Kamil Rodinger v rozhovoru pro Nikonblog: „Nezávidím lidem nic kromě hezkých fotek, které jsem neudělal já…“

Není mnoho fotografů, kterým nosil výbavu ministr zahraničí, stejně jako jsou téměř na vymření klasicky pracující autoři, pro něž je stisknutí spouště jen třešničkou na dortu poctivé přípravy záběru, kompozice, měření expozice, nastavení filtrů – samozřejmě těch fyzických, nikoliv digitálních. Kamil Rodinger mezi takové šťastlivce patří, a místo, aby se zavřel ve svojí stříbrné věži, kromě komerční tvorby ještě rozdává moudra na workshopech a fotoexpedicích všem, kteří o to mají zájem. A když se ho při rozhovoru zeptáte, jestli mu jde o prachy, nepošle vás někam…

Kamil Rodinger – rozhovor pro Nikonblog.cz
Módní foto | Foto Kamil Rodinger
Kamile, tebe živí hlavně reklamní fotografie, ale fotíš také nejrůznější celebrity. Jaká je spolupráce „na place“ se známými osobnostmi, řekněme herci či zpěváky?

V 99 % případů dobrá. Je to proto, že tihle lidé jsou jednak „komedianti“, jsou to herci, před kamerou či fotoaparátem se nestydí, jsou na to zvyklí. Navíc si umějí vážit svého času i času fotografa, takže je to většinou raz-dva hotové. Nevymýšlejí, nespekulují, většinou jsou na focení připraveni. Například práce se sourozenci Gondíkovými byla zcela spontánní, Adéla s Daliborem byli pro každou blbost, jsou bezprostřední, ale fotograf je pro ně partner, takže ho respektují.

Chápu, že herci, zpěváci jsou před kamerou jako doma. Co ale politici nebo byznysmani?

Politiky moc nefotím, rád ale vzpomínám na focení Cyrila Svobody v době, kdy byl ministrem zahraničí ČR. Byl totiž asi prvním a posledním ministrem vlády, který mi zároveň dělal asistenta. Šli jsme do Masarykovy pracovny – z recepce je to po schodech poměrně daleko. Většinou jsem zvyklý pracovat s asistentem nebo se prostě musím párkrát otočit, než si na místo focení všechnu techniku odnosím. Cyril Svoboda tehdy popadl nejtěžší kufr se světly a řekl: „Já vám s tím pomůžu…“

To bych upřímně řečeno od politika nečekal, byť pana Svobodu osobně neznám…

Větší problém byl s jeho imagemakery – byli tam s ním poradci, kteří do fotografování pořád mluvili. Kazilo to spolupráci, protože on nevěděl, jestli má poslouchat mě, nebo je. Jeden říkal „Pane ministře, dejte si ruce takhle.“ Druhý k tomu poznamenal „To vypadá, jako že se modlí.“ Ten první, že je to dobrý, jsme KDU-ČSL… Cyril Svoboda se proto vcelku logicky zeptal mě: „Jak mám tedy dát ty ruce?“
Povídám „Pane ministře, uděláme různé záběry, dejte si ruce takhle, takhle – a pak se u počítače budeme bavit o tom, jaká póza je nejlepší. Ale abychom teď udělali jeden záběr, to nejde, nesvazujte se ničím.“

Kamil Rodinger – rozhovor pro Nikonblog.cz
Reklama pro firmu Henkel – Makroflex | Foto Kamil Rodinger
Ty stojíš za fotoaparátem už pár desítek let, velmi dobře víš, jaké je to fotit na film. To říkám proto, že už začíná být silná generace fotografů, kteří nikdy v životě nezaložili do foťáku klasický světlocitlivý film a neznají ten „rozvážný“ způsob focení na film.

Ano, mám to za ty roky zažité – setsakra zvažuji, než zmáčknu spoušť. Nemyslím u reportáže, tam si člověk nemůže dovolit váhat, ale například u krajiny hledám místo, až ho najdu, hledám kompozici, promýšlím expozici, zvažuji, jaký použít filtr a pak teprve zmáčknu. Na absolventech workshopů, které pořádám, pozoruji, že oni stále někam letí. Než já udělám jeden obrázek, oni jich mají padesát. Jedou a cvakaj, cvakaj – tady, a metr odsud, a ještě tady… Nepřemýšlejí u záběru, nejsou schopni se rozhodnout, nemají zažité, že obrázek něco stojí.

Však digitální fotografie je zadarmo…

Stojí to pak čas při výběru. Protože když se člověk vrátí z takové expedice a přiveze tři tisíce fotografií, stráví další týden u počítače selekcí. Mně se všechno, co jsem za stejnou dobu nafotil, vešlo na jednu kartu. Ale je to tím, že já mám pod kůží zaryto, že tehdy stál film tři stovky, vyvolání devadesát korun, a to si člověk sakra musel rozmyslet, jestli udělá pět nebo deset filmů. Na dva měsíce na Aljašce jsem měl asi třicet svitkových filmů a dvacet kazet s kinofilmem. Třeba u takzvané „magické hodinky“ jsem měl docela dilema – pokušení bylo velké, ale věděl jsem, že musím šetřit, aby mi film nedošel předčasně.
Na škole jsme měli denně před očima citát: Kulturní člověk si vybírá z dobrého nejlepší. Aby lidi poznali, co je nejlepší, to je umění. Pro mě je větší problém a dilema vybrat správnou variantu snímku nežli samotné focení. Když například fotím reklamu a je volba na mně, čili neudělá to klient, musím z 50–70 záběrů vybrat jeden. To je vždycky neskutečně bolestivý proces, protože klient spěchá, já se snažím to rozhodnutí odložit co to jde, abych měl nějaký odstup. Čím je větší odstup, tím je moje hodnocení objektivnější. Někdy si přizvu poradní hlasy, od manželky počínaje. Rád vyslechnu názor někoho jiného.

To je dnešní doba – vytváří digitální balast. Na webové galerie lidi běžně uploadují celou kartu z nějaké akce bez jakékoliv selekce. Všechno – dobré, špatné, rozmazané, přepálené i tmavé snímky…

Ono to tak trochu funguje i v profesionální branži. Klient má pocit, že všechno archivuji. Dám jim DVD s fotkama, oni se za tři měsíce ozvou, že to ztratili. Ale já už v cenové nabídce mám větu, že nevybrané a nezaplacené záběry se nearchivují. To, co si koupili, mám u sebe zálohované, ale ta představa, že zrovna teď ušetřili, a za půl roku si vzpomenou, že by ten záběr chtěli, to nejde. To je k tomu balastu – ve chvíli, kdy fotíš 36Mpx Nikonem D800, si to ani nemůžeš dovolit.
Vždycky když jsem někde byl na cestách, lidi říkali „Kolik sis přivezl dobrých fotek?“ První liga, se kterou bych se pochlubil například na výstavě – tak tři, čtyři, pět. Pak tam mám nějaké dvojkové, o těch říkám, že půjdou do časopisů jako ilustračka ke článku. V součtu mi to dá dvacet záběrů. „A to jsi byl někde tři týdny a máš z toho třicet fotek?“ Koukají na mě jako na neumětela. Ale všechno to ostatní, co bych měl navíc, to je jenom rozmělnění čehosi. Nedávno jsem fotografoval na ostrově u skotského pobřeží. Úžasná lokalita se spoustou zajímavých fotogenických míst. I tak jsem ale z toho jednoho zálivu schopen přinést jednu, maximálně dvě dobré fotky. Ale ne dvacet, to bych byl génius. A není to dost dobře možné, protože jenom ta jedna je nejlepší.

Kamil Rodinger – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto pro UCL | Foto Kamil Rodinger
Fotíš do RAWu?

Jo, jednoznačně! Ale mám třeba hrozný boj s Olegem Homolou, který tvrdí, že mezi JPEGem a RAWem není rozdíl, a že to jsou bludy, co se píšou v knížkách a časopisech.

Tak já jdu po tvém boku bojovat s Olegem :-)

Bude nás víc, tím líp… Ještě k tomu přetlaku špatných fotografií: Na mém webu jsem napsal článek Co byste nikdy neměli říct fotografovi, kde popisuji podobnou zkušenost. Já žádné špatné fotografie „z ruky“ nedávám. Protože o tom, jestli jsem dobrý nebo špatný fotograf, rozhoduje to, co po mně zůstane a ne to, co bude kde kolovat sítí. Špatná fotka si nezaslouží nic jiného než koš. Nejsem génius, abych plodil jenom geniální věci, takže z toho vyplývá, že mám občas blbé fotky nebo takové, se kterými nejsem spokojen, takže je musím smazat.


Víte, že Kamil Rodinger také lektoruje workshopy Nikon školy?
Bližší informace najdete zde.

Pojďme se pobavit o technice – čím aktuálně fotíš?

Můj první Nikon byla FM2, ten foťák mám dodneška schovaný. To je aparát, který je nesmrtelný – například na Kostarice mi spadl do moře, když jsem jej podával z člunu na břeh, ten člověk jej blbě chytil, žbluňk, naštěstí tam byl asi jen metr vody. Vytáhli jsme fotoaparát, otevřeli, propláchli a pak jsem ho odnesl do servisu v Kodaňské, vyčistili mi jej a fotil dál.
To jsou momenty, kterými člověk získává důvěru ke značce, a Nikon FM2 byl geniální foťák. Dokonce jsme se pak na lodi v Thajsku dostali do situace, kdy nás zalévaly vlny, pro všechny už nebyly vesty, myslel jsem, že nastala moje poslední hodinka. Měl jsem FM2 na krku, ten samozřejmě přestal po chvíli měřit expozici, tak jsem fotil manuálně, protože i když nefungovaly baterky, foťák jel dál. Nedávno jsem úplně náhodou z téhle akce objevil nějaké fotky, pochopitelně byly na diáky.

Kamil Rodinger – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto z natáčení filmu Hořící keř | Foto Kamil Rodinger
Musím říct, že Nikon FM2 i ve mně zanechal ty nejlepší vzpomínky. Nicméně doba pokročila, čím fotíš teď?

Nikon D800, D700, dál do historie nemá cenu chodit. Skla, to je kapitola sama pro sebe. Já objektivům přikládám větší význam než tělu. Mám-li do něčeho investovat – a mám se rozhodnout jestli Nikona D700 nebo novou D4 – tak si raději nechám tu „starou“ D700, protože vím, že těch sto tisíc raději investuji do kvalitního objektivu. Nekupuju si žádné Sigmy a Tokiny, dobrá skla prostě něco stojí.

Zoomy nebo pevná skla?

Prošel jsem si období, kdy jsem potřeboval zoomy – samozřejmě je využívám v práci, ne že ne, ale nakonec jsem se vrátil k pevným sklům – 50 mm, 85 mm a starý Nikkor 180 mm F2,8D – to je geniální objektiv, na D800 vypadá legračně. Stoosmdesátku jsem koupil v bazaru, když jsem pořizoval vybavení na Aljašku. Kamarád, který ji měl půjčenou, se mě ptal, jestli ji nebudu prodávat. Nebudu. Sice nemusí moc protisvětlo, ty antireflexní vrstvy nejsou ještě špičkové jako dnes, takže když mám kontra, musí se s tím opatrně, ale z ruky ji nedám…

Nedávno jsi koketoval s tilt&shift objektivem, že ano?

Ano, PC-E Nikkor 24 mm F3,5D ED jsem měl nedávno dvakrát půjčený. Dělal jsem architekturu pro Škodu v Rakousku, resp. jejich showroomy, tam jsem ho použil na architekturu. Tak jsem byl na škole vedený, tak se podle mých pánů profesorů architektura měla fotit. Aby se nekácely svislice a podobně. Dnes kdekdo namítá, že se to dá spravit v počítači, ale já jsem vychovaný analogem, tak se snažím, aby ta fotka už byla maximálně hotová co to jde už při zmáčknutí spouště. To byl případ třeba i obrázků ze Skotska – já takové „falešné HDR“ vytvořím tím, že použiju přechodové neutrální filtry, než abych skládal dílčí fotografie.

Čím fotí Kamil Rodinger

Nikon D800
Těla:
Nikon D800
Nikon D700

Objektivy:
AF-S Nikkor 17–35 mm F2,8 D
AF Nikkor 50 mm F1,8 D
AF-S Nikkor 28–70 mm F2,8 D
AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8 G ED VR
AF Nikkor 300 mm F2,8 IF-ED

Blesky:
Nikon Speedlight SB-900

Kromě toho, že profesionálně fotíš, pořádáš také workshopy a fotoexpedice, což bylo i ono Skotsko. Omlouvám se za poněkud impertinentní otázku, ale zajímalo by mě, jestli workshopy děláš proto, abys měl víc peněz, nebo že tě tak baví předávat zkušenosti, učit lidi?

Z mého pohledu se na workshopech nedá vydělat. Workshop je dokonce o tom, že si člověk malinko doplatí ze svého. Kdybych spočítal, kolik člověk tam utratí okolo, tak nula od nuly pojde. Jasně, nezastírám, že se díky tomu dostanu na zajímavá místa. Na druhou stranu – a to mě baví – předávám účastníkům kurzů a expedic svoje zkušenosti. Baví mě ukazovat zkušenosti na místě, v terénu, než někde na učebně nebo v ateliéru s powerpointovou prezentací. Myslím, že i pro ty lidi je to daleko zajímavější.

Je to tak, že ve výsledku mají všichni z workshopu stejné fotky?

Ne, není… Právě to je úžasné – na první pohled to tak může působit, když jsme na jednom místě. Ale pro mě je až překvapující, jak se tam sejde třeba sedm různých lidí, kteří mají úplně jiné fotografie. Jednak postprodukce hraje dnes velkou roli, ale je to individuální hlavně v tom, jak to člověk vidí. Od volby objektivu – protože někdo na tento záběr jde s širokáčem, někdo jde na detail – kompozice hraje obrovskou roli. Jakmile autor na té fotografii dostatečně „neuklidí“, tak ten záběr nestojí za nic, je v tom chaos.

Krajina je podle mě akční fotka. Když už rozložím stativ a udělám kompozici, změní se světlo…

To ve Skotsku platí trojnásob, ne dvojnásob. Tam se to počasí mění, když postavíš foťák na stativ a budeš tam půl hodiny, tak máš tři různá počasí. Strhne se průtrž mračen, je slejvák –tam jsem poznal, co je to „heavy rain“, protože tam když prší, tak u nás lidi nevycházejí, ale tam je to normální. Proto ty fotky mají kouzlo.
Fotili jsme na ostrově, vždycky jsme sháněli předpověď počasí a po dvou třech dnech jsme zjistili, že to nemá cenu se po tom pídit. Je to lokální záležitost, speciálně na tom ostrově chvíli fučí, chvíli to vypadá, že bude krásně a do toho permanentně vítr. Stativy jsme museli fixovat závažím, aby to nesmetlo foťák. Byli jsme u jednoho majáku na pobřeží a tam fouká takovým způsobem, že člověk má problém udělat krok. Ale zase na druhou stranu je to taková obrovská „koncentrace krásy“, takový ideál pro krajináře, který se těžko hledá.

Kamil Rodinger – rozhovor pro Nikonblog.cz
Maják – ostrov Isle of Skye, Skotsko | Foto Kamil Rodinger
A co technické problémy? Když chce člověk zaclonit, ale nemůže, protože mu vycházejí dlouhé časy a má všechno máznuté?

Já jsem toho naopak využíval. Používal jsem dost často stoppery – big stopper tomu říká firma Lee – neutrální filtry, které desetinásobně prodlužují expozici. A přitom jak tam fouká, mraky jsou máznuté, vytváří to melancholickou náladu, dramatické vyznění. Člověk musí vždycky vyjít z toho, jaká ta situace je. Rozhodně mi přijdou tyto krajiny daleko fotogeničtější než třeba rovník nebo jiné teplé kraje. Podle mě nejhezčí světlo, které jsem zažil bylo na Aljašce. To byly neskutečné věci, co se světla týče. Chtěl bych se tam vrátit, chystám tam příští rok workshop. Fotka je o světle.

Spousta „fotografů“ to bohužel skoro ani netuší…

Je to o tom, jednoznačně. Světlo je klíčem k fotografii. Ať je to ateliérová fotka, ať je to krajina. Světlo hraje roli v 80 % úspěchu výsledku – buď špatném, nebo dobrém. Aljaška na to byla úžasná.

Čím to je? Zeměpisnou polohou?

Ano. Hodně podobné světlo je třeba ve Finsku, byli jsme za polárním kruhem – ale tam nebyla tak hezká krajina. Skotsko je nádherné, je to malinko níž, ale tam je to dané klimatem. Krajina je syrová a díky blízkosti moře se tam drží oblačnost.
U krajinářské fotky se používá termín „magic hour“, magická hodinka. Problém je, že ta hodinka na Aljašce trvá čtyři hodiny. Člověk už schová foťák, pak ho zase vyndá, a tak pořád dokola, naprosto schizofrenní situace, protože ta světelná atmosféra se pořád mění… To byl hluboký zážitek, a vždycky si říkám, jestli jsem tehdy udělal ty nejlepší fotky? Pak dojdu k tomu, že jsem mohl nafotit ještě lepší. To je důvod, proč se tam chci vrátit. Ne, že bych si chtěl užít nějakou dovolenou, ale prostě zlepšit se. Pojmout to zase trošičku jinak. Protože na vlastních chybách se člověk naučí nejvíc. Když má pak v klidu čas analyzovat fotografie, říká si – proč tohle jsem neudělal takhle, proč jsem toto neudělal malinko jinak? Když člověk dostane druhou šanci, je vždycky rád.

Tohle je sebereflexe, pak nastupuje autocenzura. Jak funguje zpětná vazba ze strany zadavatele? Pro koho fotíš – pro agentury, pro koncové zákazníky?

Agentury, přímí zákazníci, to se nedá přesně říct.

Kamil Rodinger – rozhovor pro Nikonblog.cz
Bojovník kmene Dani z Baliem Valley – West Papua, Indonésie | Foto Kamil Rodinger
Na kolik procent mají klienti přesnou představu, kolik nechávají na tobě? Řekněme, že ani já ani čtenář nevíme, jak to v této branži funguje – myslíme si, že jsme dobří a chceme to dělat taky…

Je to veliká psychologie ze strany fotografa – ten musí být i trochu diplomat a taktik. Pokud chce, aby to aspoň trošičku korespondovalo s jeho stylem a viděním, tak to musí tomu klientovi podat tak, jako že to byl jeho nápad. Většinou klienti těžce nesou, když si člověk postaví hlavu, prosazuje si svou – to pak narazí. Vždy je potřeba najít cestu, jak zadavatele přesvědčit. Víceméně je to vždycky laik. V agenturách je to lepší, tam většinou lidi – art direktoři – mají zkušenosti. Ale pokud je to přímý klient, tak ten si s prominutím může vymyslet kravinu.

Říká třeba, že kdyby na to měl čas, tak si to udělá sám, že ano?

Ano. Je třeba – pokud je to možné – nenásilně přesvědčit klienta, aby dokázal akceptovat názor fotografa. Aby sám uznal, že tudy cesta nevede a že by bylo lepší něco malinko změnit. Pokud to takto funguje – a občas se to stane, někdy opravdu narazí člověk na „osvíceného“ klienta, který si dá poradit – tak je to jenom dobře, a výsledku to prospěje. To je pak práce, která člověka víc baví. Pokud si klient dupne, chci to takhle, tak pak „náš zákazník, náš pán“, bude to tak mít, ale pokud nestojíte o radu odborníka, a já se tím živím více než 30 let, tak už bych mohl říct, že tomu rozumím – tak já nikoho nutit a přesvědčovat nebudu.

Baví tě tedy spolupráce s lidmi, jestli tomu dobře rozumím. Kdyby sis mohl vybrat zakázku, kdy budeš týden fotit v ateliéru hromadu produktů a budeš u toho sám a v klídku – nebo týden s lidmi, bavit se s art direktorem, s modely, s asistenty… Vybereš si tu druhou variantu? I když za tu první by bylo víc peněz?

Je to tak. Dělám to samozřejmě kvůli penězům, ale na druhou stranu, když tě práce baví a dopadne dobře, tak je to víc než honorář. Pro mě ty peníze nejsou na prvním místě. Samozřejmě obhájit honorář je důležité a je to čím dál těžší. Ale zase – když člověk jedná s agenturou, tak tihle lidé vědí, jaké jsou náklady. Ale pokud jednáš s přímým klientem, tam člověk musí provést nejdřív nějakou osvětu, vysvětlit, co kolik stojí. Klient těžko chápe, že pronájem velkého ateliéru stojí desítky tisíc denně. K tomu nějaké speciální světlo, příslušenství… To je to, co mě nebaví. V tomhle jsou ty agentury lepší, tam se o těchto věcech nediskutuje.
Vždycky, když se potkám s nějakými kolegy, tak se shodneme na stejném scénáři. Teď jsem zrovna obdržel poptávku od jedné firmy, a když jsem jim poslal rozpočet, tak mi poděkovali, že se nerozhodli využít služeb profesionálního fotografa, že si to zařídí sami. To je oblíbená formule. Dneska se dá slušná zrcadlovka pořídit za 15–20 tisíc, tak ji má kdekdo. To bych ale asi neměl říkat na Nikonblogu, že jo? :-)

Myslím, že to čtenáři pochopí… Ale, ať skončíme pozitivně – i když ve skutečnosti tak trochu synergicky – jsi úspěšný fotograf, který si stěžuje jen takříkajíc racionálně, nicméně říkal jsi mi, že trpíš takzvanou pozitivní závistí.

Můžu to ilustrovat na tom Skotsku, o kterém už byla řeč. Když jsem od několika účastníků workshopu, kteří tam se mnou byli, viděl fotky, musím říct, že některé jsem jim fakt záviděl. Byly výborné. Nezávidím lidem nic kromě hezkých fotek, které jsem neudělal já. Říkám si „Hele podívej, to tys tam neviděl!“

Díky za rozhovor Kamile!
Kamil Rodinger

Kamil Rodinger Absolvoval Střední průmyslovou školu grafickou – obor užitá fotografie u profesora Stanislava Boloňského. Po jejím dokončení pracoval osm let jako fotoreportér v tiskové agentuře a týdeníku. Od roku 1990 – s výjimkou let 2001 až 2003, kdy působil jako obrazový redaktor v televizi Nova – pracuje jako nezávislý fotograf.

Podílel se na řadě reklamních kampaní, mimo jiné pro firmy Telefónica O2, České dráhy, letecké společnosti British Airways a Garuda Indonesia, Pivovary Staropramen či Pilsner Urquell (SABmiller Europe), Conoco, Braun, Philips, Sellier & Bellot, Procter & Gamble, Ferrero Rocher, Henkel, Škoda Auto nebo Strabag.

Dnes se specializuje především na portrétní a reklamní fotografii. I nadále se ale rád vrací k reportážní fotografii a externě spolupracuje s řadou časopisů. Hlavním tématem jeho volné tvorby je travelphoto, krajina a streetphoto.

Jako odborný lektor přednášel sedm let v rámci jednodenních kurzů i rekvalifikačního studia pro Institut digitální fotografie v Praze. V současné době pořádá vlastní kurzy a workshopy (www.fotokurzy.org) a lektoruje pod hlavičkou Ateliéru fotografické praxe. Společně s několika dalšími současnými českými fotografy se podělil o své zkušenosti v knize „Naučte se komponovat kreativně“ a „Večery s fotografem“.

Je členem správní rady Asociace profesionálních fotografů.

www.rodingerphoto.com

Fotografie Kamila Rodingera
Making of – Kamil Rodinger při práci

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

17 komentáře

  1. Prosím berte môj príspevok skôr ako otázku do diskusie, alebo pokus porozumieť problematike. Nedávno som čítal starší článok ( možno predvojnový ) kde si fotograf povzdychol nad nástupom kinofilmu. Trošku ma zaráža že používal prakticky obdobné argumenty ako som si prečítal v prvej časti rozhovoru. Znamená to že vlastne technológia postrkáva fotografiu od lepšieho k horšiemu ?

  2. Rozhovor pěkný, spousta podnětného… ALE:

    „Nekupuju si žádné Sigmy a Tokiny, dobrá skla prostě něco stojí.“

    … tohle mě docela mrzí slyšet od profíka.
    Sigmy řady Art jsou skvělé a dnes téměř nemají konkurenci. Hlavně 35/1.4 válcuje konkurenci o třídu. A třeba pro DX, resp. APS-C je Sigma 18-35/1.8 fakticky objektiv zcela samostatné třídy. Docela mě léta štvali Canonisti, taková namyšlená sekta, co si hrála na velký profíky a dnes jim ujel vlak. Dneska mě naopak irituje ohrnování nosem nad alternativními výrobci. Přitom poslední produkty Sigmy a Tamronu jsou skvělá skla, která si za výrazně nižší cenu nezadají s originálními Nikony.

    A s ohledem na velký dodatečný processing v počítači (na všech zde uvedených fotkách) jde otázka skel trochu do pozadí.

    A jen tak na okraj – v seznamu objektivů jsou stará D-éčková skla :-) Pokud bych vzal za slovo, že sklo je to nejdůležitější, tak proč ne nová G-čka? … Nebo jsou nová G skla opticky horší než stará D a firma Nikon novou generaci skel udělala horší než tu předchozí?
    … jasně, trošku pošťuchuju, ale je to logický závěr, který by vyplýval z řečeného :-)

  3. Květoslave, u aut si před několika lety stěžovali při přechodu z karburátorů na přímé vstřikování a dnes si všichni stěžují na novou turboéru (včetně mě) :-) I tak si ale nemyslím, že by to byla cesta k horšímu.

  4. pěkné čtení, inspirativní…

    také mne těší, že ani K.R., kterého fotografování živí, nepodléhá marnotratné honbě za nejnovější top technikou a dál používá svojí D700

    ….jako já:)

  5. Dobrý den Květoslave, nebral bych to tak, že nově příchozí technologie jednoznačně mění fotografii k horšímu. Kinofilm samozřejmě v technické kvalitě zobrazení a rozlišovacích schopnostech za svitkovým filmem nebo dokonce plochými filmy 4×5 inch zaostává. Na druhou stranu bez Leicy a kinofilmu by nedošlo k rozvoji reportážní fotografie. Tento obrovský přelom v meziválečném období přispěl k masovému rozšíření fotografie a její dostupnosti široké veřejnosti. V té době to jistě řada fotografů považovala za jisté ohrožení své profese. Nicméně se tak nestalo. Dnes je to s digitální fotografií podobné. Fotografie naštěstí není pouze o počtu megapixelů a už vůbec ne o počtu pořízených snímků. Mělo by jít o promyšlený a cílevědomý proces, který je co do technického vybavení odvislý na fotografickém žánru. Znám krajináře, kteří stále ještě fotografují na ploché filmy, protože jim to vyhovuje. Fotoaparát (ani ten digitální) ještě z člověka fotografa nedělá, podle této logiky by se ze mě zakoupením houslí stal houslista. Nepřál bych Vám slyšet to vrzání. To nechť ale už posoudí posluchač. Jestli mi klient za takový „koncert“ bude chtít ještě dokonce zaplatit, JEHO CHYBA!!!

  6. SpookY, se mnou je to ještě trochu složitější v tom, že když věci funguji, nemám důvod je měnit. Asi jsem v tomto trochu staromódní a jsem v tomo trochu podobný jednomu svému známému, který ač finančně velice dobře zajištěn, stále se doma dívá na starou klasickou „bednu“. Na otázku, proč si nekoupí moderní plochou LED televizi odpovídá: „A přeji tu starou nevyhodim.“ Na druhou starnu, když něco léta a spolehlivě funguje, je to pro výrobce ta nejlepší vizitka – a jistota, že ji zůstanu věrný. I když vím a chápu, že by raději viděl, abych skla měnil častěji. Když si koupím nové modernější tělo, je to jasné, to staré mám v trezoru jako záložní. Ale k čemu mi budou dva stejné objektivy. Tady vidím pro výrobce prostor k zamyšlení. Strarý za nový … samozřejmě s doplatkem :-)

  7. Dobrý den, Kamile,
    vidím, že jste muž činu a nikoli pouze slova. Minimálně Vaše fotografie mluví za všechno. Máte mé uznání a také Vám a panu Lindnerovi děkuji za skvělý rozhovor a pěknbé fotky přiložené k němu.. Líbí se mi též, že reagujete na komentáře pod rozhovorem s Vámi. Dovolím se Vás tedy, jak už naznačil SpookY, na něco zeptat. Otázka výměny starých skel od Nikonu za nová je asi již vyřešena. Nicméně jedna věc mě stále trápí, a to Vaše odsouzení objektivů od Sigmy. Jsem si vědom toho, že jsme na půdě nikonblogu. Sám mám dvě těla a několik skel od Nikonu a jsem s nimi nadmíru spokojený. Mám ale taky nějaké to sklo od Sigmy a musím říct, že v cenách nepoměrně nižších dovedou některé objektivy Sigmy daleko lepší kousky, než odpovídající skla Nikkoru. Jen pro zmínku Sigma 50 f1.4, Sigma 35 f 1.4 nebo Sigma 18-35 f1.8 jsou výborná skla, o jejichž kvalitě snad nelze pochybovat. Proč byste se tedy raději vyhnul objektivům od Sigmy?

  8. RE: Kamil Rodinger 16. 8. 2014 at 13:18

    … jasně, nic v zlém. Jsem taky „konzerva“. Nezbavuji se starých věcí pokud fungují a za nové je měním až když není zbytí. Navíc „nové“ je často kvalitou a životností mnohem horší než to staré. Používám např. 17 let staré auto, ve výborném stavu, spolehlivé a za nové bych je neměnil ani za nic – nová nejdou tak snadno opravit a udržovat a hlavně jsou plné „kurvítek“, které výrobce úmyslně navrhnul s omezenou životností. A sleduji se zděšením, že se naše „společnost“ v tomhle směru mění k horšímu po všech směrech.

    Nicméně s výrokem „žádné Sigmy a Tokiny“ prostě nejde souhlasit.
    Nová generace skel od Sigmy je jedničkou ve své třídě a nabízí výměnu bajonetu. Tamron umí udělat opravdu špičkovou stabilizaci. Sigma dává 4 roky záruku, Tamron dokonce 5 let. Samyang překonal stav, kdy byl každý roh fotky jinde a dělá „klasická“ skla 24/35/85, na kterých se nemá co rozbít a která mají něco do sebe pokud zvládneme manuální ostření – dělají fotky atmosférou podobné starým sklům.

    Tradiční výrobci ztrácí dech a to nejen v objektivech. Canonu ujel vlak v profi segmentu FX proti Nikonům D4 a D8x0. Nikon je sice celkově jednička, ale nejlepší DX/APS-C tělo má Pentax (K-3). Sony je inovátor i když někdy dost na divoko (A7/A7R).

    Jsem sice Nikonista, ale nové objektivy od Sigmy a Tamronu bych si klidně koupil. Stejně tak bych při pořízení nového DX těla měl těžký výběr mezi D7100 a Pentaxem K-3.

  9. Se Sigmou 35/1,4 Art na Nikonu D700 tvořím 60% svých fotek. Je skvělá, opravdu skvělá.

    ALE, ani Sigma (!) ani Nikon (proč by to taky dělal, že :)) nezaručuje, že mi bude tento objektiv správně pracovat i na další generaci těl Nikon. To je dost pádný argument pro originální objektivy a jako profesionál bych to jistě bral v úvahu. …A kdybyste se ptali… samozřejmě jsem si ji koupil, protože stojí méně než polovina Nikorru 35/1,4:-(

    Rád bych ale diskusi nasměroval jinam:

    Kamile, vaše fotografie jsou perfektní řemeslo. Existuje ve fotografii hranice mezi řemeslem a uměním? Jestli ano, kudy ta hranice vede?

  10. Zdravím Cudlo a SpookY, možná to z mé strany bylo příliš kategorické a nepřesné vyjádření, které pramení z neznalosti současné kvality a vychází z předsudků dávno minulých let, kdy tyto objektivy (a za tím si stojím) stály opravdu za starou belu. Navíc jsem se vyjádřil k objektivům, se kterými nemám osobní zkušenost. Každopádně děkuji za osvětu a důvod k tomu, abych se alespoň „dovybavil“ vědomostmi o nich …

  11. Tomáši, už si nějaký čas říkám, že je načase překročit tuto hranic … ;-)
    Doposud bylo pro mne uměním, být soudný a hlídat si úroveň věcí, které ode mě odcházejí. Není to vždy jednoduché, zejména když člověk zcela nesdílí názory a vkus klienta a zadavatele. Hranice dle mého soudu existuje, ale spíše ve smyslu slova „řemeslník“ a „umělec“. Umělec toho de facto nemusí o řemeslné strance fotografie moc znát (nemusí umět nejen zvětšovat fotky v komoře nebo je editovat v počítači, nemusí vědět, jak správně svítit např. sklo, důležité je, že se jeho práce všeobecně líbí bez ohledu na jejich technickou kvalitu. To si řemeslník nemůže dovolit, ten je placený za – zjednodušeně řečeno – ostré fotky, splňující technická kritéria pro tu či onu fotografickou discilpínu. Dlouhá léta jsem si říkal: „Nejdříve se nauč řemeslo a pravidla s ním spojená, a pak je teprve začni porušovat!“ Tak snad toho budu nyní ještě schopen a nepropásl jsem tu správnou chvíli :-). Nápady mám, tak teď už na ně jenom najít čas …

  12. Myslím, že umění je dnes natolik univerzální, že spojení s řemeslem může být důležité (Jan Pohribný, Ivan Pinkava) nebo tam řemeslo nemusí hrát vůbec žádnou roli (řada vynikajících děl Michala Pěchoučka nebo Petra Willerta). Vaše rozdělení podle zaměření autora na umělce a řemeslníky a účelu „proč a pro koho“ konkrétní fotografie vzniká, je velmi výstižné, děkuji.

    V současné záplavě umělců si čím dál více vážím dobrých řemeslníků.

  13. Tak napriklad ja s nim musim iba suhlasit, co sa tyka SIGMY. pred 2 mesiacmi som kupil k D800E objektiv Sigma 35 f1.4 a fotky boli neostre. Nasledne reklamacia, po tyzdni prisiel zo servisu a stale neostry, aj ked uz nie az tak hrozne ako predtym. Predajca ho nakoniec vzal spat, s tym ze to bude riesit ako vadny kus. Kupil som radsej Nikon 35 f1.4 a vysledky su konecne OK. A, celkovo chod ostriaceho ringu Sigmy bol taky nejaky … divny, na to ze je to to naj od Sigmy… Takze zamna Sigmu radsej nie.

  14. Pane Rodinger skvělý článek, který mi připomněl jeden z nejlepších kurzů, který jsem absolvoval před pár lety s vámi v IDIFu.. bohužel díky pracovnímu vytížení, fotím stále méně a dnes už v podstatě pouze sport, hokej atd. Uvažoval jsem chvíli o tom jet s vámi do Chorvatska, njn, jenomže práce a volby… tak si to tam užijte s ostatními zájemci a přeji dobré světlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *