Na loňské léto jsem si naplánoval cestovatelsko-fotografický výlet do Slovinska, spojený s fotografickou zakázkou – a tak se i stalo. Původní záměr byl projet od Českých Budějovic až do italského Terstu. České Budějovice založil Přemysl Otakar II. a za doby jeho vlády spadala oblast Terstu pod državy s možným českým královským vlivem. Zjednodušeně se tedy dá říci, že Češi kdysi měli moře. Osobně jsem měl cíle tři. Prožít příjemný týden, vytvořit hezký cestopis a zároveň dovézt alespoň jednu krásnou portrétní fotografii s dívkou, která sama naplánovala část této cesty.
581 km od Budějovic
Slovinsko je kouzelná země – často se o ní hovoří jako o neobjevené perle bývalé Jugoslávie. Ani spousta přečtených cestopisů o této zemi mne však nepřipravila na skutečnou realitu, která je o tolik lepší, než bylo mé očekávání!
Slovinsko je od Českých Budějovic vzdálené 582 km. Pokud si cestu naplánujete tak, abyste překročili hranici k večeru se západem slunce, okouzlí vás tato zem na první pohled. Růžovočerveně nasvícené vrcholky vápencových Julských Alp v kontrastu se smaragdovou řekou Sávou, která protéká pod nimi, vás po pěti hodinách jízdy uhranou. Na tento výjev vás psychicky nepřipraví ani průjezd malebnými rakouskými Alpami. My jsme byli tak nadšení a zaměstnání kocháním se, že jsme vlastně neudělali ani žádnou kloudnou fotografii.
Všude okolo vidíte nádherná inspirativní místa k fotografování. Tím, že prostředí je pro nás neznámé, máme lepší vhled a vidíme krásu ve věcech, které mohu místním připadat všední. Na první den jízdy bylo cílem ubytování v okolí jezera Bled, a tak bylo nutné kochat se rychle a pokračovat v cestě dál, než bude úplná tma.
Jezero Bled se řadí mezi nejznámější a snad i nejfotografovanější slovinská místa. Dobře známé věci mne příliš nebaví a tak, považte, fotografii jsem opět nepořídil ani jednu a spolu s dívkou jsme další den pokračovali k snad ještě krásnějšímu jezeru Bohinjskému. Z parkoviště v kopcích nad jezerem jsme vyrazili na dvoudenní túru po Údolí sedmi triglavských jezer. Cesta začíná lesem, který si v ničem nezadá s tím, který známe z Česka. S přibývajícími výškovými metry se však jeho charakter mění, a tak po čase procházíme kouzelnými místy, která s trochou fantazie mohou připomínat elfí hvozdy a aljašská panoramata. Průzračná jezera, která potkáváme po cestě, vybízí k tématickému portrétování, avšak počasí je proti nám – ostré slunce nedává příležitost k pořízení kouzelněji laděných portrétů. Třeba příště.
Mlha přede mnou…
Zpátky do kempu u Bohinjského jezera se vracíme druhý den v podvečer. Na další den máme naplánováno brzké vstávání které se, jak ráno zjišťujeme, vyplatilo. Bohinjské jezero je přikryté mlhavou peřinou, která se se stále sílícími paprsky slunce pomalu rozpouští. Skvělá příležitost pro fotografování!
Rychle balím fotografickou výbavu, dívka šaty k focení a honem spěcháme k přítoku jezera – potoku Savica. Světla je již dost a mlha navíc vytváří pohádkovou atmosféru na pozadí celé scény. Sedám si na dřevěný mostek, nasazuji AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VRII a dívka mezitím proskakuje křovím a potokem tak, aby se dostala na to nejlepší místo k pózování. Jsme daleko od sebe a Savica je velmi silná a hlučná, takže se navzájem neslyšíme a musíme spoléhat jen na své zkušenosti a vlastní fotografické souznění, které může vše zhatit či naopak odeslat do fotograficky nebeských výšin. Dívka statečně pózuje, já fotím. Toto fotografické sladění s modelkou je pro mne velmi důležitý aspekt a zde to funguje naprosto dokonale. Po nějakém čase na ni kývám, že je vše v pořádku, vyfoceno a může jít zpátky.
V tu chvíli kolem projíždí ranger triglavského parku. Mám z toho zvláštní pocit, který se za okamžik naplňuje. Ranger se vrací s tím, že komerční fotografování v triglavském parku se řídí zvláštními podmínkami a obecně je zakázáno. Vysvětluji, že tento portrét je nekomerční. Ranger jen pokýve hlavou a na oko pohrozí, že by výsledné fotografie nerad viděl někde v tisku. Jestli je komerční focení skutečně zakázáno jsem se snažil dohledat, ale nic jsem o tom nenašel. Netuším tedy, o co v danou chvíli šlo. Možná daň za používání „většího objektivu než je obvyklé“… Nicméně s modelkou jsme si nenechali zkazit náladu a podél strmého břehu potoka procházíme k další fotolokaci. Po krátkém prodírání se křovím spatřuji velký kámen, který vyčnívá z potoka, a cítím příležitost k pořízení výborného snímku tak, jak to mám rád. Prostorový, v popředí objekty (přiznávám, zde jsou to možná i trochu rušící větve), pak dívka a za ní hezké pozadí. Na tuto scénu nasazuji svůj nejoblíbenější objektiv AF-S Nikkor 85 mm F1,8G.
Pobízím dívku k tomu, aby se na kámen pokusila vyšplhat. Vím, že to není jednoduché, ale věřím, že výsledná fotka bude skutečně to pravé, pro co jsem do Slovinska přijel. Modelka už je na tyto mé zdánlivě nesmyslné a nebezpečné nápady zvyklá, a tak se i přes drobné breptání s obavami o svůj pád do potoka, onoho úkolu zhostila s řádnou dávkou elegance a po chvíli již sedí na kameni. Sedí… tedy spíše se snaží zaujmout přirozenou polohu v nepříjemném posedu. Je nesvá. Má obavy, jestli je poloha nohou dobrá, jestli se nehrbí a jestli vypadá krásně. Ptá se a snaží se najít naději, že to bude skutečně ono a bude to vypadat dobře.
„Jsi krásná, pózuj, bude to perfektní!“
„Já nevím, co ta noha, není tam blbá? To musí vypadat hrozně!“
„Ne, je to super, pózuj, koukni nahoru, jo!“
Namísto přesného navedení k tomu, jakou pózu zaujmout, ji nechávám, ať se hýbe zcela přirozeně. Tím dosáhnu toho, že snímek bude uvěřitelný a póza nebude jen veliká křeč, do které ji navedu sám a nebude ji ve výsledku vlastní. Po chvíli trápení na kameni cítím, že ten dobrý snímek již máme a modelka se může vrátit zpět na pevnou zem. Na její přání pak ještě zkoušíme pohození vlasů na kamenitém břehu potoka, ale bílá mlha ubírá barvám na sytosti a já nemám z toho ten dobrý dojem. Navíc mi v hlavě stále rezonuje zajímavost předchozí lokace.
Z Terstu zpět do Slovinska
Po příjemném foto zážitku u Bohinjského jezera pokračujeme dále na jih. Navštěvujeme Lublaň (milovníky architektury zaujme dílo Jože Plečnika, který je mimo jiné spjat také s architekturou Prahy v dobách první republiky), prohlédneme si Predjamský hrad, jež na fotografiích působí větším dojmem než ve skutečnosti, a míříme do Pirani, kde se na jeden den ohřejeme na pláži a v historickém přístavním městě, které nabízí množství úzkých uliček vybízejících k fashion fotografiím.
Dále pokračujeme do Terstu kam přijíždíme se západem slunce. Světla už není tolik, abych se věnoval klasickým snímkům západů slunce nad mořem, a tak si dáváme italskou zmrzlinu, touláme se po městě a u moře pozorujeme medúzy. Fotit tak podvodní fotografie s modelkou mezi nimi…
Ještě večer se rozhodujeme vrátit se zpátky do Slovinska. Řízení v noci mi nečiní žádné potíže, takže jedeme. Dívka po chvíli usíná a já se proplétám slovinskými serpentýnami. Snažím se držet co nejprecizněji tu správnou jízdní stopu a dopřát tak dívce nerušený spánek bez bouchání hlavou do bočního okýnka :-)
Před půlnocí přijíždíme do kempu ve městě Kobarid. Z kempu je to pár kroků ke krásnému vodopádu Slap Kozjak. Ten je ale obehnán plotem, a já necítím dobrou příležitost k fotografování. A tak se – i kvůli časové tísni – rozhodujeme vydat na cestu ke krásnému korytu řeky Soča, které lemuje cestu právě mezi městy Kal Koritnica a Trenta. Podél cesty je mnoho parkovišť, neboť jde o úsek oblíbený vodáky, kteří z parkovišť sestupují k divoké řece. My si vybíráme k prohlídce místo, kde je na Soči uměle vyhloubená jeskyně. Fotografování nám opět hatí ostré slunce, a tak alespoň pořizuji pár dokumentárních snímků abych věděl, kam se později vrátit a co mne tam čeká třeba příště.
Dalším bodem programu byl výjezd a výstup na horu Mangart. Do výšky 2 055 m n. m. vede příjemná asfaltová cesta. Cestou vzhůru se otevírají krásné pohledy do údolí a na ostatní alpské vrcholky. První večer vyjíždíme na horní parkoviště jen abychom se potěšili západem slunce. Výstup na samotný vrchol v 2 679 m n. m. vede po stezce, která je z velké části jištěná lanem. Jedná se o strmý, avšak velmi krásný výstup a já oceňuji, že můj fotobatoh má i bederní popruh. V této výšce bývá počasí proměnlivé, a na samotném vrcholu tak můžeme spatřit pohled do údolí vždy jen na pár chvil, než výhled opět zahalí mraky. Foťák tedy nechávám v batohu, ještě nakrmíme pár žlutozobých kavčat a míříme zpět dolů.
Kousek od Mangartu je za italskými hranicemi velmi fotogenické jezero Lago del Predil. Cestou k němu míjíme několik pevností z 1. světové války a za krátko klesáme k samotnému jezeru. Přijíždíme k večeru a fotografické počasí nám přeje. Slunce se opírá spíše do zad, ale to nevidím tentokrát jako překážku. Prostředí je tak krásné, že chybějící jiskry v očích ani nepostrádám. Výsledné fotografii přidávám v postprocesu šum a ladím ji do červenějších tónů. Připomíná mi starší cestovatelské snímky. V první chvíli jsem u této fotografie nebyl jasně přesvědčen o tom, že je povedená, a tak jsem ji nechal na chvíli „dozrát“ s plánem vrátit se k ní později. Nakonec se tato volba vyplatila a dnes patří tento snímek mezi moje nejoblíbenější.
Na malý ostrůvek obklopený jezerem se dá při troše šikovnosti a nižší hladině vody přejít. Dívku jsem tam škodolibě navedl, neboť takovéto scény nabízí šanci k zisku zajímavých fotografií :-)
Tentokrát to bohužel nevyšlo, ale vidět odhodlání a nadšení pro fotografii u modelky je něco, co mne jako fotografa velmi motivuje.
No a tím naše cesta končí a nezbývá než vyrazit zpět k domovu.
Příště i krajinářská fotografie
Ve fotografování se držím klasického pravidla – z každého focení alespoň jeden dobrý snímek. Z této cesty jsem nadmíru spokojen se dvěma snímky – u Bohinjského jezera a Lago del Predil.
Našel jsem několik míst kam se chci letos vrátit. Spolu s tím vnímám, že je velmi důležité mít motivaci a inspiraci a v případě portrétů fotit i srdcem. Inspiraci jsem našel v krásném prostředí Slovinska. Malé, ale nádherné zemi, na kterou však šest dní nestačí. A doufám, že motivaci letos najdu znovu. Například na místech, která skrze nepřízeň počasí loni nenabídla ideální světelné podmínky. Nejsem krajinářský fotograf, ale po návštěvě této země je nabíledni, že se i tomuto oboru začnu více věnovat.
Martin Sznapka
V současné době hloubám nad vrtkavostí motivace k autorské tvorbě u portrétování. Proč a co tím chci sdělit, a co je vlastně tím hnacím motorem proč tvořit. Použitá fototechnika: |
Vy ještě nemáte svůj cestopis na Nikonblogu?
Rubrika čtenářských cestopisů je otevřená všem, kteří se svými Nikony jezdí nejen po celém světě, ale třebas jen za humna vlastního bydliště. Nás – a čtenáře Nikonblogu – zajímá váš příběh z cest, samozřejmě doplněný fotografiemi. Chtěli byste nám poslat svůj cestopis a nevíte, jak na to? Veškeré podrobnosti čtěte v tomto článku.
