V jednom rozhovoru se známou českou fotografkou zaznělo, že 95 % lidí nemá vkus. Je to hodně tvrdé hodnocení, lze s ním polemizovat, ale i – třeba jen zčásti – souhlasit. Jisté je, že současný svět je doslova zavalený megatunami fotografií, z nichž většina jsou jenom prosté „výcvaky“. O tom jsem psal už před lety ve své úvaze O focení do šuplíku, které vymřelo, v níž mimo jiné píšu:
Realita je taková, že fotí snad úplně každý člověk, fotí neustále, fotí všechno a fotí všude. Fotografie byla devalvovaná na pouhé cvakání okamžiků bez nároku na alespoň elementární základy kompozice, práce se světlem či technické kvality. O obsahu sdělení pak raději ani nemluvě. Tak tomu do této doby nikdy nebylo.
Tak tomu skutečně do této doby nikdy nebylo, ovšem týká se to kvantity, nikoliv kvality. Myslím, že poměr dobrých a špatných fotografií byl vždy plus-minus stejný, ať už je to zmíněných 95:5 nebo příznivější úměra. V dobách, kdy neexistoval internet a sociální sítě, to jen nebylo tak moc vidět, a protože nebyly ani digitální foťáky (o fotících telefonech ani nemluvě), nebyl ani co do množství fotografií takový přetlak.
Jednička z vkusu
Na jednu stranu si můžu říkat, že je to vlastně dobře. Je dobře, že se fotografie stala „masovou zábavou“, že to není obor, určený jen hrstce vyvolených. Z druhého pohledu však mám jednu velkou obavu. Bojím se, aby se ona převažující nekvalita nestala všeobecně vnímaným standardem…, aby skutečná fotografie nedevalvovala na zmíněné cvakání okamžiků bez nároku na alespoň elementární estetické základy a obsah sdělení.
Jakékoliv vyučování řekněme obecné estetiky na školách úplně chybí. Netýká se to však jen fotografie. Mám na mysli úplné základy, jako je kompozice, barevná skladba, nebo třeba základy práce s písmem, typografie. Pokud člověk nestuduje školu s více či méně uměleckým zaměřením, jediným zdrojem vnímání estetiky je to, co ho obklopuje. Začíná to v rodině, mezi kamarády, končí na Instagramu. Mimochodem, s jinou známou českou fotografkou jsem kdysi vedl debatu o tom, zdali je cit pro vkus daný od Boha, nebo jej lze v člověku vypěstovat. K jednoznačnému závěru jsme nedošli. Bezpochyby jsou lidé, kterým bylo dáno, ale také existují jiní, jímž bylo vloženo – výchovou, studiem, životem mezi esteticky smýšlejícími lidmi.
Bohužel, většina lidí žije v „mainstreamu“, kde vkus je tak trochu cizí slovo. A právě vzhledem k absenci jakéhokoliv elementárního vzdělávání mám strach, že to, co lidé vidí kolem sebe, považují za správné. Ve smyslu: Je toho hodně, dělá to tak každý, potom to tak asi má být. Zároveň jsem si vědom toho, že ani já, a asi ani nikdo jiný s tím jaksi nic neudělá. Je to smutné, ale je to tak. Některé věci člověk jednoduše neovlivní. Jediné, co můžu dělat, je – nepřisypávat na tu hromadu smetí další odpad. Ale můžu si být jistý, že zrovna mé fotografie jsou jiné? :-)
Uměle inteligentní vkus
V současné době se ve všech pádech skloňuje pojem umělá inteligence (AI). Nenapíšu nic nového, když uvedu, že tato technologie už dnes umí generovat obrázky, lehce zaměnitelné se skutečnou fotografií. Takže se začíná mluvit o tom, že fotografové brzy nebudou mít co jíst. Ale o tom jsem psát nechtěl.
V médiích rezonuje průšvih mezinárodní soutěže Sony World Photography Awards, kde v kategorii Kreativní fotografie zvítězila fotka, přesněji počítačový render Borise Eldagsena s názvem Electrician, vytvořený umělou inteligencí. Vášnivé debaty o nepřípustném retušování fotografií například ve World Press Photu jsou najednou téměř malicherné. Z ničeho nic tu máme mnohem závažnější fenomén. Fenomén a problém v jednom. K čemu retušovat pracně pořízené fotografie, když si můžu nechat rovnou vygenerovat fotky podle přesného zadání…
O tom, jak funguje AI, mám jen kusé znalosti, takže pokud se mýlím, prosím, opravte mě. Nicméně vidím to tak, že AI pracuje se všemi dostupnými zdroji, které (zatím) vytvořili lidé. Jsou to fakta, pravdy, ale i chyby, nepřesnosti nebo i úmyslné lži. Prostě všechno, co najdete na internetu. Z těchto informací AI zkompiluje odpověď – v textové nebo obrazové podobě –, ale… díky strojovému učení k tomu může přidat i něco ze sebe. Každopádně vždy potřebuje nějaký zdroj dat. Umělá inteligence, aspoň si myslím, se neusadí do křesla, nedá si nohy na stůl, a nezačne jen tak nazdařbůh přemýšlet o něčem, co ji zrovna napadlo.
Fotografií, jakožto zdrojů dat pro vytvoření nového nereálného snímku, má AI evidentně možná více než by potřebovala. Ovšem pokud se vrátím k onomu v úvodu zmíněnému poměru 95:5, pak pracuje v převážné většině s těmi ne zrovna nejlepšími zdroji. Se špatně komponovanými fotografiemi, snímky „bez světla“, a tak dále. Nevadí. Jestliže se AI umí opravdu učit, mohla by si přečíst knihy nebo aspoň jen články či poučky o tom, jak by to správně mělo vypadat, a podle těchto informací vytvářet lepší „fotky“.
Kresba světlem
Možná si říkáte něco o tom, že jsem naivní. Ne, jen si tak přemýšlím nad tím, coby kdyby. A vůbec nespoléhám na umělou inteligenci. Už jen proto, že „fotky“ jí vytvořené, nepovažuji za fotografie, ale grafiku nebo počítačový render. Fotografie, ať sebevíc digitální, vždycky byla a je stále kresba světlem. Fotografie vzniká tak, že světlo projde skrze nějaký objektiv na nějaké světlocitlivé médium. Je to otisk nějaké reality vytvořený přeměnou světla od něj odraženého na fotografický obraz. Uměle vytvořený obrázek prostě není fotografie. Tečka.
Jeden komentář
OK