Třetím dílem se dostáváme přesně do poloviny pětidílného seriálu Václava Dušky Jr. o focení rychlých motorek. Protože titulek slibuje, že to bude cesta kolem světa, je třeba se přesunout z Jižní Ameriky (viz. 2. díl seriálu) zase kousek jinam. O předposledním říjnovém víkendu roku 2019 se v japonském Motegi, asi 150 km od Tokia, konal na okruhu Twin Ring Motegi 16. závod mistrovství světa MotoGP. Tak proč si neodskočit právě tam? Vždyť je to jen necelých 25 000 kilometrů :-)
Václav Duška Jr. – Velká cena Japonska MotoGP 14.–22. 10. 2019
Začíná pravděpodobně nejsložitější přesun z celého tohoto tripu. Za celou dobu co se věnuji fotografii, jsem měl pár podobných přesunů, ale tento je určitě nejdelší – jak co do vzdálenosti, tak i časově. Vyletěl jsem v pondělí kolem poledne lokálního času ze Santiago de Chile a přistál navečer o dva dny později na tokijském letišti Haneda v Japonsku. Ve zkratce: Santiago de Chile – Paříž – Praha – Dubaj – Tokio. 24 940 km a 32 hodin letu dohromady.
Žádný z letů neměl zpoždění. Po příletu do Prahy na mě čekal taťka na letišti, během chvíle mi předal kufr, který jsem si připravil dva týdny předtím, do druhého malého kufru jsem přidal zbytek fotovýbavy a hned zpět na letiště. Cesta letadlem, přestup, následný let, vše by vyšlo na jedničku a bez jediného problému, kdyby mi na letišti v Tokiu těsně před nosem nezavřeli půjčovnu aut. To tak nějak člověk nechce po tom celém přesunu. Nedalo se nic dělat a musel jsem počkat ještě pět hodin než otevřou pobočku. Ráno jsem stál ve frontě jako první, rychle vyzvednout auto a hurá na okruh. Měl jsem přijet už ve středu, takže jsem měl dost velké zpoždění.
Japonská euforie
V Japonsku jsem ještě nikdy předtím nebyl. Myslel jsem si, že mám od svých osmnácti let najeto spoustu kilometrů za volantem, a taky vím, že mám dobré orientační schopnosti. Jenže… to všechno vzalo za své jakmile jsem narazil na první značku při výjezdu na křižovatce. Musím říct, že vyznat se ve všech směrech, pruzích a dopravních značkách s japonským označením a nesrozumitelných překladem – to byl opravdu zážitek na celý život. Taky jsem byl dost překvapený, jak jsou v Japonsku drahé poplatky za dálnice. Z Tokia směrem na Kasama, což bylo nějakých 80 kilometrů, jsem zaplatil 2 640 Yenů, což je v přepočtu kolem 550 Kč. Byl jsem ze všeho úplně unesený, i když po pravdě nevím, jestli to bylo opravdu tak úžasné, nebo jestli to byla jen nějaká „japonská euforie“.
Po 152 kilometrech a dvou hodinách jízdy jsem dorazil na okruh Twin Ring Motegi, zarezervoval si místo v tiskovém centru – stůl a skřínku kde mohu mít uloženou techniku během víkendu, a kde mohu pracovat na počítači –, připravil všechny věci na víkend. Vyzvedl jsem si skútr a vyrazil podívat se kolem trati, jak to tady vlastně vypadá. Vůbec jsem si neuvědomil, že kolem páté hodiny odpolední už bude skoro kompletní tma – sluníčko zde na konci října zapadá opravdu brzy. Dvě kola kolem tratě, mám nějaké materiály a fotky zákulisí, ještě tiskovou konferenci, nahrát vše na server a hotovo.
Tajfun warning
Páteční ráno bylo trochu zmatené – ještě před prvním tréninkem nám všem fotografům na tiskovém oddělení přišlo na telefon ve stejnou dobu výstražné upozornění. Všechny telefony začaly opravdu hlasitě zvonit zvukem podobným hasičskému alarmu a celá zpráva byla v japonštině, takže vůbec nikdo nevěděl, co se děje. To byl opravdu zvláštní pocit. O pár minut později nám bylo vysvětleno, že jde jen o průběžné informace týkající se tajfunu Hagibis, který řádil v Japonsku minulý týden. Úplně jsem na něj zapomněl. Obě letiště v Tokiu byla minulý týden uzavřená, šlo o jeden z největších tajfunů letos v Japonsku.
NPS – Nikon Professional Services à la Japan
Z Japonska mám ještě jednu, tentokrát opravdu úsměvnou příhodu. Skoro na všech závodech využívám službu NPS (psal jsem o ní detailněji loni v článku o focení brněnské Velké ceny). Před začátkem víkendu, a na jeho konci, si vždy nechám vyčistit senzory, popřípadě i nějaký z objektivů. Snažím se půjčit náhradní tělo a nějaký zajímavý objektiv, co není zrovna v mé výbavě. V Japonsku jsem si vzal druhé tělo Nikon D5, jelikož jsem potřeboval spolehlivou techniku do hlavního závodu a upřímně – i když vím, že by mu nijak neublížil – chtěl jsem si svoje tělo šetřit před deštěm. Půjčil jsem si i nový světelný zoom Nikkor Z 24–70 mm f/2,8 S na Nikon Z7 – hlavně proto, abych si jej vyzkoušel.
O Japoncích nebo obecně o Asiatech se ví, že moc neumí říkat ne. V NPS tedy přijdu k pultíku a ptám se: „Dobrý den, chtěl bych vyzkoušet ten nový malý 500mm teleobjektiv se světelností f/5,6. Máte tu nějaké?“ Odpověď: „Ano.“ To je skvělé, říkám si pro sebe a povídám obsluze: „Mohl bych ho tedy dostat?“ Stejná odpověď: „Ano.“ Chvilku čekám, a po pár vteřinách ticha, kdy se nic neděje, se zeptám znovu, jestli bych mohl dostat ten 500mm objektiv. Odpověď: „Ano…, tedy my se omlouváme, ale my ho tady nemáme.“
Deštivé závody
Celý víkend byl dost chladný a sobota celá propršela. Já osobně mám déšť během závodů rád – přinese spoustu zajímavých pohledů na samotné focení. Nedělní závod proběhl podle plánu. V „podkategorii“ Rookies of the year vyhrál Fabio Quartararo a značka Honda tak zvítězila v poháru konstruktérů, což znovu přineslo spoustu zajímavých momentů na samotné focení.
Takže dodělat všechny selekce fotografií z jednotlivých závodů, edit, nahrát klíčová slova, exportovat. Jen co je vše hotové, vyrazím zpět do Tokia, kde vracím auto na letišti a jedu na hotel. Pondělí a úterý mám volný den, a tak jsem si naplánoval, že se podívám po nějakých místech v Tokiu. Let na další závody v Austrálii mě čeká až v úterý pozdě večer, takže mám za poslední dva týdny trochu volna před sebou. Naplánoval jsem si pár míst, které bych rád viděl a musím jen říct, že jsem z celého Tokia, potažmo Japonska jako z takového, velice nadšen. Nevěřil bych, že někde může být tak organizované místo, natož hlavní město, obrovská 30milionová metropole, největší město Asie. Vše fungovalo naprosto úžasně, přesně, v harmonii. A všechno probíhalo s jistou samozřejmostí. S ohleduplností. Veškerá pravidla se prostě dodržovala. Úžasná kultura.
Teď už jen v úterý v noci odlet do Melbourne s mezipřistáním v Sydney. Po dvou dnech chození po megapoli a objevování nové kultury, jsem si rád sedl na chvilku do letadla s vědomím, že nějakou dobu nemusím nic dělat. Další přesun – Austrálie! O tom ale až zase příště.
Kilometry na cestách aneb pár čísel na závěr
Ujeto autem: 486 km
Cesta letadlem: 24 940 km
Fototechnika Václava Dušky Jr. na Velké ceně Japonska 2019
Objektivy: |
Fotografie Václava Dušky Jr.
