Fotit na Dakaru, to zní jako sen. Když se však tento sen promění ve skutečnost, zjistíte, že realita je stejně drsná jako celý Dakar. Od mladého talentovaného fotografa Jiřího Šimečka ale uslyšíte jen slova vděku. Za to, že dostal důvěru a mohl se stát součástí týmu fotografů MCH Photo, aby mohl spolupracovat na focení tak extrémním, jako je… celý Dakar.
Během tří týdnů letošního ledna fotil od Peru, přes Bolívii, až po Argentinu pro více než 50 (!) závodních posádek. Od motorek přes čtyřkolky, auta, buginy, až po kamiony. V hledáčku svých Nikonů měl největší legendy motorsportu – Sebastiena Loeba, Carlose Sainze, Nassera Al Attiyaha, Barredu Borta a spoustu dalších. Téměř nespal, fotografie editoval za jízdy v novinářském autě, pracoval v extrémních klimatických podmínkách. Ale to už prozrazuji moc. Čtěte rozhovor a koukejte na skvělé fotografie!
Rozhovor s Jiřím Šimečkem
Jak probíhá fotografování na Dakaru? Předpokládám, že to není jako na nějaké lokální rallye, kde si stoupnete ke trati a fotíte.
„Tak to opravdu není. My jsme měli výhodu v tom, že jsme byli čtyři, takže tři z nás vždy mohli být na trati a čtvrtý v bivaku. Takže se trochu rozstřelil stereotyp a pokryli jsme vše důležité.“
Co to znamená „v bivaku“? Jakože v táboře, v kempu?
„Přesně tak. Ten z nás, který zrovna nebyl na trati, přejížděl s jiným týmem z bivaku do bivaku a fotil příjezd závodníků, portréty, servis, emoce, zkrátka takový ten lifestyle okolo. Na trať jsme jezdili s press-car, které patří přímo Marianovi (MCH). Je to auto, které je homologované, má ochranný rám, skořepinové sedačky, čtyřbodové pásy, má to svoje číslo, v podstatě závodní vůz pro novináře, respektive fotografy.“
Jak to probíhalo na trati?
„Obvykle jsme přijeli někdy ve čtyři nebo v pět hodin odpoledne do bivaku, tam jsme ještě editovali a posílali fotografie, které jsme nestihli zpracovat v autě, dali jsme si večeři, sprchu – tedy pokud na to byl čas –, protože často jsme přijeli i za tmy. A v jedenáct večer jsme už odjížděli na další místo na trať. Tam jsme přijeli třeba ve čtyři hodiny ráno, dvě až tři hodiny jsme se vyspali, a už přijížděly první motorky, které jsme museli fotit. Jak jsme dofotili poslední kamiony, sedli jsme do auta a jeli například 600 km dál. Viktor řídil a my jsme po cestě editovali fotky.“
Vy jste ty fotografie průběžně hned z trati posílali „ven“?
„Ano. Hlavně snímky pro tovární tým Peugeot se musely posílat ihned přes satelitní internet. Alespoň deset až patnáct fotek, aby měl klient co nejčerstvější materiál přímo z tratě. Hned potom se posílaly fotky dalším týmům třeba přes datové SIMky.“
Takže vy jste všechny snímky, které jste pořídili (respektive výběr z nich) zpracovali hned na místě takříkajíc „za pochodu“, a hned jste je odeslali klientům?
„Je to tak. V autě jsme měli měnič napájení a editovali jsme za jízdy. Já jsem za celý Dakar odevzdal asi 1 600 až 1 800 editovaných fotografií.“
To zní docela šíleně!
„No… :-) Byl to hrozný tlak. Ale to nebylo všechno. Já jsem se musel v podstatě přeučit fotit, když jsem pro MCH začínal. Když jsem před tím fotil třeba pro Aktuálně.cz, tak jsem si prostě udělal z akce – například z Moto GP – hezkou galerii čtyřiceti fotografií, a všem bylo v podstatě jedno kde, co, a jak je vyfocené. Samozřejmě až na nějaké klíčové momenty. Tady to je tak, že ty fotky pro klienta jednoduše musíte mít. A třeba to, že auto nebo motorka projela jinudy, to nikoho nezajímá. Navíc máte od každého klienta jiné požadavky, mnohdy velmi přesně specifikované. Je to šílený boj mezi jistotou a kreativitou, ale samozřejmě se snažíte mít co nejzajímavější výstup. Mně osobně dost chyběly fotky na dlouhý čas, ale prostě jsem si na to ze začátku netroufl, protože tam je odpad přece jen vyšší. Asi tři dny před koncem jsem to riskl v jednom řečišti a jsem za ty fotografie hrozně rád.“
To naprosto chápu. Vraťme se ještě, prosím, k fotografování na trati. Vy jste měli předem vytipovaná místa nebo jste je teprve při průjezdu tratí nacházeli?
„Jak kdy. Vždy večer před odjezdem na trať jsme dostali od pořadatele roadbook, ve kterém je přesně popsaná etapa. Mimo jiné jsou zde zaznačené i way-pointy čili místa, kterými závodníci musí projet. Takže jsme obvykle jeli od startu rychlostní zkouškou než jsme narazili na zajímavou lokaci. To byla jedna verze. Druhá varianta spoléhala na way-pointy. Věděli jsme například, že u některého z nich jsou velké duny, tak jsme jeli k němu. A měli jsme alespoň dílčí jistotu, že tudy závodníci pojedou.“
Čili vy jste teprve večer před další etapou věděli, kudy se pojede.
„Ano. Navíc jsou ale na trati ještě photopointy, které jsou prezentované i s fotografií toho místa, takže víte dopředu, jak to tam vypadá. Nevýhoda photopointů je ale…“
…že jsou tam všichni fotografové.
„Přesně tak!“
Spali jste vůbec někdy?
„Hmm…, moc ne. Kdybych to zprůměroval, tak jsme za celý Dakar spali tři až čtyři hodiny denně. Což je zdánlivě nereálné, ale dalo se to. Byly noci, kdy jsem spal sedm minut, byly noci, kdy jsem spal hodinu a půl, a když zrušili etapu, tak jsem se vyspal v autobusu třeba šest hodin. Ale na druhou stranu je třeba říct, že moc novinářů tam tímto způsobem nefunguje – to je specifikum MCH Photo. Tím, že jsme měli přes padesát klientů, tak to jinak nešlo. Neexistovala minuta, kdy byste si nevzpomněl na to, že je potřeba ještě něco dodělat.“
Jakou jste s sebou vezl techniku na Dakar?
„Měl jsem tři těla: Nikon D4, D5 a Nikon D850. K tomu objektivy AF-S Nikkor 16–35 mm f/4G ED VR, AF-S Nikkor 70–200 mm f/2,8E FL ED VR a pak ještě pevná skla 20 mm a 50 mm na portréty. Na každém těle jsem měl samozřejmě jiný objektiv. Aby odpadla nutnost měnit objektivy při focení, protože ta práce je velmi rychlá. Fotili jsme denně jeden průjezd, a to je jediná příležitost vyfotit ty exkluzivní fotografie, kvůli nimž tam jedete a které musíte prezentovat. To znamená pořídit vždy alepoň dvě až tři fotky. Pro každého klienta, podotýkám. Na dlouhé sklo příjezd, ideálně ještě několik verzí s kompozicí krajiny, na krátké sklo bezprostřední záběr z průjezdu a v nejlepším případě ještě i snímek, jak auto nebo motorka či čtyřkolka odjíždí. To vše s různými ohnisky a kompozicemi tak, aby nevypadalo všechno stejně.“
Dvacítku na portréty? To není zrovna typické portrétní sklo.
„V tomto prostředí, kdy chci zachytit i okolí, kontext toho portrétovaného, je to super. Klasický portrét tváře odpíchnuté od pozadí ve sportovní fotografii nikoho nezajímá. Taky jsme dělali detaily obličeje, ale pořád je nutné je zasadit do toho kontextu. Když jsem fotil jak vystoupil Matthieu Baumel, spolujezdec Nassera Al Attiyaha z auta, a oplachoval si obličej, tak jsem přiběhl, foťák s dvacítkou objektivem jsem namířil zespod, a bylo tam vidět, jak si umývá tvář, lítá tam voda, ale vedle bylo vidět i to auto a kontext – že to je v prostoru cíle.“
Takže to je takový řekněme sportovní portrét, nebo akční portrét.
„Tak tak. Pro tento účel jsem navíc ocenil i výklopný displej Nikonu D850. Já jsem výklopný displej, respektive focení přes Live View, vždycky spíš odsuzoval, nechápal jsem, k čemu je to dobré a dřív to podle mě bylo opravdu nepoužitelné. Nicméně na Dakaru jsem díky výklopnému displeji vyfotil spoustu netradičních fotek tak, že jsem snímal od země, nebo jsem pomocí displeje komponoval objekty, které jsou mimo AF body v hledáčku (na clonu F1,4 je jakýkoli pohyb překomponováním dost ošemetný). Mám například fotku Nassera Al Attiyaha jak mu gratuluju, podávám mu ruku. Druhou rukou jsem odexponoval na displeji. Prostě jsem mu na displeji tapnul na obličej a je to tam.“
Měl jste fototechniku nějak speciálně chráněnou proti drsným podmínkám, které na Dakaru panovaly?
„Měl jsem na objektivech nasazené neoprenové návleky Lens-protect (psali jsme o nich na Nikonblogu zde. Pozn. redakce), ale nemyslím si, že to bylo nezbytně nutné. A to jsem fotograf, který si svoji techniku poměrně dost hýčká a opečovává. Ta ochrana proti prachu je u profesionálních strojů fakt skvělá.“
O tom, že jste fotografie ze závodu posílali průběžně, jsme už mluvili. Ale určitě vám ještě něco „uvízlo za nehty“. Kolik jste si dovezl domů gigabajtů materiálu?
„Asi 1,2 terabajtů :-) Je to zhruba 30 000 záběrů. Takže teď si v klidu edituju fotky pro vlastní potřeby. To, co mělo být odevzdáno na Dakaru, to proběhlo v průběhu závodu. Jenom při odletu jsme ještě posílali fotografie v plném rozlišení.“
Děkuji za rozhovor!
Jiří Šimeček
Pravidelně se účastní světových podniků WRC, MXGP, SGP a v roce 2017 měl možnost s fotografováním spojit i exkluzivní rozhovory. „To je prostě sen!“, říká Jiří Šimeček o šanci povídat si s legendou ploché dráhy Gregem Hancockem nebo s motokrosovým matadorem Antoniem Cairolim. Navázal také spolupráci s firmou zabývající se fotografickou osvětlovací technikou phototools.cz a v současné době působí jako fotograf na volné noze. Spolupracuje s časopisem Motocykl, a nově si díky MCH Photo může plnit své fotografické sny focením nejlepších závodníků současnosti po celém světě. |
Dakar 2018 Nikony Jiřího Šimečka
8 komentáře
Respekt JIrkovi a celému MCH foto týmu na Dakaru!
Děkujeme!
Super fotky i článek :-)
Díky!
Mě by zajímalo, jestli používají ztmavovací filtry na objektivy?
Dobrý večer, na Dakaru jsem používal pouze UV filtry. S pozdravem, JŠ.
Pěkný článek a ještě pěknější fotografie.
Jen se u nich chci zeptat, proč si naprosto není nutné dělat hlavu s padajícími horizonty, a to nejenom u fotografií zblízka, kde je to řekněme otázka dynamiky, ale i u širokých krajin, kde to takovou funkci plnit nemůže. Přijde mi, že ty fotky jsou zásadně nakřivo – můžete tento přístup nějak vysvětlit?
Díky.
Dobrý večer, dobrý postřeh. Máte naprostou pravdu v tom, že někde je to opravdu zbytečné a je to mimo jiné zapříčiněno například tím, že v té rychlosti nestačíte chytit fotoaparát dokonale správně a při následné korekci ořezu už fotografie ztrácí atmosféru a ta je pro mne důležitější než pravidla fotografie. V jiných případech je to záměr, nebo prostředek, jak dostat více pozadí do fotografie za auto. Uznávám ale, že výběr fotografií, který je u tohoto článku působí tak nějak rozpačitě. S pozdravem, JŠ