Jedním z typických znaků digitálních zrcadlovek či mirrorless fotoaparátů (viz nový Nikon Z) je modularita, do které patří zejména možnost výměny objektivů. Díky tomu máte k dispozici téměř neomezený rozsah ohnisek, objektivů s různými světelnostmi, výběr více či méně speciální optiky (např. makroobjektivy, rybí oko…), volbu mezi drahými profesionálními skly či cenově dostupnějšími variantami a podobně.
Zatímco v začátcích tehdy ještě kinofilmových zrcadlovek panovala pevná skla neboli monofokální objektivy, v současné době fotografové častěji využívají zoomy – objektivy s proměnnou ohniskovou vzdáleností. Ale ať fotíte pevnými skly nebo zoomy, otázka zní: znáte pravý význam ohnisek – tedy jinak řečeno zobrazovacího úhlu? Umíte je vhodně využívat, nebo používáte zoomy prostě jen z pohodlnosti, abyste z jednoho místa obsáhli větší škálu záběrů?
Následující text a obrazové ilustrace jste už na Nikonblogu mohli vidět. Nicméně naznal jsem, že pro účely našeho seriálu JSEM | DSLR začátečník je vhodné tyto informace oprášit. Čtěte dále!
Na fotbal s pětatřicítkou?
I ten největší začátečník velice rychle zjistí, že se vzrůstajícím ohniskem se vytváří užší výřez a vzdálené objekty se tak „přitahují“. Ono je to sice ve skutečnosti trochu jinak (přesněji – má to více významů) – viz dále v článku – nicméně i toto vnímání je velmi důležité. Budeme se totiž primárně bavit o praktickém významu různých ohnisek.
Jsou prostě situace, kdy nejde fotit třeba pětatřicítkou, i kdybyste sebevíc chtěli. Těžko tohle ohnisko použijete na divoká zvířata v přírodě a stejně obtížně vyfotíte fotbalového brankáře z horní řady sedadel stadionu. Podobně, budete-li chtít zachytit tu malý, ale i větší interiér, nesáhnete po třístovce, protože obrazový úhel dvacítky tomuto záměru zkrátka odpovídá lépe – a praktičtěji. Třetím typickým příkladem – ale zároveň jakýmsi oslím můstkem k další části tohoto článku – je portrétní objektiv. I když mi třeba David Kraus tvrdil, že fotí portréty nejraději 200mm objektivem, klasikou je, jak říká například Robert Vano, „beauty lens“, čili 85mm objektiv. Už jsem o tom na Nikonblogu psal v recenzi objektivu AF-S Nikkor 85 mm F1,8G, 85mm sklo představuje „komunikativní“ ohnisko. Fotograf má při použití tohoto objektivu od modelu potřebný odstup, který zároveň ale není tak velký, aby oba aktéři spolu nemohli bez problémů komunikovat. Ale také… U pětaosmdesátky už nedochází k perspektivnímu zkreslení, obraz už není tak sférický, aby portrét nebyl zachycen přirozeně, bez deformací. A to je právě onen most k dalšímu způsobu využití různých ohnisek.
Než se ale přes ten most vydáme, musíme si shrnout, co tedy ono „přitahování“ dělá. Jednoduše: Budete-li stát na místě a třeba objektivem 28–300 mm postupně dělat záběry od nejkratšího po nejdelší ohnisko, budete ze scény postupně vyřezávat menší a menší část. V podstatě to bude fungovat stejně, jako byste ji vyfotografovali jen na nejširší ohnisko a výřezy dělali v počítači. Samozřejmě, že optickou cestou se vám nesnižuje rozlišení, naopak zase obvykle narůstá (nebo se v průběhu ohnisek mění) geometrické zkreslení obrazu a další vady. Nicméně jde o typickou ukázku toho, jak se se zvyšující ohniskovou vzdáleností zužuje obrazový úhel.
Nebojte se tygra
A jdeme na druhý konec mostu. Teď se prosím oprostěte od toho, že hladového tygra v buši dost dobře nejde vyfotit čtyřiadvacítkou (u DX 16mm objektivem), ale přesto si zkuste představit, jaké by to bylo, kdyby se vám tímto ohniskem podařilo udělat portrét této krvelačné šelmy. Hlava „kočičky“ bude nepřirozeně velká, takže bude pravděpodobně vzbuzovat ještě větší respekt než obvykle, a do toho budete mít v záběru takzvaně kontext – díky širokému úhlu záběru také spoustu okolí – zvíře bude zasazené do svého prostředí a divák bude mít naprosto jasný pocit blízkosti. Ano, bude to trochu divočina, ale bezesporu půjde o působivou fotografii. Nicméně nedoporučuji zkoušet to na vlastní kůži.
Proč tento příklad? Protože význam ohnisek je pro tvůrčího fotografa – více než u onoho předtím zmíněného „praktického využití“ – spíše hlavně v perspektivě podání záběru a sféričnosti zobrazení. Podívejte se na další ukázku. Opět jsem použil širokorozsahový zoom 28–300 mm na FX těle, jenže nyní jsem nestál na místě, nýbrž měnil ohnisko a chodil blíže nebo dál od snímaného objektu tak, aby alespoň přibližný výřez zůstával vždy zachovaný.
Myslím, že na ukázce musíte zcela jasně vidět, jak se u širokých ohnisek záběr „otevírá“, dostává se do něj okolí, zároveň je ale realita tak trochu „zaoblenější“, protože čím širší úhel záběru, tím sféričtější zobrazení objektivy mají.
Extrémem by pak bylo rybí oko s obvyklým 180stupňovým úhlem, které zachytí „půlku světa“ v jednom záběru a jedinou přímku nenechá rovnou (tu přesně uprostřed obrazového pole ano).
Naopak čím se ohnisko prodlužuje – čili obrazový úhel zmenšuje – a vy odcházíte dál od snímaného objektu, perspektiva obrazu se „zhušťuje“, mizí rušivé okolí (je-li tedy podle vašeho aktuálního záměru rušivé), geometrie se stává naprosto korektní a divák je soustředěn přímo na snímaný objekt.
Nebát se a… Tvořit!
S tím vším pak samozřejmě také navíc úzce souvisí hloubka ostrosti jednotlivých ohnisek, která vyznění fotografie silně ovlivňuje také. Široká skla a blízká předmětová vzdálenost versus dlouhé teleobjektivy se vzdálenějším místem snímání, to už je téma na samostatný článek, ideálně doplněný online kalkulačkou pro výpočet hloubky ostrosti. Takže tohle někdy příště. Nyní si na závěr pojďme shrnout poznatky z tohoto článku.
Ohnisková vzdálenost objektivů – čili jen jinak vyjádřený zobrazovací úhel – má v podstatě dva významy: Praktické nasazení, tedy ono pejorativní „přibližování“ (a rozšiřování), jehož význam ovšem nelze podceňovat, byť bývá nezkušenými fotografy tak trochu zneužíván. A poté takříkajíc tvůrčí využití, kdy autor zná charakteristiku jednotlivých ohnisek z pohledu perspektivy zobrazení a dokáže – třeba i v nelogických případech – sáhnout po konkrétním ohnisku nikoliv proto, že je líný udělat pár kroků dopředu či vzad, ale proto, že má v hlavě jasnou představu, jak má budoucí fotografie vypadat.
Pod čarou
Mimochodem, tímto se fotograf odlišuje od uživatelů fotomobilů, kteří čím dál víc tvrdí, že si se svým placatým mazlíčkem vystačí v 99,999 % situací. Nevystačí – právě proto, že nemohou (nebo mohou, ale v omezené míře) měnit ohniska. A ty portréty osmadvacítkou fakt nevypadají dobře, to se na mě nezlobte…
