Není sporu o tom, že Stanislav Krupař je jedním z posledních Mohykánů špičkové české fotožurnalistiky. Nikdy se nesmířil s upadající úrovní reportážní fotografie v médiích, ani s rezignací vydavatelů na kvalitní fotografie. Se svým Nikonem vytrvale zachycuje významné světové i české události, a udržuje svou fotografickou laťku nastavenou pořád hodně vysoko.
Jako všichni profesionálové dlouhá léta fotil se zrcadlovkami, nicméně i jeho nutně musel zasáhnout boom bezzrcadlovek. Na podzim minulého roku poprvé fotil své milované sibiřské šamany Nikonem Z 7II, aby s tímto foťákem hned koncem ledna odjel na Ukrajinu, kde až do začátku dubna dokumentoval zdejší válečný konflikt. Poté se přemístil do Afriky, fotit rozvojové projekty Charity České republiky v Zambii, přičemž jen tak pro radost si v sousední Botswaně se Zetkem „vystřihl“ safari. Ne každý fotograf toho stihne za poměrně krátkou dobu tolik, takže jsem Standu požádal, zdali by čtenářům Nikonblogu neřekl, jak jeho „konverze“ z digitální zrcadlovky na bezzrcadlovku probíhala.
Rozhovor se Stanislavem Krupařem o přechodu z DSLR na Nikon Z 7II
Stando, ty se Zetkem nefotíš moc dlouho – pověz nám prosím svůj „zetkový příběh“
„Vlastní Nikon Z 7II mám od půlky dubna, ale pracuji s ním už od loňského září. Před tím jsem měl dlouho Nikon D810, který jsem měl hrozně rád. Přechod na Zetko jsem pořád oddaloval – co se týče techniky, jsem hrozně konzervativní, tak mám ve všem zpoždění – třeba mobil jsem měl možná jako poslední na světě. Žil jsem v tom, že zrcadlovkám se nic nevyrovná, a tu svou ‚osm set desítku‘ jsem měl fakt hodně rád. Jenže ona už má nalítáno možná půl milionu, takže jsem začal mít strach, aby se někdy někde nerozsypala, protože nemám druhý plnohodnotný foťák.“
Půl milionu cyklů závěrky? Bez servisu?
„Loni touto dobou to bylo 350 tisíc, a protože tento rok hodně fotím, tak si myslím, že k tomu půl milionu to reálně bude. Závěrka je původní, v servisu mi jenom dvakrát opravovali vylomený bajonet, jak mi foťák spadl. Ale to bylo mou vlastní chybou.
To je skvělá vizitka pro Nikon D810! Jak to tedy bylo dál s tvým přechodem na bezzrcadlovku?
„České zastoupení Nikonu mi nabídlo k vyzkoušení Nikon Z 7II, i když jsem původně chtěl Nikon D850, což se však nesetkalo s pochopením :-) Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem si na bezzrcadlovku zvykl, ale teď už na ni nedám dopustit. Díky tomu, že jsem s ní začal fotit až nějaký ten rok po uvedení Nikonů Z, jsem věděl, na jaké neduhy mám být připravený. Pro mou práci je nepříjemná vyšší spotřeba energie, ale zase v případě Z 7II je dobré, že využívá stejné baterky jako D810, kterých mám fůru. To je taky důvod, proč jsem se zatím nepustil do Nikonu Z 9. Jsem rád, že můžu využívat komponenty ze starého systému. A docela dobrá je taky možnost nabíjet baterku přes USB kabel, i když je to popravdě hodně líné. Nikon D810 si stále nechávám jako záložní tělo, je ale fakt, že jsem si na bezzrcadlovku, která má spoustu výhod, rychle navykl, a D810 se mi trochu odcizila.“
Čeho si na bezzrcadlovce ceníš nejvíc?
„Největší výhodou je pro mě elektronická závěrka. Ze začátku jsem si tuto funkci navolil na funkční tlačítko na objektivu Nikkor Z 24–70 mm f/2,8 S, který jsem si s Nikonem Z 7II pořídil. Nejprve jsem si nebyl jistý, kdy foťák exponoval a kdy ne, protože to byl opravdu velký nezvyk. Ale to už je dávno pryč. Možnost fotit nepozorovaně činí všechny nevýhody bezzrcadlovek úplně zanedbatelnými. Ta tichost focení je fantastická! Pro to focení, které dělám – pro focení lidí – je to pro mě úplně přelomové, proměnilo mi to život. Cvakání závěrky a zrcátka jednak lidi rušilo, jednak to přitahovalo pozornost, a já jsem se často v mnohých situacích cítil trapně – při šamanských obřadech, nebo teď když jsem fotil pohřby v ukrajinském Lvově. Díky elektronické závěrce jsem absolutně decentní, tichý. Ne, že bych byl nepozorovaný, ale neruším lidi – a to je skvělé.“
Takže i když máš v ruce, respektive u oka relativně velký foťák, tak už jen tím, že to nevydává žádný zvuk, jsi mnohem nenápadnější?
„Neskonale! V podobných vypjatých situacích se lidi moc kolem sebe nedívají. Jsou soustředění na to co se děje a nekoukají kolem sebe. Nevím, nakolik ten randál, který – a nedejbože když tam bylo víc fotografů – zrcadlovky způsobovaly, rušil focené lidi, ale pro svou vnitřní pohodu, proto, abych se za sebe nemusel stydět, mně ta bezzrcadlovka ohromně pomáhá.“
Cítím, že tvoje sžívání se s Nikonem Z 7II bylo rychlé a bezproblémové. Možná dokonce i příjemné :-)
„I když to bylo tak trochu nedobrovolné, tak dnes jsem rád, že jsem neskončil u původně zamýšleného Nikonu D850. Jednak je jasné, že k zrcadlovkám se svět už asi nevrátí, takže mě to aspoň nutí se někam posouvat a něco nového ovládat. Se svým Nikonem D810 jsem byl tak sžitý, že kdybych se probudil o půlnoci se zavřenýma očima, byl jsem schopný ho ovládat. Překvapivě po půl roce jsem tuto schopnost ztratil, a zvykl jsem si na ‚Zet sedmičku‘.
Ten foťák je do mých velkých tlap trochu malý, to je výhoda pro holky – mně by nevadilo, kdyby byl trošku větší. Ale těch 45 megapixelů se špičkovým objektivem… oproti mé staré ‚dvacet čtyři sedmdesátce‘ na D810 je to nebe a dudy!“
Stando, jak sis zvykl na elektronický hledáček? Ptám se proto, že spousta fotografů je ochotná přísahat na optický hledáček DSLR a elektronický jim připadá tak nějak „nepatřičný“.
„Elektronický hledáček má svoje plusy a minusy. Když fotím venku nějaký pohyb a je silné slunce, tak tím, jak nosím brýle, fouká‘ mi do hledáčku světlo. Takže jsem si musel zvyknout rukou to odclonit. Ale jinak jsem si u elektronického hledáčku jistý, že fotka bude ostrá, což jsem si u zrcadlovky vždycky stoprocentně jistý nebyl. U klidných scén s ne moc kontrastním světlem klidně zapnu ostření na oči a vím, že fotka bude ostrá na první dobrou.“
Eye focus tedy používáš. To je taky posun od DSLR.
„Upřímně řečeno, těch módů ostření je tam pro mě až moc. Obecně je ostření se Zetkem zatím moje slabé místo, tam se mám ještě co učit. Na zrcadlovce jsem, ostatně jako spousta mých kolegů, používal hlavně středový bod s namáčknutím a překomponováním. U Nikonu Z 7II už využívám posouvání ostřicího bodu, ale občas se i tak přistihnu, že ostřím středem a překomponovávám. Ostření na oči používám, když mám víc času. Pro rychlé focení reportáže s tím ještě nejsem sžitý. Když je třeba skupinka tří lidí, tak uhlídat ostřicí bod, který skáče z jednoho oka na druhé, je obtížné. Ale třeba ve studiu je to výborné, a používal jsem to taky v Africe, když jsem na safari fotil zvířata.“
Využíváš možnosti zobrazit v hledáčku reálný histogram?
„Ano, používám. Vůbec mě neruší, je malý, ale dobře čitelný. Já jsem na histogramu závislý – díky němu si můžu hlídat přepaly, což je klíčové.“
Pojďme prosím k objektivům. Máš kromě té „dvacet čtyři sedmdesátky“ ještě i jiný Zetkový objektiv?
„Zatím mám jen ten Nikkor Z 24–70 mm f/2,8 S. Když potřebuji jiné ohnisko, tak tady mám celou profesionální výbavu objektivů pro zrcadlovky, které přes adaptér FTZ fungují výborně. Ale po pravdě, pro svou práci na 99,9 % využívám právě tu ‚dvacet čtyři sedmdesátku‘. Takže mě to nijak netlačí k nákupu nových objektivů.
Nicméně jak jsem byl fotit v Zambii pro Charitu Česká republika, tak jsem tam zůstal o čtrnáct dní déle, a v sousední Botswaně jsem fotil jen tak pro sebe safari, divoká zvířata. Kromě jiných objektivů totiž vlastním ‚dva osmičkovou čtyřstovku‘, která mi doma ležela i se snem fotit divokou přírodu. Takže jsem ji rozbalil, bál jsem se, aby nebyla plíseň na čočkách – ale nebyla –, vzal jsem ‚štangli‘, monopod, a vyrazil na safari. Nejprve jsem 400mm objektiv měl na D810, ale pak jsem ho stejně přes adaptér FTZ nasadil na Nikon Z 7II. Fotky jsou řezavě ostré, bezvadné. A zase: i zde je výhoda, jak je ten foťák tichý. Tak si říkám, že bych se někdy fotografování divokých zvířat věnoval víc.“
Stando, děkuji, že sis na Nikonblog udělal čas a děkuji za pěkné povídání!
Fotografie Stanislava Krupaře
