Mimochodem: Vymírá „zaměstnání fotoreportér“?

Abych uzavřel tento „Týden s Czech Press Photem“, mám pro vás ještě jednu malou úvahu či postřeh – byť samotné CPP zde slouží jen jako zdroj statistických údajů. Při prohlížení výsledků, ale i nominovaných fotografií, si nejde nevšimnout jedné skutečnosti: Možná více než 90 % fotografů je zde označeno jako freelancer – fotograf na volné noze. Autory působící pod nějakou redakcí či agenturou byste tedy napočítali na prstech jedné ruky. Zastoupení zde mají jen velké mediální domy, kterými jsou Mafra (MF Dnes), Vltava Labe Media (Deník), Economia (Respekt), agentury ČTK a EPA, ve videu pak navíc Česká televize. Toť vše…

Ještě asi před pěti lety byl poměr volných fotografů vůči kmenovým (či chcete-li zaměstnancům), zhruba stejný. Je tedy zřejmé, že kolonka zaměstnání: fotoreportér – skutečně patrně vymírá. Jak je vidět z výčtu v předchozím odstavci, svoje kmenové fotografy si v současné době drží opravdu jen největší vydavatelé (přičemž ani zde není jisté, zdali jde o skutečné zaměstnance nebo o oblíbený „Švarc systém“). Každopádně jsou to převážně fotografové, kteří se fotožurnalistice věnují takříkajíc soustavně.

Mimochodem: Vymírá „zaměstnání fotoreportér“?

Jak pracují jejich kolegové freelanceři? Ukažme si to na příkladu Stanislava Krupaře, letos v Czech Press Photu oceněného „zlatou medailí“ v kategorii Problémy dnešní doby (série). Standa o tom sám píše ve svém blogu zde na našem webu:

„Poté co fakticky zaniklo fotografické oddělení časopisu Reflex, kde jsem od roku 2009 byl jedním ze tří kmenových fotografů, odešel jsem na podzim roku 2013 na volnou nohu. S tím, že chci pokračovat v tom, co mě nejvíce baví a naplňuje – v živé, reportážní a dokumentární fotografii. Čili v branži, kterou se v Česku uživit nelze. Mediální trh je v těžké krizi, časopisy a noviny u nás šetří a osekávají všechny náklady, které jsou podle vydavatelů zbytné. A autorská fotografie je na ráně vždy jako první.
Naštěstí jsem ještě za svého angažmá v Reflexu začal spolupracovat s německým týdeníkem Die Zeit. Ne snad, že by situace na západ od našich hranic byla růžová, stěžují si tam všichni, ale jen proto, že nemají ani potuchy o tom, co zažíváme u nás na východě.“

Jinak řečeno: Coby fotograf na volné noze, nechává se – stejně jako mnoho jiných autorů – najímat na reportáže a dokumenty od různých agentur a vydavatelů. Stanislav Krupař tak pracuje třeba pro německou tiskovou a fotografickou agenturu Laif, fotografuje, jak už bylo zmíněno, pro Die Ziet nebo českou mutaci Newsweeku. Mohli byste si říci – ideální situace. Jenže tahle de facto nárazová práce k uživení nestačí. Opět stejně jako mnoho dalších fotografů tak musí i Standa přijímat komerční zakázky, fotit reklamní snímky a podobně. Práce je roztříštěná, vášeň pro reportáž a dokument jde stranou, nutnost zaplatit složenky převažuje.

Freelancerem proti své vůli

Aby bylo jasno, v žádném případě nechci zpochybnit „povolání“ freelancer. Být na volné noze má spoustu výhod (stejně tak ale i mnoho záporů), a některé žánry – typicky třeba klasická dokumentární fotografie – snad ani v zaměstnání dělat nejdou. Mnohým fotografům pak zkrátka ona volnost vyhovuje více nežli povinnosti, ale i výhody, spojené se zaměstnaneckým poměrem. Raději se vzdají klidu v podobě zaplaceného sociálního a zdravotního pojištění, záloh na daň z příjmu, a třeba ještě služebního auta a stravenek – zkrátka veškerých zaměstnaneckých benefitů. (Nebo alespoň pravidelného příjmu v případě práce „na živnosťák“.) O redakční nebo agenturní fototechnice ani nemluvě – a to je sakra velká úleva vlastní peněžence.

Jsem ale přesvědčen, že minimálně „větší polovina“ volných fotografů se stala freelancery nedobrovolně. Jednoduše proto, že jim bylo zrušeno pracovní místo v redakci. Ať pořád nepíši jen o Stanislavu Krupařovi, připomenu známou kauzu jeho bývalého redakčního kolegy Jana Šibíka. Ostatně psal jsem o tom na Nikonblogu téměř přesně před třemi lety (čtěte zde). Jen ve zkratce: Když byl Šibík „odejit“ z Reflexu, spustil poměrně hodně viditelnou mediální kampaň, která – jak už to bývá – rozdělila lidi na dva tábory. Jedni s Janem Šibíkem souhlasili (a souhlasí) – čili souhlasili s myšlenkou, že zájem redakcí o autorskou reportáž upadá a to je špatně, druzí tvrdili (a tvrdí stále), že draze placení redakční fotografové jsou přežití, protože jejich práci zastane zjednodušeně řečeno kdokoliv, kdo je zrovna na místě – byť třeba jen s mobilem.

Labyrint fotožurnalistického světa

Je to začarovaný kruh. Tradiční, tedy tištěná média jsou skutečně ve velké krizi. V redakcích se nešetří jen na fotografech, ale také třeba na jazykových editorech či korektorech. „Šidí“ se papír, vazba, DTP dělají za pár korun studenti, jimž pojmy jako je typografie často nic neříkají. Internetová média pak bojují s vlastním obchodním modelem, kdy si jen málokterá redakce troufne zpoplatnit alespoň vybrané články a je tak stoprocentně závislá na inzerci. U online médií – tedy těch zpravodajských – je ale z našeho pohledu mnohem bolestivější požadavek na rychlost. V zájmu toho, aby byla informace na webu nejlépe v okamžiku, kdy se nějaký děj stal, opravdu zcela běžně dochází k tomu, že jsou publikované ony fotky z mobilu čtenářů, naprosto samozřejmě se stahují snímky z Facebooku, Twitteru, videa z YouTube a podobně. Kde je pak kvalita obrazového sdělení? Odpovězte si sami, já nechci být vulgární…

Vážně nevím, jak z tohoto labyrintu najít cestu ven. Vím jen, že reportážní a dokumentární fotografové nemají na růžích ustláno (ano, nemají to ani ostatní). V tomto kontextu musím jen obdivovat skvělou práci těch, kteří i přes všechny překážky, přináší světu jeho obraz na svých fotografiích. Ukazovat nejen problémy, ale i příjemné stránky života ve vizuální podobě je totiž velmi důležité, a fotografům, kteří to dělají dobře, patří velký dík.


Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

4 komentáře

  1. V závodu médií o čtenáře redakce upřednostní kdejakou fotku nebo video z mobilu, protože jeho majitel, náhodný svědek události věří, že jeho smartfoun dělá dobré fotky. A věří v to i čtenáři. A z reportáže očekávají jistý zážitek. Protože chybí jazyková korektura, kvalitní zlom i opravdu kvalitní fotky, protože to vše bylo obětováno na oltáře zisku a rychlosti, zážitek se nedostavuje. A co udělá dychtivý, leč zklamaný čtenář? Vrhá se po dalším zdroji informací, očekávajíc zážitek.
    Samozřejmě že ho nedostane. Ale místo toho, aby raději sáhl po kvalitě, pídí se po „novinkách“. Více, více, více… je jeho motto, a redakce se mu snaží vyhovět. Leč všichni jsou zklamaní a všichni vydělávají pořád méně.

    Naštěstí i ve fotografii i v potravinách se formuje skupina konzumentů, zákazníků, klientů, říkejme jim jak kdo chce, kdo si kvalitu i její cenu uvědomuje. Jenže dnes už není kvalita ani samozřejmá, ani masová. Stává se výsadou elity, která má buď peníze nebo chápe její význam.

    Jistě, složenky se platit musí. Ale když najdete způsob, jak jich platit co nejméně, přestáváte být závislí na tom, kdo produkuje masovost za co nejnižší cenu. Jistě, pořád tady bude smartfónová žurnalistika, ale kdo chce pro plebs pracovat, ať pracuje.

  2. Pokud jde o Šibíka, tak se akorát jeho plat přesunul z kolonky „zaměstnanec“ do kolonky „outsourcing“, což asi vypadalo líp v nějaké excelovské tabulce managementu. Nic víc se pro něj nezměnilo a pro Reflex fotil dál.

    Co se týká freelancerů v CPP, tak velké množství z nich jsou „hobby“ fotografové, co fotí zejména pro radost ve svém volném čase a fotografie nebyla ani není většinovou částí jejich příjmů.

  3. Dobrý den,
    tento článek měl být napsán před pěti lety. To by byl aktuální. Dnes je jen ohlédnutím za smutnými fakty. V CPP a v Praze se tento stav projevil zřejmě později, ale v krajích si čistou pozici fotoreportéra drží myslím jen MF Dnes a ČTK. A u „četky“ se už by se funkce dala spíše nazývat fotograf/kameraman.
    Dnes frčí redaktor s kompaktem.
    Prostě bejvávalo…
    T.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *