Už je to skoro dva roky, co jsem s Milošem Nejezchlebem dělal první rozhovor – bylo to po jeho druhém vítězství v soutěži Nikon kalendář. Na konci loňského roku si Miloše a jeho tvorby všiml také jeho fotografický kolega Denis Fueco – respektive dost možná si ho všiml dříve, ale někdy na podzim spolu natočili třetí díl videoseriálu Behind the Z. Od doby, kdy štáb Denise Fueca zastihl Miloše Nejezchleba u rybníka v Jedovnicích při focení jedné z fotografií projektu Stronger, uplynulo zhruba devět měsíců. Jakým směrem se od té doby ubíral Milošův fotografický život, na to jsem se ho ptal v následujícím rozhovoru.
Miloš Nejezchleb po Behind the Z
Ve videu je mimo jiné vidět, jak vaši pomocníci natírají torzo staré skluzavky. Nebylo jednodušší to „nabarvit“ v počítači? Nebo to považujete za nekorektní úpravu?
„S barvami v počítači samozřejmě pracuji, dolaďuji je, nebo třeba sjednocuji s barvou oblečení – ale pokud to jde, snažím se mít scénu připravenou co nejblíže realitě. Mimo jiné taky proto, že ne vždycky jdou věci v postprocesu dobře přebarvit, zvlášť když se jedná o razantní změnu barvy. Totéž platí i pro klonování. Pokud potřebuju mít ve scéně víc lidí, snažím se, aby tam opravdu byli. Nevyrábím jejich kopie v postprocesu. Jsou ale samozřejmě výjimky, kde se ani takovým zásahům nevyhnu.
Čili snažíte se co nejvíc fotit a co nejmíň do obrazu zasahovat…
Přesně tak. Do fotky samozřejmě zasahuji, bez toho to při mém způsobu tvorby ani nejde. Ale mám nějakou hranici. Důvod té hranice je ten, abych to pořád mohl považovat za fotografii a neměl pocit že vyrábím spíše grafickou montáž.“
Vy jste před chvílí řekl, že například sjednocujete barvy s oblečením modelů. To mě „praštilo do očí“ u fotografie, kterou jsme publikovali na Nikonblogu v upoutávce právě na Behind the Z. Zde totiž mají jak strop, tak podlaha stejnou barvu jako dres modelek.
„No…, tak toto není přebarvené v počítači :-) Podlaha je sice původně pokrytá hnědou dlažbou, ale já jsem koupil čtyři papírová fotografická pozadí, kterými jsem ty dlaždice zakryl. Jediné, co je upravené v počítači, jsou retuše ohybů těch papírů, jejich spoje a podobně.“
Počkejte! To jste sehnal papírové pozadí, které mělo stejnou barvu jako ten strop v sokolovně na Kounicově ulici v Brně?
„Ano. Manfrotto sice pro to muselo jet do Itálie, ale podařilo se.“
O tom, že u svých fotografií věnujete mnoho času přípravám, jsme mluvili už v prvním rozhovoru – a ostatně právě se o tom bavíme znovu. Není-li to ode mě troufalé, zeptám se: Kolik zhruba stojí jedna taková fotka?
„Každým rokem je to dražší :-) Záleží na rozměru a na sérii, ale momentálně se to pohybuje od pěti do třiceti tisíc. Momentálně zažívám obrovský boom, co se týče zájmu o moje fotky. Zřejmě to souvisí s mými úspěchy v soutěžích, díky kterým jsou moje fotky hodně vidět.“
To jsme si trochu nerozuměli – já jsem se ptal na náklady na vytvoření jedné fotografie, na její realizaci.
„Aha, pardon :-) To je taky různé. Nejdražší projekt, který jsem dělal, měl celkové náklady někde kolem 30 000 korun. Ale záleží na nápadu. Dá se udělat dobrá fotka za dva tisíce. Rozhodně tedy neplatí přímá úměra typu ‚dražší náklady rovná se lepší fotka‘.“
Abych nezapomněl: Ukážete našim čtenářům finální fotografii od Jedovnického rybníka s gymnastkou Monikou Vlčkovou?
„Já ji ještě nemám hotovou :-)“
Ooops! :-) Co jste dělal těch devět měsíců? Ale vážně, jak se vám žije v této podivné době?
„Mám rozpracovanou reklamní kampaň pro brněnské Národní divadlo – což mně sebralo veškerý volný čas, který jsem měl. A co se týká té fotky s Monikou Vlčkovou, tak ta je součástí většího cyklu Stronger, který ještě není zfinalizovaný, takže je teď tak trochu v šuplíku. Respektive čeká na svůj čas, který přijde poté, co dotáhnu tu kampaň pro ND Brno.“
Pojďme prosím k Zetkům. V době, kdy s vámi tým Denise Fueca natáčel 3. díl Behind the Z, jste už byl majitelem Nikonu Z 7. Ve videu říkáte, že na něm používáte zrcadlovkové objektivy přes FTZ adaptér. Změnilo se něco od té doby?
„Stav setrvalý :-)“
A zrcadlovkou ještě fotíte nebo jste ji už úplně odložil?
„Fotím hlavně Zet sedmičkou, ale zrcadlovku mám stále jako záložní tělo. Ale stává se mi, že mám na jednom těle jeden objektiv, na druhém jiný, a v průběhu focení to střídám podle toho, jaké potřebuju ohnisko.“
Originální Zetková skla jste ještě vůbec nezkoušel?
„Neměl jsem možnost vyzkoušet ještě žádné Zetkové sklo.“
To je trochu škoda. Protože já osobně – a nejsem sám – považuji nativní objektivy Nikkor Z za vysloveně famózní!
„Ono by to bylo poněkud iracionální – protože já mám za sebou čtyři roky, po které jsem intenzivně doplňoval a obměňoval techniku, pak přišla Zetka – a abych další čtyři roky zase obměňoval všechno na Zetka, tak pro to při mojí frekvenci focení není důvod, a už vůbec by se to nevyplatilo.“
Tomu naprosto rozumím. Od techniky pojďme prosím k soutěžím a soutěžení. Vy jste už zmínil, že úspěchy v soutěžích vám pomáhají k jakési publicitě a renomé. Je pravda, že vaše fotografie často dostávají cenné „medaile“ – naposledy jste obdržel titul Professional Fine Art Photographer of The Year v 7. ročníku soutěže FAPA (Fine Art Photography Awards), což jinými slovy znamená, že jste ji vyhrál. Dodatečně gratuluji! Moje otázka tedy už jenom doplňuje to, co jste „naťukl“: Považujete všechny tyto soutěžní vrcholy za skutečné ocenění vaší tvorby, nebo to berete – jako někteří fotografové – tak trochu na lehkou váhu?
„Všechna ocenění beru s velkým respektem a s potěšením. Já se totiž účastním soutěží i z druhé strany, jako porotce. A když se díváte na to, kolik špičkových fotografií se sejde ve finále, a vy sám často nevíte, co byste vybral, pak si vlastního ocenění vážíte o to víc. Jedna věc je, že se vaše fotky někomu líbí, druhá věc je prestiž. Fotograf, který získá třeba čtyři světová ocenění, tím potenciálním zájemcům o svoji tvorbu například také říká, že se to líbí širšímu publiku, že není uznávaný jenom nějakou úzce vyhraněnou skupinou lidí.“
Děkuji moc za rozhovor Miloši!
