Když jsem přemýšlel, jak podpořit předposlední soutěžní téma Fotky Nikonblogu 2023 – Příroda v zajetí člověka –, napadaly mě různé způsoby. Dokud jsem si nevzpomněl na Ibru Ibrahimoviče. Fotografa, který právě focení přírody v zajetí člověka „obětoval“ doslova celou svou fotografickou kariéru a nebojím se napsat, že mu téměř zasvětil svůj život. Ibra je neuvěřitelný srdcař v pravém slova smyslu a jeho jméno patří na vrcholné pozice pomyslného žebříčku fotografů dokumentaristů 20. a 21. století u nás. Více řekne on sám v následujícím rozhovoru.
Ibro, tys už na sebe spoustu věcí prozradil v našem prvním rozhovoru před pěti lety, ale přesto se zeptám znovu: Jak to všechno začalo?
„S environmentální fotografií jsem začal někdy v roce 1991 jako dokumentarista výjezdu české vlády do severozápadních Čech. Tehdy jsem dokumentoval reakce vládních ministrů na to, jak vypadá krajina zdevastovaná těžbou uhlí. To bylo v době, kdy jsem byl ještě zaměstnaný jako kontrolor kvality v chemických závodech, a tehdy jsem si naplno uvědomil, jak je krajina v okolí mého rodiště zničená. Začal jsem spolupracovat s organizací, která se jmenovala Zelený dům Litvínov, a v rámci toho jsem začal projekt, kterému jsem později dal pracovní název Střepy severních Čech. Jedním z prvních témat, která jsem začal fotografovat, bylo zbytečné bourání obce Libkovice – poslední vesnice, jež se likvidovala kvůli těžbě uhlí.“
To se dělo i po sametové revoluci? Já jsem měl za to, že tohle dělali jen komunisté…
„Bylo to po revoluci – v roce 1992. Bavíme se o vesnici, která byla zbouraná zhruba z jedné čtvrtiny a spor se začal točit kolem záchrany kostela. Prvního prosince 1992 vyjela bourací četa, kterou zastavili demonstranti z hnutí Greenpeace a dalších ekologických organizací. Tím začal můj dvouletý seriál o tom, jak se žije v takové polozbourané vesnici. Na fotografování jsem získal malý grant, ale většinu peněz jsem sháněl ze svých zakázek a půjčoval si peníze.“
To jsi ještě, jak předpokládám, fotil na film.
„Ano, všechno jsem fotil na film. Já tyto věci fotím ještě i dnes na černobílý film. Každopádně po dvou letech focení jsem byl v minusu skoro 400 tisíc korun, což znamenalo dvouleté přerušení mých ‚volnomyšlenkářských‘ aktivit. Musel jsem začít pracovat na komerčních zakázkách, abych ten dluh splatil. To říkám jen proto, aby bylo zřejmé, že jsem do toho byl osobně velmi zainteresovaný.“
Co se dělo dál?
„Pak jsem začal pracovat na dalších souborech s environmentální tématikou. Mně se ta oblast, ve které jsem žil, zdála velmi zdevastovaná, ale přestože jsem ji měl rád, chtěl jsem se odstěhovat a s krajinou severozápadních Čech se rozloučit knihou, která by popisovala ekologickou problematiku, s níž ten kraj zápolí. Snažil jsem se ke každému tématu nafotit minimálně dva až tři obrázky, jenže po Libkovicích se ukázalo, že to nebude stačit, a témata, jako třeba těžba uhlí nebo příběh sedláka Rajtera, se ukázala jako velmi nosná a já jsem cítil potřebu je zpracovat více do hloubky. Tak se rozjelo nekonečné úsilí o to, zachytit tento kraj a na základě fotografií ukázat, jak si člověk obecně neváží přírody, díky které je vůbec naživu. A protože jsem s výsledkem pořád nebyl spokojený, zabředl jsem do toho tak, že už to fotím skoro 30 let. Ale teď už končím, protože není co fotit.“
Není co fotit?
„To jsem se trochu nepřesně vyjádřil. Ne, že není co fotit, ale mám svá témata dostatečně zpracovaná na to, abych mohl vydat větší publikaci. Zatím jsem vydal malou knihu Střepy severních Čech (viz náš článek), díky které jsem si trochu oddechl, že už něco z mé práce je hotové. Teď dodělávám seriál o řece Bílině, což je jeden z historicky nejzničenějších malých říčních toků v Evropě. Až ho budu mít hotový, rád bych jej vydal knižně, stejně jako bych chtěl mít knihu o sedláku Rajterovi. No a nakonec mám v plánu vydat velkou publikaci o severozápadních Čechách, která by celé moje úsilí tak nějak shrnovala.“
Dobře, ale já si říkám, že ta krajina se časem mění. Že se tam dějí, alespoň doufám, pozitivní zásahy, revitalizace apod. Nestojí za to pokračovat dál a zachytit i to dobré, co jsme – sice pozdě – taky udělali?
„Ano, to je vlastně nové téma, kterého bych se taky rád dotkl. V mém případě se jedná o dvě jezera – první je jezero Most a druhé, jezero Milada u Ústí nad Labem. Jsou to bývalé povrchové hnědouhelné doly, které jsou zatopené a postupně se kolem nich staví rekreační centra. Mým záměrem je samozřejmě také ukázat, jak ta krajina může vypadat po rekultivaci. Z mého pohledu jsou tam zajímavé paradoxy. Například to, že rekreační oblast na Mostecku je velmi blízko známého kostela, který komunisté převezli a nechali ho stát na okraji nového mosteckého sídliště. Jezero Most, které je jinak velmi krásné a velké – větší než Máchovo jezero – je navíc zajímavé tím, že na horizontu jsou vidět chemické závody a hned za jezerem je velká skládka komunálního odpadu a velké popílkoviště s poetickým názvem Venuše. Což je bývalý důl z přelomu 18. a 19. století, obležený výsypkou, který zaplavují chemické závody popílkem z jejich teplárny T700.
Podobná situace je i u Ústí nad Labem. Bývalý chabařovický důl se dnes jmenuje jezero Milada a leží na dosah dnes již zavezené a rekultivované skládky toxického chemického odpadu z továren v Ústí, a v blízkosti uhelné teplárny Trmice. Ta jezera jsou velmi krásná, přitahují spoustu lidí, je tam nádherné koupání. Takže je to takový vědomě zajímavý mix, ale těžko převoditelný do fotografie.
Já jsem, když to ještě nebyla jezera, obě ty díry nafotil ještě v době, kdy v chabařovické lokalitě byla vidět šachta. Tam jsem také nafotil likvidaci rypadla K800. Díru v blízkosti Mostu jsem také v minulosti několikrát fotil. Takže to současné sepětí průmyslu a revitalizovaných ploch je pro mě ještě poslední výzvou k nafocení.“
Mluvil jsi o knihách, což je jakýsi vrchol fotografovy práce. Neber to prosím jako nezdvořilost, ale kniha sice polechtá fotografovo ego, nicméně zrovna v případě fotografií tohoto typu – dokáže taky, nebo dokážou ty fotky něco v ekologii změnit?
„Rozumím, co chceš říct. O některých problémech je třeba se bavit v tom přítomném čase, kdy jsem je fotografoval. Třeba bourání Libkovic jsem fotil v době, kdy kampaň proti němu byla živá. Fotky v médiích hodně rezonovaly, probíhala velká společenská diskuze o tom, jak to s tím uhlím máme a podobně. Libkovice se zachránit nepodařilo, ale díky tomu se zvedla společenská vlna proti bourání dalších vesnic. Abych byl konkrétní, tak v podkrušnohorské uhelné pánvi se zbouralo za čtyřicet let komunismu více než 100 obcí a honosné, kdysi královské staré město Most. Přetěžená krajina kvůli četným výsypkám změnila svůj ráz, stejně tak města, kde byla původní historická výstavba nahrazena paneláky pro lidi z vysídlených vesnic. Libkovice se staly poslední tečkou, díky které se podařilo zachránit před zbouráním město Horní Jiřetín. V tomto tedy Libkovice svou pozitivní roli určitě sehrály.
Když jsem po miléniu, v roce 2002 až 2003 fotil pro Ekologický Právní Servis sedláka Rajtera, sloužily moje fotografie jako vykřičník o bezpráví, které se rodině pana Rajtera dělo. Seriál prošel mnoha médii a asi týden před tím, než měl jít spor k ústavnímu soudu, jsem s ním vyhrál Czech Press Photo. Čili ve všech novinách byla moje fotka usměvavého kluka se sedlákem Rajterem. Vědělo se o tom, jaký vede spor a zároveň to trochu fungovalo tak, že to soudy nemohly smést ze stolu. Takže si nemyslím, že bych ty věci dělal úplně zbytečně. Máš pravdu, v kontextu knihy je to trochu odkvetlé kvítí, ale v době, kdy jsem to dělal, to byla aktuální témata, která opravdu rezonovala.“
Aby sis nemyslel, že to nějak zlehčuju. Naopak velmi dobře vím, že ten dokumentární rozměr práce je velmi důležitý. V podstatě jde o uchování historie.
„Jak jsem starší, jsem došel k názoru, že některé fotky, které mi dřív připadaly z fotografického pohledu nezajímavé, jsou cenné tím, že jednoduše ukazují, jak ta krajina v té době vypadala. Nedávno jsem se bavil s Viktorem Kolářem, který nafotil velmi cenný dokument, o němž by se z dnešního pohledu taky dalo mluvit jako o environmentální fotografii, protože v Ostravě je ten environment jaksi přítomný na první pohled. Ale když se dnes podíváš na Ostravu, tak po třiceti nebo čtyřiceti letech, kdy to Viktor fotil, je to město úplně jiné. Ten dokument je ale udělaný naprosto senzačně. Energie, která v těch fotografiích je, ve mě rezonuje, má to určitě velký přesah. Já nedělám dokumentaci ve smyslu faktografickém, ale ve své volné tvorbě tvořím spíš fotografie, které mají nějaké otazníky, tajemství, a různým způsobem lidi navádí k přemýšlení o souvislostech.“
A navíc to má ještě nějakou estetiku, byť je to „estetika škaredých věcí“…
„Je hrozně těžké to vyvážit. Krajina, ve které žiju, nabízí zajímavé kontrasty v nějakém konkrétním světelném kontextu, takže se mi často stává, že na nějaké místo chodím opakovaně než jsem s výslednou fotografií spokojený. Třeba obrázek zámku Jezeří a dolu pod ním jsem nafotil až po nějakých sedmi letech. Ne, že bych chodil každý měsíc na stejné místo, ale v momentu, kdy bylo zajímavé počasí, vyjel jsem a snažil se to nafotit. Ale stále jsem nebyl spokojený. Cítil jsem, že je v tom větší potenciál. Fotku jsem zopakoval třeba dvacetkrát, ale pořád to nebylo ono. Až po těch sedmi letech se mi podařil obrázek, který ten můj původní pocit naplnil. Pak už jsem si to mohl škrtnout a od té doby jsem tam nejel.
Tím chci říct, že ty fotky, které dělám, nevznikají tak, že bych někam přišel, ono to tam bylo naservírované na stříbrném podnosu, a já jsem to jenom cvaknul. Je to opravdu usilovná práce, hledání řekněme absolutnějších výrazových prostředků. Myslím si, že z fotografie by taky měla být cítit osobní angažovanost. Pokud chybí, tak to není úplně to pravé. Nedávno jsem třeba fotil problematiku polského dolu Turów a jeho vliv na českou krajinu. Dělal jsem to pro různé organizace – nebyl jsem v tom tak hluboce vnitřně angažovaný. Do té doby, než jsem navštívil malou polskou vesnici Opolno-Zdrój, kterou nejspíš čeká osud Libkovic – a tam se mi všechny ty pocity zmaru z Mostecka vrátily. A najednou jsem s tím prostředím cítil mnohem větší sepětí a chytilo to malinko výraznější drajv. Každý máme nějaký spouštěč, proč se do něčeho opíráme, a pro mě to byla tato vesnice, která je hrozně krásná. Jsou to bývalé německé lázně v jistém stavu zanedbání, rozkladu, a na druhou stranu v sobě nesou jakousi místní krásu a otisk lázeňské prosperity 30. let minulého století. A všechno je to do té obce vepsané. Žijí v ní Poláci, z nichž někteří věří, že se to nezbourá, jiní už jsou frustrovaní a připravení se odtud odstěhovat.“
Ibro, děkuji moc za tvé dechberoucí povídání!
