Vinětace versus expozice

Vinětace se v dnešní době nezřídka považuje za „podružnou“ optickou vadu, zkrátka proto, že ji lze velmi snadno a účinně eliminovat nebo úplně odstranit. Možná jste si však – jako jeden ze čtenářů Nikonblogu – všimli, že vinětace ovlivňuje nejen ztmavení okrajů a rohů snímků, ale v malé míře také expozici. Jak je to možné?

Hardwarová vinětace

Dostat nějaký dotaz mailem je v dnešní době, kdy se komunikace odehrává převážně na sociálních sítích, tak trochu vzácnost. Ale nedávno se mi to stalo a čtenář Nikonblogu mně kromě jiného napsal i toto:

„Po přečtení vaší recenze jsem si koupil NIKKOR Z 35 mm f/1,4. Přišel jsem ale na zajímavý problém, nebo možná je to vlastnost, nevím. Často zkouším fotit jeden záběr na různé clony. Ale zjistil jsem, že když fotím na nejmenší clonu F1,4 a pak trochu zacloním, obraz se jakoby vyjasní a já většinou musím korigovat expozici mírně do záporu. Čím to pls je?“

Co na to říct? Čtenář má pravdu. Úplně stejné chování jsem zaznamenal nejen u této pětatřicítky, ale také u nejednoho dalšího objektivu na Zetka. Odhalit příčinu není těžké – na vině je velká vinětace. Mimochodem: Bavil jsem se o tom s jedním kamarádem a ten nějakou chvíli nechápal. Ve finále mi došlo, že on vinětaci považoval za softwarovou nebo firmwarovou záležitost. „Přece, když se to dá odstranit v počítači, je to taky softwarová záležitost, ne?!“

Jenže tak tomu není. Vinětace je „hardwarová“ záležitost – je to optická vada objektivu(ů), která vzniká proto, že paprsky světla to jednoduše mají k okrajům a rohům záběru dál než do středu. A protože světla ubývá geometrickou řadou, i u malého rozdílu vzdálenosti je ztmavení vidět. Opět „hardwarově“ lze vinětaci potlačit zacloněním. Právě o tom píše náš čtenář ve svém mailu. Čistě teoreticky by samozřejmě tento „problém/vlastnost“ měl eliminovat expoziční systém fotoaparátu, ale ve hře je také kontrast scény čili rozložení jasů.

Je to tak

Abych vám situaci ilustroval, udělal jsem jednoduchý pokus. Zrovna testuji nejnovější ultrasvětelnou pětatřicítku NIKKOR Z 35 mm f/1,2 S, a myslím, že můžu předeslat… i toto sklo na plnou díru vinětuje velmi silně. Takže jsem stejnou scénu vyfotil na clonu F1,2, poté jsem o 1 EV zaclonil na F1,6 a pak ještě jednou na F2,2.

Jak sami vidíte, první snímek je tmavší než zbylé dva, které jsou exponované plus-minus stejně. Je zajímavé se podívat na expoziční časy. Zatímco u posledních dvou fotek odpovídá čas přesně 1 EV, což koreluje se změnou clony, první snímek automatiky pořídila nikoliv na polovinu času druhé fotografie, nýbrž o třetinu delší expozici. Proč? Protože vinětace do scény uměle přidává více středních a hlubších jasů. Když si v Capture NX necháte zobrazit přepaly, vypadá to takto:

Z indikace přepalů vyplývá, že při focení by bylo dobré druhý a třetí snímek mírně podexponovat. Pojďme to zkusit – u obou nastavím –1/3 EV.

Fotografie nejsou zcela stejné, ale skóre se hodně srovnalo. Druhému a třetímu snímku to navíc prospělo v menší míře přepalů. Samozřejmě existuje také ještě druhé řešení – tentokrát už softwarově (nebo firmwarově) snížit míru vinětace u první fotografie. Zkusme to…

Dobré vědět

Co vy na to? Oba způsoby fungují, záleží jen na fotografovi, s jakou pracovní clonou chce pracovat. Pokud fotíte na plnou díru a váš objektiv hodně vinětuje, lze tuto optickou vadu eliminovat klidně částečně ve fotoaparátu a pak pečlivěji v počítači. U vyšších clon si pak prostě musíte dávat pozor na expozici. Ale to je jaksi třeba vždycky :-)

Tento malý pokus každopádně ukazuje, že náš čtenář si tuto problematiku s prominutím nevycucal z prstu, protože skutečně reálně existuje. Není to ale nic, co by snad mělo vaše fotografie znehodnotit. Jde o malý řešitelný minizádrhel, o kterém byste možná jen měli vědět…