Autor článku: Libor Vaicenbacher
Nápad vyzkoušet čistokrevný portrétní objektiv na fotografování ptáků se v mé hlavě zrodil ten samý den, kdy Nikon představil svého portrétního cvalíka – Plena 135mm f/1,8. Trvalo však poměrně dlouho, přesněji řečeno dva roky, devět měsíců a deset dní, než se mi tuto myšlenku podařilo přetavit do reálné podoby. Při balení na ptačí fotoexpedici totiž existuje spousta dobrých důvodů, proč si právě takový objektiv nevzít. Když se ale kamarádka Lucka z Nikon CZ nabídla, že ho na naší společné cestě v rámci Nikon školy přihodí do svého kufru, a když jsem zvážil jak lákavý cíl pro portrétní objektiv představuje jeden z nejroztomilejších opeřenců světa papuchalk bělobradý, nebylo nad čím váhat.
V hlavě jsem si okamžitě začal vykreslovat obrysy budoucích fotografií, vymýšlet nejrůznější kompozice a situace, při kterých bych papuchalky rád vyfotografoval. Tohle snění za bílého dne, nebo chcete-li previzualizace, jsou obvyklou součástí mé mentální přípravy na fotoexpedici. Ve valné většině případů samozřejmě zůstane jen u těchto vzdušných zámků, protože realita v terénu bývá obvykle velmi odlišná. Někdy však vysněné obrazy a scéna před objektivem splynou v jedno.
Na vrcholu několik set metrů vysokého útesu jižní strany norského ostrova Runde – oblíbeného hnízdiště mořských ptáků – už jsem před devíti lety fotografoval. Tehdy jsem tam strávil celý týden, ve společnosti papuchalků, ale také alkounů, alek, chaluh, racků tříprstých, ústřičníků nebo majestátních orlů mořských. Při mé první návštěvě ostrova jsem se však soustředil převážně na ptáky v letu. Mým tehdejším hlavním cílem bylo zachytit rodiče papuchalků, jak se vracejí na hnízdo s nákladem ryb v zobáku. Fotografie z roku 2017 včetně článku věnovaného tomuto fascinujícímu ptačímu druhu si můžete prohlédnout tady.
Z první cesty jsem tedy měl docela dobrou představu o tom, jak to na ostrově chodí. Přesto jsem při konfrontaci s realitou musel většinu mých mentálních skic zmačkat a hodit do koše. Na rozdíl od Islandu, kde se papuchalci dodnes běžně jedí (snad už s nimi Islanďané alespoň za tuhých zim netopí v kamnech), v Norsku jsou tito ptáci přísně chránění.
To je jistě dobrá zpráva pro udržení stavů papuchalčí populace, nicméně to trochu komplikuje jejich fotografování krátkým portrétním teleobjektivem. Kvůli zvyšujícímu se náporu turistů a nebezpečí pádu ze strmých skal je totiž limitovaný přístup do blízkosti hnízdících ptáků. A ačkoliv papuchalci nejsou nijak zvlášť plaší, nemáte mnoho možností, jak se k nim dostat „na dostřel“ v dobrém úhlu. Přeci jen, z pohledu wildlife fotografa je 135 mm tak trochu širokoúhlý objektiv.
Navíc, ačkoliv to na fotografiích nevypadá, papuchalci jsou poměrně malí ptáci. Velikost jejich těla přibližně odpovídá holubovi domácímu, takže pokud je chcete mít přes celé políčko, aniž byste museli dodatečně ořezávat, je třeba být skutečně velmi blízko. Hledal jsem tedy takové spolupracující jedince, kteří by mi umožnili fotografovat přibližně ze vzdálenosti metru a půl. Právě nutnost dostat se s portrétním objektivem prakticky na dosah fotografovanému subjektu je asi největší překážka pro jeho nasazení v terénu. Jen málokterý pták je totiž svolný k tomu pustit si vás tak k tělu.
Po několikadenním fotografování klasickými dlouhými teleobjektivy a současném pozorování chování jednotlivých hnízdících párů jsem si nakonec vytipoval dva, jejichž hnízdní nory byly přímo na okraji prostranství vymezeného pro milovníky ptactva. Z celého útesu jižního okraje ostrova Runde mi tak nakonec zbyla plocha jen asi jednoho čtverečního metru, ze kterého bylo možné něco kloudného vyfotografovat. Variabilita úhlů pro vymýšlení nějaké kompozice se tím smrskla na naprosté minimum.
Zůstalo tedy soustředit se na správné načasování a nějaké zajímavé chování. Ani to však nebylo tak snadné, jak jsem doufal. Jedním z cílů bylo pořídit portrét některého z rodičů, kterému od zobáku visí nálož ryb pro jeho hladové mládě. Tento zvláštní šupinatý „knír“ je pro papuchalky v době hnízdění velmi charakteristický a jedná se o zvláštní adaptaci na jejich životní styl. Jejich loviště se totiž často nachází velmi daleko (i přes 100 km) od jejich hnízd. Létat s jednotlivými rybkami by proto bylo velmi nepraktické a vysilující. Proto je příroda vybavila schopností lovit i létat se zobákem plným ryb. Údajný rekord je neuvěřitelných 126 kusů v jedné „zásilce“!
Bohužel, ať již byla příčina jakákoliv, jen velmi málo papuchalků se vracelo na svá hnízdiště s rybami v zobáku. Zatímco před devíti lety to byl zcela běžný jev, letos jsem ve stejnou dobu viděl jen pár jedinců přilétávajících od moře s vlajícím knírem. A to ještě velmi v dálce. Jak dopadla tato hnízdní sezóna pro mláďata čekající v norách si proto ani netroufám odhadovat. Úbytek ryb v oceánech je totiž jen jednou z řady hrozeb, kterým papuchalci musí čelit.
Nezbylo tedy než se soustředit na jiné okamžiky jejich života, jako protahování křídel, vzájemné interakce mezi partnery nebo prostě jen klasické portréty. Když se dívám na výsledné fotografie, přemýšlím, jaký rozdíl v charakteru obrazu je mezi klasickým teleobjektivem s ohniskovou vzdáleností kolem 400 mm a portrétním objektivem 135 mm. Hloubka ostrosti je totiž při otevřené cloně velmi podobná. Největší rozdíl osobně vidím v odlišné perspektivě. Možná jej tolik nezaznamenáte na klasických portrétech, ale je zřejmý v okamžiku kdy papuchalk roztáhne křídla nebo se nakloní blíže k fotoaparátu. V ten okamžik se projeví prostorový (tak trochu širokoúhlý) efekt kratšího objektivu oproti klasickému teleobjektivu se silně komprimovanou perspektivou.
Jestli je tento jemný rozdíl dostatečným důvodem k tomu, abych portrétní objektiv pro podobné účely používal pravidelně si nicméně nejsem jistý. Obtíže spojené s jeho použitím v terénu – zejména potřeba dostat se blízko k fotografovanému subjektu – jsou totiž příliš limitující. Ačkoliv, pokud bych se někdy v budoucnu chystal fotografovat tučňáky na Antarktidě, budu mít velké nutkání zasunout tohoto cvalíka do mého fotobatohu ještě jednou. A nakonec ani Galapágy nebo s jejich tereji modronohými nejsou pro portrétní objektiv tak docela mimo hru.
