Autor článku: Lukáš Zeman
Jsou cesty, na které si člověk sbalí fotoaparát, objektivy, pár triček a optimismus. A pak jsou cesty, na které si kromě toho všeho přibalí ještě sáčky se silikagelem, nepromokavé obaly, pevné nervy a smíření s tím, že tropický prales si stejně nakonec udělá, co chce. Výprava na ostrov Bioko v Rovníkové Guineji patřila přesně do té druhé kategorie.
Bioko leží v Guinejském zálivu jen několik desítek kilometrů od pobřeží západní Afriky. Na mapě působí nenápadně, ale ve skutečnosti je to sopečný ostrov pokrytý hustým tropickým pralesem, prudkými svahy, mlhou, deštěm a vlhkostí, která se nedá úplně popsat slovy. Musí se zažít. A ideálně ne s technikou za statisíce na zádech.
Naším cílem byli drilové – jedni z nejohroženějších primátů Afriky a zároveň zvířata, která většina lidí nikdy neviděla ani na fotografii. Jsou blízkými příbuznými mandrilů, ale na rozdíl od nich nemají tak výrazně barevnou tvář. Jejich síla je jinde. V mohutné stavbě těla, v přísném výrazu, v pohybu tlupy pralesem a v momentu, kdy se z temné zeleně najednou vynoří samec, který vypadá, jako by si celé okolí právě zapsal do katastru.
Fotografování drilů ale není zoologická zahrada s kavárnou za zády. Znamená to vstávat brzy, brodit se vlhkem, bahnem a dusnem, čekat dlouhé hodiny ve fotostanu a doufat, že zvířata přijdou dost blízko, ale zároveň ne tak blízko, aby člověk začal přehodnocovat některá životní rozhodnutí. V našem případě jsme s nimi byli ve fotostanu prakticky celý den. Drilové se objevovali a zase mizeli v pralese, jako kdyby se jen na okamžik rozhodli pustit nás do svého světa.
Právě v těchto chvílích se ukázalo, proč jsem s sebou vzal Nikon Z9.
Fotoaparát, který nesmí zaváhat
Nikon Z9 je typ techniky, u které člověk v běžných podmínkách řeší hlavně rychlost ostření, obrazovou kvalitu nebo možnosti videa. V pralese na Bioku se ale velmi rychle ukáže ještě jedna vlastnost: spolehlivost.
Vlhkost byla všudypřítomná. Technika se orosila při každém přechodu mezi prostředími, objektivy se musely neustále kontrolovat a čistit, oblečení prakticky nikdy úplně nevyschlo. Byly chvíle, kdy se zdálo, že voda není jen ve vzduchu, ale i v myšlenkách.
Přesto Nikon Z9 fungoval dál. Bez protestů, bez náhlých výpadků, bez pocitu, že je třeba ho po každé hodině v terénu zabalit do silikagelu nebo do rýže a pomodlit se ke všem bohům optiky.
Tohle je v podobných podmínkách zásadní. Při fotografování divokých zvířat se nedá říct: „Počkejte prosím, technika se aklimatizuje.“ Dril se objeví, projde mezerou mezi větvemi, na několik vteřin zvedne hlavu – a je pryč. Buď je fotoaparát připravený, nebo snímek neexistuje.
Nikon Z 400 mm: skvělý ve stanu, horší na boj s pralesem
Objektiv NIKKOR Z 400mm f/4.5 VR S byl v této výpravě ideální hlavně pro práci z fotostanu. Tam dával perfektní smysl. Měli jsme relativně stabilní pozici, mohli jsme čekat a soustředit se na okamžiky, kdy se drilové objevili v průhledech mezi listy. Pevná čtyřstovka nabídla výbornou ostrost, krásné oddělení zvířete od pozadí a kvalitu, která je u portrétů primátů zásadní. A s konvertory 1.4x a 2.0x bylo i přiblížení na detaily perfektní.
U drilů rozhoduje výraz. Oči, postoj, napětí v těle, letmý kontakt mezi členy tlupy. A právě tady se 400 mm ukázala jako skvělé sklo. Když se zvíře objevilo v ideální vzdálenosti a světlo alespoň trochu spolupracovalo, výsledkem byly snímky, kvůli kterým člověk zapomene i na to, že už několik hodin sedí ve vlhku a potí se i na místech, o kterých by raději veřejně nemluvil.
Jiná situace ale nastala při pohybu pralesem. Tam se pevná čtyřstovka ukázala jako méně praktická. Prales na Bioku není místo, kde si člověk elegantně vykračuje s dlouhým objektivem přes rameno. Je to prostředí, kde se prodíráte vegetací, kloužete, stoupáte, klesáte a snažíte se neodevzdat duši vlhkému vzduchu. Po prvním pokusu, při kterém jsem s touto sestavou málem zkolaboval, bylo rozhodnuto. Nikon Z 400 mm zůstával při dalších výpravách ve fotostanu a do pralesa se mnou vyrážel univerzálnější objektiv.
Nikon Z 180–600 mm: objektiv pro realitu terénu
Tím objektivem byl NIKON Z 180-600 mm f/5,6-6,3 VR. A právě v pohybu pralesem se ukázalo, jak velkou výhodou je rozsah a flexibilita. V prostředí, kde se vzdálenost ke zvířeti mění během vteřin a kde není čas ani chuť neustále měnit objektivy, je podobný telezoom velmi praktickým řešením.
Drilové se mohli objevit daleko mezi stromy, ale také se najednou přesunout blíž. S objektivem 180–600 mm jsem mohl rychle reagovat – širší záběr na skupinu, detail samce, mládě v pohybu, interakce mezi zvířaty nebo prostředí, které ukazuje, v jak náročném a krásném světě žijí.
Objektiv se hodil i mimo samotné drily. Bioko je ostrov plný života – ptáci, opice, plazi, detaily pralesa, vzdálené pohyby v korunách stromů. Ne vždy má člověk čas zastavit, bezpečně odložit batoh a řešit výměnu techniky. Zvlášť když kolem všechno vlhne, padá drobný déšť a každé otevření brašny připomíná malý meteorologický experiment.
Je fér říct, že jednou to v těchto podmínkách nedal ani 180–600 mm úplně bez zaváhání. V jeden opravdu krutý den se objektiv lehce zamlžil. Nebyla to ale situace, kdy by selhala konkrétní technika. Ve stejnou chvíli měli podobný problém i přátelé s jinými objektivy a většina našich fotek byla v tu chvíli zamlžená. Objektivy se odmlžily až po několika desítkách minut, když se vyrovnaly teploty. Bylo to jediné zaváhání za celou cestu – a zároveň dobrá připomínka, že tropický prales není laboratorní test, ale prostředí, kde se limity někdy posouvají hodně daleko. Druhou nevýhodou v podmínkách tropického pralesa je světelnost. Byly chvíle, kdy by se hodilo jít se clonou ještě níž než je f/5,6 na nejkratším ohnisku.
Vlhkost jako skutečný test
Na podobných cestách se rychle ukáže rozdíl mezi technikou, která vypadá dobře v tabulkách, a technikou, která funguje v reálném světě. Bioko nebylo sterilní testovací prostředí. Byla to kombinace tropického deště, mlhy, bláta, potu, prudkých přechodů teplot a vlhkosti, která se dostane úplně všude.
Některá elektronika začala protestovat. Dokonce i voděodolný telefon to postupně vzdal – nejdřív se mu začala zamlžovat čočka a nakonec se začal odlupovat vnitřní displej. To je přesně ten moment, kdy si člověk uvědomí, že označení „odolné“ může mít v pralese trochu jiný význam než doma na stole.
Nikon Z9 přitom zůstával pracovním nástrojem, na který jsem se mohl spolehnout. Samozřejmě i profesionální techniku je potřeba chránit, sušit, čistit a zacházet s ní rozumně. Ale rozdíl byl v tom, že jsem neměl pocit, že bojuji s fotoaparátem. Bojoval jsem jen s prostředím, světlem, vlastní fyzičkou a občas s tím, kam jsem si zrovna položil krytku objektivu.
Fotografie jako důkaz existence
Fotografování vzácných zvířat má zvláštní sílu. Nejde jen o to přivézt hezký snímek. U druhů, jako jsou drilové, má obraz i dokumentační a osvětovou hodnotu. Mnoho lidí o nich nikdy neslyšelo. A co neznáme, to často neumíme chránit.
Právě fotografie může být prvním krokem. Ukázat, že někde na ostrově Bioko žije primát, který patří mezi nejvzácnější v Africe. Že jeho domovem není abstraktní „prales“, ale konkrétní, vlhký, zelený, nádherný a zároveň ohrožený svět. Že za každým záběrem není jen technika, ale i cesta, čekání, nepohodlí a naděje, že se zvíře objeví alespoň na pár vteřin.
A když se to stane, technika nesmí být slabým článkem.
Když technika drží krok s pralesem
Cesta za drily na Bioko byla jednou z těch, které prověří člověka i vybavení. Tropický prales je krásný, ale není milosrdný. Světlo chybí, vlhkost útočí ze všech stran a zvířata se pohybují podle vlastních pravidel, nikoliv podle potřeb fotografa.
Nikon Z9 v kombinaci s objektivy NIKKOR Z 400mm f/4.5 VR S a NIKON Z 180-600 mm f/5,6-6,3 VR se v těchto podmínkách ukázal jako sestava, které se dá věřit. Pevná čtyřstovka byla skvělá ve fotostanu, kde nabídla špičkovou kvalitu a krásné portréty. Telezoom 180–600 mm se stal praktičtějším společníkem pro pohyb pralesem, kde rozhodovala pohotovost, univerzálnost a schopnost reagovat na nečekané situace.
Wildlife fotografie často není o ideálních podmínkách. Je o připravenosti. O schopnosti zachytit okamžik, který se nemusí opakovat. A o technice, která v rozhodující chvíli nepřekáží, ale pomáhá.
Na Bioku jsem si znovu připomněl, že dobrý fotoaparát není ten, o kterém v terénu nejvíc mluvíte. Je to ten, na který v nejtěžších chvílích skoro zapomenete – protože prostě funguje.
Autor článku: Lukáš Zeman
