Mimochodem: Fotíte ještě na film? Aneb návrat od Nikonu k Nikonu

Před několika lety jsem měl ve svém profilu napsáno, že nevycházím z domu bez toho, abych u sebe neměl alespoň dva foťáky. Byla to samozřejmě do jisté míry nadsázka, nicméně pravda byla taková, že jsem vždy měl svůj fotoaparát a velmi často k tomu ještě přístroj, který jsem zrovna testoval. Časem ale došlo k tomu, že jsem přestal nosit svůj aparát a fotím jen testovanými přístroji. Když jsem nad tím nedávno přemýšlel, zjistil jsem, že se tak stalo v době, kdy jsem přestal fotit na film…

Shodou okolností můj zrak o tomto víkendu zavadil o vitrínku se zaprášenými fotoaparáty filmové éry. Trochu jsem je vyleštil, trochu jsem se s nimi pomazlil, vyzkoušel zase zvuk závěrky i pohled do hledáčku a začala ve mně hlodat myšlenka…

„V mrazničce máš ještě slušnou sbírku filmů!“ Říkal jsem v duchu sám sobě. „Co zase zkusit, jaké to je fotit na světlocitlivou emulzi místo digitálu? Budeš si cvakat jen tak pro radost…“
Co vám budu povídat, ukecal jsem během pár minut sám sebe!

Za stopade z Prioru

Velký chlap se musí umět rozhodnout rychle, myšlenku tedy následují v těsném sledu činy. Z mrazáku do ledničky byl vzápětí přesunut jeden sice několik let prošlý, nicméně dobře zamražený Kodak TRI-X 400. Ještě ale bude třeba vybrat vhodný přístroj. Z mojí skromné sbírky starého harampádí jsem předem vyloučil středoformátové aparáty – materiál i zpracování je pro moje účely, čili „na hraní“ zbytečně draze placené. V nejužším výběru mi tedy zůstaly čtyři kinofilmové modely rozličných kategorií.

Ano, chápu, že si teď mnozí z vás říkáte něco ve smyslu „Co chce ten Lindner dál okecávat, když volba padne stejně na Nikon“. A ona na něj skutečně padne, nicméně zkuste se mnou ještě chvíli vydržet, prosím. Ona volba totiž měla ryze racionální vysvětlení.

Začnu zprava od Loma. Dnes už legendárního představitele lomografie jsem koupil ještě za hluboké totality v oddělení Foto-kino prostějovského Prioru. Stál mě, pokud si dobře vzpomínám, něco kolem 150 Kčs (korun československých). V té době neměl ještě nikdo o nějaké lomografii ani potuchy a už vůbec nemohl tušit, že současný nástupce této sovětské kopie japonské Cosiny CX-1 bude stát 8 000 korun českých. Jenže mě lomografie nijak zvlášť nebere a kvality tohoto kompaktu mě už také neoslovují, pojďme tedy dále.

Stříbrná Yashica T5 byla „ve své době“ také vyhledávaným a uznávaným kompaktem – ostatně pětatřicítka Tessar od firmy Carl Zeiss hovoří za vše. Tento fotoaparát má ale také další konstrukční zajímavost – hybridní hledáček Super Scope, který funguje jednak jako klasický průhledový, ale také jako šachtový hledáček pro pohled shora jako u dvouoké zrcadlovky. Tedy ne, že by v tom malém okénku velikosti čtverečního centimetru bylo mnoho vidět, na nenápadné focení však tento hledáček nebyl úplně špatný. Yashicu T5 jsem ale také vyřadil z výběru – kvůli poněkud podivnému chování vestavěného blesku.

Největší přístroj z naší čtveřice, to je dálkoměrná Konica Hexar Silver. O tomto fotoaparátu by se dalo popsat mnoho slov, zde ale jen stručně: Jde sice v principu o dálkoměr, je ale vybaven autofokusem. Má skvělý objektiv Konica 35 mm F2, který bývá přirovnáván k optice Leica M. Je to velmi nenápadný a tichý přístroj, který má dokonce navíc ještě i tichý mód, podobný režimu Quiet současných digitálních zrcadlovek Nikon. Konica Hexar má však jednu chybu – její centrální závěrka v objektivu dokáže nejkratší čas pouze 1/250 s. Takže pokud chcete používat film o citlivosti ISO 400 – což já chci – musíte počítat s tím, že budete muset buď nesmyslně clonit nebo „šachovat“ s neutrálně šedými filtry. A z toho já naopak nechci ani jedno, ani druhé…

Nejmenší fullframe

Takže volba padla na Nikon FM2. S tímto fotoaparátem jsem nafotil mnoho filmů, ale přiznám se, že i nyní mě opět překvapily malé rozměry této „fullframové“ zrcadlovky. Spolu s pancake objektivem Nikkor 45 mm F2,8P jde o vpravdě kompaktní sestavu, na jejíž „znovupoužívání“ se velmi těším. Jen pro ilustraci – postavil jsem vedle FM2 současnou nejmenší fullframovou digitální zrcadlovku Nikon D600 s obyčejnou padesátkou. Porovnejte sami rozdíl.

A na co že se těším nejvíce? Na manuální ostření v obrovském hledáčku se zaostřovacím klínem, na manuální nastavení expozice pomocí indikace plus a minus, a samozřejmě také na manuální přetáčení filmu páčkou. Zkrátka jako za starých časů.

Nejsem nostalgický, je to jen takový rozmar pro radost. Věřím ale tomu, že zároveň přinese pár pěkných fotografií a o to vlastně jde, že ano? A nyní se zeptám i vás. Jak jste na tom s filmem? Pověsili jste jej už na hřebík, nebo si také občas uděláte radost a vložíte světlocitlivý materiál do starého analogového aparátu? A neříkejte, že to děláte častěji než fotíte digitálem! Že nefotíte digitálně vůbec? Tak tomu nevěřím…

[poll id=“19″]