Parafrázi na zhusta používanou větu, která ale ve Švejkovi nikdy nezazněla, jsem použil jako titulek článku, jenž má být mým malým příspěvkem do „hysterie“ vyvolané propuštěním fotografa Jana Šibíka z časopisu Reflex. Pro ty, kteří nejsou v obraze: Plus minus před deseti dny proběhla médii (čti internetem) zpráva, že Jan Šibík, fotograf, který dvacet let pracoval pro časopis Reflex, „byl odejit“ z redakce. Sám Šibík celou věc na Facebooku komentoval slovy: „Nezájem o fotoreportáž a míra bulvarizace přesáhla únosnou hranici.“ A v rozhovoru pro Lidovky.cz pak mimo jiné dodává: „Pan Šafr (Pavel Šafr, šéfredaktor Reflexu – pozn. redakce) mi řekl, že doba se změnila a že v současném Reflexu není prostor pro takové reportáže, které jsem dělal dříve.“
Nebýt některých ohlasů, kterým se ještě budu věnovat podrobněji, vůbec bych tuto „kauzu“ nekomentoval. Jednak pravda může být úplně jiná a špinavé prádlo se má prát v soukromí. Druhak velmi dobře znám situaci v tištěných médiích a dovedu si představit, že i takovému Reflexu, který je stále jistou hvězdou na českém trhu (ano, i podle mého názoru jeho úroveň velmi upadá), klesá čtenost, ale hlavně zájem inzerentů – a ti drží takovéto časopisy v černých číslech. Mzdové náklady jsou jednou z velmi citelných položek v rozpočtu, takže logicky čím méně bude lidí v redakci, tím více nám zůstane peněz. A tak dále a tak dále. Nedělejme si iluze, že velcí vydavatelé provozují časopisy pro blaho lidu. Když nejde o život, jde o prachy. Články někdo napsat musí, ale fotky? Ty se vždycky někde seženou. Takže se propuštění Jana Šibíka – ostatně po předchozích odchodech Tomáše Tesaře a Stanislava Krupaře – ani moc nedivím. Můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat…
Článek první
Nyní konečně k tomu, proč jsem se obtěžoval věc, která se mě de facto vůbec netýká, takto rozvláčně komentovat. Nejprve mě trošku nadzvednul ze židle článek Radka Burdy Svět už nepotřebuje Šibíky, domorodci ví víc. Naštěstí vím, že Burda je cynik, který záměrně provokuje, takže jeho texty beru s velkou rezervou a maximálně je odbudu sám pro sebe nějakým peprnějším výrazem. Nicméně jeho článek si přečtěte, abyste věděli, že v první řadě vcelku pravdivě popisuje situaci. Ano, je jiná doba, zejména díky internetu, ale třeba i foťákům v mobilech instituce válečného fotografa na plný úvazek pomalu umírá, protože místní autoři – jak Radek Burda správně podotýká – dělají stejné (nebo třeba klidně i trochu horší) řemeslo jako Šibík levněji a rychleji. Dále však konstatuje – cituji:
„A co je nejhorší, pro běžná denní vydání novin ve světě, natož tady u nás doma, to i trochu řekněme horší řemeslo čtenářům bohatě stačí. Dokonce se přiznám, že jsem mnohdy do novin vyskládal i naprosto amatérské fotografie špatné kvality, aniž si toho jediný čtenář všiml.“
Tak k tomu se ještě vrátím později…
Ve svém článku pak ještě Burda několikrát Šibíkovy kvality nemilosrdně shodí a postaví jej na úroveň provinčního cvakala. Ale to je prostě jeho styl. Byť sám Burda není vůbec špatný fotograf, raději se pravděpodobně prezentuje jako provokatér. Jak říkám, přečtěte si tento text sami. Ještě ale musím dodat, že i když to tam není ani slovem zmíněné, článek vyznívá tak, jakoby by bylo správně, že roli profesionálních fotoreportérů převezmou místní kavárenští povaleči s ajfouny. Ale to už jsem se nyní také nechal trochu unést ke zjednodušení. Dobře. Tento článek jsem ještě „rozchodil“ a řekl si, že se do téhle věci nebudu plést.
Článek druhý
Jenže minulý pátek vyšel na webu Peníze.cz článek Michala Kašpárka I ty jsi Šibík, který celou „problematiku“ posunul do takříkajíc globální roviny pracovního trhu. Opět doporučuji – přečtěte si jej. Michal je takový typický mladý freelancer, lehce nad věcí, jeden z těch, kteří považují práci na volné noze za něco navíc. Nicméně nechci v žádném případě snižovat jeho kvality, pouze naznačit, že článek je dosti jednostranně zaměřený, protože většina lidí se zajisté lépe cítí v zaměstnání. Ale to sem nepatří. Michal mě hlavně pobavil tím, jak Jana Šibíka mávnutím ruky „poslal“ fotit svatby. Jiný fotograf by mu možná za to šel dát osobně za uši, kdyby si ale autor textu přečetl odkazy, které v článku uvádí, věděl by, že Honza Šibík svatby skutečně fotí, dělá to rád a velmi dobře.
Názor třetí
Proč mě ale zmíněné dva články donutily k sepsání tohoto nezáživného textu? Začnu odzadu: Michal Kašpárek nahlíží problém svojí řekněme pro nás neodbornou optikou. Stačí mu, že fotografie je rychle a odkudkoliv dostupná, že jakous-takous technickou kvalitu zvládne každý. Fotografie jako taková jej evidentně vůbec nezajímá. Přesněji jí spíš nerozumí. To mu ale, na rozdíl od Radka Burdy, nemůžu vyčítat. Burda se ale k tomu jako fotograf a fotoeditor ještě přizná – což mě už „trochu znepokojuje“.
Nebudu to dál natahovat – zneklidňuje mě, že se šlendrián stává normou. Hlavně, že je to levné a rychlé. Přesně, jak píše Burda „…aniž si toho jediný čtenář všiml.“ Vždyť přece co se napíše v novinách a řekne v televizi, je pravda, a vyjde-li fotka v novinách, musí být zákonitě dobrá. (Což samozřejmě myslím ironicky, kdyby někdo nechápal.) Takže budeme čtenářům podsouvat čím dál větší amatérismus – a to bych se velmi nerad dotknul všech skvělých amatérů, kteří naopak fotí výborně – budeme tak dlouho „šponovat“ ceny, až poctivé řemeslo fotografické skutečně vymře. Autorské právo bude zrušeno, protože všechny fotky budou na internetu a všechny budou patřit všem. To mi tak docela připomíná ideje komunismu a toho bych se bál.
Omlouvám se za otevřený konec. Skutečně nemám odvahu hádat, jakým směrem se budou vyvíjet tištěné časopisy, noviny nevyjímaje. Všechna média dost dobře nemůžou skončit na internetu. Zároveň ale nevím, jestli onen šlendrián nezačne (pokud už nezačal) být vnímán jako normální a správný. Toho se docela děsím. Jistou paralelu totiž vidím v úplně jiném oboru – v potravinářství. Zdravé kuře, které běhá po dvorku, je dnes Bio a „něco víc“, a přitom právě tohle je skutečně přirozené. Kdežto podivné stvoření nacpané hormony přežívá pod umělým světlem v obrovských halách velkovýkrmen coby „norma normálnosti“.
Tak se na mě nezlobte za trochu pesimismu před Vánoci…
13 komentáře
Médium je takové, jaké má čtenáře. A jelikož většinový čtenář kvalitní fotku od nekvalitní stejně nepozná, proč by vydavatel platil drahého kvalitního fotografa? Takže jinými slovy, můžeme si za to sami. Bohužel.
Pane Lindnere, trefil jste hřebík na hlavíčku. Bohužel, situace je přesně taková – požadavky na kvalitu fotek do tištěných médií klesají volným pádem. Jediný ukazatel je – ať je to rychle a je to co nejlevnější. A že takové fotky pak pak obrazově „vychovávají“ čtenáře, je nasnadě. Jak dál, to opravdu nevíme asi nikdo.
Jen malá poznámka jakoby „z druhé strany“ – je otázka, jaké jsou finanční požadavky fotografů, myslím těch kvalitních. A co jsou jsou ochotni akceptovat zadavatelé. Je nebetyčný rozdíl mezi centrem (tedy Prahou) a „zbytkem světa“.
Pan Šibík se svými kvalitami se jistě neztratí, ale že je tento případ také obrazem dnešní povrchní doby, kde se všechno přepočítává jenom na zisk, to je bez dikuse.
mk: S tím nemohu souhlasit. Jakékoliv médium má dělat kvalitní práci, ať je jeho čtenář sebevíc „blbej“. Média mají – ať chtějí nebo nechtějí – i jakousi víceméně skrytou edukativní funkci. Ostatně psal jsem o tom v článku: „…co se napíše v novinách a řekne v televizi, je pravda,…“ Když všichni rezignují na kvalitu, stane se z nás národ (a možná i svět) křupanů bez špetky vkusu. Pak ani o vaše – dlužno podotknout výborné – fotografie už nikdo nebude mít zájem. Takže sami si za to nemůžeme, těch faktorů je mnohem víc a rozebírat je by bylo na obsáhlou sociologickou práci…
Takhle je to úplně se vším a je to odrazem spotřebního způsobu života, kdy si člověk může dovolit koupit nové auto za 200 tisíc. A on si ho samozřejmě koupí, protože nechce vidět, kolik dělníků v té fabrice má platy těsně nad hranicí důstojnosti, mnohdy za dvanáct hodin práce denně. Tenhle dělník si pak kupuje nekvalitní potraviny v Tescu a Penny Marketu, nemá peníze na legálně nabytou hudbu, nemá peníze na řádnou duchovní podporu sebe sama (kultura, čtivo, tisk.) Ale vymírající střední třída si chce koupit nové auto za stejné peníze i za pět, deset let, jakkoli za tu dobu řádila inflace a daně…
A tak ty levné věci, které si kupují masy, musí zůstat levné, jinak si je nebude kupovat nikdo. Jenže náklady rostou a mecenáši ubývají, čili se masám přizpůsobuje kvalita obsahu. Kvalifikované novináře nahrazují nevzdělaní pisálci pofidérní kvality, zkušené fotografy cvakálkové na skútrech, profesionální muzikanty hobbíci se spoustou času po regulérní práci…
Údajná rostoucí životní úroveň s sebou nenese zlepšení, neboť se netýká nižší třídy, která se čím dál víc rozšiřuje o „bývalé členy“ střední příjmové kategorie. Zcela neúměrně tomu roste hlouček těch nejbohatších, nicméně jejich příjmy tvoří takovou část celkového koláče, že navyšují absolutní hodnotu a tím zkreslují celkový pohled.
Lindner: soukromá média edukativní funkci nemají, jejich funkce je generovat zisk. Zisk(ať už finanční nebo v ovlivnění názorů ve společnosti dle dané potřeby) je to, co vlastníka zajímá.
Ano, edukativní funkci ve svém programu nemají, ale tím co a jak to zveřejňují se podílejí na „výchově“ čtenářů. Takže používání nekvalitních materiálů (třeba fotek) vpodstatě „vychovávají“ esteticky čtenáře, že je to tak oukej … tím směřujeme jako společnost někam do bahna. (V leckterých oblastech už tam jsme až po uši.)
fotopot: Souhlasím s vámi, proto jsem také napsal „…víceméně skrytou edukativní funkci…“. A každý, kdo v médiích pracuje, moc dobře ví, jak může ovlivňovat druhé. Ovlivňovat ovšem nutně neznamená „manipulovat“, může to znamenat i „vychovávat“…
V podstatě se s ztotožňuji se vším, co tu zaznělo a myslím, že některé momenty jsou v článku popsány opravdu výstižně… (+ skvělý nadpis:))
Je ale nutné z toho propadat pesimismu? Na táž fakta zkusím nabídnout optimistický pohled: Je nepochybné, že se digitalizací úroveň amatérské a „regionálně profesionální“ fotografie neuvěřitelně zlepšila, to znamená, že v budoucnu možná neuvidíme v médiích fantastické a výtvarně dokonalé snímky, které vyhrávají soutěže (už samo soutěžení o nejlepší fotografii lidské tragédie budí rozpaky), ale pořád to budou pravděpodobně fotky velmi velmi dobré.
Když v oboru ubudou peníze, nebudou se možná na místa katastrof jako supi slétat stovky volných fotografů, kteří tam loví senzace a hloupě riskují své životy. Novinářská fotografie se díky „domorodým“ profesionálním externím spolupracovníkům obrazových agentur třeba vrátí k normálnímu solidnímu řemeslu a ke své ryze informativní funkci (co jiného chtít od něčeho tak pomíjivého jako je reportážní fotografie)
Reportérů bude méně, jejich práce přesto bude splňovat standardní požadavky na kvalitní fotografii. Vynikající série stále budou vznikat, budou je vytvářet dobří fotografové, kteří nezávisle na honoráři dokumentují dění, které se jich osobně dotýká (jako například Radkem Burdou zmíněná Invaze 1968 od Josefa Koudelky).
Honza: Je hezké, že jste použil výraz „směřujeme někam do bahna“. Já jej ovšem považuji za poněkud eufemistický.
Bavíme-li se o tištěných médiích, v poslední době mě stále nepřestává šokovat špatná kvalita jejich obrazového doprovodného materiálu. V časopisech i novinách kolikrát najdete fotografie, které jsou otištěné i v několika jiných a občas jsou dokonce stažené z internetu. Bohužel, s internetovými články, u nichž je celkový tiskový náklad na materiál roven nule, to není o nic lepší. Stále častěji články obsahují pouze „ilustrativní fotografie“, které se ve většině případů ani nevztahují k tématu článku. Nejde ani o to, že by „pouhý“ čtenář nepoznal špatnou fotografii. Jde o to, že řemeslo reportážní fotografie upadá ve prospěch něčeho jiného (finance, rychlost apod.). Jenže upřímně, zaujme vás na první pohled článek se zpackanou fotografií pouze podle titulku (mnohdy až příliš bulvárního na regulérní plátek)? Ruku na srdce – mě ne. Reportážní fotografie přece není pouze o tom, aby u článku byla nějaká fotka. Je o tom, zda fotograf dokáže zachytit atmosféru okamžiku, náladu, pointu, zda celou situaci, o níž se píše dokáže svým uměním vystihnout. A to pozná drtivá většina čtenářů, neřku-li každý. Fotografů, kteří toto umí, není mnoho… a o to víc, by si jich měli novinový vydavatelé cenit. Média přeci nejsou pouze psané slovo a mnohdy dobrá fotografie dokáže říci více než tuny textu. Naneštěstí se k propouštění fotografují uchylují i světová médie (Chicago Sun-Times a další), svým reportérům dávají i-phony a podle toho to také vypadá.
Odpusťte mi, prosím, délku tohoto příspěvků, pouze jsem tím chtěl vyjádřit svou nespokojenost. Čím dál více si totiž díky těmto skutečnostem vážím skutečných reportážních umělců jako jsou právě pan Šibík, pan Kratochvíl a další.
Dobré světlo všem a co nejvíce kvalitních fotografií!
Koukám, že „odejití“ Honzy Šibíka hodně rozčeřilo jinak poklidný rybníček českého internetu. Tady na NikonBlogu to je ještě klidné, ale ta bouře, co se rozpoutala na Facebooku pod postem Tomkiho Němce, to je docela síla!
https://www.facebook.com/tomki.nemec/posts/10202050874290209?stream_ref=10
Moje reakce zde je docela pozdní z jednoduchého důvodu, že nestíhám vše číst a NikonBlog nemá zabudovanou RSS čtečku, což je pro mne docela škoda. :-(
Ale Nikonblog.cz má RSS…
Prosím a kde? Asi jsem dylina, ale já ho nemohu najít. :-( Vidím ikonu na Twitter, Facebook, ale tu ikonku RSS najít fakt nemohu. Možná některé čtečky to z www adresy dokáží vydolovat, to mne nenapadlo, mám Feedly a Inoreader, zkusím to.
HEURÉKA!!! Ano, RSS u NikonBlogu funguje, alespoň Feedly i InoReader to načetly bez problémů, i když jsem jim předhodil jen url adresu. Zase jsem o něco chytřejší. ;-) Já vždycinky na stránkách hledal jen odkaz na rss. :-(