraju hry a v reálném světě mám kamarády jenom mezi dospělými fotografy, ale s těmi se potkáváme velmi málo, spíš si radíme přes počítač. Buď fotím nebo se učím fotky upravovat, skládat. Je toho ještě spoustu, co o focení nevím a co se musím naučit. Je to práce na celý život. Vnímám to tak, že na světě jsem jenom já a foťák. Dovolím si říct, že foťák je můj nejlepší kámoš.“
Myslím si, že pokud chci dobře fotit nějaká volně žijící zvířata, měl bych o nich něco vědět. Studuješ jednotlivé druhy před tím, než se vydáš je fotit?
„Bez toho to nejde. Studuji jejich způsob života, hlasy, potravu. Jen tak je šance, že je najdu a udělám dobrou fotku.“
Kde a jak se učíš fotografickému „řemeslu“, zvládnutí techniky pořizování snímků?
„Nejčastěji se učím formou pokus omyl. Ale hodně studuju i na Youtube a konzultuji se zkušenými fotografy. Samozřejmě koukám i na různé fotografie, jak je autoři pořídili, ale to beru spíše jako velmi neurčité vodítko. Každé focení je specifické. Vždy jsou trošku jiné podmínky a fotograf by se měl naučit svůj foťák naučit nastavit sám a přizpůsobit svému vnímání světa. Ale snažím se hledat i svou cestu. Svůj styl.“
Každý začíná s „nějakým“ fotoaparátem, aby obvykle brzy zjistil, že existuje lepší technika, která by mu umožnila lépe, snadněji a efektivněji pořizovat své snímky. S jakým vybavením jsi začínal, jakou fototechniku aktuálně používáš? A co je tvým snem ve fototechnice?
„Začínal jsem s malým kompaktem, pak jsem měl kompakty větší. Otci jsem bral jeho starý Nikon D3100. Pak jsem měl D5600, ale jen chvilku. Aktuálně mám dvě těla D7500 a nedávno mi rodiče koupili Nikon D850. Obě mašiny jsou skvělé, ale na ptáky si už více beru D850, kdy její možnosti jsou přece jenom více profesionální. Objektivů mám více, taky nějaké seťáky. Na makro AF-S DX Micro NIKKOR 40 mm f/2,8G, ten je hodně dobrý. A pak AF-S DX Micro NIKKOR 85 mm f/3,5 G ED VR, ale ten prakticky nepoužívám, potřebuje servis. Na ptáky pak používám teleobjektivy 100–400 mm a 150–600 mm. Mým snem je aktuálně Nikon Z 9 a pevné 600mm sklo, ale je mi jasné, že na to si ještě musím nechat zajít chuť.“
V současné době probíhá v Ostravě tvá první autorská výstava. Co to pro tebe znamená?
„Nevím, co na to odpovědět. Bylo fajn vybírat ze snímků, bylo fajn vymýšlet názvy fotek. Bylo perfektní si ověřit, že lidi mají o fotky zájem. Hrozně mě potěšilo, že přímo na výstavě přišli lidé a chtěli fotky koupit a pak mi přišly ještě žádosti o koupi fotky po vernisáži. Já jim je ale neprodám, daruji jim je, aby z nich měli stejnou radost jako já, že se jim líbily. Ale jinak jsem měl z vernisáže hrozný strach. Bojím se mluvit s lidmi a byl jsem z toho vystresovaný. Pak jsem ale narazil na pár fotografů a nějak jsem se zapomněl bát. Dokonce jsme si domluvili pár společných focení. Takže to bylo ve finále vlastně super.“
Také se právě účastníš fotosoutěže Czech Nature Photo. Posíláš své fotografie i do jiných soutěží?
„K účasti mě přemluvila jedna skvělá paní fotografka, Jana Mašterová. Jinak soutěže moc nesleduju a myslím, že u nás jich asi ani moc není. Každopádně v juniorské kategorii mě nominovali na cenu za nejlepší snímek, což mě hodně potěšilo.“
Jak tě v tom všem podporují tví rodiče?
„Rodiče jsou super. Nemám řidičák, takže do vzdálenějších lokalit mě musí vozit, kupují mi techniku. V některých lokalitách mě nechtějí nechat samotného, takže je stojím spoustu času. Ale na stranu druhou mám pocit, že třeba táta si to vyloženě užívá. Často se natáhne na břehu rybníka a relaxuje.“
V současné době probíhá docela intenzivní celosvětová „debata“ o umělé inteligenci (AI). Myslíš si, že AI ohrožuje fotografy? Může je někdy nahradit? Nebo je člověk – jako ten, kdo tvoří fotografii – nenahraditelný?
„Možné je všechno. A zřejmě se to částečně stane. Ale fotografie není přece jenom o výsledném obrázku. Fotograf zprostředkovává zážitek a sám si ho užívá. Navíc fotografie je vlastně tou nejkrásnější a nejvěrnější kronikou lidstva, a to žádná umělá inteligence nezvládne tak, aby to zůstalo kronikou a nestala se z toho jen další obrázková knížka. AI vždy potřebuje vstupní informace a ty musí dodat člověk. Člověk tvoří umění, počítač ho jenom napodobuje.“
Fotografie „za peníze“ je čím dál větší řehole. Chtěl by ses focením v budoucnu živit?
„Živit se focením je samozřejmě můj sen a doufám, že i osud. Ale pravdou je, že živit se tím asi nebude úplně jednoduché. Původně jsem chtěl jít fotografii studovat, ale ve finále jsem se rozhodl, že půjdu studovat počítačovou grafiku a fotit budu u toho. Počítače mě uživí celkem spolehlivě a já nebudu muset přijít o tu radost z focení a budu si dále moci vybírat, co a jak chci fotit. Navíc počítače jsou už v dnešní době od fotografie neoddělitelné.“
Díky moc za rozhovor, Michale!
|
