„Kolik ti to přitahuje?“ Ohniska objektivů v širších souvislostech

Vždycky jsem si myslel, že každý fotograf význam různých ohnisek objektivů – čili rozličného zobrazovacího úhlu – tak nějak víceméně intuitivně chápe a dokáže jej využít. V poslední době se ale poměrně často setkávám spíše s nepochopením. Lidé si (možná až příliš) zvykli na zoomy a berou je jako nástroj na to, aby stáli tam, kam je zrovna osud zavál, a podle potřeby si záběr buďto „přitáhli“ nebo „oddálili“. Ano, je třeba uznat, že i tato „funkce“ není neužitečná, nicméně význam různých ohnisek – ať už jsou skryta uvnitř zoomu nebo jde o vyměňovaná pevná skla – je poněkud širší.

FX versus DX

Ohnisková vzdálenost reprezentuje obrazový úhel – pokud ovšem znáte rozměr záznamového média, čili nyní nejčastěji digitálního snímače. Budeme-li se nadále bavit pouze o zrcadlovkách Nikonu, pak zde jsou dvě cesty: modely s plnoformátovým snímačem FX o rozměru políčka kinofilmu (36 × 24 mm) a DX zrcadlovky s menším, tzv APS-C snímačem o velikosti zhruba 24 × 16 mm.

První cesta je jednodušší v tom, že kopíruje zmíněný kinofilm – kdo tedy někdy fotografoval na kinofilm, ví, že například 24mm objektiv je solidní širokáč, padesátka představuje takzvaný (byť trochu sporný) záklaďák, 85mm objektiv je typický portréťák a všechno, co má delší ohnisko, už je více či méně dlouhý teleobjektiv, kdy čím delší má ohnisko, tím užší úhel záběru obsáhne. Každé z ohnisek pak samozřejmě lze přepočítat na úhel (většinou se udává diagonální úhel na úhlopříčce snímače) – viz následující ukázka.

U zrcadlovek s menším snímačem je to kapku složitější – většina z vás jistě ví, že zde je právě vzhledem k menším rozměrům snímače nutno počítat s tzv. crop-faktorem (ořezový faktor), jenž zde má hodnotu 1,5×. To proto, že úhlopříčka DX snímače je 1,5× menší nežli diagonála fullframového čipu. Aby tedy obrazový úhel u DX zrcadlovky odpovídal například fullframové osmadvacítce, je třeba použít ohnisko cca 18 až 19 mm (28/1,5=18,666). Tolik pustá teorie…

Na fotbal s pětatřicítkou

Pojďme k onomu „přitahování“ – myslím, že i ten největší začátečník velice rychle zjistí, že se vzrůstajícím ohniskem se vytváří užší výřez a vzdálené objekty se tak „přitahují“. Ono je to sice ve skutečnosti trochu jinak (přesněji – má to více významů) – viz dále v článku – nicméně i toto vnímání je velmi důležité. Budeme se totiž primárně bavit o praktickém významu různých ohnisek.

Jsou prostě situace, kdy nejde fotit třeba pětatřicítkou, i kdybyste sebevíc chtěli. Těžko tohle ohnisko použijete na divoká zvířata v přírodě a stejně obtížně vyfotíte fotbalového brankáře z horní řady sedadel stadionu. Podobně, budete-li chtít zachytit tu malý, ale i větší interiér, nesáhnete po třístovce, protože obrazový úhel dvacítky tomuto záměru zkrátka odpovídá lépe – a praktičtěji. Třetím typickým příkladem – ale zároveň jakýmsi oslím můstkem k další části tohoto článku – je portrétní objektiv. I když mi třeba David Kraus tvrdil, že fotí portréty nejraději 200mm objektivem, klasikou je, jak říká například Robert Vano, „beauty lens“, čili 85mm objektiv. Už jsem o tom na Nikonblogu psal v recenzi objektivu AF-S Nikkor 85 mm F1,8G, 85mm sklo představuje „komunikativní“ ohnisko. Fotograf má při použití tohoto objektivu od modelu potřebný odstup, který zároveň ale není tak velký, aby oba aktéři spolu nemohli bez problémů komunikovat. Ale také… U pětaosmdesátky už nedochází k perspektivnímu zkreslení, obraz už není tak sférický, aby portrét nebyl zachycen přirozeně, bez deformací. A to je právě onen most k dalšímu způsobu využití různých ohnisek.

Než se ale přes ten most vydáme, musíme si shrnout, co tedy ono „přitahování“ dělá. Jednoduše: Budete-li stát na místě a třeba objektivem 28–300 mm postupně dělat záběry od nejkratšího po nejdelší ohnisko, budete ze scény postupně vyřezávat menší a menší část. V podstatě to bude fungovat stejně, jako byste ji vyfotografovali jen na nejširší ohnisko a výřezy dělali v počítači. Samozřejmě, že optickou cestou se vám nesnižuje rozlišení, naopak zase obvykle narůstá (nebo se v průběhu ohnisek mění) geometrické zkreslení obrazu a další vady. Nicméně jde o typickou ukázku toho, jak se se zvyšující ohniskovou vzdáleností zužuje obrazový úhel.

Nebojte se tygra

A jdeme na druhý konec mostu. Teď se prosím oprostěte od toho, že hladového tygra v buši dost dobře nejde vyfotit čtyřiadvacítkou (u DX 16mm objektivem), ale přesto si zkuste představit, jaké by to bylo, kdyby se vám tímto ohniskem podařilo udělat portrét této krvelačné šelmy. Hlava „kočičky“ bude nepřirozeně velká, takže bude pravděpodobně vzbuzovat ještě větší respekt než obvykle, a do toho budete mít v záběru takzvaně kontext – díky širokému úhlu záběru také spoustu okolí – zvíře bude zasazené do svého prostředí a divák bude mít naprosto jasný pocit blízkosti. Ano, bude to trochu divočina, ale bezesporu půjde o působivou fotografii. Nicméně nedoporučuji zkoušet to na vlastní kůži.

Proč tento příklad? Protože význam ohnisek je pro tvůrčího fotografa – více než u onoho předtím zmíněného „praktického využití“ – spíše hlavně v perspektivě podání záběru a sféričnosti zobrazení. Podívejte se na další ukázku. Opět jsem použil širokorozsahový zoom 28–300 mm na FX těle, jenže nyní jsem nestál na místě, nýbrž měnil ohnisko a chodil blíže nebo dál od snímaného objektu tak, aby alespoň přibližný výřez zůstával vždy zachovaný.

Myslím, že na ukázce musíte zcela jasně vidět, jak se u širokých ohnisek záběr „otevírá“, dostává se do něj okolí, zároveň je ale realita tak trochu „zaoblenější“, protože čím širší úhel záběru, tím sféričtější zobrazení objektivy mají.

Extrémem by pak bylo rybí oko s obvyklým 180stupňovým úhlem, které zachytí „půlku světa“ v jednom záběru a jedinou přímku nenechá rovnou (tu přesně uprostřed obrazového pole ano).

Naopak čím se ohnisko prodlužuje – čili obrazový úhel zmenšuje – a vy odcházíte dál od snímaného objektu, perspektiva obrazu se „zhušťuje“, mizí rušivé okolí (je-li tedy podle vašeho aktuálního záměru rušivé), geometrie se stává naprosto korektní a divák je soustředěn přímo na snímaný objekt.

Nebát se a… Tvořit

S tím vším pak samozřejmě také navíc úzce souvisí hloubka ostrosti jednotlivých ohnisek, která vyznění fotografie silně ovlivňuje také. Široká skla a blízká předmětová vzdálenost versus dlouhé teleobjektivy se vzdálenějším místem snímání, to už je téma na samostatný článek, ideálně doplněný online kalkulačkou pro výpočet hloubky ostrosti. Takže tohle někdy příště. Nyní si na závěr pojďme shrnout poznatky z tohoto článku.

Ohnisková vzdálenost objektivů – čili jen jinak vyjádřený zobrazovací úhel – má v podstatě dva významy: Praktické nasazení, tedy ono pejorativní „přibližování“ (a rozšiřování), jehož význam ovšem nelze podceňovat, byť bývá nezkušenými fotografy tak trochu zneužíván. A poté takříkajíc tvůrčí využití, kdy autor zná charakteristiku jednotlivých ohnisek z pohledu perspektivy zobrazení a dokáže – třeba i v nelogických případech – sáhnout po konkrétním ohnisku nikoliv proto, že je líný udělat pár kroků dopředu či vzad, ale proto, že má v hlavě jasnou představu, jak má budoucí fotografie vypadat.

Pod čarou

Mimochodem, tímto se fotograf odlišuje od uživatelů fotomobilů, kteří čím dál víc tvrdí, že si se svým placatým mazlíčkem vystačí v 99,999 % situací. Nevystačí – právě proto, že nemohou (nebo mohou, ale v omezené míře) měnit ohniska. A ty portréty osmadvacítkou fakt nevypadají dobře, to se na mě nezlobte…