Nikon Z f – silně návykový fotoaparát

Testování Nikonu Z f je jednoduše čirá radost. Ne, že bych to tak neměl i u ostatních modelů Nikonu, ale „Zet efko“ je přece jenom trochu jiné. Díky svému retro designu se skrývá za „civilní“ maskou foťáku, uvnitř něhož tepou nejnovější technologie, z nichž některé nemají ani vlajkové modely této značky. Po necelém měsíci focení s Nikonem Z f jsem ani zdaleka nestihl otestovat všechny funkce, přesto i tak mé poznatky jasně říkají, že se jedná o nepřehlédnutelný fotoaparát nejen svým vzhledem, ale i výkonem…

Druhý dojem

Na začátku se ještě vrátím k prvním dojmům, popsaným v předchozím článku, přesněji řečeno, doplním je o poznatky dlouhodobější. 

Chválil jsem kulatou mělkou očnici a na tom se nic nezměnilo. Dumal jsem však nad tím, k čemu je tlačítko v jejím levém spodním „rohu“. Po zmáčknutí tlačítka se na displeji ani v hledáčku nic nedělo, tak jsem – chtíc-nechtíc – musel otevřít manuál. A ejhle!

Nejde o tlačítko ve smyslu elektronickém, nýbrž o mechanickou aretaci očnice, která se nasazuje na bajonetové uchycení. Haleluja! Tím u mě očnice stoupla v ceně ještě o levelů výš, protože je zřejmé, že ji hned tak neztratíte. Což se, jak majitelé Nikonů ví, u jiných modelů, kvůli prostému nasunutí v drážkách bez zajištění, děje zcela běžně. Můžete si říct, že jde o drobnost ve smyslu filmové hlášky z Pelíšků: „Teda, to muselo dát příšernou práci. Přitom taková blbost, co?“ Ale když náhradní očnice stojí kolem 500 Kč a více, myslím, že zase taková blbost to není.

Pak se budu opakovat z recenze menšího bráchy Nikonu Z f – DX Nikonu Z fc. Zde jsem mimo jiné napsal, že jsem skoro celou dobu testování fotil s displejem přiklopeným lícem k fotoaparátu. To stejné jsem dělal i s „velkým“ Nikonem Z f. Vlastně ani nevím proč, ale připadalo mi to naprosto přirozené. Možná je to tím, že nejsem z těch, kdo dlouze prohlíží každý pořízený záběr. Jen mrknu, zdali sedí zamýšlená kompozice, zároveň zkontroluju expozici a jedu dál. A tyto úkony se dají udělat často mnohem přesněji s okem u hledáčku, který je navíc – na rozdíl od displeje – odstíněný od okolního světla.

Jsme-li u hledáčku (či displeje), pak velmi oceňuji funkci otáčení zobrazovaných informací o 90 stupňů čili při focení na výšku, kterou Nikon Z f převzal z vyšších modelů Z 8 a Z 9. Je to velmi praktické a přehledné, byť jsem tedy zpočátku měl menší problém s hmatovou pamětí na čtyřcestném ovladači. Při otočení fotoaparátu na výšku se virtuálně otočí i význam poloh čtyřcestného voliče, což však mé prsty nejprve odmítaly akceptovat :-) Ale po pár dnech jsem si zvykl i na to.

Černobíle s Nikonem Z f

Jakožto velký milovník černobílé fotografie, jsem přivítal novou pozici B&W na přepínači foto/video, plus nové režimy Picture Control pro černobílou fotografii. 

Samotný přepínač, přesněji tedy implementace funkce mě, upřímně řečeno, trochu zklamala. V praxi to funguje takto: Po přepnutí na B&W fotoaparát pochopitelně zůstane v režimu foto. Stane se pouze to, že v nabídce Picture Control zůstanou aktivní jen tři volby černobílé fotografie (další nejsou dostupné). Veškerá další nastavení fotoaparátu ale zůstanou stejná. Tento přepínač tedy nefunguje jako uživatelské režimy (U1, U2) na kruhovém voliči ostatních modelů Nikonů, pod které lze nadefinovat i například hodnotu ISO a další funkce fotoaparátů. A zrovna možnost rychlé změny citlivosti, plus zapnutí elektronické závěrky bych já osobně v případě režimu B&W uvítal. Škoda. Nezbývá jen doufat, že třeba s některým dalším firmwarem vývojáři změní názor. Uvidíme.

Kromě „starého“ známého černobílého Picture Control s názvem Monochrome [MC], přibyl v menu navíc režim Flat Monochrome [FM] a Deep Tone Monochrome [DM]. Pojďme se podívat, jak se od sebe liší. Následující ukázky jsou bez dalších úprav (filtry, tónování), zkrátka ve standardním nastavení. Vždy zleva: Monochrome, Flat Monochrome a Deep Tone Monochrome. Pro srovnání je přidaná i miniatura v barvě.

Z ukázek je zřejmé, že režim Flat Monochrome pracuje přesně ve smyslu svého názvu – vytváří ploché, méně kontrastní černobílé snímky, které jsou vhodné pro následnou postprodukci v počítači. „Hlubokotónový“ Deep Tone Monochrome pak, alespoň podle mého názoru, víceméně imituje klasickou černobílou fotografii na panchromatickém filmu, pořízenou s červeným filtrem. Zejména u krajinářských snímků to pak může působit téměř až jako IR fotografie.

Jen dodávám, že nové černobílé režimy jsou de facto dostupné pro všechny modely Nikonu – byť tedy ne přímo ve fotoaparátu, ale v programu NX Studio, tudíž ex-post je možné si s nimi hrát nejen s Nikonem Z f. Samozřejmě je ale třeba fotit do NEFu.

Nová generace

I když má Nikon Z f jiný snímač než top-modely Z 8 a Z 9, lze konstatovat, že fotografie jsou (kromě rozlišení) v jejich stylu. Nedá se přehlédnut lehce teplejší barevné podání, což je z mého pohledu jen příjemné. Skvělá je také dynamika obrazu, kdy snímky skoro nejde podexponovat. Ale to platí pro všechna Zetka, včetně „malých“ DX modelů. Měření expozice a nastavení dalších parametrů snímků (automatika WB) je velmi silně svázané s ostřicím bodem, což by měli mít na paměti zejména ti fotografové, kteří teprve teď přechází na Zetka z DSLR – a byli třeba zvyklí používat autofokus stylem namáčknout a překomponovat.

Nově má Nikon Z f na ostřicí bod napojenou také stabilizaci snímače (volitelně). Lhal bych však, kdybych napsal, že jsem to v praxi poznal. Pravdou však je, že nejdelším ohniskem, kterým jsem fotil, bylo jen 180 mm. Možná u dlouhých teleobjektivů bude efekt priority stabilizace na ostřicí bod zřetelnější.

Stabilizační jednotka je zde nově – u Nikonu poprvé – také využita pro funkci Pixel Shift. Psal jsem o ní v samostatném článku zde.

U autofokusu Nikonu Z f – taktéž shodného s nejvyššími modely Z 8 a Z 9 vám pravděpodobně nebude nic chybět. Možná tedy joystick pro rychlejší ovládání pozice bodu nebo výběr oka v režimu Eye Focus a také tlačítko pro rychlou změnu režimů, kterých je zde jednoduše požehnaně. Každopádně v tomto ohledu dostal Nikon Z f to nejlepší, co dostat mohl a je to také poznat při focení. Pokud na Z f přejdete z méně autofokusově vybavených Zetek, ihned si všimnete zvýšené citlivost autofokusu (až –10 EV) – zaostřování ve ztížených světelných podmínkách je velmi jisté a přesné, autofokus jednoduše neváhá, nepřemýšlí a okamžitě ostří.

Chci tě!

Když jsem začínal s testy digitálních fotoaparátů a další fototechniky – a trvalo to ještě nějakých pár let poté – často se mi stávalo, že jsem konkrétní produkt velmi nerad vracel. Nejraději bych si ho zkrátka nechal, jak jsem z něj byl nadšený. Časem to pochopitelně opadlo, ale byl bych špatný nadšenec pro fototechniku, kdyby se tyto pocity aspoň někdy nevrátily. Ano, tušíte správně, stalo se mi to nyní s Nikonem Z f. Jeho řekněme vyspělejší bratři – Z 8 a Z 9 sice představují nesporně skvělé fotoaparáty, ale Nikon Z f mě, jak to jen říct… chytil za srdce. Možná je to v onom ikonickém designu à la Nikon FM2 (kterým stále fotím). Nevím. Ale jedno vím jistě – Nikon Z f můžu po všech stránkách doporučit. Je to skvělý fotoaparát se skvělou obrazovou kvalitou. A o tu jde vždy v první řadě.