„Vždycky musím mít na fotografii aspoň kousek oceánu.“ Rozhovor s ambasadorem Nikonu Georgem Karbusem

George, nebo chcete-li Jiří Karbus, je sice karlovarský rodák, ale už hezkých pár let v Česku nežije. Láska k přírodě a neodolatelná touha po každodenní blízkosti mořských vln, úzce propojená s vášní k fotografii, jej zavála o nějakých 1 700 km západněji, na pobřeží Atlantiku – do Irska. Západní pobřeží Irska v oblasti Moherských útesů má v oku jako snad žádný jiný fotograf. Nicméně z této „základny“ podniká také cesty po světových oceánech, kde se setkává tváří v tvář s kosatkami drsné Arktidy i obřími keporkaky jižního Pacifiku.

Přečtěte si nyní rozhovor s novým ambasadorem Nikonu a pokochejte se dechberoucími fotografiemi z prostředí, které je nám suchozemcům vzácné. Stojí to za to!

Rozhovor s George Karbusem

Přestože vás fotografické cesty vedou celým světem, od roku 2004 je vaším domovem Irsko. Co vás k tomu vedlo? Příroda, oceán?
„My jsme s přítelkyní měli už v té době zkušenosti s životem v zahraničí, protože jsme žili pět let na Mallorce. Ilegálně :-) Když ale v roce 2004 vstoupilo Česko do Evropské unie, otevřely se hranice a my jsme objevili Irsko. A tady jsme si řekli, že bychom mohli poprvé legálně žít v zahraničí. Dnes už tady máme rodinu se dvěma dětmi.“

Proč zrovna Irsko?
„Já jsem o Irsku přemýšlel už dříve, ale na Mallorce se mi dostal do rukou jeden časopis, kde byl článek o Irsku s krásnými fotografiemi, který úžasně vykreslil tu zemi. Viděl jsem tam ty zelené stráně, zelené útesy u oceánu, a přišlo mi to velmi osvěžující. Zvlášť po Mallorce, což je suchá země, bylo Irsko velmi svěží. Takže jsme do toho šli. Na Mallorce jsme si našetřili na auto, to jsme si koupili v Česku a přijeli jsme s ním trajektem do Irska. Usadili jsme se na západním pobřeží v Galway.“

To zní jako idylický příběh
„Ona to taková idyla zase nebyla. Přijeli jsme koncem léta, usadili se v kempu – kde se pomalu chystali na ukončení sezóny – a začali jsme hledat práci. Jakoukoliv práci. Abychom si osvojili nové místo, naučili se pořádně jazyk. Takže jsme bydleli ve stanu v době, kdy už se blížily první bouře, docházely nám peníze… ale naštěstí přítelkyně našla první práci.“

Vy jste už v té době fotil nebo vaše fotografická kariéra začala až v Irsku?
„Před tím na Mallorce jsem fotil jen obyčejným kompaktem na kinofilm, ale hrozně jsem chtěl zrcadlovku. V Irsku jsme se naštěstí uchytili rychle, já jsem našel práci brzy po přítelkyni, takže jsme mohli sbalit stan a přestěhovat se do apartmánu. A třeba do měsíce jsem byl schopen našetřit si na první digitální foťák, tehdy ještě také kompaktní aparát, ale podvodní. Takže vážněji fotit jsem začal až v Irsku.“

Přeskočme prosím do současnosti nebo řekněme do posledních let vaší tvorby. Jejím spojovacím prvkem je moře, oceán. Když máte na fotografiích pevninu, tak je to pobřeží, skaliska, útesy. Tomu říkám fascinace živlem.
„Je to tak. Vždycky musím mít na fotografii aspoň kousek oceánu. Proto žiji zde a ne v rodném Česku.“

Tento druh fotografie vyžaduje speciální příslušenství – podvodní pouzdro a podobně. Jaké používáte vy?
„Pouzder mám několik. Třeba pro potápění mám špičkové pouzdro značky Subal, ale hodně také využívám lehké pouzdro s pistolovým gripem, které je speciálně designované pro nadvodní fotky pro zachycení lámajících se vln, surfingu a podobně.“

Jestli jsem to dobře pochopil, tak vaše fotografie nevznikají tak, že byste byl na lodi, ale plavete s foťákem ve vodě. Je to tak?
„Je to tak. Většinou se potápím na nádech (freediving), protože při focení musím být schopný se relativně rychle pohybovat, plavat s delfíny nebo velrybami. Když je někdo ve vodě v suchém neoprenovém obleku s veškerým přístrojovým vybavení, tak může maximálně tak sedět na dně a fotit si makro korálů. Já potřebuji být v kontaktu s těmi zvířaty, dokázat se s nimi přesouvat pod hladinou. Používám širokoúhlá ohniska, objektiv 16–35 mm nebo i rybí oko, musím – a chci – být v kontaktní vzdálenosti, ve spojení s těmi zvířaty.
Na focení ve vlnách používám krátké gumové ploutve, které mně umožňují rychlou akceleraci, hlavně proto, aby v případě, když jde do tuhého – když to místo bude za chvíli bombardované velkou vlnou – abych mohl co nejrychleji zmizet. Nebo naopak abych se rychle dostal do místa, odkud chci fotit.“

Váš styl focení je tedy zároveň i tak trochu sport. Minimálně je to o fyzičce, že ano?
„Je to hodně o fyzičce. Pokud nejste dobrý, ne dobrý – výborný, plavec, nemůžete to vůbec dělat. Navíc je to spojené se zdravím, obecně se zdravým životním stylem, musíte být trénovaný, znát oceán. Musíte mít perfektní představivost, umět předvídat co se bude dít, odhadnout předem jaký bude průběh focení a podle toho správně zvolit techniku, protože ve vodě těžko vyměníte objektiv. V tom je moje výjimečnost. S dýchacím přístrojem se může potápět každý, ale nikdy neudělá takové fotografie jako já.“

Trochu jsme nakousli techniku focení, tak u ní prosím ještě chvíli zůstaňme. Jak fotíte ve vodě? Na program, clonovou prioritu, manuál?
„Dřív jsem fotil na prioritu času, někdy i na clonovou prioritu, ale jak se foťáky zlepšují a čím dál méně šumí na vysoké ISO, pracuji v poslední době v manuálu s automatickou citlivostí. Když fotím například delfíny, kteří jsou rychlí, zvolím čas závěrky 1/800 s, pokud je dost světla, dám tam clonu F8, abych měl fotky ostré až do rohů, a aby objektiv dělal hezké paprsky světla – a nechám to na ISO Auto, které mně dodá správnou expozici.“

Samozřejmě. Když to technika umožňuje, tak proč toho nevyužít.
„My fotografové jsme v dnešní době technikou už trochu rozmazlení. Vyfotit technicky skvělý snímek dokáže každý. Co bude ale vždycky kumšt, ten správný majstrštyk, je schopnost zachytit ten správný moment. Moment a kompozice – jak ten moment zarámujete. To je celá fotografie, a to nikdy nepřestane mít platnost. Lidi třeba zapomínají na to, jak strašně důležitá je kompozice. K čemuž patří i správná volba objektivu, s tím související pozice fotografa, aby všechno hrálo ve prospěch skvělého záběru. Já občas dělám fotografické workshopy a vidím, jak lidi často o kompozici vůbec nepřemýšlí. Stoupnou si na jedno místo a prostě fotí. Já je vybízím: ‚pohybujte se, nestůjte pořád na jednom místě, zkuste najít jiný záběr‘. Mnohdy stačí přemístit se o pět, deset metrů, zvolit jiné ohnisko objektivu a fotografie je úplně jiná.“

Předpokládám, že při tak náročném focení v mořských vlnách fotku často „netrefíte“ kompozičně úplně přesně, takže ořez je první, co při úpravách děláte. Je to tak?
„Je i není. Když jsem totiž před uvedením Nikonu D4S dělal pro společnost Nikon první fotografie, kterými se tento foťák poté celosvětově prezentoval, ořezávat jsem nesměl – musel jsem odevzdat celé políčko. Byly to demosnímky, u nich to jinak nejde. Od tohoto projektu v roce 2014 se už snažím komponovat fotografii tak, abych posléze co nejméně ořezával. Ale máte pravdu, že u mého stylu focení se ořezu někdy nevyhnete. V tomhle nás zase podporuje technika – u foťáků s rozlišením 45 Mpx jednoduše máte víc prostoru k ořezu než třeba u 16Mpx rozlišení zmíněného Nikonu D4S. Já budu raději pracovat s pomalejším aparátem, který má ‚jenom‘ 7 sn./s, ale ve velkém rozlišení. Mám rád velké printy, lidi velké tisky hodně kupují, ostatně to mě živí, takže velké rozlišení je pro mě požehnáním.“

Když jste mluvil o sériovém snímání – používáte ho?
„Určitě ano. Když jsem ve vodě, tak skoro pokaždé. Situace se tam často velmi rychle mění, sériové snímání pomáhá zachytit ten správný moment.“

Jak pracujete se světlem? Já jsem se jednou víceméně omylem potápěl, a vím, že už v pár metrech pod hladinou světla rapidně ubývá.
„Nejlepší je to samozřejmě, když svítí slunce. Fotka pod vodou bez slunce, to není ono. Nejraději mám světlo slunce zhruba hodinu před západem – a ideálně ještě když je klidná vodní hladina. Šikmé večerní světlo se totiž ve vodě na té hladině nádherně láme. Takže já obvykle fotím v protisvětle, v úhlu asi pětačtyřicet stupňů k hladině. To je nejkrásnější světlo, které mám rád.“

Používáte někdy podvodní blesky?
„Nepoužívám, pracuji jen s přirozeným světlem. Ono to také souvisí s mojí potřebou být rychlý a operativní, což s velkými blesky na dlouhých ramenech dost dobře nejde.“

Já o vás vím, že aktuálně fotíte Nikonem D850 a čerstvě testujete Nikon Z7. Jaké objektivy patří do vaší výbavy?
„O rybím oku a širokáči 16–35 mm jsem už mluvil, pak používám také pevnou padesátku nebo telezoom 70–200 mm. Nejdelší objektiv mám třístovku se světelností F2,8 – to je nádherný objektiv třeba i na portréty. Když jej potřebuji prodloužit, tak používám 2× telekonvertor. Ale já nejsem zrovna vyznavač dlouhých skel – ten 300mm objektiv použiji tak pětkrát do roka. Mám ale v plánu pořídit ještě nějaká pevná skla, hlavně skvělou stopětku F1,4 a 24mm Nikkor se stejnou světelností.“

O něco výše jsem váš způsob fotografování přirovnal ke sportu, vy ale kromě přírody vlastně fotíte také sport – surfing. To pro jeho svázanost s mořem?
„Přesně tak. Surfař do těch vln patří a já obdivuji lidi, kteří umí jezdit velké, dramatické vlny. Pro mě jsou to umělci, kteří dokáží souznít s mořem. Proto je tak rád také fotím. Navíc mám štěstí, že tady na západním pobřeží Irska jsou vlny takříkajíc světové úrovně a sjíždí se sem nejlepší surfaři z celé planety.“

A teď malý úkrok stranou. Trochu s údivem jsem zjistil na vašem webu, že kromě přírody nebo surfingu fotíte také svatby. Jak to jde dohromady?
„Mno… nejde :-) Svatby jsem začal dělat až minulý rok. Nikdy jsem to vlastně dělat nechtěl. Těch řekněme deset let, co pracuji jako profesionální fotograf jsem si žil svůj… boží život. Jenom jsem se s fotoaparátem potápěl s delfíny, surfoval, dělal jsem si, co jsem chtěl, co mám rád. Zkrátka jsem si pracoval na svých fotografických projektech a žil z prodeje fotografií. V poslední době se ale fotografie bohužel ubírá jiným směrem. Fotky mají čím dál menší hodnotu, zdá se, že přírodní fotografií se už moc uživit nedá. A to potvrzují i lidé mnohem zvučnějších jmen, kteří pracují například pro National Geographic, jako třeba Paul Nicklen.“

Tahle jakási degradace skutečného kumštu je bohužel ve fotografii víceméně obecný trend současnosti…
„Mně už asi před šesti nebo osmi lety říkal jeden starší pán, Francouz, který také fotí přírodu, že přírodní fotografií se uživit nedá. On je zubař :-) Já jsem mu ale oponoval, říkal jsem mu, že je to blbost, protože se tím sám dobře živím. Nicméně minulý rok jsme se potkali v Norsku při focení kosatek, a já jsem mu musel říct, že měl tehdy pravdu.“

Takže jste si na přilepšení přibral svatby.
„Já to ale nesekám jako na běžícím pásu, aby mně to zabralo veškerý čas a ještě jsem u toho fotograficky vyhořel. Fotím maximálně pět svateb ročně a za jednu účtuji 1 500 eur. To mně zalepí tu trhlinu v příjmech, které se nedostávají z fotografií přírody.
Navíc nedělám jen svatby. Žiji u nádherných Moherských útesů (Cliffs of Moher), kde muži často žádají svoje partnerky o ruku. A já jim to fotím. Předem se domluvím s tím mužem, pošlu mu přesné GPS souřadnice místa kam mají jít, to místo ještě označím kytičkou – aby ten muž věděl, kde přesně mají stát.“

Pardon, vy je fotíte potají z úkrytu?
„Já jsem zpočátku asi deset metrů od nich a hraji si na turistu, který si fotí útesy. Takže začátek je utajený. Jakmile si ten muž klekne před partnerku a požádá ji o ruku, vyfotím ten moment, a poté mě muž svojí snoubence představí a už fotíme takříkajíc oficiálně.“

Přiznám se, že o tom slyším poprvé. To se snad v Česku vůbec nedělá.
„Využívají toho hlavně Američané. Tahle práce v nádherné přírodě s lidmi mě baví mnohem víc než svatby, a víc to také fotím. Tím, že dokonale znám místní přírodu, všechny útesy, vím, jak se chová světlo, mi nikdo nemůže konkurovat. Je to rychlá a dobře placená práce. V angličtině se tento žánr nazývá wedding proposal.“

Děkuji za rozhovor!

Fotografie George Karbuse

◄ 1 2