„Mazáním záběrů strácvíš život…“ Rozhovor Nikonblogu s Ibrou Ibrahimovičem

Písmena C a V leží na klávesnici hned vedle sebe – takže se uklepnete ani nevíte jak. Mně se to podařilo při psaní titulku rozhovoru s dokumentaristou Ibrou Ibrahimovičem. Ale myslím, že vtipně a v takříkajíc relevantních souvislostech. O tom však více až v samotném článku. Nejdříve mi ale dovolte malý vhled do událostí, které tomu předcházely.

Ibra je starý lišák, o tom nemůže být sporu. Když jsme se domlouvali na místě rozhovoru v Praze, já jsem navrhl – protože v pondělí má Nikon Photo Gallery zavřeno – Leica Gallery ve Školní ulici. Tam ale bylo v tu dobu jaksi rušno, takže Ibra s nevinným výrazem pronesl: „Co kdybychom zajeli do nového Czech Photo Centre? Je to kousek od metra v Nových Butovicích.“ A tak jsme jeli. Přes celou Prahu. Vyšli jsme z metra a Ibra šel najisto… do restaurace Trifot, před níž dominuje 12metrová „foticí“ plastika Davida Černého stejného názvu. A stejně najisto sedl ke stolu pod dvoumetrovou zvětšeninu fotografie, díky které (nejen) „vyhrál“ celé Czech Press Photo v roce 2003.

Rozhovor s Ibrou Ibrahimovičem

Ibro, tohle nebyla náhoda, tak povídej :-)
Nademnou je fotka sedláka Jana Rajtera s klukem Vašíkem, která byla oceněná jako Fotografie roku v soutěži Czech Press Photo 2003. Je to snímek ze seriálu o sedláku Rajterovi, který jsem tehdy fotil pro Ekologický právní servis v Brně, kdy Jan Rajter vedl spor s městem Most. Protože na okraji jeho pozemků měla být vybudovaná průmyslová zóna firmy Nemak, která by tam vyráběla hliníkové hlavy motorů.

Takže něco děsně „ekologického“…
Něco velmi neekologického samozřejmě. Jan Rajter skoro třicet let farmařil za chemičkou v Litvínově v obci Kopisty, takže s tímhle průmyslem měl obrovskou zkušenost. Když pak změnil místo, myslel si, že se přestěhoval do lepšího. Najednou byl v deziluzi, protože zjistil, že má být znovu v blízkosti průmyslové zóny.

Jak dlouho jsi fotil tento cyklus?
Já už si to nepamatuju úplně přesně, ale bylo to v průběhu 7–10 měsíců. Nefotil jsem samozřejmě každý den, ale třeba jednou týdně nebo dvakrát či třikrát za měsíc. Záleželo také na tom, co se zrovna dělo. Ale trvalo to mnohem déle než jsem původně předpokládal. Kromě starého pana Rajtera a jeho ženy se totiž ostatní Rajteři docela neradi fotili – takže s tím bylo víc práce než jsem si představoval. Jeho synové například focení nesnášeli opravdu bytostně, fyzicky.

Takže ti třeba hrozil i „úraz“?
To ne, ale bývalo to tak, že mi třeba řekli, že někam jdou a ve skutečnosti šli úplně jinam… Ale na druhou stranu se stávaly i úsměvné příhody. Když jsem například prohlásil, že se moc nedá fotit v kravíně, protože je tam špatné světlo, tak jsem později jednoho ze synů přistihl, jak tam montuje nové žárovky. Čili chtěli mi vyjít vstříc, ale nemohli překonat ten osobní odpor k foťáku.

A úplně nejvíc nesnášela focení sedlákova vnučka Martina, což byla hrozně hezká holka. Já jsem jí tenkrát říkal, ať je v pohodě, že si stejně myslím, že bude jednou fotomodelkou. Ve svých jedenácti letech mě poslala do háje, aby se časem ukázalo, že z ní nakonec opravdu byla modelka, která lítala po celým světě a fotila pro nejrůznější agentury.

Ty jsi v tom roce 2003 poslal do Czech Press Phota jen tuto jedinou fotografii nebo to byl cyklus?
Byla to série asi 8–10 snímků, která vyhrála první cenu v kategorii Člověk a životní prostředí, plus ještě tahle fotografie zvítězila navíc jako hlavní cena Czech Press Phota. On je to oproti ostatním fotografiím trochu výjimečný záběr. Většina snímků v té sérii je spíš… smutných.

Velmi zajímavé na tom navíc je, že tahle fotografie vyhrála pár týdnů před tím než se chystal ústavní soud se sedlákem Rajterem – takže tato fotka ve chvíli, kdy vyhrála celé Czech Press Photo, jaksi nechtěně působila i na tu kauzu. Ústavní soud totiž najednou řešil případ, který byl veřejně známý a v tu chvíli aktuální. Nicméně samotný soud dopadl tak, že se ústavní soudci dohodli na kompromisu a řekli, že tato kauza nepřísluší rozhodnutí Ústavního soudu. Což se do té doby nikdy nestalo. Protože tam šlo o obrovské peníze a hrozilo, že všechny investice do té obrovské továrny Nemak půjdou vniveč. Ale Ekologický právní servis (dnes je to firma Frank Bold), pokračoval v právním boji a nakonec jim dal Nejvyšší správní soud za pravdu. A došlo k jakémusi příměří, kdy od sedláků Rajterů město Most a stát vykoupili nějakých 90 hektarů půdy za desítky milionů korun.

To je ovšem krásný příběh fotografie!
Ještě bych k tomu dodal, že to bylo v době – v září nebo v říjnu roku 2002 –, kdy vlastně začínala digitální fotografie, kterou já jsem absolutně odmítal a nesnášel. Takže celý ten seriál je ještě focený na filmy. Například Fotografie roku byla pořízená na Ilford Delta 400.

Já vlastně od roku 1991 zpracovávám dokument, který se jmenuje Střepy severních Čech, který bych už co nejdřív ukončil vydáním knihy – a právě příběh sedláka Rajtera sem také patří – je to jeden ze střípků severu. Další je třeba bourání Libkovic, jsou tam střípky o kostelech, o chemičce, o bourání elektrárny v Tušimicích… taková enviromentální témata spojená s krajinou severních Čech odkud pocházím. A to všechno fotím od roku 1991 převážně černobíle.

Černobíle na film?
Na film. Pouze v poslední době jsem dělal cyklus o konci dolu Centrum, o posledním hnědouhelném hlubinném dole v severních Čechách, nebo vlastně v Česku vůbec. A v tomto případě jsem střídal černobílý film s digitálním fotoaparátem, hlavně kvůli potřebě mít pod kontrolou práci blesků. Nicméně aktuálně mám ještě asi 400 exponovaných filmů v mrazáku.

Jakože exponovaných, nevyvolaných?
Ano. Ale chystám se je v brzké době rozmrazit a vyvolat.

400 filmů o 36 záběrech?!
To není zase tak moc… Cca 16 000 záběrů. Já mám k té knížce celkem asi 3 000 filmů a myslím si, že na 4 000 filmech to skončí.

Ještě jednou, prosím! 4 000 filmů?!
Já jsem zvyklý se „hrabat“ ve fotkách, to mně nečiní problémy. Denně vidím stovky záběrů, to je v pohodě. Jen zákazníci jsou občas nervózní z toho, když jim předám pár set „voken“.

Ty dáváš zákazníkům všechno, co jsi nafotil?
Ano. Když udělám dva tisíce záběrů, tak jim dám dva tisíce záběrů…

Tak to jsi první na světě, koho znám, kdo to takhle dělá.
Pro upřesnění – já dávám klientům jen malé náhledy. Aby si mohli „projet, co se tam dělo“. Finální výběr samozřejmě dělám sám, na zákaznících to nenechávám. Ale oni tak vědí, že kdyby potřebovali něco jiného, tak to u mě mají.

A to všechno archivuješ?
Všechno, jasně! Já dělám dokumentární fotku a u té nikdy nevíš, jaký záběr budeš potřebovat. Nebo tam mám pro reklamu různé expozice do vrstev, u objektů různá nasvícení, u portrétů drobounké změny výrazu, lesky ve vlasech…

Čili i u komerční práce archivuješ všechny snímky?
I v komerční fotce to takhle dělám. Pro mě je důležité vědět, že když něco hledám, tak to opravdu mám. Když si vzpomenu, že jsem třeba před deseti lety fotil něco, co zrovna potřebuju – tak se vrátím v archivu do konkrétního roku, ke konkrétnímu klientovi – a vím, že tam ten záběr bude. Při mém systému archivace to netrvá dlouho.

Ale třeba technicky špatné fotografie mažeš…
Nevyhazuju nic. Proč bych to dělal? To je strašné zdržování. Mazat snímky jenom kvůli tomu, že chceš mít místo na disku je nesmysl. Tím jenom ztrácíš čas. Nákup nového disku trvá pět minut. Ale mazáním záběrů strávíš život.

Hlavně mám jistotu, že když si nějaký záběr pamatuju, tak někde opravdu existuje. Z filmů jsem také nikdy nic nevystřihl, naopak časem se mi třeba začal líbit snímek, který jsem v aktuálním čase odepsal třeba kvůli špatné ostrosti. Takhle objevila moje bývalá přítelkyně Lenka jednu fajnou fotku.

Dokumentární fotografie jejího autora neuživí, to víme oba. Čím vydělává Ibra Ibrahimovič na složenky?
Užitou fotkou, jako všichni ostatní. Fotím třeba produkty – nicméně snažím se vybírat zakázky, které vyžadují autorský přístup. Třeba koloběžky pro Nistlery. To tě bude určitě zajímat :-)

To mě samozřejmě zajímá :-) Jak se severočeský dokumentarista dostane k focení koloběžek?
To je úplně jednoduché: Když jsem svojí dceři chtěl k Vánocům koupit koloběžku, potkal jsem se s Nistlery (Koloběžky Nistler Praha. Pozn. redakce), protože oni byli jediní, kdo měl skladem model K-bike K7. Paní Nistlerové jsem ukázal fotky kapotovaného lehokola, které jsem dělal firmě Enelex na novoročenku, a Nistlerovi mě pak oslovili, když potřebovali nafotit svoji limitovanou edici koloběžek Footzilla.

Ano, ten retrokalendář z roku „1965“ s Footzillou, Ilonou Nistlerovou a logem Tuzexu – a mimochodem i tvým podpisem – mám pořád na stěně…
Tak to je pěkné! Na těchhle zakázkách spolupracuji s výborným grafikem z Mostu Martinem Špoulou, se kterým jsme myšlenkově naladěni skoro jako dvojčata. Dělali jsme spolu například i můj web, který už asi sedm let visí v kyberprostoru jen v podobě návrhu a stárne a stárne nedodělán… (www.ibra.cz)

Vraťme se prosím ještě k severním Čechám. Ty jsi rodák z tohoto tak trochu Bohem zapomenutého kraje, a já u tebe cítím jistou míru patriotismu.
Já bych to nenazval úplně patriotismem. Prostě jen vnímám potřebu nějakým způsobem energeticky přes fotku ochránit ten kraj před průmyslovým zmocněním. Já jsem začal fotografovat v roce 1986 a hned jsem dělal sociální dokument o Romech, o cikánech, o cikánských dětech. Pak jsem se seznámil s lidmi z ekologických hnutí a začal jsem dělat svůj seriál Střepy severních Čech. A díky tomu je moje tvorba tak trochu propojená s takříkajíc enviromentálním hnutím. Ale nedá se říct, že bych byl vysloveně patriotem, protože mě spousta věcí v našem kraji vysloveně štve. Ale používám fotografii jako takovou – teď se asi nevyjádřím úplně přesně – jako takovou ekologickou agitaci.

Ty sám se považuješ za ekologa Ibro?
To nevím, asi ne programově. Samozřejmě přemýšlím o světě komplexně. Ale když začneš přemýšlet o všech souvislostech, nestáváš se nutně ekologem. Nicméně s těmihle lidmi v mnoha věcech souzním. Nebo ne, že souzním, ale je třeba je podpořit, protože dělají užitečné věci.

V tomto ohledu bych zdůraznil ještě jednu věc. Když jsem začal fotit svůj cyklus Střepy severních Čech, začal jsem dokumentem o bourání obce Libkovice – což byla poslední vesnice, která byla v severních Čechách zničena kvůli těžbě uhlí. V uvozovkách. Protože to uhlí se tam nikdy netěžilo. Ale Libkovice byly skutečně srovnané se zemí. Tehdy jsem svým focením pomáhal hnutí Duha, Greenpeace a později Ekologickému právnímu servisu…

Situace na severu byla na začátku 90. let velmi polarizovaná a vyhrocená. Byl tu obrovský tlak pokračovat v těžbě uhlí a ničení krajiny takovým tím bezohledným způsobem a proti tomu velká touha místních po změně. Zároveň ale také strach o zaměstnání, spousta protichůdných vlivů. Byl to silový boj.

Teď je situace jiná, blížíme se k období mírného vyrovnání a obě ty zájmové strany se více respektují. Došlo k dohodám uzavřených u jednacích stolů, podařilo se prosadit zákony o ochraně přírody, malinko se u nás snížilo společenské napětí, a já můžu konečně fotit i příběhy lidí na druhé straně. Těším se, že ten fotografický seriál v této fázi návratu naděje, možná trochu jistoty a mírného optimismu, po čtvrt století práce pomalu ukončím…

Předpokládám, že to všechno byly fotky, ze kterých jsi prostě nic neměl – myšleno finančně.
Mno… já jsem se v roce 1991 rozhodl, že se stanu profesionálním fotografem. Vzal jsem si úvěr, koupil si středoformát Pentax 67, abych mohl dělat komerční zakázky – abych velmi brzy zjistil, že mě to vůbec nebaví. Že chci pokračovat v sociálním dokumentu. Takže jsem si za cenu vyšší než osobní auto Favorit pořídil v roce 1991 Nikon F4. Asi po dvou letech focení seriálu o Libkovicích jsem zjistil, že jsem v minusu cca 400 000 korun. Které jsem musel rychle vydělat, abych se nemusel stěhovat ze svého bytu a podobně.

Takže ta předchozí otázka bez otazníku, kterou jsem položil, zněla správně…
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si to všechno financoval sám. Na něco jsem měl projekty, byly tam sponzorské peníze. Ale na uživení to nebylo. Byla – a je to stále – volná tvorba.

Ty jsi zmínil Nikon F4 – pojďme tedy odbočit k fototechnice.
S Nikonem já mám skoro životní story. Můj nevlastní táta Roman byl aranžér a jezdil dělat stánky na veletrh Interkamera do Prahy. A pokaždé mi dovezl prospekty Nikonu – první jsem měl v roce 1983. Takže první foťák, který jsem si koupil po střední škole, byl samozřejmě Nikon FG20. Který se tehdy prodával v drogerii za 9 900 Kčs, což bylo mých deset měsíčních platů technologa v chemičce.

Ale to první profesionální, co jsem měl od Nikonu, byl zapalovač. Nechal jsem si na Interkameře v roce 1987 od pana Nippon Kogaku a dalších podepsat svázané prospekty a dostal jsem od nich malý tajemný balíček. Přál jsem si, aby v něm byl oranžový filtr, který jsem dva roky za socíku marně sháněl…

To se mně líbí, protože ty jsi první fotograf, se kterým jsem dělal rozhovor, jež nezačínal na Nikonu FM2 – což všichni ostatní profíci svorně tvrdí.
Můj Nikon FG20 dodneška existuje, fotí s ním můj kamarád Jarda Bažant, preparátor z mosteckého muzea a odmítá mi ho prodat nazpět :-). Pro mě to byl první aparát, u kterého všechno fungovalo. Fungovalo tam ostření, fungovalo tam měření, netrhalo to filmy, bylo to přesné, tiché… Prostě něco, co funguje a je spolehlivé. Ale dodneška mám nejraději na černobílou fotku tu „eFčtyřku“ a také používám lehoučký Nikon FA, oba totiž mají velmi spolehlivé zónové měření, které funguje i s mechanickými AI-S objektivy.

Čím fotíš aktuálně?
Nikonem D3X. Už hrozně dlouho, v podstatě od doby, kdy byl uvedený na trh. Tuším v roce 2008. Chtělo by to výměnu, ale nový Nikon D5 mi nevyhovuje, rád bych rozlišení 24 Mpx.

Proč zrovna 24 Mpx?
Jsem na to zvyklý, maximálně mi to vyhovuje, dobře se to počítá… Dobře, tak vážně: zakopaný pes je ukrytý ve skenování. Na Coolscanu s rozlišením 4 000 DPI jsem skenoval kinofilmové černobílé negativy právě na velikost 4 000 × 6 000 bodů.

A potřebuješ zrovna tohle robustní reportážní tělo? Nestačil by ti menší aparát řekněme Nikon D810 (i když má vyšší rozlišení), nebo třeba malý Nikon D750?
Já mám velké ruce a navíc mně naprosto vyhovuje ovládání těchhle velkých těl. Na druhou stranu Nikon D810 je foťák, který se mi velmi líbí. Není tak malý jako D750, má výborné ovládání, je krásně tichý, ale má zase zbytečně moc vysoké rozlišení. Takže ještě chvíli počkám :-)

Já i s tím Nikonem D3X 95 % komerčních záběrů do tisku zmenšuju. Na co se ale opravdu moc těším, to je velký dynamický rozsah (dříve expoziční pružnost) – zde je můj hlavní důvod pro trpělivost a čekání.

A objektivy? Zoomuješ nebo máš raději pevná skla?
Protože fotím hodně a rád na film, tak mám všechna skla s clonovým kroužkem. Jediný „géčkový“ zoom byl Nikkor 17–55 mm, který jsem ale rozbil při focení u natáčení filmu Tobruk. Takže mám de facto všechna pevná skla typu AI-S čili objektivy s manuálním ostřením. Kromě toho používám shiftovací 28mm a 35mm Nikkory. Na digitálu fotím nejvíce se zoomem 28–70 mm a 70–180 mm Micro. A shiftovací pevný Nikkor PC 85 mm.

Na dokument, který fotím nejvíc, nejraději používám jednoprstencový zoom AI-S Nikkor 28–50 mm F3,5. Malý, lehký, velmi pohotový. To jsou takové libůstky, které používají starší dokumentaristé :-)

Občas ale sáhnu také po širokoúhlém Hasselbladu X-Pan na formát kinofilmu 24 × 65 mm nebo „svitkáč“ Plaubel Makina 67 s nikoňáckou osmdesátkou se světelností F2,8 a strašně rád fotím ze stativu na formát 6 × 12 nebo 4 × 5 palců.

Díky za rozhovor Ibro!
Můžu ještě něco dodat? Jen bych rád na závěr podotkl, že fotografování je více o jiných věcech než technice. Je o příbězích a náhodách, energii, pocitech fotografa, soustředění, světle, pohádkách z dětství. A nakonec mnohem více než to, co fotograf perfektně a intuitivně ovládá na oku, je důležité, co si zrovna nese v hlavě a prožívá. Na focení svých dokumentů jsem přestal nosit digitál. Totálně mně totiž jeho přítomnost rozbíjela (paradoxně kvůli jeho nesporným výhodám a rychlému sdílení snímků) soustředění. A nedávno jsem zničil další zoom – Nikkor 28–70 mm F2,8. Kdyby ho někdo levně prodával, tak ať se mi prosím ozve…

Tak ještě jednou děkuju Ibro!

Ibra Ibrahimovič – Příběh sedláka Rajtera

Ibra Ibrahimovič – Konec dolu Centrum