„Sportovní fotografie je můj splněný sen.“ Rozhovor Nikonblogu s Barborou Reichovou

Svět fotografie není naštěstí tak genderově rozdělený na mužské a ženské role jako některé jiné obory lidské činnosti. Nicméně je pravda, že konkrétně v žánru sportovní fotografie alespoň u nás mnoho žen nenajdete. O to příjemnější pro mě bylo, povídat si jednou z našich nejlepších sportovních fotografek, Barborou Reichovou. Kde jinde, než v Nikon Photo Gallery, kde svojí výstavou tato autorka právě „oslavuje“ prvních deset let nabitých fotografováním pro deník Sport.

Foto Barbora Reichová
Foto Barbora Reichová
Rozhovor s Barborou Reichovou

Výstava Prvních deset mapuje jednu – dlužno dodat, že zároveň první – dekádu vaší tvorby na poli sportovní fotografie. Co pro vás těch deset let znamená?
„Úplně jednoduše – sportovní fotografie je můj splněný sen. Možná to vyzní divně, ale už odmalička jsem snila o tom, být sportovní fotografkou. A když jsem se najednou zastavila, ohlédla a uvědomila si, že jsem za posledních deset let fotila na čtyřech olympiádách, procestovala s fotoaparátem kus světa, tak to nic jiného, než splněný sen, být nemůže. Je to pro mě velká spousta zážitků. Samotné fotky jsou jen třešnička na dortu. Každá z nich má svůj příběh, místo, lidi, kteří na ní jsou, a se kterými jsem se díky fotografování mohla potkat a seznámit.“

Vy jste vážně už odmalička chtěla být fotografkou? A hned rovnou sportovní fotografkou? Většina lidí – alespoň co já znám – pracuje v úplně jiném oboru než si v dětství vysnila.
„Je to opravdu tak. Odmalička jsem měla moc ráda sport jako takový. Ráda jsem sportovala, ráda jsem na něj koukala. A zároveň jsem měla ráda focení. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsme šly s mamkou na procházku – to mně bylo asi deset let – a já jsem se jí zeptala, jestli existují sportovní fotografové. Máma odpověděla, že určitě ano, a já jsem si řekla, že chci fotit sport.“

Foto Barbora Reichová
Foto Barbora Reichová

Promiňte lehce bulvární otázku: Vy jste v deníku Sport začínala ve svých 23 letech. Jak vás tehdy přijali kolegové? Nekoukali na vás tak trochu přes prsty?
„Pro upřesnění – letos v červenci to bude deset let, kdy jsem fotografkou deníku Sport, ale už tři roky před tím jsem pro deník Sport začala fotit externě. Takže mě kolegové trochu znali. Ale ani tak není tahle otázka úplně od věci. Máte pravdu v tom, že tehdy do redakce přišla mladá holka, která za sebou téměř nic neměla, takže nějakou dobu trvalo, než jsme se vzájemně poznali. Nebylo to ale nepříjemné. To spíš někteří kolegové z ostatních redakcí to trochu ‚řešili‘. Jak jsem se později doslechla :-) “

Kolik má vlastně deník Sport fotografů?
„Byli jsme čtyři, teď už jsme jen tři.“

Ona ta vaše práce je vlastně stejně spíš sólová, ne? Možná na olympiádu pak jedete všichni…
„Ano, na běžné denní akce vyjíždíme každý sám. A na olympiádu vlastně taky jezdíme sami :-) “

To je kvůli finanční náročnosti?
„Je to z více důvodů. Peníze samozřejmě roli hrají. Olympiáda je drahá záležitost pro všechny, pro pořadatele, pro sportovce i pro fotografy. Ale protože my nepokrýváme jen tuto jedinou událost, musí zkrátka někdo zůstat doma, aby mohl plnit noviny ostatními akcemi, které se konají v ČR. A také je to kvůli počtu akreditací. Fotografů je spousta, ale Mezinárodní olympijský výbor, potažmo Český olympijský výbor, uděluje pouze omezené množství akreditací.“

Foto Barbora Reichová
Foto Barbora Reichová

Opravte mě, jestli se pletu, ale já si myslím, že fotograf, který fotí nějaký konkrétní sport, by ho měl zároveň i znát. Znát pravidla, vědět, respektive spíš umět předvídat dění a podobně.
„Určitě ano. Pro fotografa nestačí jen to, že má sporty nakoukané z televize. Trvá třeba rok možná ještě déle, než zjistíte jak to na sportovištích funguje. Kde je nejlepší místo k focení, kudy se dá přesouvat v průběhu zápasu a další nezbytné „dovednosti“ spojené s fotografováním. Když jdu na hokej, který fotím celoročně – ligu, mistrovství světa –, tak už přesně vím, kam se mám postavit, když chci určitou fotografii. Ale pak přijedete na zimní olympiádu a máte fotit akrobatické lyžování, se kterým nemáte zkušenosti, protože v Česku se od dob Aleše Valenty skoro neprovozuje, musíte být flexibilní. Je třeba se na místě rychle zorientovat, najít dobré místo, zvolit správné ohnisko. Ale to, že je třeba sport znát, s tím naprosto souhlasím.“

Předpokládám, že konkrétně na olympiádě nebo obecně na velkých mezinárodních akcích je to o to horší, protože jsou zde nejen přesně vymezená místa k focení, ale také jistý „přetlak“ fotografů.
„Přesně tak. Jsou určené fotopozice, nemůžete fotit odkud se vám zamane. A ‚tlačenka‘ tam bývá pěkná. Navíc platí určitá hierarchie, kdy fotografové největších světových agentur nebo oficiální fotografové Mezinárodního olympijského výboru mají přednostní místa. Takže na jednu stranu je to nepříjemné, ale na druhou vás to nutí k větší kreativitě. Pokud tedy nechcete mít úplně stejné fotky jako ostatní fotografové. Je to výzva.“

Olympijské hry jsou výjimečnou událostí, ale nekonají se takříkajíc každý den. Zajímá mě tedy také, jaký je váš denní chléb? Jakým způsobem pracuje kmenový fotograf deníku Sport?
„Ráno je vždy porada, na které dostaneme od šéfů oddělení pokyny, co a kdy je třeba jít fotit. Kromě toho máme my tři fotografové služby. Ne, že bychom měli ranní či odpolední směny, ale funguje u nás jakási pohotovost. Každý týden má jeden z nás nejvyšší prioritu. Například teď ještě nevím, jestli nebudu muset jet fotit bajkery na Pražských schodech. Pokud mně pípne SMS, že je třeba tento závod vyfotit, tak sbalím výbavu a vyrážím.“

Výstava Barbory Reichové v Nikon Photo Gallery

Chcete vidět fotografie Barbory Reichové na papíře ve výstavním formátu? Do 8. července 2018 můžete navštívit výstavu Prvních deset, která se koná v pražské Nikon Photo Gallery. Podrobné informace o výstavě najdete zde.

Sportovní fotografie Barbory Reichové v Nikon Photo Gallery

Kde

Nikon Photo Gallery, Újezd 19, Praha 1 – Malá Strana

Otevřeno:
Úterý–neděle: 12–19 hodin
Vstup zdarma

Kdy

od 30. 5. do 8. 7. 2018

Může se stát, nebo stává se, že nějakou akci fotí píšící redaktor?
„Teoreticky se to stát může, ale mělo by se tak dít jen v případech, kdy jsme my fotografové všichni ‚obsazení‘ a je nutné vyfotit ještě něco jiného, důležitého. Ale v praxi se spíš koupí fotografie například z ČTK.“

Já se ptám z toho důvodu, že v médiích je to bohužel všeobecný trend – profese fotograf skoro vymírá, a jeho roli zastupují píšící novináři často bez větších fotografických dovedností a zkušeností. O výbavě, kterou často tvoří jen mobilní telefon ani nemluvě…
„U nás se tomuhle přístupu naštěstí vyhýbáme. Ale samozřejmě se může stát jakákoliv výjimečná událost, a pak je důležité, aby byla alespoň nějaká fotografie, ať už ji pořídí kdokoliv.“

Mě na vaší tvorbě zaujalo, že poměrně často převádíte snímky do černobílé podoby. Já černobílou fotku miluji, ale u sportu, který oplývá barvami, mně to přijde trochu zvláštní.
„K některým záběrům mně to zkrátka víc sedí. Je to o výtvarném pojetí, o kontrastech, o světle a stínech. Ale nedělám to prvoplánově, jakože bych si řekla ‚teď budu fotit černobíle‘. Když zpracovávám snímky v počítači, tak se to občas samo nabídne. Je to intuitivní. A může to vyplynout i ze situace. Například loni na tenisovém Laver Cupu byly v O2 aréně černé kurty, všechno bylo laděné do černa. Jen hráč měl modré tričko a to vypadalo trochu divně. Jako bych zbytek fotografie odsaturovala. Samozřejmě do novin černobílé fotky nedělám. Tohle je spíš něco jako volná tvorba, kterou ukazuji na Instagramu, na Facebooku… a pár takových fotografií je i zde na výstavě.“

Foto Barbora Reichová
Foto Barbora Reichová

Kromě toho, že – promiňte mi to hrozné slovo – bilancujete deset let fotografování pro deník Sport, se můžete pochlubit také několika oceněními. Uspěla jste v Czech Press Photu i v soutěži Sportovní fotografie roku, ale všimla si vás také významná agentura Getty Images. Můžete o tom našim čtenářům prozradit více?
„V loňském roce vypsali v Getty Images otevřenou soutěž pro ženy fotografky na stáž v této agentuře. Tak jsem to zkusila, a probojovala se do top ten. Bohužel na stáž se dostala jen jedna z nás, a já jsem to nebyla.“

Nicméně „zářez“ to je nesporný. Nominace na Oskara se také bere jako velký úspěch.
„Je to tak. Když mně volal šéf britské sekce Getty Images, že jsem postoupila do první desítky, tak jsem tomu nechtěla věřit. Je to moc hezký pocit.“

Pojďme prosím k fotografické technice. Já o vás vím, že fotíte Nikonem D5. Používáte jedno nebo dvě těla?
„Záleží samozřejmě na tom, jakou akci jdete fotit, ale obvykle si beru dvě těla. Nikon D5 a D4. Třeba na fotbale mám na jednom těle třístovku nebo čtyřstovku objektiv a na druhém Nikkor 70–200 mm.“

Foto Barbora Reichová
Foto Barbora Reichová

Jaké další objektivy používáte?
„Od 17 mm do 400 mm. Jsou to světelné zoomy AF-S Nikkor 17–35 mm f/2,8D ED-IF, AF-S Nikkor 24–70 mm f/2,8E ED VR, AF-S Nikkor 70–200 mm f/2,8G ED VRII, a pevné teleobjektivy AF-S Nikkor 300 mm f/2,8G ED VRII a AF-S Nikkor 400 mm f/2,8E FL ED VR. A v redakci máme ještě malou třístovku AF-S Nikkor 300 mm f/4P PF VR, která je krásně lehoučká.“

To s sebou vláčíte pokaždé celou výbavu? Nebo na místa, která dobře znáte berete jen nejnutnější objektivy?
„Někdy to jde, ale například na fotbal s sebou vždy nesu všechno. Protože nikdy nevíte, co se tam může stát. Samozřejmě, že s sebou musíte mít teleobjektiv, ale můžete potřebovat i širokáč. Přihodit se toho může spousta. Na stadion vtrhnou fanoušci, je zajímavé choreo, chcete vytvořit celkový záběr… Ale musím přiznat, že nošení techniky je pro ženu na téhle práci asi nejnáročnější.“

Používáte při focení sportu externí blesk(y)?
„Občas fotím s bleskem umístěným mimo sáňky fotoaparátu. Bajkery v lese, vodáky… Takto jsem fotila třeba extrémní závod Adrenalin Cup. Ale u sportu, který fotím častěji, tedy nejvíce fotbal a hokej, tak tam blesk nevyužiji.“

Čím fotí Barbora Reichová

Nikon D5 Těla:
Nikon D5
Nikon D4

Objektivy:
AF-S Nikkor 17–35 mm f/2,8D ED-IF
AF-S Nikkor 24–70 mm f/2,8E ED VR
AF-S Nikkor 70–200 mm f/2,8G ED VRII
AF-S Nikkor 300 mm f/2,8G ED VRII
AF-S Nikkor 300 mm f/4P PF VR
AF-S Nikkor 400 mm f/2,8E FL ED VR

Vy ale fotografujete také portréty sportovních osobností. Dají se vůbec sportovci fotit v ateliéru?
„Spíš ne. Dostat sportovce do ateliéru není jednoduché. Obvykle máme sraz někde na stadionu a musí se improvizovat.“

Tedy že byste měla předem vymyšlenou fotografii, to nejde?
„Velmi těžko. Jedině když je to nějaký ‚hodný sportovec‘. Má čas, můžete se s ním domluvit osobně na času a místě. Ale to je mizivé procento. Většinou vám řekne tiskový mluvčí ‚přijďte po tréninku na stadion‘ a vy se musíte přizpůsobit.“

Takže vy je trošku obtěžujete :-)
„Bohužel to tak někdy působí. Není to tedy stejné u všech sportovců. Pokud jsou to profesionálové a neberou fotografování jako obtěžování, pak je to radost. Ale jsou i tací, kteří po pár minutách focení řeknou, že už musí odejít, že už máme fotek dost. A jdou.“

To se vám stalo?
„To se bohužel občas stává. Mám pocit, že si někteří sportovci mnohdy vůbec neuvědomují, jak je mediální obraz pro daný sport i pro ně samotné důležitý. Fotím-li ‚menší sporty‘, třeba vodáky, plavce…, tak tihle lidé jsou schopní hodinu pózovat v kajaku, nebo ledové vodě, protože ví, jak může fotografie, která vyjde ve Sport Magazínu, být důležitá. Mohou ukázat v celostátním deníku své partnery a sponzory.

Pak ale přijdete třeba na fotbal, kde má mladý muž příjmy ve statisících měsíčně – a jemu je mediální obraz často ukradený, protože zrovna spěchá na kafe. Zní to ošklivě, a samozřejmě se to netýká všech, ale bohužel se to občas stává. Když jsem ale odjela fotit do Ameriky NHL, měla jsem pocit, že jsem úplně v jiném světě. Po zápase i před ním můžete přijít do kabiny hokejistů, všichni, včetně největších hvězd vás pozdraví, kapitán vám podá ruku, chovají se k vám jako k partnerům. Ne jako k někomu, kdo je otravuje.“

Foto Barbora Reichová
Foto Barbora Reichová

Pojďme prosím za závěr našeho rozhovoru udělat odbočku od sportu. Já o vás vím, že studujete Institut tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě a zabýváte se také dokumentem.
„ITF je umělecká škola, která se sportovní fotografií opravdu nemá skoro nic společného. Mě ale lákalo zkusit i jiné žánry, a tak jsem v rámci jednoho předmětu začala dokumentovat sídliště Jižní Město, kde od dětství žiji. A to mě moc baví. Je to něco úplně jiného – jiný přístup k focení, je to dlouhodobá koncepční práce, tvorba, která se někam vyvíjí.“

To je téma, které bylo mnohokrát ztvárněné jak ve fotografii, tak i ve filmu. Ale to ještě byly ty klasické šedé totalitní paneláky. Dnes jsou sídliště revitalizovaná, barevná. Co říká takový dokument?
„Myslím si, že tyhle fotografie získávají na ceně časem. Proto my, nebo alespoň já, obdivujeme fotky Jindřicha Štreita, Josefa Koudelky a dalších mistrů. Najednou vidíme tehdy obyčejné věci, které jsou pro nás nyní vizuálně i pocitově silné. To je jeden z důvodů, proč mě dokument baví. Tím, že na sídlišti žiji celý život, můžu srovnávat, jak je to dnes jiné. Základní škola, na kterou jsem chodila, a před níž jsem vyfocená jako malá holka, byla šedivá, ponurá – jako celé sídliště. Dnes je zateplená, barevná a vlastně úplně jiná. Doba mění charakter místa a já tu změnu můžu díky fotoaparátu průběžně sledovat.“

A uvědomujete si, že tyhle fotografie mohou nabýt na ceně až třeba za dvacet let?
„Já to nedělám prvoplánově proto, abych je teď vystavila a čekala za ně ocenění, poplácání po zádech. Mě to baví, stejně jako jiného člověka baví jít si po práci zahrát tenis. Jestli to někdy získá na ceně, někomu se to bude líbit, bude to dobrý dokumentární materiál, tak to samozřejmě bude skvělé. I přes to, že je to jen sídliště, které mnozí lidé nazývají králíkárnou, já to tam mám ráda. Je to můj domov.“

Děkuji za rozhovor!

Barbora Reichová

Barbora Reichová Po studiu na střední fotografické škole byla její touha po fotografování tak veliká, že nedokončila následující studium zaměřené na muzejnictví, a přes krátkou zkušenost s prací fotolaborantky a učitelky praktického vyučování na Střední fotografické škole v Praze Vysočanech, se v roce 2008 stala v pouhých třiadvaceti letech posilou týmu fotografů Deníku Sport.

Jako fotografka jediného českého sportovního deníku pak během deseti let se svými Nikony navštívila řadu prestižních sportovních událostí po celém světě, včetně Olympijských her ve Vancouveru, Soči, Riu a Pchjongčchangu. Má za sebou také řadu zápasů NHL a NBA, mistrovství světa v hokeji, biatlonu i duely české fotbalové reprezentace na Euru.

Kromě sportovní fotografie se při studiu na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě věnuje také dokumentární fotografii.

V roce 2014 získala ocenění Nikon sport award v soutěži Czech Press Photo, obdržela cenu za nejlepší portrét v rámci soutěže Sportovní fotografie roku 2017, a v roce 2018 byla agenturou Getty Images nominovaná mezi deset nejlepších světových sportovních fotografek.

www.barborareichova.com

Fotografie Barbory Reichové

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *