RAW tajemství zbavený. Přikázání druhé – nezpomalíš!

Druhý díl našeho miniseriálu o mýtech a fámách kolem RAWu je věnován rychlosti při fotografování a zpracování snímků. Obecně se ví, že soubory typu RAW jsou – co se týče datového objemu – větší nežli obligátní JPEGy. Například u Nikonu D7500 (viz naše recenze zde) mají JPEGy průměrnou velikost kolem 15 MB, RAWy pak zhruba dvojnásobek. A častý mýtus říká: Kvůli tomu je focení pomalejší. Pravda nebo lež?

Čísla hovoří za vše

Odpovím hned na začátku, abych dále tuto problematiku lehce rozvedl. Když jsem před lety s kolegy vytvářel časopis DIGIfoto, dělali jsme při recenzích fotoaparátů mimo jiné také velmi přísné testy rychlosti sériového snímání. Podle hesla „důvěřuj, ale ověřuj“ jsme zkrátka čísla rychlosti od výrobců nebrali jako bernou minci, a vše jsme exaktně ověřovali. K našemu překvapení jsme velmi brzy zjistili, že u mnoha fotoaparátů bylo sériové snímání při ukládání do RAWu rychlejší nežli při focení do JPEGu, a dokonce někdy i rychlejší oproti datům, uváděným výrobcem.

Vysvětlení je jednoduché. Přestože jsou RAWy datově minimálně dvojnásobně velké, obrazový procesor fotoaparátu nevytváří obraz, ale de facto jen uloží čísla. Prostě textový soubor. Na rozdíl od toho je při ukládání JPEGů nutné vygenerovat hotový obraz, což s sebou přináší velké množství výpočetně náročných operací. A to je celé. Při focení do RAWu zkrátka nezaznamenáte žádné zpomalení.

Buffer vs. karta

Vzhledem k většímu datovému objemu je ale – při sériovém snímání – omezující počet snímků v RAWu, které lze zaznamenat nejvyšší rychlostí focení. Zmíněný Nikon D7500 tak dokáže pořídit v sérii podle výrobce 50 snímků typu RAW (podle mě až 58 – viz dále), ale JPEGů dvojnásobně více. Díky tomu, že jsou soubory poloviční, je to logické. Ovšem pozor! Abyste mohli této kapacity využít, musíte používat také dostatečně rychlou paměťovou kartu. Proč, když všichni víme, že foťák má vyrovnávací paměť, do níž se fotografie při sériovém snímání „sypou“, aby se až po jejím zaplnění přesunuly na paměťovou kartu?

Ona vyrovnávací paměť totiž nefunguje jako „nádoba“, která se nejprve celá zaplní a pak kompletně vysype na kartu. Že je vyrovnávací paměť nádobou s širokým hrdlem, kterým do ní padají fotografie, to je nesporné. Nicméně tato nádoba nemá jen ono široké hrdlo, ale je otevřená z obou stran. Na jejím pomyslném dně je totiž ještě malý otvor, kterým fotografie sice pomaleji, ale průběžně „odtékají“ na paměťovou kartu. Pokud karta nemá dostatečnou rychlost zápisu, vyrovnávací paměť se zaplní dříve – a vy tak nedosáhnete deklarovaného maximálního počtu snímků. Při testování Nikonu D7500 jsem udělal malý pokus se třemi paměťovými kartami…

Testu sériového snímání Nikonu D7500 se zúčastnily tři značkové paměťové karty SD SanDisk. Lehce starší typ SDHC I s rychlostí zápisu 45 MB/s, karta SDXC I s rychlostí zápisu 90 MB/s a rychlík, SDXC II s rychlostí 260 MB/s. Výsledky jsou takovéto:

SDHC I (zápis 45 MB/s) – 8 sn./s | max 42 sn. v sérii
SDXC I (zápis 90 MB/s) – 8 sn./s | max 58 sn. v sérii
SDXC II (zápis 260 MB/s) – 7,7 sn./s | max 50 sn. v sérii

Interpretace výsledků je jasná: První karta je pro sériové snímání Nikonu D7500 zkrátka pomalá – data „odtékající spodním otvorem bufferu“ se dostatečně rychle neukládají na kartu a vyrovnávací paměť se tak zahltí po 42 snímcích. Druhá karta s rychlostí zápisu 90 MB/s představuje ideál, kdy dosáhnete dokonce většího počtu fotografií v sérii nežli deklaruje výrobce. A jak to, že poněkud divně funguje nejrychlejší poslední karta SDXC II? Vysvětlení je v kompatibilitě. Nikon D7500 totiž podporuje SDXC pouze do standardu UHS-I, nikoliv vyšší UHS-II.

RAWy v počítači

Z výše uvedeného vyplývá, že při fotografování do RAWu rozhodně nemusíte mít obavy o rychlost snímání. Abychom ale byli korektní, je třeba ještě zmínit i druhou stranu mince – zpracování RAWů v počítači a archivaci. Ano, RAWy nejsou hotové obrazové soubory a je tedy třeba je v počítači nejprve „vyvolat“. Což nějaký čas zabere. Nicméně já k tomuto vždy uvádím malý příměr s focením na film. Když ještě neexistovaly digitální fotoaparáty, musel se nejprve vyvolat film a v druhém kroku pak nazvětšovat fotografie na papír (pokud jste nefotili na inverzní film – diapozitivy). To zabralo mnohem víc práce a času než pouhé vyvolání RAWu – to mně můžete věřit, i kdybyste na film nikdy nefotili.

Zkrátka a dobře, ta trocha práce „jakože navíc“, vzhledem ke všem převládajícím výhodám RAWů, za to prostě stojí. A že RAWy zabírají víc místa na disku? No tak si prostě koupíte větší nebo další disk. Anebo budete o to důsledněji mazat nepovedené fotografie, kterým jste doposud dávali milost :-)

Související články

RAW tajemství zbavený. Přikázání první – nepřepíšeš!